Citlivý, empatický, přemýšlivý, vtipný, romantický. To je prvních pět přívlastků, které mě napadají během našeho setkání v divadelní šatně. Možná i trochu nepraktický a nervní. Pomáhá si cigaretami. „Když natáčím, vykouřím krabičku, v divadle desítku, když jsem o víkendu doma, dám si jednu večer před spaním - to mám po tátovi. A na dovolené žádnou. Je to spojené s lidmi, jsem takový sociální kuřák. A sociální pijan,“ přiznává sedmatřicetiletý skorokluk s jemnými rysy.

„Navrhl jsem Ivanu Trojanovi, který je o deset let starší než já, že až mu bude 50 a mně 40, necháme toho společně. Zatím se moc netvářil…“ Jaroslav by na sobě chtěl sebekriticky změnit víc věcí, hlavně by si přál najít vnitřní klid. „Mám občas strachy a úzkosti, jsem nejistý, což maskuju suverenitou nebo arogancí. Ale arogance je touha po komunikaci.“

Občas si zaprovází

Finišuje s Miroslavem Krobotem zkoušení hry Brian - o rockové kapele, kde hraje hlavní roli. Premiéra bude 19. května. „Navíc točím na Nově sitcom Helena, s humorem ve stylu amerického seriálu Roseanne.“

V perlivé i hororové detektivní komedii 39 stupňů ztvárnila jeho partnerku Simona Babčáková.

V perlivé i hororové detektivní komedii 39 stupňů ztvárnila jeho partnerku Simona Babčáková.

FOTO: archív Dejvického divadla

Také chystá s režisérem Robertem Sedláčkem projekt navazující na cyklus Štíty království českého. „Ten byl o gotice, o hradech a já v něm vystupoval jako poučený laik. Mám historii moc rád a stál jsem u zrodu prvních scénářů. Teď se vrhneme na baroko. Budu jím procházet s kunsthistoričkou Andreou, půjde o zámky, kláštery, kostely, zahrady. Vyrazíme i do Rakouska, Itálie, zkrátka pokusíme se zmapovat celé evropské baroko. Takže se mi propojí přátelé, koníčky a práce. To jsem nejšťastnější.“

Jaroslav se s nadšením zasekl u první hozené udičky, historie je jeho největší koníček. Už během studií provázel na Hrádku u Nechanic. „Nádherná anglická neogotika,“ reaguje okamžitě. „Začal jsem tam brigádničit v šestnácti, byla to moje domovská scéna, k níž jsem si druhý prázdninový měsíc přibíral ještě jeden zámek. Z kastelánů, manželů Šenkových, se stali moji kamarádi a jezdím tam dodnes. Na mejdany. A když mám náladu, zaprovázím si jednu, dvě výpravy. Můj sen je vrátit se tam na delší čas.“

Romantik a rebel, pracant i lenoch. Nebyl třídní bavič, spíš přitloustlý zpěváček, co hraje na piano. V pubertě se utrhl z řetězu a vyzkoušel ledacos včetně drog.

Romantik a rebel, pracant i lenoch. Nebyl třídní bavič, spíš přitloustlý zpěváček, co hraje na piano. V pubertě se utrhl z řetězu a vyzkoušel ledacos včetně drog.

FOTO: Petr Horník, Právo

Historie je obor, který chtěl Jaroslav kdysi studovat. A divadlo mělo být jen jako koníček.

