Letos vás diváci uvidí v Líbáš jako ďábel a v Cestě do lesa, dvou zřejmě hodně odlišných filmech. Nebo tak odlišné nejsou?

Určitě jsou odlišné, stejně jako role, jež v nich hraju. V jednom jsem Bohunka, městská žena, emancipovaná vnitřně i na povrchu, což ji vlastně činí nesnesitelnou, která to nikdy nevzdává a do boje jde za plného hlasu polnic. Ta druhá, Vlastička, je žena venkova, luhů a hájů, své přesvědčení a názory pečlivě schovává, někdy i sama před sebou, neboť jsou to v podstatě názory buřičské tím, že se neztotožňují s názory a filozofií stáda.

Ve vašich filmech máte záviděníhodný výběr manželů: Bob Klepl, Bolek Polívka, Oldřich Kaiser… Člověk by si představoval, že to je hodně zábavné.

Ano, jsou zábavní, citliví, pozorní jako herečtí partneři i jako kamarádi a je s nimi prča. Jsou to tak dobří herci, že je stačí pouze poslouchat a reagovat na ně v charakteru postavy, kterou hrajete. Neustále vás něčím na place překvapují, takže podvědomě jste neustále ve střehu a v roli, čímž se nepřímo bráníte pohodlí šmíry. A přidejte ještě Jardu Duška, v Pelíšcích byl až nesnesitelně úžasnej.

Bohumil Klepl (pilot Helmut) a Filip Blažek (hasič Mario).

Další osvědčený filmový manžel Bob Klepl: v roce 2006 spolu hráli v úspěšné komedii Účastníci zájezdu.

FOTO: Bontonfilm

Na jaké natáčení nejraději vzpomínáte?

Tak na to odpovědět neumím, mám jedno či dvě, na něž bych vzpomínala nerada, a tak jsem je vytěsnila. Já navíc moc nevzpomínám, docela žiju přítomností a moje vzpomínky se víc točí kolem vztahů, jimiž jsem prošla, kolem situací, jež jsem zažila s přáteli, kteří mne svými názory obohatili. Vzpomínám na rodiče, kteří mi odešli velmi brzy, na svoje dětství, na manželovy rodiče, jakou by asi měli radost z našich dětí, na naše děti, když byly malé.

Které natáčení pro vás bylo třeba emočně nejsilnější?

Asi Pelíšky, hlavně díky paní Stelle Zázvorkové. Když jsme nebyly na place, hodně jsme si povídaly, vesele i smutně. Hodně toho zažila, hodně toho věděla, byla ráda veselá a měla velké trápení způsobené smrtí své dcery. Milovala život, byla velmi moudrá. K tomu ten její úžasný humor, to vše jí dávalo nadhled nad existencí člověka na této planetě, který nás převede přes kruté, bolestné i bolavé, trapné i sebezničující situace.

S Bolkem Polívkou vytvořili zase po čase manželskou dvojici ve Vorlově filmu Cesta do lesa, který bude do kin uveden v říjnu.

S Bolkem Polívkou vytvořili zase po čase manželskou dvojici ve Vorlově filmu Cesta do lesa, který bude do kin uveden v říjnu.

FOTO: 2media

Z vašeho „přepínacího“ dialogu s Rudolfem Hrušínským v Knoflíkářích se stala kultovní záležitost. Máte tu scénu ráda?

Mám ji ráda moc, je tak dobrá, že zapomínám, že v ní hraju, a směju se té situaci, to se mi vždycky nestává. Byla dobře napsaná, stačilo ji pouze pochopit a uchopit. To já pak přestávám hrát a začínám tu situaci žít, aniž bych si to uvědomovala nebo pojmenovávala. Poddám se tomu.

Totéž se stalo s vaší taneční scénkou s Jaroslavem Duškem v Pelíšcích. Co podle vás rozhoduje o tom, že některé dialogy nebo scénky takřka zlidovějí?

