Štefan Margita: Úspěch se u nás neodpouští

Kdybych měl venku špatné kritiky, tak by se to tady vědělo, to mi věřte. Bohužel platí, že úspěch se u nás neodpouští. Zpíval jsem ve světových operních domech s nejlepšími dirigenty, ale doma se o tom nenapíše.

Dobře, ale že se nezajímá ani operní kritik! Asi bych musel udělat nějaký průšvih, aby se toho chytil bulvár.

Točit novou desku. Proto mám volno. Budou to slavné muzikálové písně. Plánuji duet i s Karlem Gottem a přislíbila mi spolupráci také Lucka Bílá.

To taky, samozřejmě.

Už jsem si zvykl. Mimochodem, předevčírem jsem dostal nabídku na vystoupení v roce 2020. To už jsem zapochyboval, vždyť mi bude 64 let. Nicméně moje agentura v Curychu účast potvrdila.

No, ale jak? A já nechci, aby mě lidi litovali. Z té smlouvy naštěstí můžu vycouvat. Když se na to nebudu cítit.

Už dobrých patnáct let dodržuji divadelní prázdniny. V červenci a v srpnu nepracuji. Teď jsem tedy udělal výjimku a zpíval jsem v Mnichově Wágnerovu operu Zlato Rýna. Byly to dvě inscenace na začátku července v rámci festivalu. Jinak skutečně odpočívám, protože sezóna je tak dlouhá. Jezdíme s Haničkou do Malagy, kde jsme si před léty koupili malý byteček.

Hledali jsme jistotu stálého počasí. A v Malaze opravdu nejsou ty obrovské teplotní výkyvy. Mému bráchovi loni v Chorvatsku propršelo deset dní dovolené, dokonce s rodinou odjel dřív. Vrátili se do Košic, a tam bylo pětatřicet stupňů.

Půl kilometru. Chodíme tam pěšky.

Umím z opery italsky a snažím se s nimi domluvit, jenže oni moc nechtějí.

Španělské opery nejsou. Mají jen tu slavnou Granadu.

Doufám, že nenastane. Tou dobou budu strojit vánoční stromeček. Na Vánoce se připravuji od konce listopadu. Hned po svátcích znovu odjedu do Mnichova.

Já tedy ne.

V Boha.

Mnohokrát. Nejdřív jsem měl kartářku v Košicích. Když jsem se rozhodoval, jestli mám jet na pěveckou soutěž do Vídně nebo na Pražské jaro do Prahy, řekla mi, že do Prahy, protože tam vyhraju. A opravdu jsem vyhrál.

Pak jsem jako začátečník dostal pozvání na festival do Karlových Varů, kde jsem zpíval svůj recitál. Pozval jsem i svoji kartářku, ale ona odmítla, byla to pro ni dlouhá cesta. Ovšem řekla mi, že tam bude se mnou jako černá kočka. No, myslel jsem si své, k těmto věcem jsem opravdu nedůvěřivý.

Přijel jsem do Varů a v hotelové recepci najednou vidím, jak na židli sedí černá kočka. Šel jsem k ní, začal jsem ji hladit a recepční mi povídá - to je zvláštní, vy jste první člověk, komu neutekla. Zavolal jsem kartářce a ona mi sdělila, že se objeví ještě na koncertu. Jenže to je nesmysl, jak by se mohla dostat dovnitř! Zpíval jsem v muzeu a při jedné písni jsem zaklonil hlavu. Na skleněné kupoli na střeše seděla černá kočka. Úplně jsem se rozklepal. Teď občas chodím ke kartářce v Praze, i když ne všechno z předpovědí vyjde, ale ta černá kočka mě tehdy dostala.

Prožil jsem v něm krásné dětství. Mám ještě dva starší bratry Petera (59) a Jana (62), vždycky jsme spolu vycházeli dobře. Peter je designér a Jano pracuje v marketingu, oba zůstali v Košicích. Táta byl ředitelem košických elektráren a šéfem Mezinárodního maratónu míru. Už nežije. Mamince je 92 let a vede se jí dobře.

Na maminku. Ve škole například řešila moje průšvihy. Chodil jsem na uměleckou průmyslovku, na obor fotografie a odmítl jsem se učit deskriptivu.

Ten obor mě zaujal a hodně bavil, ale nikdy jsem potom nefotil, jen v rámci studia. Na maturitní práci jsem měl téma Vysoké Tatry.

Ano, byl tam ještě les, jenže Tatry se fotí docela špatně. Pamatuji se, jak jsem tam přijel, všude ležel sníh, svítilo slunce a já jsem byl nadšený. Nafotil jsem spoustu filmů, a pak jsem nevybral skoro nic. Musel jsem do Tater znovu. Tehdy se nefotilo digitálně, poctivě jsem snímky vyvolával sám. Dnes už moc nefotím.

Ne, a když se k tomu odhodlá, tak mi pak kouká z hlavy palma, nebo mám jen půl hlavy, někdy jsou mi vidět jen nohy. (směje se)

Chtěl jsem na vysokou školu do Prahy, ze sta uchazečů brali jen dva a já to nebyl. Tak jsem nastoupil v Košicích jako fotograf v komunálních službách. Dělal jsem lidem snímky na pas a do občanky, někdy jsem musel i na svatby. To bylo strašné. Vydržel jsem dva měsíce.