„Jenže se to otočilo a otáčí čím dál víc - ze stresu z divadla a natáčení zase utíkám do minulosti. Nejraději mám 19. století. Sám jsem takový pozdrav z té doby - herecky i povahou, vším. Jsem romantik, trochu dekadent, líbí se mi tehdejší slohy, které byly odkazem do gotiky, renesance… Líbí se mi i zámky, ale už s ústředním topením a výtahy, umožňující pohodlné bydlení.“

K romantismu patří i básně a Jaroslav připouští, že taky trochu píše. „Mácha úplně nejsem, ale když je mi hodně zle nebo mám průšvih, píšu básničky do mobilu. Omlouvám se jimi, vypíšu se ze splínu a posílám je konkrétním lidem. Už by z nich byla tenká sbírka, jenže je nemám uložené, takže vše odplouvá a mizí. Třeba to není škoda, možná bych zpětně zjistil, že jsou patetické nebo natvrdlé,“ říká až zbytečně skromně.

Ve snímku Největší z Čechů (2010) si zahrál uznávaného režiséra, který natáčí film o rekordmanech - výjimečných lidech s nálepkou bláznů a magorů.

Ve snímku Největší z Čechů (2010) si zahrál uznávaného režiséra, který natáčí film o rekordmanech - výjimečných lidech s nálepkou bláznů a magorů.

FOTO: Bontonfilm

Marihuana a jistoty

Hodně se mluví o novém filmu Bohdana Slámy Čtyři slunce, kde Jarda ztvárnil čtyřicátníka Fogiho, v němž se tluče milující otec a manžel se zastydlým puberťákem a smolařem. „Scénář je krásný, zábavný, hluboký. Na relativně malé ploše se toho zdánlivě moc nestane, ovšem pod povrchem to vře. Původně jsem myslel, že to je film o krizi, co ji ovlivňuje a jak z ní ven. Teď vím, že je o vztazích v rodině, o tom, že si neštěstí způsobujeme navzájem. Ale i o mystice a přátelství.“

Jarda si pokaždé nad scénářem představí sám sebe a případně ještě jiného herce, který by to mohl zahrát líp. „Tady musím nekriticky přiznat, že jsem viděl jen sebe a hrozně jsem o tu roli stál. I když bylo těžké nesklouznout do stylizace a zůstat autentický. Fogi je každopádně nejhodnější postava, jakou jsem kdy hrál. Snaží se, aby se strasti jeho rodiny obrátily k lepšímu, ale kvůli jeho povaze a postoji k životu to úplně neklapne. “

Bohdan Sláma dlouho váhal, zda se Jarda pro tuto postavu hodí.

„Na karlovarském festivalu mě potkal oholeného, v bílé košili, chlapeček v lázních. Později přiznal, že jsem se mu zdál moc velký slušňák a intelektuál. Jenže pak jsme se napili v baru, já začal divočit - a role byla moje,“ směje se herec, kterého mrzí, že o Čtyřech sluncích se často vyjadřují kriticky lidé, kteří ho ani neviděli. Vytýkají režisérovi, že točí pořád dokola o looserech z vesnice. „No a co? Každý má svoje téma a vlastně celý život točí jeden film,“ rozhořčuje se herec.

Modrovous/Suovordom. Tři příběhy o jednom příběhu ženy a muže. Ženu, měnící muže v bestii, hraje Jana Holcová.

Modrovous/Suovordom. Tři příběhy o jednom příběhu ženy a muže. Ženu, měnící muže v bestii, hraje Jana Holcová.

FOTO: archív Dejvického divadla

Obvykle bývají při natáčení i lehčí dny a snadnější scény, při nichž si trochu odpočine. Tentokrát ne. „Šlo o vypjaté, silné momenty, nic nebylo zadarmo vysypané z rukávu. Stál jsem na place až 16 hodin denně, pak mě vozili do Prahy do divadla. Takže i fyzická náročnost byla obrovská. Já toho navíc moc nenaspím, což bylo ubíjející,“ naráží Jarda na svoji nemoc jménem insomnie. Postihuje ho jen při práci a zřejmě souvisí s vnitřní zodpovědností. Spí kolem pěti hodin a dospává o volných víkendech. Naposled o Vánocích…