No to já právě nevím, já si totiž blbě pamatuju, co se vyloženě nenadřu. Takže neumím vyprávět vtipy, neumím citovat věty, které mě rozesmějí nebo jinak ohromí. Přitom bych to chtěla umět, ale vždycky to nějak zvorám, tak začnu popisovat a vysvětlovat, o co šlo, čímž se do toho zamotám a všechno totálně dodrbu. Strašně bych chtěla umět citovat Cimrmany, Sklepáky, Monty Pythony… Přeříkávala bych si je vždycky, když bych potřebovala získat nadhled nad situací. Já si výroky různého druhu píšu do diáře, abych si i preventivně zvedala náladu a optimismus.

S Kamilou Magálovou a Oldřichem Kaiserem v nové komedii Marie Poledňákové Líbáš jako ďábel.

S Kamilou Magálovou a Oldřichem Kaiserem v nové komedii Marie Poledňákové Líbáš jako ďábel.

FOTO: Falcon

Co vám dělá radost a co vás naopak rozhodí?

Nejvíc mi dělá radost žít. Rozhodí mě stres, pod jeho vlivem jsem schopna zničit jakoukoli radost. Teď jsme doma prožívali takovou nepříjemnou situaci. Naši sousedi se rozhodli, že máme na zahradě nemocný strom v havarijním stavu, a dost důrazně nás nabádali, abychom ho pokáceli. Podporoval je i starosta a mně se jen honilo hlavou, proč mají lidi potřebu kácet, a nikoli sázet. Pozvali jsme k našemu devadesátiletému jasanu ztepilému odborníky, kteří konstatovali, že strom vůbec není v havarijním stavu, je naopak úžasně zdravý. A já děkuju našim sousedům, že jsem mohla díky nim poznat ty skvělé pány z Agentury ochrany přírody a krajiny.

Jste ctižádostivá?

Určitě jsem, jinak bych nemohla dělat to, co dělám. S věkem se však mění cíle mé ctižádosti a proces jejího prosazování. Víc se zabývám svým vnitřním světem. Harmonie, nadhled – to je teď moje hlavní ctižádost.

Daří se vám ji naplnit?

Pomáhá mi v tom humor, ale i filozofie a psychologie. Čtu si o Aristotelovi, Platonovi, Sokratovi, snažím se prokousat jejich díly. Nemám ambice je pochopit celé, vím, že na to nemám ani mozek, ani čas, ale vždycky u nich najdu něco, co mě posílí, naplní. Snažím se proniknout do myšlenek Ericha Fromma, Carla Gustava Junga, Alberta Schweitzera, hledám všechny cesty k pochopení naší existence. Čtu Sartra, Hermana Hesse, ale i knihu Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pinkoly Estés, která se v ní zabývá mýty a příběhy archetypů divokých žen.

S Kryštofem Hádkem má jako jeho šéfová pletky ve hře Patrika Hartla Soukromý skandál.

S Kryštofem Hádkem má jako jeho šéfová pletky ve hře Patrika Hartla Soukromý skandál.

FOTO: Studio DVA – Lenka Hatašová

Jak dalece je pro vás důležitá kariéra? Vím, že jste po revoluci, kdy by člověk čekal, že roztáhnete křídla, odešla dělat uklízečku.

Musela jsem se nějak živit, musela jsem si na svobodu zvyknout a nějak s ní naložit, musela jsem si ujasnit priority. Kariéru neřeším, daří se mi dělat práci, která mě i často baví, naplňuje a uživí mě. Důležité pro mě je, že mám čas i prostor poznávat, že mám úžasnou rodinu, skvělé přátele, že jsem zdravá. Mám víc, než jsem kdy měla, nemám potřebu se zabývat věcmi, jako je kariéra.

Jak vypadá vaše divadelní současnost?

V Divadle Kalich hraju se Zuzanou Bydžovskou ve hře Baronky. V produkci Studia DVA to jsou Klára a Bára, které pro Ivanu Chýlkovou a pro mě napsal Patrik Hartl, a Druhý břeh od Michaely Gübelové v režii pana Smočka, velikána mezi českými divadelními režiséry. Posledním titulem je opět hra Patrika Hartla Soukromý skandál. Hlavní roli hraje Kryštof Hádek a já tam s ním mám jakési pletky.

