Narodila se na Moravě, kde s rodiči a o dva roky starším bratrem vyrůstala až do svých sedmi let. Tatínek byl majitelem obchodu a život celé rodiny byl hezký, klidný, normální. Zlom nastal, když bratr onemocněl a zemřel. To byla hrozná rána pro celou rodinu. Otec rozhodl, že dům, který především mamince ztracené dítě neustále připomínal, prodají, a přestěhují se do Prahy. Tam zkusí začít nový život.

V Praze se podnikavý tatínek seznámil s mistrem kovotlačitelem, založili spolu firmu a deset let (do roku 1935) ji spolu úspěšně vedli. Vyráběli například růžice na kamna a podobné - v té době - žádané věci.

Eva po základní a obchodní škole začala v šestnácti letech pracovat. Zaměstnaná byla osm let - až do roku 1941. Prožívala hezké mládí. Byla zamilovaná, ale na svatbu kvůli okupaci - i proto, že byla Židovka - nepomýšlela.

Svůj názor ale změnila poté, co Židé začali dostávat obsílky k transportům. Němci slíbili, že nebudou trhat rodiny, a to bylo pro ni a jejího chlapce důvodem ke sňatku.

„Řekli jsme si, že se vezmeme, abychom zůstali spolu, a tak byla v říjnu 1941 svatba,“ vzpomíná. Přesto spolu moc dlouho nebyli. Jejího muže Němci nejprve nasadili na práci na Slapech a 1. prosince 1941 byl povolán do transportu do Terezína. Byl členem tzv. Aufbaukommanda, které v koncentračním táboře stavělo dřevěné ubytovací budovy pro vězně.

Rodiče do Terezína odjeli už 28. listopadu a ona sama 11. prosince 1941. Paradoxně říká: „Jela jsem ráda, protože jsem nikoho v Praze neměla. Rodiče už byli pryč, manžel také. A tak jsem se dostala do Terezína“.

Nacistický tábor Terezín

Nacistický tábor Terezín

FOTO: fotobanka Profimedia

Život v Terezíně byl krušný. Měli velký hlad. Neměli totiž nikoho, kdo by jim mohl posílat balíky.

„Žili jsme jen z toho, co nám tam dali a co se dalo ukrást. Jenomže já neměla ani možnost krást, protože jsem pracovala v kanceláři. Lidé, kteří pracovali venku, v přírodě, nebo na polích, mohli něco najít, ale já ne. Měla jsem hlad, ale ještě víc mě trápilo, že můj manžel, který byl vysoký mladý chlap, je na tom ještě hůř,“ vzpomíná.

„Dostávali jsme příděly jídla. Jednou za týden malý kousek koňské sekané. A maminka řekla: ,Víš co? Vezmeme si jen jeden kousek a ten druhý pošleme tatínkovi.´ Chodili tam mužští, říkalo se jim transportleitung a ti nosili různé zboží z jedněch kasáren do druhých - samozřejmě načerno. Po nich jsme ten kousek poslaly tatínkovi. Oni odešli a za chvilinku někdo zaklepal, že nese balíček zase nám. To nám tatínek poslal ten svůj kousek. To jsem prvně brečela.“

V Terezíně bydleli muži a ženy zvlášť. Ona měla štěstí, že bydlela s maminkou. Tatínek byl jinde a manžel také. Byli rozházení, ale aspoň byli v jednom městě. Ale ženy a muži se nesměli stýkat, ani spolu mluvit.

„Jednou dostal můj manžel 25 ran kvůli tomu, že přišel, aby mě viděl. Šli jsme spolu po schodech a proti nám šel esesák. Můj manžel říkal, že jsem jeho žena. Ale nebylo to nic platné“.

Nejsmutnější den v Terezíně pro ni byl, když Němci pověsili devět chlapců za to, že psali domů.

„Chytli je, že psali mamince. To byl strašný den pro všechny. Vůbec se tam děly hrozné věci. Hrozné věci, které jsou pohádkou proti tomu, co přišlo potom,“ říká Eva Steinová. Do transportu z Terezína na východ byli její rodiče povoláni v září 1942.

„Chtěla jsem s nimi, ale maminka řekla: ,Ne. Když nám bude líp, budu litovat, ale bude-li nám hůř, budu ráda, že jsi tady´.“

Zůstala tedy s manželem v Terezíně. Díky jeho zařazení do tzv. Aufbaukommanda tam vydrželi do roku 1944.

„Pak všechna „ochrana“ padla a koncem října jsme odjeli. Kam, to jsme nevěděli. Ukázalo se, že to bylo do Osvětimi“.

Vnitřek vězeňského baráku v nacistickém koncentračním táboře Osvětim

FOTO: fotobanka Profimedia

V dobytčím vagónu bylo namačkáno padesát lidí. Děti, mladí, staří. Jeli tři dny. Do cíle dorazili v noci. Když vystoupili, přišla za ní manželka jejího bývalého šéfa s dvanáctiletým synem. Prosila, zda by jí pomohla pronést tašku (všechny věci totiž museli ve vlaku nechat), kde měla pro syna čokoládu.