Jarda je samozřejmě zcela jiný než jeho hrdina Fogi. Ovšem marihuanu, která ho provází, hulil taky. „Měl jsem na JAMU dost bouřlivé období, kdy jsem vyzkoušel opravdu všechno. Takže jsem vybouřený a dnes se drogám vyhýbám, měl jsem s nimi spojené i nepříjemné zážitky. Stav, jaký jsem párkrát zažil, byl poučný, inspirativní, ale i strašný. Prokouřil jsem se do nějakého mezičasí a přestal rozlišovat budoucnost a minulost. Od té doby jsem opatrný.“

Kdyby jako Fogi přišel o místo, šel by asi pracovat na památkový ústav nebo dělat kastelána. „Jsem člověk, který má rád jistoty, nejdu moc do rizika a hazardu. Jsem jedenáctý rok ve stálém angažmá, volná noha mě neláká. Mám v divadle svůj stůl, své lidi, kamarád žertuje, že mám i stranou ulité finance. Jistě, existenční problémy mohou nastat kdykoliv, ale nesl bych to těžce.“

Třídní Talacek, o němž sní pubertální slečny, v dalším novém filmu Můj vysvlečenej deník (režie Martin Dolenský).

Třídní Talacek, o němž sní pubertální slečny, v dalším novém filmu Můj vysvlečenej deník (režie Martin Dolenský).

FOTO: Bontonfilm

Divadlo jako rebelství

Herecké geny v rodině Pleslů najdete jen s lupou. Pouze babička hrála v Ohnišově ochotnické divadlo.

„Jednou vyprávěla, že měla hrát postavu, která se pohybuje jako robot. Protože nevěděla, jak vypadá (roboty se to v Ohnišově před válkou zrovna nehemžilo), vyrazila pěšky přes Orlické hory až do Náchoda, kde zmíněné představení také hráli. Omrkla to, vrátila se - a byla za hvězdu. Moji rodiče mají civilní povolání, ale taky vypravěčské a pozorovací schopnosti, nadhled a humor, což jsou vlastnosti, které jsem dostal jako dárek.“

Na základní škole Jarda absolvoval recitátorské soutěže a zpíval ve sboru Boni Pueri, kde se naučil drilu a pokoře. „Tam jsem pochopil, že dělat umění a jít před lidi nejde jen tak. Nebo aspoň mně ne. Nebyl jsem třídní bavič, spíš přitloustlý zpěváček, co hrál na piáno. Pak jsem šel na střední pedagogickou školu do Litomyšle, gympl bych neudělal kvůli matice. A ve druháku mě dohnalo jakési vnitřní pnutí, když jsem si přečetl leták, že se hledají herci do amatérského sdružení Kalamita.“

S režisérem Davidem Ondříčkem při natáčení filmu Grandhotel (2006). Jarda si zahrál podvodníčka Patku.

S režisérem Davidem Ondříčkem při natáčení filmu Grandhotel (2006). Jarda si zahrál podvodníčka Patku.

FOTO: Bontonfilm

Zjistil, že ho hraní strašně baví. Navíc bylo spojené s určitým druhem punku, něčeho neřádného, co ho vzrušovalo a přitahovalo, protože jako dítě žil velmi řádně. „Třeba se jelo z Litomyšle do Svitav, kde se dělaly divadelní dílny, přitom se kouřilo, pilo, spalo pod piánem. Byl v tom kus rebelství.“

Paralelně začal dělat o víkendech v Hradci Králové lidovou konzervatoř. „Chystal jsem se na DAMU, jenže mě vykopli z druhého kola. Pan Čepek se ptal, jestli mám veselý monolog, tak jsem předvedl cosi o Maratovi ve vaně, skákal jsem a pitvořil se jako blb… Ale když s vážnou tváří zopakoval, že chtěl něco veselého, pochopil jsem, že to nedopadne.“ Nicméně byl přijat na JAMU, obor dramatická výchova a ve druhém ročníku dostal nabídku přestoupit bez přijímaček na herectví. Ke konci studia ho lákali do brněnské operety. Ale činohra (nejprve ve Zlíně, pak v Dejvicích) voněla víc.