Jak vzpomínáte na své angažmá v Divadle Na zábradlí?

Málo, protože vůbec málo vzpomínám, ale dobře. Jsem ráda, že jsem mohla spolupracovat s Petrem Léblem, J. A. Pitínským, Jirkou Ornestem, Andrejem Krobem, Láďou Smoljakem, Ivanou Slámovou. Jsem ráda, že jsem si tam mohla zahrát Čechova a Havla. Přišli jsme tam s hrou Nahniličko, kterou napsal Honza Kraus. Bylo to úžasné zkoušení a je ještě dnes i krásné hraní, dočasně ovšem přerušené těhotenstvím Marthy Issové.

Eva Holubová

FOTO: Michaela Feuereislová

Proč jste odešla?

Potřebovala jsem změnu a svobodu. Jste-li v angažmá, rozhoduje z větší části o vás, o vašem volném čase vedení divadla. Začala jsem víc točit, a to by asi nešlo skloubit s provozem divadla. Je to sice pro mě náročnější, ale baví mě a obohacuje střídat party lidí, se kterými pracuji.

Hrála jste ve filmech, které vychválila kritika, ale diváci na ně moc nechodili, i v těch, které kritika zatratila, a lidé se na nich bavili. Odhadnete dopředu, jak film zabere?

Ne, ale ani se o to při natáčení, vlastně ani při čtení scénáře nezajímám. Asi by mě to znervózňovalo a bralo mi to svobodu, kterou při práci potřebuju. Myslím, že stoprocentně se to ani odhadnout nedá, že všichni, kdo točí, chtějí být dobří, chtějí uspět, akorát to má pro každého jiný význam. Někdo chce zabrat intelektuálně, oslovit či oslnit silným příběhem, oslovit či ohromit moudrým a poučným názorem, někdo chce pobavit, potěšit, vybarvit zašedlá místa všedního života, zesměšnit blbost a měšťáky, módnost a kulty, ale i brutalitu… Já osobně tyhle filmy teď jako člověk potřebuju a jako divák vyhledávám. Chci být poučována a chci se smát.

Před dvěma lety hrála ve filmu Václava Havla Odcházení, natočeném podle jeho stejnojmenné divadelní hry.

Ve filmu Václava Havla Odcházení, natočeném podle jeho stejnojmenné divadelní hry.

FOTO: Bontonfilm

Váhala jste nad účastí v pokračování Doktora od jezera hrochů?

Ani vteřinu! Těším se na Boba Klepla, dlouho jsme spolu netočili a momentálně ani spolu nehrajeme. Těším se na Zdendu Trošku, na role, jež nám napsal na tělo, na štáb, kterým se obklopuje. Během natáčení bývá stres, Zdeněk Troška ho umí eliminovat. Jediné, co jsem řešila, byla doba, kdy by se mělo točit. Nerada přebíhám z jeviště na plac a zpět. Naštěstí budeme točit o prázdninách. Jediné, co jsem musela vyřešit, bylo najít čas na rekreaci ještě během sezóny, což se mi povedlo.

Jste spokojená s komickou polohou, v níž jste se v českých filmech zabydlela, nebo byste ráda zaplula i do jiných vod?

Já bych zaplula, což o to. Jenže herec je interpret a musí vybírat z toho, co mu je nabízeno. Momentálně netoužím hrát v nějakém depresivním dramatu, potřebuju alespoň naději – ve svém životě i ve vyznění práce, kterou dělám. Bavilo by mě hrát v nějakém dobrém historickém filmu či historickém seriálu. Doma si s manželem a někdy i s dětmi promítáme komedie, pro někoho černý a drsnější humor. Nejlaskavější jsou filmy Woodyho Allena, nejdrsnější Tarantinův film Hanebný pancharti, nejmilovanější Monty Python. Kdyby mě někdo do něčeho takového obsadil, byla bych blažená.

