V zahraničí máte skvělé recenze, ale tady se o tom neví. Čím to?

Kdybych měl venku špatné kritiky, tak by se to tady vědělo, to mi věřte. Bohužel platí, že úspěch se u nás neodpouští. Zpíval jsem ve světových operních domech s nejlepšími dirigenty, ale doma se o tom nenapíše.

Asi nejsme v operním světě moc vzdělaní.

Dobře, ale že se nezajímá ani operní kritik! Asi bych musel udělat nějaký průšvih, aby se toho chytil bulvár.

Pracovní program máte nabitý až do prosince 2016, kdy budete zpívat ve Státní opeře v Berlíně. Našla jsem jen volný únor 2013. Co budete dělat?

Točit novou desku. Proto mám volno. Budou to slavné muzikálové písně. Plánuji duet i s Karlem Gottem a přislíbila mi spolupráci také Lucka Bílá.

V Janáčkově díle Z mrtvého domu ve Státní opeře Berlín.

V Janáčkově díle Z mrtvého domu ve Státní opeře Berlín.

FOTO: soukromý archiv Štefana Margity

Já myslela, že manželka.

To taky, samozřejmě.

Jak se žije podle nalajnovaného režimu?

Už jsem si zvykl. Mimochodem, předevčírem jsem dostal nabídku na vystoupení v roce 2020. To už jsem zapochyboval, vždyť mi bude 64 let. Nicméně moje agentura v Curychu účast potvrdila.

Asi lze zpívat takhle dlouho, ne?

No, ale jak? A já nechci, aby mě lidi litovali. Z té smlouvy naštěstí můžu vycouvat. Když se na to nebudu cítit.

Takhle se sedí ve 103. patře Willis Tower v Chicagu.

Takhle se sedí ve 103. patře Willis Tower v Chicagu.

FOTO: soukromý archiv Štefana Margity

Celé letošní září a říjen zpíváte v Madridu, v listopadu jste v Amsterdamu. Užijete si alespoň léto?

Už dobrých patnáct let dodržuji divadelní prázdniny. V červenci a v srpnu nepracuji. Teď jsem tedy udělal výjimku a zpíval jsem v Mnichově Wágnerovu operu Zlato Rýna. Byly to dvě inscenace na začátku července v rámci festivalu. Jinak skutečně odpočívám, protože sezóna je tak dlouhá. Jezdíme s Haničkou do Malagy, kde jsme si před léty koupili malý byteček.

Proč jste si vybrali zrovna jih Španělska?

Hledali jsme jistotu stálého počasí. A v Malaze opravdu nejsou ty obrovské teplotní výkyvy. Mému bráchovi loni v Chorvatsku propršelo deset dní dovolené, dokonce s rodinou odjel dřív. Vrátili se do Košic, a tam bylo pětatřicet stupňů.

Jak to máte daleko na pláž?

Půl kilometru. Chodíme tam pěšky.

Štefan Margita se svou ženou s Hanou Zagorovou u Golden Gate Bridge v San Francisku.

Štefan Margita se svou ženou Hanou Zagorovou u Golden Gate Bridge v San Francisku.

FOTO: soukromý archiv Štefana Margity

Umíte španělsky?

Umím z opery italsky a snažím se s nimi domluvit, jenže oni moc nechtějí.

Zpíval jste i španělskou operu?

Španělské opery nejsou. Mají jen tu slavnou Granadu.

Co máte v plánu 21. prosince, až nastane konec světa, jak jistě víte?

Doufám, že nenastane. Tou dobou budu strojit vánoční stromeček. Na Vánoce se připravuji od konce listopadu. Hned po svátcích znovu odjedu do Mnichova.

Takže žádný konec světa nechystáte?

Já tedy ne.

Čemu věříte?

V Boha.

FOTO: Michaela Feuereislová

Byl jste někdy u kartářky?

Mnohokrát. Nejdřív jsem měl kartářku v Košicích. Když jsem se rozhodoval, jestli mám jet na pěveckou soutěž do Vídně nebo na Pražské jaro do Prahy, řekla mi, že do Prahy, protože tam vyhraju. A opravdu jsem vyhrál.

Pak jsem jako začátečník dostal pozvání na festival do Karlových Varů, kde jsem zpíval svůj recitál. Pozval jsem i svoji kartářku, ale ona odmítla, byla to pro ni dlouhá cesta. Ovšem řekla mi, že tam bude se mnou jako černá kočka. No, myslel jsem si své, k těmto věcem jsem opravdu nedůvěřivý.

