Před deseti lety si do pěstounské péče vzal z dětského domova své dva synovce. Ti už dnes mají život ve svých rukou. Tomáš Slavata ale pro další děti pořádá plno akcí, např. sportovní závody. Při osobních setkáních jim na svém příkladu ukazuje, že každý si svůj osud vytváří sám a že stojí za to snažit se a bojovat za své sny.

Jaký byl váš sen jako malého dítěte, které nemělo lehký život?

Jako malý jsem si myslel, že vyrůstám v normálním prostředí. Problémy jsem si nijak neuvědomoval, nebo jsem je možná nechtěl vidět. A sen? Jako dítě jsem měl velkou vadu řeči - hodně jsem zadrhával, styděl jsem se za sebe. Rád jsem se díval v televizi na pohádky. A nejvíc mě bavila pohádka o Bajajovi, hrdinovi, který nemluvil a činil. V té době jsem chtěl být jako on. Princ, který bude zachraňovat, aniž by u toho musel mluvit. To byl tenkrát můj největší sen.

Tomáš Slavata

Tomáš Slavata

FOTO: www.radiohost.cz/Novak a Rasch

Jak jste se dostal ke sportu? Většinou ke sportování děti přivedou rodiče, což u vás asi nepřicházelo v úvahu.

Bylo mi asi devět let. Bydlel jsem na Malé Straně, a když jsem šel do školy, ujela mi tramvaj. To mě hodně naštvalo a tak jsem se ji s aktovkou na zádech snažil dohnat na další zastávce. Moje snažení sledoval nějaký pán. Tu tramvaj jsem nakonec předběhl a ten pán mě pochválil.

Pak jsem se každý den snažil běhat vedle tramvaje ne proto, abych ji předběhl, ale abych dostal pochvalu. Ani jsem si neuvědomoval, že sportuji. Vlastně jsem se snažil kompenzovat něco, co jsem nedostával v rodině. Ale v té době jsem o tom takhle nepřemýšlel. Také jeden z nevlastních otců byl velký sportovec a pro mne i na tak krátkou dobu byl velký vzor.

Pak mě paní učitelka přihlásila na atletické závody, protože si všimla, že mám vlohy k běhání. Tenkrát se mi povedlo závod vyhrát a ten potlesk a chvála, která přišla, byla pro mě tak silný impuls, že jsem chtěl vyhrávat další závody. Takže opravdu jsem nakonec ve sportu našel útěk. Byl jsem hodně hyperaktivní dítě a sport mi pomohl, abych nesklouzl k životu, jaký žila moje máma a ségra.

Triatlon a Iron Man - to byla další meta, kterou jste si ve svém sportovním životě dal?

Vždycky jsem strašně chtěl být triatlonista. Ale v době, kdy jsem viděl záznam z Havajského Iron Mana, jsem si řekl, že chci být triatlonista a železný muž. Věnoval jsem se běhu a v pozdějším věku také cyklistice. Nakonec o běhu se říká, že je to sport pro chudé. Stačí totiž jedny kecky na sezónu. A triatlon byl pro mě vždycky vzdálený. U něj je totiž zapotřebí, aby měl člověk plavecký základ a cit pro vodu. To mi chybělo.

Když mi bylo 22 let, přišel světový pohár terénního triatlonu, najednou jsem viděl šanci prosadit se, protože tam nebylo tak důležité plavání. Rozhodovala jízda na horských kolech - což je velmi technická disciplína, kde se nedá tolik taktizovat - a běh v terénu.

Takže jsem se do toho pustil a dokázal jsem se bez problémů prosadit v první desítce u nás. V tu chvíli jsem byl triatlonu o krok blíž. Později, když jsem absolvoval Mistrovství světa v terénním triatlonu na Havaji, jsem se rozhodl, že chci zkusit také Iron Mana. A tak se od roku 2009 snažím každý rok absolvovat tento náročný závod.

FOTO: archiv Tomáše Slavaty

Svědčí to o vaší velké vůli.