Z vaší filmografie člověk soudí, že jste neobyčejně pracovitá. Jste taková, nebo se k tomu musíte nutit? Umíte zahálet?

Jsem obyčejně pracovitá i obyčejně líná. A umím zahálet, ale ani to neberu jako zahálení: pouštím si filmy, čtu si, medituju si, žvaním a klábosím se členy své rodiny, se sousedy, s kamarády.

Záleží vám na reakcích okolí na vaši práci? Na koho dáte nejvíc?

Záleží, a nejen na práci. Nejvíc dám na manžela, na děti, na mého kamaráda malíře a sochaře Jardu Rónu. Zajímají mě názory Vaška Marhoula, některých holčičích kamarádek a našich sousedů, z nichž se stali naši přátelé. Hodně mě zajímaly osobní názory Miloše Formana nebo Václava Havla.

S Milošem Formanem a jeho ženou Martinou na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

S Milošem Formanem a jeho ženou Martinou na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.

FOTO: ČTK

Můžete se podrobněji zmínit o vztahu s těmito dvěma osobnostmi?

Ti byli mými kamarády, ještě než jsem je poznala osobně. Jakmile jsem zhlédla první Formanův film, přečetla první Havlovu hru, esej Moc bezmocných, udělala jsem si z nich kamarády a přiřadila je tak k partě, ve které byli François Villon, Arthur Rimbaud, Edith Piaf, Janis Joplin, Marc Chagall, Max Ernst, Vincent van Gogh, Goya, francouzští impresionisté, Mozart a Dvořák a moji další vnitřní osobní přátelé, které ani nepotřebuju znát osobně, protože ten hlavní dialog s nimi vedu přes jejich dílo a emoce a názory, které ve mně to vše vzbuzuje.

Když jsem se pak s oběma pány poznala osobně, byla jsem překvapená a nadšená jejich neobyčejnou obyčejností, srdečností, se kterou se chovají ke svému okolí. Dali pěknou lekci všem nadutcům a arogantním náfukům. Už to mi moc pomohlo. Bylo zajímavé pozorovat, jak se ti nadutci chovají k těmto velikánům. Když jsem měla možnost slyšet na vlastní uši názory těchto mužů, a když se ty názory někdy týkaly mě a mé práce, byla jsem blažená a za tu možnost být s nimi jsem velmi vděčná. I když mi hodně dali, uvědomuji si, že jsou víc moji kamarádi než já jejich.

Proč?

Nebyla jsem u jejich začátků, nepoznávali jsme spolu zákonitosti života. Poznala jsem je už jako velikány pohybující se v jiných patrech společnosti. Vždycky jsem se vedle nich cítila trochu nedostatečně a sevřeně, uvědomovala jsem si svou pozici obyčejnýho člověka, i když oni se ke mně chovali jako k sobě rovné. Je hodně pravděpodobné, že mezi mými současnými kamarády jsou lidé, z nichž se taky stanou velké osobnosti (někteří už jimi jsou), tam ale žádný ostych nepociťuji.

S osmnáctiletou dcerou Karolínou.

S osmnáctiletou dcerou Karolínou

FOTO: Lenka Hatašová

Začínali jsme spolu, žili jsme vedle sebe v socialismu, prožili jsme spolu převrat, prožívali jsme spolu své životní prohry i oslavovali svoje osobní výhry. Jsem ráda, že mám lidi, kteří mě zajímají a které zajímám já, a jsem ráda, že k nim patří můj manžel a mé děti.

Díky teenagerským dětem máte možnost nahlédnout do vkusu nejmladší generace. Je hodnotově jiný než v době vašeho dospívání?

V něčem ano, mají větší přístup k různým žánrům, větší výběr ve filmech, v hudbě, v literatuře, mají více informací, které získávají celkem bez problémů, neboť u nás už není cenzura, navíc jsou dobře jazykově vybaveni, takže nejsou odkázáni na překlady. Řekla bych, že hodnoty mých dětí jsou vyzrálejší a stabilnější, než byly v jejich věku moje. Jsou ve svých plánech mnohem odvážnější a smělejší, než jsem byla já. Jsem ráda, že si máme co říci, že máme hodnotově cosi společného i že toho není málo.

Jaké bylo vaše dospívání? Co rozhodlo o tom, že jste se vydala na hereckou dráhu?

A víte, že tohle mě už vůbec nebaví rozebírat? Je to tak dávno, byla jiná doba, navíc jsem v jakési druhé pubertě, statečně a úspěšně zaháním krizi středního věku, na čemž musím pracovat téměř denně. Berte to jako fakt, dospěla jsem a stala se herečkou. Uživím se, mám fungující rodinu, toť vše, co k tomu chci říct.

V čem spočívá vaše krize středního věku?

V tom, že jsem možná ve středu, možná za středem svého života, což se projevuje fyzicky tak, že stárnu, a psychicky tak, že blbnu. Jsem náchylná k sebelítosti, trápím se křivdami od lidí, kteří za to při bližším ohledání nestojí.

Eva Holubová

FOTO: Michaela Feuereislová

Asi nejsem první, kdo řekne, že jako padesátnice vypadáte atraktivněji než ve třiceti. Čím to je?

Já se tím moc nezabývám. Jestli to tak opravdu je, asi to zařídila matka příroda. V mládí jsem vypadala jako matka svých spolužaček a to držím. Asi jste si na mě zvykli. Taky se ženám ve středním věku víc odpouští, nemusejí tolik dbát o módní trendy, aby se udržely ve společnosti „in“. Navíc jsem se určitě změnila uvnitř. Spoustu věcí vůbec neřeším, za to dávám prostor věcem novým, pro mě zásadnějším. Oblíbila jsem si svoje tělo, slouží mi docela dobře, možná by mohlo být štíhlejší, ale já mám ráda jídlo a nejsem žádná sportovkyně. Mám ráda svůj život, nebojím se ani dna.

Opravdu?

Je v něm určitá svoboda, člověk se nemusí bát, že může klesnout ještě níž. Má tu výhodu, že se z něho dá dobře odrazit.

Na Primě jste vystupovala v pořadu Moje místo, kde lidé hledali a nacházeli cestu z nezaměstnanosti. Znepokojuje vás, kolik lidí má existenční problémy?

Ano, to mě znepokojuje a vytváří ve mně jakýsi mindrák, jak málo se dá z pozice prostého občana pomoci jinému člověku. To mě nejvíc na našich politicích štve, jak málo se starají o to, aby bylo lidem v naší zemi dobře. Člověk se velmi rychle octne v začarovaném kruhu, nedaří se mu v práci nebo v osobním životě, přestává si věřit, a čím méně si věří, tím méně se mu daří, stává se zajatcem svého kruhu, který se stává vězením, a klesá na dno. Znám to.

Eva Holubová na chatu Novinky.cz

FOTO: Ondřej Lazar Krynek, Novinky

Co jste udělala, když jste na to pomyslné dno klesala?

Šla jsem uklízet. Jednak abych měla z čeho žít, jednak abych neměla čas skuhrat, že nikde nehraju, že mě nikdo moc nechce. Prostě jsem potřebovala padnout na dno a nebát se o pozici, kterou můžu ztratit. Uklízela jsem pánské záchody v jedné vinárně a přitom přemýšlela o tom, že bych měla odjet do Paříže, Londýna, Marseille. Cítila jsem, že musím aspoň trochu vypadnout mezi lidi, kteří jsou na určitou svobodu zvyklí, protože se do ní narodili. Ale neznala jsem řeči a bála jsem se odjet tam pracovat. Což bych udělala, být v té situaci a v tom věku a s momentálními zkušenostmi a názory dneska.