Přijel jsem do Varů a v hotelové recepci najednou vidím, jak na židli sedí černá kočka. Šel jsem k ní, začal jsem ji hladit a recepční mi povídá - to je zvláštní, vy jste první člověk, komu neutekla. Zavolal jsem kartářce a ona mi sdělila, že se objeví ještě na koncertu. Jenže to je nesmysl, jak by se mohla dostat dovnitř! Zpíval jsem v muzeu a při jedné písni jsem zaklonil hlavu. Na skleněné kupoli na střeše seděla černá kočka. Úplně jsem se rozklepal. Teď občas chodím ke kartářce v Praze, i když ne všechno z předpovědí vyjde, ale ta černá kočka mě tehdy dostala.

Máte rád své rodné město?

Prožil jsem v něm krásné dětství. Mám ještě dva starší bratry Petera (59) a Jana (62), vždycky jsme spolu vycházeli dobře. Peter je designér a Jano pracuje v marketingu, oba zůstali v Košicích. Táta byl ředitelem košických elektráren a šéfem Mezinárodního maratónu míru. Už nežije. Mamince je 92 let a vede se jí dobře.

Na koho jste víc dal?

Na maminku. Ve škole například řešila moje průšvihy. Chodil jsem na uměleckou průmyslovku, na obor fotografie a odmítl jsem se učit deskriptivu.

S maminkou Editou před hotelem Ritz v Paříži.

S maminkou Editou před hotelem Ritz v Paříži.

FOTO: soukromý archiv Štefana Margity

Proč jste si vybral fotografii?

Ten obor mě zaujal a hodně bavil, ale nikdy jsem potom nefotil, jen v rámci studia. Na maturitní práci jsem měl téma Vysoké Tatry.

Hm, to tam ještě byl les…

Ano, byl tam ještě les, jenže Tatry se fotí docela špatně. Pamatuji se, jak jsem tam přijel, všude ležel sníh, svítilo slunce a já jsem byl nadšený. Nafotil jsem spoustu filmů, a pak jsem nevybral skoro nic. Musel jsem do Tater znovu. Tehdy se nefotilo digitálně, poctivě jsem snímky vyvolával sám. Dnes už moc nefotím.

Takže fotí vaše žena?

Ne, a když se k tomu odhodlá, tak mi pak kouká z hlavy palma, nebo mám jen půl hlavy, někdy jsou mi vidět jen nohy. (směje se)

FOTO: soukromý archiv Štefana Margity

Po maturitě jste začal studovat na konzervatoři v Košicích operní zpěv. Jak k tomu došlo?

Chtěl jsem na vysokou školu do Prahy, ze sta uchazečů brali jen dva a já to nebyl. Tak jsem nastoupil v Košicích jako fotograf v komunálních službách. Dělal jsem lidem snímky na pas a do občanky, někdy jsem musel i na svatby. To bylo strašné. Vydržel jsem dva měsíce.

V té době jsem potkal naši rodinnou známou Ludmilu Šomorjaiovou, která se vrátila ze Švýcarska a zrovna nastoupila na konzervatoř v Košicích. Pamatovala si, jak jsem v dětství pořád pozpěvoval, vyzkoušela si mě a stal jsem se jejím prvním žákem. Neuměl jsem ani noty, a když jsem slyšel, že vedle v místnosti někdo zpívá operu, dostával jsem záchvaty smíchu. Jenže asi po roce mě to chytlo.

Pak jsem nastoupil do košického divadla, kde jsem zpíval velké role. Nehodili mě do bazénu, ale rovnou do moře.

Po kom máte hlas?

U nás v rodině nikdo nezpívá. Když bráchové začnou, tak umřou i mouchy. Nicméně dědeček z matčiny strany Pavol Farkaš byl činoherec v košickém divadle. Ten s hlasem trochu pracoval.

A kde se ve vás vzal pověstný humor?

Možná jsem to okoukal od Petera. Ten někdy řekne takovou blbost, že padáte smíchy. Když vidím, že je Hanička smutná, nebo se jí nedaří, začnu dělat blbosti a to na ni zabírá. A největší záchvat smíchu Hanka dostává, když se jedná o vážnou věc, to se neudrží.

Takhle jí manžel zobe z ruky…

FOTO: Michaela Feuereislová

Řekla bych, že je s vámi šťastná. Vypadá dobře a určitě se nenudí. Mít doma nudného manžela je strašné.

A nudnou manželku také. To musí být ještě horší. Rád se směju a vyhýbám se problematickým lidem. Stále dokola řešit nějaký problém je vyčerpávající. Nemyslím tím samozřejmě nemoc.

Máte mezi světovými pěvci kamaráda?

Ve Švýcarsku je to Petr Straka, Čech, který u nás téměř nezpívá. Nebo Heinz Zednik, Anja Silja, Angela Gheorgou a další.

A tady u nás?

Když se sejde na večírku garda, s níž jsem začínal v Národním divadle, tak je hodně veselo. Takže Líba Márová, Pavel Horáček, Dana Šounová, Luděk Vele.