V té době jsem potkal naši rodinnou známou Ludmilu Šomorjaiovou, která se vrátila ze Švýcarska a zrovna nastoupila na konzervatoř v Košicích. Pamatovala si, jak jsem v dětství pořád pozpěvoval, vyzkoušela si mě a stal jsem se jejím prvním žákem. Neuměl jsem ani noty, a když jsem slyšel, že vedle v místnosti někdo zpívá operu, dostával jsem záchvaty smíchu. Jenže asi po roce mě to chytlo.

Pak jsem nastoupil do košického divadla, kde jsem zpíval velké role. Nehodili mě do bazénu, ale rovnou do moře.

U nás v rodině nikdo nezpívá. Když bráchové začnou, tak umřou i mouchy. Nicméně dědeček z matčiny strany Pavol Farkaš byl činoherec v košickém divadle. Ten s hlasem trochu pracoval.

Možná jsem to okoukal od Petera. Ten někdy řekne takovou blbost, že padáte smíchy. Když vidím, že je Hanička smutná, nebo se jí nedaří, začnu dělat blbosti a to na ni zabírá. A největší záchvat smíchu Hanka dostává, když se jedná o vážnou věc, to se neudrží.

A nudnou manželku také. To musí být ještě horší. Rád se směju a vyhýbám se problematickým lidem. Stále dokola řešit nějaký problém je vyčerpávající. Nemyslím tím samozřejmě nemoc.

Ve Švýcarsku je to Petr Straka, Čech, který u nás téměř nezpívá. Nebo Heinz Zednik, Anja Silja, Angela Gheorgou a další.

Když se sejde na večírku garda, s níž jsem začínal v Národním divadle, tak je hodně veselo. Takže Líba Márová, Pavel Horáček, Dana Šounová, Luděk Vele.

Praha pro mě byla úžasná. Nejdřív jsem bydlel v podnájmu na Karlově náměstí, do divadla jsem chodil pěšky. Byl jsem nadšený.

Jenže na Vídeň jsem si nikdy nezvykl. Měl jsem tam velkou lásku, a ta nedopadla dobře, rozešli jsme se. A na těžkou práci v tom jejich profesionálním divadle jsem ještě nebyl technicky připravený. Nezvládal jsem ji a po dvou letech jsem sám požádal o rozvázání smlouvy. V Praze jsem pak rok pracoval s bývalou sólistkou Národního divadla Miloslavou Fidlerovou, nikde jsem nevystupoval. Bylo to docela těžké období, nevěděl jsem, jak to dopadne. Vídeň mi dala zabrat a dodnes to mám v sobě.

Cítil jsem, že jsem na jevišti nebyl dobrý.

Já bych ty studenty zabil. Nemám na ně nervy. Něco bych je naučil a oni by to na koncertu nedodrželi. Dělal jsem to i já.

Pravda je, že několikrát otevřela okno a vyhodila mi noty. Byla hysterická, ale já jsem narozený ve znamení Lva, tak jsem bojoval, až se to povedlo.

Když nepočítám Prahu, tak Berlín, tam je příjemně, New York a San Francisco. Nelíbí se mi Milán a netěší mě ani práce v La Scale. Znám spoustu zpěváků, kteří tam neradi zpívají.

Vládne tam podivná atmosféra, snobská, chybí přátelské zázemí. Vystupoval jsem tam třikrát a stačilo. Například ještě den před premiérou opery Z mrtvého domu sbor neovládal svůj part. To nás tedy hodně překvapilo.

Tehdy mě ředitelka SOP Eva Randová neuvolnila do La Scaly, kde jsem měl zaskočit za nemocného tenoristu. Trvala na tom, abych zpíval v připravované opeře Nápoj lásky. Nečekal jsem, že taková světová hvězda moji situaci nepochopí. Tak jsem dal výpověď, ale lvovsky jsem jí slíbil, že nepojedu ani do Milána.

Dva měsíce jsem nezpíval vůbec nikde, chodil jsem zase na hodiny k paní Fidlerové. Pak přišla nabídka do Baselu, do Ženevy a už to jelo. Stejně to docela bylo velké riziko.

Asi ano, ale to bych nikdy nepřipustil. Podporovala mě hlavně psychicky. Tehdy jsme žili na Vinohradech v Chodské ulici, byl to její byt. Ani jsem se tam nechtěl přihlásit, věděl jsem, že si jednou zařídíme společnou domácnost, což se později podařilo. V Podolí jsme velmi spokojení.

Krásné. Pozvali jsme známé a příbuzné. Haničce jsem koupil briliantový prsten.

Dobře se doplňujeme. Já dnes už vím, že mám 15. září 2020 od 10 hodin zkoušku Borise Godunova v New Yorku, takže Hanka si podle toho může upravit koncerty. Na všechny moje zkoušky a premiéry jezdí se mnou. Když jsem ve světě delší dobu bez ní, jsem nešťastný.

Chodíme do divadla na činohru. Velice se nám líbila například hra Věc Makropulos v nastudování Roberta Wilsona. Famózní herecké výkony! Miroslav Donutil, Soňa Červená, Vladimír Javorský a další.

Rád si čtu. A lituji, že neumím malovat, to je skvělé na odreagování. Přitom jsem na průmyslovce malování měl. Jednou se do toho pustím, ale nikomu to neukážu.

Přeju si, aby se momentální stav neměnil - s Haničkou, se zdravím, se zpíváním. Ať vše zůstane tak, jak to je.