Bylo mi třicet, ale bála jsem se poznávat nové, jako by mi bylo šedesát. Měla jsem se řídit Aristotelem, který říká: Dělej to, co se obáváš dělat. Tehdy jsem objevila knihy o chasidech od Martina Bubera. Ty mi hodně pomohly. Židovské chasidské rodiny v Polsku a na Ukrajině žily ve velkém nedostatku, navíc ve strachu z pogromů. Na svou situaci tam nahlíželi s dojemným, někdy smutným, někdy štípavým, někdy líbezným, ale především moudrým a hlubokým chasidským humorem. Pomohlo mi to učit se radovat z toho, co mám, a nebrečet kvůli tomu, co nemám, a dostala jsem se z toho.

Patříte ke známým tvářím, jež neváhají podpořit charitativní činnost. Které projekty vás chytly u srdce nejvíc?

Nemohu mluvit vyloženě o charitativní činnosti, poněvadž já jsem pouze taková hlásná trouba pro ty, kteří opravdu charitu dělají. V současnosti jsem členkou správní rady Nadačního fondu Mathilda, na jehož vzniku se podílela paní Mathilda Nostitzová. Pomáhá nevidomým a slabozrakým spoluobčanům. Pro lidi s jakýmkoliv postižením je těžké začlenit se do naší společnosti. Stát jim k tomu nedává potřebné podmínky, proto si vážím všech, kteří to dělají za něj. Schválně, zkuste si na hodinu zavázat oči a pohybujte se po vlastním bytě, uvařte se kafíčko nebo ti odvážnější polévku, dojděte na záchod, vysprchujte se. Dost lidí přišlo o zrak v pozdějším věku, v důsledku nemoci či úrazu.

Již několik let se angažuje v Nadačním fondu Mathilda, který pomáhá financovat výcvik vodících psů pro nevidomé. Jeho čestnou předsedkyní je hraběnka Mathilda Nosticová.

Již několik let se angažuje v Nadačním fondu Mathilda, který pomáhá financovat výcvik vodících psů pro nevidomé. Jeho čestnou předsedkyní je hraběnka Mathilda Nosticová.

FOTO: ČTK

Mají problém právě s orientací v prostoru, být samostatní v běžném životě. Někdo je musí naučit chodit s bílou holí, používat v domácnosti různé pomůcky. A to něco stojí. Kdo má zájem, může pomoci formou dárcovské esemesky za 30 Kč. Do zprávy napíše: DMS OKO a to pošle na 87777. Za srdce mě chytla i Olga Vilímková a Nadační fond Inka. A vůbec všichni, kdo pomáhají chudým indiánským dětem v Peru získat vzdělání. Nebo Mamma Help, sdružení ženských, bojujících s rakovinou prsu. Sálá z nich tolik odhodlání a vůle nevzdávat se!

Měla jste děti ve 34, na dnešní dobu běžný věk, ve vaší generaci jste byla poměrně pozdní matkou. Byla to vaše volba?

Byla to moje touha, největší přání od mého mládí mít děti, jak šel čas, nemyslela jsem na nic jiného. Podařilo se to až ve 34 letech.

Přes všechny životní peripetie jste zachovala klasickou rodinu. Dá to hodně práce?

Ano, myslím, že budovat a udržet vztah je svým způsobem práce, chce to téměř každodenní péči. Já mám to štěstí, že to doma cítíme stejně, já, manžel i děti. Je nám spolu dobře, máme se rádi a nelžeme si. To považuju za velké bohatství.

Můžete prosím objasnit „záhadu“ vašeho jména? Uvádí se, že jste rozená Šafrová, váš manžel se jmenuje Zdeněk – odkud tedy Holubová?

To se uvádí špatně, narodila jsem se jako Holubová, pak jsem chvíli byla provdaná Šafrová, po rozvodu jsem začala být zase Holubová. Příjmení mého manžela je Zdeněk a až půjdu do důchodu, tak převezmu jméno Zdeňková. Holubová je jakási značka mojí firmy. Jsem ale Mirkova Zdeňková.