„Nic proti operetě, asi by mi to šlo. Ale já potřebuji trochu temnoty, vášně, trochu se v sobě hrabat. Zpěv občas zúročuji i u nás v divadle, třeba v Kouzelné flétně jsme zpívali Mozartovy árie, jen transponované o něco níž. Zpíváme v Muži bez minulosti a v Brianovi si užiju muziku opravdu hodně.“

Hamlet i skokan z Nuseláku

Do třicítky se Jardovi vyhýbal film, pak se to zlomilo. Jednoho dne zašel do Dejvického divadla Robert Sedláček, uviděl ho jako Ginsberga a nabídl mu roli v Pravidlech lži. Ve stejnou dobu zaujal Davida Ondříčka a obsadil ho do Grandhotelu.

„Už jsem byl přesvědčený, že zůstanu jen u divadla, byl jsem tu jediný, kdo netočil. Říkal jsem si, že mě asi kamera nemá ráda, mám špatnou energii, přehrávám… Nikdy jsem neuspěl na castingu, bylo to zakleté. Vlastně ani teď na film o Palachovi jsem neuspěl - dostal to Honza Budař! Naštěstí jsme přátelé. Kamarádsky si lezeme do zelí od Vratných lahví, které jsem vyhrál já, ale nemohl jsem točit kvůli premiéře v divadle a vzal to on. Když se potkáme, děláme si z toho srandu.“

Robert Sedláček se stal Jardovým kmenovým režisérem, jsou blízká krevní skupina. Ale točil i s řadou dalších. Opakuje, že se považuje hlavně za divadelního herce. „Natáčení jsou jen bonusy, někdy slastné, někdy bolestné. Základem je divadlo.“ Kvůli dobré roli je ochotný udělat a naučit se ledacos. Přibrat nebo ubrat kila, jít dohola nebo si naopak nechat narůst vousy. Pro roli introverta Franty ve filmu Muži v říji se učil vábit jeleny na tritonku. „Školil mě mistr republiky, který mě nakonec i daboval, protože jsem představoval šampióna. Ale já kdybych zaryčel, tak bych určitě v lese taky něco způsobil, minimálně rozruch mezi houbaři.“

Ve filmu Okresní přebor se vyskytují vedle chlápků všeho druhu i krásné slečny jako Pavla Beretová (režie Jan Prušinovský).

Ve filmu Okresní přebor se vyskytují vedle chlápků všeho druhu i krásné slečny jako Pavla Beretová (režie Jan Prušinovský).

FOTO: Bontonfilm

Kvůli filmu Okresní přebor se zase musel skamarádit s baseballem. A když se točila Pravidla lži, hrál sebevraha visícího z Nuselského mostu. „Nejdřív jsem měl dubléra, jenže pak mě chtěl kameraman zabrat v detailu, takže jsem visel - samozřejmě pojištěný lanem - vysoko nad domy. A rejža mě ještě hecoval: Spusť nohu, ať je to dramatičtější! No nic příjemného. Naštěstí jsem zatím nepotřeboval žádné salto na koni nebo kouzlení s kartami.“

Jardovým snem je zahrát si v historickém filmu pravou kostýmovou roli. Což se možná blíží, protože Robert Sedláček se chystá točit o hraběti Šporkovi. „Vše poplyne ve velkém barokním gestu a mým parťákem by měl být Viktor Preiss, kterého miluji od dětství.“

Kámen sám nepromluví

Ještě ke Čtyřem sluncím. Jaroslav se při natáčení skamarádil s Karlem Rodenem, kterého se lidé obvykle bojí. „Já se ho taky bál, protože působí tak, jak působí - chladně a přísně. Když bylo první focení, řekl jsem mu: Já se vás stydím. Odpověděl: Já vás taky, ale dělám, že ne. To mě pobavilo, cítil jsem z něj jistou poťouchlost a zjistil, že je skvělej.“

S Karlem Rodenem a Aňou Geislerovou ve filmu Čtyři slunce. Outsider, jeho podivínský přítel a manželka.

