Hlavní obsah

Eva Josefíková: Na dvou židlích se sedět ještě dá, na čtyřech už ne

Novinky, Lucie Sieglová

Eva Josefíková se téměř ze dne na den stala novou hvězdou českého filmu. K herectví ji to táhlo odmalička. Zkoušky na konzervatoř sice prošvihla, ale ty na DAMU už si pohlídala. Kromě natáčení filmů a studia třetího ročníku vysoké školy hraje ve čtyřech divadelních inscenacích a další projekty ji čekají.

Eva JosefíkováVideo: Bioscop

 
Článek

Jak jste se dostala ke studiu herectví? Mohla byste nastínit cestu ze Slovácka k premiérám úspěšných českých filmů?

Odmalička jsem se předváděla, na rodinných oslavách jsem byla něco jako jukebox na písničky a básničky. Při základní škole jsem navštěvovala spoustu zájmových kroužků, ale spíš jsem chodila za ně. Dramaťák byl jediným, u kterého jsem zůstala skoro do maturity.

Už v patnácti jsem se chtěla hlásit na hereckou konzervatoř, ale při své povaze se mi podařilo prošvihnout termíny přihlášek. Díky tomu jsem prožila celých osm krásných let na gymnáziu v Uherském Hradišti, které bych za nic jiného nevyměnila. U přihlášek na DAMU jsem si už na termíny dala větší pozor a vyplatilo se to. Jakmile člověk začne studovat tento obor, automaticky se ocitá v hledáčku režisérů a castingových agentur. Všechno ostatní už závisí na jejich vůli. Já na ni mám zatím štěstí.

Hrajete v divadle, natáčíte filmy. Co je vám bližší?

Určitě divadlo. Nemálo let jsem divadlo hrála na amatérské úrovni, teď ho intenzivně studuji a v budoucnu bych se mu chtěla věnovat naplno. K natáčení jsem „přičuchla“ nedávno a pořád jsem mezi ostatními nováčkem. Moc mě ale baví a jsem ráda, že mám příležitost si to zažít. Je to něco úplně jiného. Když nazkoušíte inscenaci, žijete s ní třeba i několik let. Natáčení je zase intenzívní několikatýdenní záležitost se skvělými zážitky i mimo pracovní dobu, zvlášť když se natáčí mimo Prahu.

A co je složitější? Stoupnout si před diváky na jevišti nebo se postavit před kameru?

Pro mě je úplně nejsložitější se pak posadit na premiéře do kina! Vždycky se na ten film ze zvědavosti kouknu, ale jednou a stačí. Nejsem na to zvyklá. Myslím, že tréma je dobrá a užitečná, ve správné míře ovšem. Značí pokoru vůči roli, představení, filmu. V divadle ji mám obrovskou před každou premiérou, to pak celý den nejím a o to víc se pak „picnu“ na večírku po ní. Při reprízách není tak strašná, ale je přítomná.

A u filmu se začínám klepat tak týden před natáčením. Nejen z toho, jak to zvládnu, ale i jací budou lidi kolem mě, jestli si osobně sedneme. Zatím jsem měla na štáb vždycky obrovské štěstí a díky lidem kolem jsem se zbavovala ostychu a trémy při každé další klapce.

V poslední době jste měla mnoho pracovních povinností. Jak zvládáte skloubit práci a studium?

Je pravda, že za posledního půl roku jsem nevěděla, kam skočit dřív. Školní i pracovní povinnosti se mi vždy nějakým způsobem překrývaly. Když jsme dokončovali semestrální herecké práce, přišlo zkoušení Enronu ve Stavovském divadle. Ještě ani nebyla premiéra a začali jsme ve škole zkoušet první absolventskou inscenaci Punk rock. Do toho běžely těsně za sebou kampaně k oběma filmům, které jsem natočila v létě a k tomu už jsem se musela začít intenzivně připravovat na další filmový projekt. Ten vypukne sice až v srpnu, ale musím kvůli němu dlouhodobě zlepšit svou fyzickou kondici a pravidelně trénovat. Víc asi prozradit nemůžu.

Foto: Bioscop

Eva Josefíková a Jiří Mádl jako spolužáci

Každopádně, ve škole jsem byla upozorněna na to, že na dvou židlích se sedět ještě dá, na čtyřech už ne. To uznávám. Teď mě čeká klidnější období. Ráda bych mimo pražské povinnosti jezdila více domů na Moravu a věnovala se lidem, na které jsem v poslední době neměla příliš mnoho času. Těším se na to.

Vaše popularita díky dvěma filmům, které do kin přišly brzy po sobě, a v nichž jste si zahrála jedny z hlavních rolí, strmě stoupá. Jaké to je, stát se v podstatě ze dne na den veřejně známou osobou?

Zatím to nijak extrémně nepociťuji. Tiskem sice prošlo pár zpráv vztahujících se nejen k práci, ale i k mému osobnímu životu, ty jsou ale druhý den zapomenuty a přehlušeny skandálními články ze života jiných. Můj každodenní život to nijak nemění.

Ve Stavovském divadle hrajete roli Niny Zarečné, což je postava z Čechovovy hry Racek. Ta role vyžaduje schopnost vyjádřit spoustu emocí, Nina je nešťastně zamilovaná a zklamaná… Získat takovou roli musí být pro mladou herečku velká čest, ale také výzva… ?