Tak přišli před šéfa osvětimských esesáků zodpovědných za tzv. selekce (dělení na ty, kteří půjdou do plynu a kteří ještě ne) Josefa Mengeleho. Ten měl přezdívku Anděl smrti.
„Mengele se otočil na mě a říká: ,Je to tvoje dítě?´ Já jsem mlčela a paní řekla: ,Ne to je můj syn.´ Řekl na to jen: ,Ta holka na druhou stranu - a kopl mě, a tím mě odhodil na tu „správnou“ stranu... Pak jsme se museli seřadit – muži zvlášť, ženy zvlášť. Můj manžel ke mně ještě přišel a řekl: ,Drž se maličká...´. To bylo naposled, co jsem ho viděla.“

„Osvětim – to byla hrůza. Spaly jsme v nějakých kotcích. Vzali nám všechno oblečení. Pamatuji si, že nás dali do nějaké místnosti, která byla celá z mramoru. Strop, podlahy, schody, všechno. My jsme nahé, 1. listopadu, seděly na těch mramorových schodech. Pak nás – pořád ještě nahé - seřadili. Nad námi bylo malé okýnko a z něj na nás koukala Polka, také vězenkyně. A přede mnou byly dveře. Když jsem k nim došla, tak jsem se na ni obrátila a ptala jsem se jí: ,Jdeme do plynu?´ A ona řekla: ,Jo.´ Tak jsem sepjala ruce, rozloučila se v duchu s rodiči, a v tom jsem dostala strašný kopanec a vlítla jsem dovnitř. Žádný plyn tam nebyl, vůbec nic. Nahým nám házeli nějaké věci na sebe. Dostala jsem květovanou sukni a nějaký vězeňský kabátek s těmi pruhy. A také boty - pánské - velikost 42. Nedržely mi na noze, ale našla jsem nějaký drát a tím jsem si je na nohy přivázala. Potom jsme celou noc musely klečet na zemi, bez punčoch, beze všeho“.

Deportace

Před selekcí na příjezdové rampě do Osvětimi

FOTO: fotobanka Profimedia

V Osvětimi byla nakonec jen asi pět dní. Poté je Němci hnali na prohlídku – i gynekologickou - jestli nemají něco schovaného. Nahnali je do vlaku a vezli do Ravensbrücku. Úleva to však nebyla. V koncentračním táboře Ravensbrück byly totiž také plynové komory a vězenkyně to věděly.

„Tam byl samý apel. Sotva jsme si lehly, už jsme zase vstaly, protože zvonili na apel. Musely jsme stát venku. V zimě, bez punčoch, jen v té květované sukýnce. Bylo to hrozné. Ale i to jsme přestály.“

Po pěti týdnech je Němci vezli zase dál. Tentokrát do Beendorfu, kde byly solné doly, předělané na muniční továrnu.

„Já jsem tam u stroje dělala nějaké šrouby. Krátký čas jsem také zastupovala vedoucí kolony, která onemocněla. Jednou jsem měla napsat seznam všech vězeňkyň, a tak jsem šla za vedoucím SS, který nás hlídal, jestli bych to mohla napsat na psacím stroji. ,Ty umíš psát na stroji?´, divil se, a pak mi řekl, že od dalšího dne už nebudu pracovat u stroje, ale opisovat papíry. To mělo jednu výhodu. Němci totiž dostávali zvláštní jídlo, já jsem mu myla nádobí a on mi tam vždycky nechal jednu, dvě brambory. Trvalo to jen krátký čas.

Vypukl tam tyfus. Nakažení byli ve zvláštní místnosti. Jednoho krásného dne vystrčila jejich ošetřovatelka ven ruku a měla mísu plnou brambor. Kouřilo se z nich. A ptala se: ,Kdo to chce?´ Natáhla jsem ruku, ale přišla jedna vězeňkyně, Němka – ty měly přednost – praštila mě přes tu ruku a vzala si to. Za tři dny umřela na tyfus. Víte, to jsou ty životní náhody.“

A zase je vezli dál. Do koncentráku ve Wandsbecku. Tady pobyly asi týden.

Pak byly naloženy do vlaku smrti.