Chci ukázat, že když se člověk snaží, tak všechno jde a nechci, aby zůstalo jen u nějakého pořekadla. Je možné organizovat přes třicet akcí ročně, jezdit na osmdesát besed ročně, trénovat, závodit a ještě k tomu se prosadit v první desítce u nás. Už můžu říci, že jsem si vybudoval podstatně větší jméno jako člověk, než jako sportovec. To je pro mě mnohem cennější, než kdybych odněkud přivezl zlatou medaili.

Nakonec vás za vaši práci pro děti ocenil i Mezinárodní olympijský výbor, který vám v březnu udělil cenu „Sport a společenská odpovědnost“.

Před deseti lety mě spousta lidí vnímala jako naivního kluka. A když najednou po deseti letech dostanete cenu, vidíte, že si vaší práce někdo všiml. Snažím se ukázat, že svět je jen jeden. Že nezáleží na tom, v jakém prostředí dítě vyrůstá. Byl bych moc rád, kdyby společnost přestala děti škatulkovat.

Pro děti z dětských domovů, problémových rodin a jiné organizuji různé sportovní akce, vedu oddíly lehké atletiky a jezdím na besedy. Před čtyřmi lety si mého snažení všiml český olympijský výbor, který mi dal záštitu. Viděli, že se snažím o integraci a nechci vytvářet komunity.

Tomáš Slavata s cenou od Mezinárodního olympijského výboru

FOTO: archiv Tomáše Slavaty

Kam jezdíte na besedy?

Na besedy jezdím už třetím rokem a snažím se oslovovat všechny dětské domovy, ale i základní školy. Snažím se hledat děti z podobných rodin, jako jsem byl já, protože když jim odvyprávím svůj příběh, tak největší zpětná vazba přijde od dětí, které vyrůstají v něčem podobném. A ty jsem schopný motivovat a individuálně se o ně starat - třeba sportovně.

Když vidíme dítě ze špatné rodiny, z dětského domova, handicapované, vzbudí se v nás soucit a lítost. Je to přirozená věc, ale je to špatně. Ani handicapovaný člověk nechce, aby ho někdo přijímal jako handicapovaného. Soucitem ani lítostí nepomůžeme. Naopak, musíme ukázat, že se nejedná o žádný handicap, ale že je potřeba se naučit bojovat, protože všichni máme nějaké starosti. Prožít celý život v sebelítosti by byl nesmysl.

To je pravda, ale nemáte pocit, že bojujete s větrnými mlýny?

Mohl bych říkat, že zákony a úřady jsou špatné a hledat chyby na jejich straně. Ale ve chvíli, kdy toto udělám, se nikam nepohnu. Protože najdu viníka a nebudu chtít měnit něco v sobě. Ale ve chvíli, kdy si uvědomím, že chci něco změnit, musím začít u sebe. Vím, že lidé na úřadech pro ty děti dělají maximum. Ale úředníků je málo, kurátorů je málo. Když si vezmu, že jeden člověk má na starosti 300 - 400 dětí, tak je to hrozné. Chyba je vždycky v lidském faktoru. Ani já nejsem schopný obejmout všechny.

Tomáš Slavata s dětmi z dětského domova Krompach

Tomáš Slavata s dětmi z dětského domova Krompach

FOTO: archiv Tomáše Slavaty

Co je vlastně vaším cílem?

Nevytvářím projekt, který by měl stoprocentní posloupnost. Jde mi o motivaci, o to, abych dokázal přijít do kontaktu s co nejvíce dětmi a ukázal jim, že to jde. Sdělit jim, že dospělý svět není špatný. I já jsem jako malé dítě na něj zanevřel. I pro mě je ten dospělý svět často nepochopitelný a špatně se mi někdy pracuje ať už s dospělými, nebo věcmi, které přicházejí. Chci dětem ukázat na svém příkladu, že by neměly vzdávat svůj sen, že prostředí, ve kterém vyrůstají, není důvodem k tomu, aby nežili svůj sen. A chci ukázat vzájemnou dětskou solidaritu.

Děti jsou upřímné, říkají všechno natvrdo.