S Karlem Rodenem a Aňou Geislerovou ve filmu Čtyři slunce. Outsider, jeho podivínský přítel a manželka.

FOTO: Falcon

Při natáčení byli hodně pohromadě, bydleli spolu na hotelu, něco vypili, probrali. Spojuje je i historie. „Karel koupil barokní zámek ve Skrýšově, který postupně opravuje, poslední novinkou je krásná červená tašková střecha. Pozval mě tam a bylo to fantastické. Zábavné je, že úplně první opravil hřebčíny, jízdárnu a myčku se sušičkou pro koně. Jsou to skoro lázně, ve kterých byste se chtěla hned vykoupat! Nádhera!

Když jsem se ráno vymotal ven, byl dvůr zalitý sluncem a po něm se procházel Karel jako šlechtic v aristokratickém sáčku s krásnými koňmi, do toho kejhaly husy a štěkali psi. Hned by se mohlo točit! Když Karla víc poznáte, zjistíte, že je neskutečně příjemný, v jádru křehký chlapík.“

Ve filmu hrál Roden podivína až pomatence, rozmlouvajícího s kameny a hledajícího svého guru. Což je oblast, kterou Jarda bere hodně s nadhledem.

„Já se tím bavím. Ale jak procházím různými životními obdobími, říkám si, že na tom třeba něco bude. Naše divadlo je plné ezoteriček, když jdu kolem dámské šatny, slyším věty: Kámen ti sám nepromluví, náhoda neexistuje. Usmívám se a respektuju to. Čerpat energii z lesa a objímat stromy jsem zkusil. Třeba dojdu i k promlouvání s kameny! Podobně to mám s fotbalem - dřív mně nic neříkal, ale jak jsou všichni kluci z divadla fotbalisti, už mě taky trochu zajímá. Ze všech něco nasaju, inspiruju se.“

A kolik sluncí potřebuje Jarda, aby byl šťastný? „Nejsem ženatý, takže se obklopuju hlavně prací, lidmi v divadle, kamarády, mám milující rodiče… Tahle slunce mi zatím stačí, příjemně mě zahřívají. Je to má volba a jsem spokojený. Jen tak si povlávám. Býval jsem velmi neukotvený, což mám snad za sebou. Možná časem osud zavelí a budu chtít ještě něco dalšího,“ našlapuje opatrně kolem horkého tématu.

Tvrdí, že svojí koncentrací na práci asi trochu zmutoval, stává se mu, že se potká s lidmi z jiných oblastí a neví, o čem si s nimi povídat. I když občas je cizí profese naopak velmi občerstvující… Ale stejně jako umí strašně pracovat, dovede být strašně líný. Pojistkou proti zmíněné mutaci je chalupa v Krkonoších. „Umím jen tak ležet a nechám se obskakovat. Táta je na zahradě, máma v kuchyni a já se válím na lehátku jako prase a čtu si. Což si pak trochu vyčítám. Jsem pilný akorát na takové ty rekreační věci - chodím na houby, na procházku, do hospody. V tom jsem vynikající chalupář. Ale štípat dříví a sekat trávu fakt ne.“

Dřív měl psa, dnes vyráží na výlety sám. „Jsem autoturista, strašně rád řídím. Občas vezmu i nějakou kámošku… Ale samota je pro mě opravdu příjemná, často zůstanu jen tak obyčejně doma. Zamknu, vypnu telefon, čtu si - a nejsem. Teď ujíždím na Irvinu Welshovi a dočítám Bulgakova O užitečnosti alkoholismu. A druhý den to třeba zase pěkně roztočím s partou.“