Do Národního divadla vás přijali, když jste v roce 1986 vyhrál Pražské jaro, jak předpověděla kartářka. Bylo vám třicet. Jak jste si zvykl na nové prostředí?

Praha pro mě byla úžasná. Nejdřív jsem bydlel v podnájmu na Karlově náměstí, do divadla jsem chodil pěšky. Byl jsem nadšený.

O rok později jste začal zpívat i ve vídeňské opeře.

Jenže na Vídeň jsem si nikdy nezvykl. Měl jsem tam velkou lásku, a ta nedopadla dobře, rozešli jsme se. A na těžkou práci v tom jejich profesionálním divadle jsem ještě nebyl technicky připravený. Nezvládal jsem ji a po dvou letech jsem sám požádal o rozvázání smlouvy. V Praze jsem pak rok pracoval s bývalou sólistkou Národního divadla Miloslavou Fidlerovou, nikde jsem nevystupoval. Bylo to docela těžké období, nevěděl jsem, jak to dopadne. Vídeň mi dala zabrat a dodnes to mám v sobě.

Nicméně obdivuji vaši sebereflexi.

Cítil jsem, že jsem na jevišti nebyl dobrý.

Vy sám byste nechtěl učit?

Já bych ty studenty zabil. Nemám na ně nervy. Něco bych je naučil a oni by to na koncertu nedodrželi. Dělal jsem to i já.

Máte štěstí, že vás profesorka nezabila!

Pravda je, že několikrát otevřela okno a vyhodila mi noty. Byla hysterická, ale já jsem narozený ve znamení Lva, tak jsem bojoval, až se to povedlo.

Které město vám sedí, když ne Vídeň?

Když nepočítám Prahu, tak Berlín, tam je příjemně, New York a San Francisco. Nelíbí se mi Milán a netěší mě ani práce v La Scale. Znám spoustu zpěváků, kteří tam neradi zpívají.

A proč?

Vládne tam podivná atmosféra, snobská, chybí přátelské zázemí. Vystupoval jsem tam třikrát a stačilo. Například ještě den před premiérou opery Z mrtvého domu sbor neovládal svůj part. To nás tedy hodně překvapilo.

Už šestnáct let jste na volné noze. Co se stalo, že jste v roce 1998 odešel ze Státní opery Praha?

Tehdy mě ředitelka SOP Eva Randová neuvolnila do La Scaly, kde jsem měl zaskočit za nemocného tenoristu. Trvala na tom, abych zpíval v připravované opeře Nápoj lásky. Nečekal jsem, že taková světová hvězda moji situaci nepochopí. Tak jsem dal výpověď, ale lvovsky jsem jí slíbil, že nepojedu ani do Milána.

To tedy nechápu. A co jste dělal?

Dva měsíce jsem nezpíval vůbec nikde, chodil jsem zase na hodiny k paní Fidlerové. Pak přišla nabídka do Baselu, do Ženevy a už to jelo. Stejně to docela bylo velké riziko.

To snad ne! V té době jste přece byl už šest let ženatý. Manželka by vás určitě v pohodě uživila.

Asi ano, ale to bych nikdy nepřipustil. Podporovala mě hlavně psychicky. Tehdy jsme žili na Vinohradech v Chodské ulici, byl to její byt. Ani jsem se tam nechtěl přihlásit, věděl jsem, že si jednou zařídíme společnou domácnost, což se později podařilo. V Podolí jsme velmi spokojení.

V červnu jste v Košicích oslavili dvacáté výročí svatby. Jaké to bylo?

Krásné. Pozvali jsme známé a příbuzné. Haničce jsem koupil briliantový prsten.

Jak vypadá manželství pěvce a zpěvačky?

Dobře se doplňujeme. Já dnes už vím, že mám 15. září 2020 od 10 hodin zkoušku Borise Godunova v New Yorku, takže Hanka si podle toho může upravit koncerty. Na všechny moje zkoušky a premiéry jezdí se mnou. Když jsem ve světě delší dobu bez ní, jsem nešťastný.

Jak odpočíváte, když nejste zrovna v Malaze?

Chodíme do divadla na činohru. Velice se nám líbila například hra Věc Makropulos v nastudování Roberta Wilsona. Famózní herecké výkony! Miroslav Donutil, Soňa Červená, Vladimír Javorský a další.

Hanka Zagorová s manželem Štefanem Margitou dokazují, že takový vztah může fungovat.

FOTO: Michaela Feuereislová

Máte vůbec čas na nějaké koníčky?

Rád si čtu. A lituji, že neumím malovat, to je skvělé na odreagování. Přitom jsem na průmyslovce malování měl. Jednou se do toho pustím, ale nikomu to neukážu.

Co nějaké přání na závěr?

Přeju si, aby se momentální stav neměnil - s Haničkou, se zdravím, se zpíváním. Ať vše zůstane tak, jak to je.