Přesně. Radši budu v upřímném dětském světě, kde to funguje. Každý z nás by si měl v sobě uchovávat tu dětskou bezprostřednost, protože teprve jen tak si zachová sám sebe. Dát si druhou tvář je hrozně jednoduché, hrát si na něco a schovávat se. Ale proč se schováváme, před čím? Sami před sebou, nebo před světem? Každý si musí sáhnout do svědomí sám a říct si, co chce.

FOTO: archiv Tomáše Slavaty

Vy jste do svého snažení pomoci dětem vložil i všechny své peníze. Je těžké sehnat sponzory?

V minulosti, všechno co jsem chtěl realizovat, ať už to byl atletický oddíl v Řepích, kde mám čtyři trenéry, kteří se starají o děti, nebo tréninkové campy, individuální podpora, jsem do všeho věnoval své peníze a čas. Kdybych čekal na někoho, kdo mi finančně přispěje, nic bych nezrealizoval. Myslím si, že když chceme něco dokázat, tak nemůžeme čekat, až - nebo jestli vůbec - nás někdo podpoří.

Moje přirozenost je pro jiné neobvyklá a často bývá vykládána jinak, než jak to já sám cítím. Stále přemýšlím kde, a proč tu existují takové rozdíly, proč lidé přestali tolik věřit ve své sny. Kde je ta společnost, která dokáže měnit věci kolem sebe a tím dělat i sebe samu šťastnou. Je příčinou sobectví dnešního světa, anebo jen strach bojovat? Nejde mi o dokonalý svět ani o dokonalost jedince, ale o svět, který má lidskost. Proto nemohu čekat, co přijde, ale začít ty věci měnit od sebe a dokázat, že to co dělám je skutečné a ne Projekt na papíře, kterým bych obesílal každou firmu.

Je za námi olympiáda. Nebylo vám líto, že triatlon není olympijskou disciplínou a vy jste tam chyběl? Měl jste tam kamarády, třeba pětibojaře Davida Svobodu...

Díval jsem se, hodně jsem to prožíval. Znám Davida dobře a vím, co cítí. Strašně všem úspěch přeju. Kdybych v minulosti chtěl být kvalitním sportovcem, tak si za tím půjdu. Ale uvědomil jsem si, že dokážu mnohem víc. Každý máme svoji cestu a já respektuji jakoukoli. A zrovna David je takový, že když má čas, tak přijde na akci mezi děti.

Někdy třeba přijde doba, kdy už nebudu na všechno sám, ale třeba aspoň ve spolupráci se dvěma lidmi. Pak by se mi mohlo podařit splnit svůj sen a kvalifikovat se na mistrovství světa na Havaji v Iron Manovi. To bych strašně rád. Letos jsem se o to pokoušel a nepovedlo se mi to. Té přípravě je totiž potřeba věnovat hodně času a peněz. Jaké jsou mety ve sportu? Být mistrem světa, vyhrát na olympiádě? Tím to ale končí, je to uzavřený cyklus. V životě to tak není. Stále se učím, poznávám nové věci a nemůžu dojít ke konci.

FOTO: archiv Tomáše Slavaty

Myslíte si, že vám pomáhá vaše životní zkušenost se získáváním důvěry podobně poznamenaných dětí?

Určitě. Svět dětí v dětských domovech, nebo v problémových rodinách je velmi specifický. Dalo by se říci, že každý má jiné příznaky, ale vždy je tam citová ztráta. A protože jsem si tím sám prošel a stále si v sobě uchovávám bezprostřednost, upřímnost a snahu být stále dítětem, jsem stále v jejich světě, dokážu vnímat a cítit to, co se v nich zrovna odehrává. Ve chvíli, kdy znají můj příběh, jsou vůči mně otevření, protože cítí, že je chápu. Kolikrát dvanáctileté dítě řeší závažnější věci než dospělý člověk. Snažím se měnit věci, které jsou důležité a v lidech kolem sebe probouzet jejich skutečnou sílu.

Máte čas na svůj soukromý život? Partnerský život?

Času je málo, ale jsem šťastný za to, co cítím. Vše má svůj čas. I partnerský život se musí budovat dlouhá léta a já na něm pomalu pracuji, učím se zbrzdit ve svých aktivitách a moc dobře vím, že to není jednoduché přijmout.