FOTO: fotobanka Profimedia

„Jezdily jsme v dobytčácích, nic nad námi, bylo nás přes padesát v jednom vagónu, ležely jsme na sobě. Mně se zanítila noha. Nejhorší ale bylo, že jsme ani já, ani má přítelkyně neměly žádnou nádobu. Někdy vlak zastavil a dávali polévku, ale nám ji neměli kam nalít, a tak jsme nedostaly nic. Jednou jsme našly takovou konzervu – vojenskou – říkalo se jí puška. Byla do půlky plná masa. Nevěděly jsme, jak to je staré, ale společně s mojí nejlepší kamarádkou Lízou jsme to maso stejně snědly a měly jsme konečně nějakou nádobu na tu polévku.“

Ve vlaku smrti jezdily asi deset dní. Odvezli je do Hamburku. To, co viděly, pro ně bylo zadostiučinění. Po obou stranách ulice, kterou je vedli, byly totiž samé sutiny. „Došly jsme zase do nějakého koncentráku a tam stálo: ,Nový domov´. Tam byly palandy, na jedné nás bylo 12. Z jedné strany nás sedělo šest a z druhé také šest. Nedostaly jsme nic jíst, vůbec nic.“

Najednou je nahnali do řady a řekli, že každá druhá půjde hlavou ke zdi. Myslely si, že je začnou střílet. Ale byl to jen krutý žert. Bylo totiž už 8. května 1945.

„Jenomže my neměly ponětí, že je konec války. Nikdo nám nic neřekl!“ Z Hamburku pak šly zase dál.

„Pamatuji se, že tam byl velikánský most, na kterém stály dvě ženské – Němky z SS, které na nás dohlížely. A mávaly na nás. A my jsme si říkaly: ,Svině, teď když jdeme do plynu, tak na nás takhle mávají´. Šly jsme po pěti, já byla na konci, moje přítelkyně uprostřed. Říkala jsem jí: ,Lízo, víš co, já teď vystoupím z řady, ať mě zastřelí, já už nemůžu.´ Vážila jsem 35 kilo. A Líza mě okamžitě strhla zpátky a dala mě k sobě doprostřed. Před námi byl jedna holka, Češka, a ptala se toho Němce, který nás vedl, kam jdeme. A on řekl: ,Bude vám lepší.´ A ona zase: ,Kam jdeme, jdeme do plynu?´ ,Bude vám lepší.´ A to bylo všechno. Šly jsme do vlaku, dali nám tenký kousek salámu a kousek chleba. A Líza říkala: ,No jo, v Osvětimi, když šli do plynu, tak jim taky dali kousek chleba´.“

Aniž by to věděly, přejely hranice Německa a dorazily do dánské stanice Fiume. A z ní dál do Padborgu. Najednou uviděly plno lidí, kteří jim házeli kytky a čokoládu.

„Když si na to vzpomínám, ještě mám slzy v očích... Z vlaku jsem nemohla vystoupit, protože jsem měla bolavou nohu. Přišli dva dánští vojáci, vzali mě do náruče a odnesli k doktorovi. Ten mi tu ránu ošetřil, obvázal, a už jsem byla veselejší. Pak nás dali do jedné stodoly, protože jsme byly zavšivené. Ráno nás čekala prkna, na kterých byly lavórky, mýdla, tak jsme se umyly. Pak nám dali ovesnou kaši a já nevím, co ještě. A když jsem přišla na řadu, tak jsem to snědla a postavila jsem se znovu na konec. Takový jsem měla hlad!“

 

Cesta za svobodou

FOTO: David Ryneš, Mapy.cz

Z Dánska je trajektem odvezli do švédského Malmö.

„Na cestu nám dali tři dvojité chleby. V jednom bylo máslo se sýrem, ve druhém husí sádlo se škvarkama a ve třetím husí sádlo s játry. Na naše žaludky to bylo strašné. Všem bylo strašně zle. Jedna holka dokonce umřela... Přijely jsme do Malmö a představte si, že tam rozdávali čokoládu a mně bylo tak špatně, že jsem si pro ni ani nešla!“

Pak je odvezli do Landskrony a tam si začaly připadat jako v pohádce. Přišly k velkému bazénu, který obklopovaly obchůdky.

„Vešly jsme tam jako vězenkyně. Pak jsme postupně dostaly podprsenky, punčochy, boty, šaty, pláště, čepice - a na druhé straně jsme už vyšly jako děvčata z penzionátu.“

Povinnou karanténu strávily v městečku Varnamo. Díky svým znalostem se dostala do Göteborgu do uprchlické kanceláře, která patřila k vyslanectví naší republiky a tam pracovala. „Své přítelkyni jsem opatřila místo v továrně a tak jsme tam spolu žily tři měsíce.“

Mezi tím přišel do Prahy seznam všech, kteří se zachránili a Evě se ozval její bývalý šéf. Když u něj před válkou pracovala, byli spolu velmi zadobře. Tenkrát byl ženatý, po válce se domů vrátil sám. Přemlouval ji, aby se vrátila do Prahy.

„Nikoho jsem neměla a řekla jsem si, že když půjdu do Prahy, tak se určitě uživím. Uměla jsem českou a německou stenografii, byla jsme dobrou korespondentkou. Vrátila jsem se.“

On ztratil v Osvětimi ženu a syna. Ty, kterým pomáhala pronést tašku s čokoládou... Také ona přišla o všechny blízké.

Prožili spolu padesát let plných lásky a pohody. „No vidíte. Není to všechno jedna ohromná náhoda?“ uzavírá svůj příběh Eva Steinová.