Velká čest, výzva, radost, strach… Když jsem se dozvěděla, že se rozhodli mi tuto obrovskou kládu přenechat, střídaly se ve mně euforické pocity s obrovskou úzkostí. Při přezkušování jsem myslela na jedno: hlavně to „nepodělat“, nezklamat ty lidi, kteří mi věřili, že to zvládnu. Všichni mi obrovsky pomohli, věnovali se mi osobně, navíc, na přidaných zkouškách. Pan režisér Dočekal, paní dramaturgyně Klestilová, mé pedagožky ze školy Salzmannová a Spoustová, všichni herci kolem, nejvíc Honza Dolanský. Podrželi mě a já to snad zvládla. Miluji to představení.

Co vás na této roli oslovilo?

Ta holka chce být herečkou. Vzhlíží k velkým vzorům. Sní. Je naivní i v obou svých láskách. Pak ale prožívá obrovské trápení a osobní tragédii. Takový citový bankrot. Svým jednáním způsobí další neštěstí. Když jsem Čechova četla, neuvědomila jsem si, jak je osobní a aktuální. Takové věci se dějí, i mě můžou postihnout. Taky jsem holka z venkova, která chtěla být herečkou, z ničeho nic se dostala do uměleckého světa a je otázkou osudu, jak to se mnou bude dál. Z hereckého hlediska je to krásná role, neskutečně pestrá na vyjádření různých emocí.

Můžeme vás vidět i v dalších divadelních inscenacích?

Momentálně hraji v inscenacích Racek a Enron ve Stavovském divadle a v Punk rocku v divadle Disk. Premiéry byly 3. a 4. dubna, takže je to čerstvá záležitost. Hra je od Simona Stephense a my ji uvádíme v české premiéře. Je o mladých lidech, do děje vstupuje kapela s výbornými hudebními peckami - takové „koncertopředstavení“. Moc nás baví. Se všemi spolužáky pak ještě hrajeme v Konci Masopustu v Národním divadle.

Ve vašem nejnovějším filmu Probudím se včera hrajete jednu z hlavních postav, osmnáctiletou Elišku. Jak vzpomínáte na natáčení? Utkvěla vám v paměti nějaká historka nebo příhoda, na kterou nezapomenete?

Kdybych měla vyprávět všechny šílené a vtipné historky, bylo by to na celý den. Celé natáčení bylo díky všem těm skvělým lidem nezapomenutelné!

Foto: Profimedia.cz

Eva Josefíková

Máte s Eliškou nějakou podobnou vlastnost?

Popravdě řečeno, moc ne. Eliška je na gymnáziu jedničkářka, miluje zvířata, je milá a při vyhrocených situacích relativně klidná a umírněná. Já na gymnáziu prolézala tak, abych se za sebe nemusela stydět, ale moc se nenadřela, s králíkem, kterého máme na bytě, jsme úhlavní nepřátelé, a když se hádám s přítelem, ví to i sousedi.

Kvůli postavě Elišky se kolega Jirka Mádl coby Petr Kovář vrátí do minulosti, aby získal její srdce, což je i ve filmovém světě dost šílené. Udělal kvůli vám někdy někdo něco opravdu nezvyklého, aby si získal vaši přízeň?

Muže, kteří u mě nemají šanci, si moc nepřipouštím k tělu. Ti, kteří u mě šanci mají, tak to si jdeme asi tak nějak naproti. Někdy stačí i maličkost a má přízeň je nakloněna.

Vaším prvním filmem byl Piko, v němž jste hrála feťačku. Pak přišla pohádka Čertova nevěsta, kde jste si zahrála princeznu, poté Verunka, která svádí Kryštofa Hádka v Signálu a naposled studentka Eliška, kterou uhání Jirka Mádl. Který z vašich dosavadních filmů je vám nejbližší a proč?

V Piku jsem se jen na chvilku mihla, jak na plátně, tak při natáčení, takže s ním moc zážitků spojených nemám. Ostatní tři filmy se mi postaraly o krásná dvě léta. Úplně nejmilejší ale bylo asi natáčení Probudím se včera. Největší dík v tomto patří Milošovi Šmídmajerovi, že kolem sebe dokázal ve všech profesích shromáždit tak skvělé lidi.

Čekají vás v blízké době další zajímavé projekty, ve kterých vás diváci budou moci vidět?

Jak už jsem zmínila, v létě bych měla začít natáčet další film. Po pohádce a dvou komediích budu mít poprvé možnost zahrát si ve filmu vážnější roli bez žánrových stylizací. Už teď se na ni intenzivně připravuji a intenzivně těším. Ale nerada mluvím o projektech před tím, než stojím poprvé na place. Nechci věci zakřiknout.

Pocházíte z Vlčnova, žijete v Praze. Které město považujete za svůj domov?

Úplně přesně pocházím z Uherského Hradiště. Do Vlčnova jsme se s rodinou přestěhovali, když mi bylo jedenáct let, ale většinu času jsem stejně trávila v Hradišti. Na gymnáziu, na základní umělecké škole, s kamarády. Moje kořeny tedy rostou odtud i z Vlčnova. Ráda se tam vracím, i když méně často, než bych chtěla. Pravda ale je, že když jedu tam, říkám, že jedu na Moravu, domů už jezdím zpátky do Prahy.

Kde vidíte samu sebe za deset let? Čeho byste do té doby chtěla dosáhnout?

Za deset let mi bude třicet dva. Chtěla bych mít rodinu a dokázat ji uživit. V nejlepším případě povoláním, které jsem si vybrala, tedy herectvím. No jo, taky jsem trochu naivní, no!

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám