Přiběhla o čtvrt hodinky později, zdrželo ji kojení čtyřměsíčního syna Davida. „Teď už jsme se celkem sladili, dny začínají mít nějaký rytmus,“ vysvětluje, zatímco si odkládá bundu. „Ale začátky byly krušné. David celé noci proplakal a my jsme nevěděli proč. Nakonec jsme zjistili, že to bylo obyčejné nadýmání.

Těch litrů odvaru z kmínu, co jsem vypila!“ mává rukou novopečená maminka. „Navíc je spíš po mně, po tatínkovi kliďas nebude. Ale naopak co se týče zjevu, připadám si jako jeho chůva. On má světlou pleť, jasně modré oči a světlounce hnědé vlásky,“ žertuje.

Z moderátorského křesla na ministerstvo

Lejla působí jako samostatná mladá žena, která ví, co chce. Uvolněně a bezprostředně odpovídá i na otázky, které jí nejsou příliš po chuti. Ostatně s médii má bohaté zkušenosti.

V šoubyznysu se uchytila poměrně brzy, už jako osmnáctiletá moderovala hudební pořady, občas se objevila v nějakém videoklipu či v reklamě. Upozornila na sebe přímými vstupy z reality show Big Brother, kde moderovala noční vysílání bez cenzury. Rok a půl pracovala také v České televizi, kde uváděla pořad Sama doma, šest let působila na hudební stanici Óčko. Bylo proto velkým překvapením, když se coby tisková mluvčí objevila po boku ministra, později zmocněnce pro lidská práva Michaela Kocába.

„Byl to pro mě šok. Nečekala jsem takovou nabídku. Vzala jsem si měsíc na rozmyšlenou a za tu dobu jsem se prokousala stohy papírů a dokumentů ze sekce úřadu vlády pro lidská práva. Ukázalo se, že to bylo stejně málo, ale vnitřně jsem se cítila trochu psychicky připravená říct na takovou nabídku ano.“

Ministr Michael Kocáb s mluvčí Lejlou Abbasovou

Když byl Michael Kocáb ministrem, byla mu Lejla Abbasová mluvčí

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Ve funkci pro ni bylo vše nové. I úřednický jazyk a kostýmky, do kterých se musela oblékat. „Od sedmnácti let mám živnosťák a vím, že musím makat. A že když nebudu makat, nebudu mít peníze. A tady najednou bylo všechno jinak,“ naráží na trochu nepružný úřednický aparát. Její příchod na místo tiskové mluvčí pro problematiku lidských práv navíc proběhl v období, kdy jsme byli předsednickou zemí Evropské unie.

„Díky několika událostem, například těm, které vedly až ke zřízení naší vízové povinnosti do Kanady, nebo kvůli útoku na malou Natálku, byla lidskoprávní problematika až nečekaně pečlivě sledovaná. Často bylo velmi nepříjemné vysvětlovat, že na kroky, které jsou v Evropě běžné, česká společnost ještě není připravena.“

Jediná míšenka na Dědině

Ostatně s tím má sama vlastní zkušenost. Dcera Súdánce a Češky se s mamkou přestěhovala od prarodičů na několikatisícové sídliště Dědina, když začala chodit do první třídy. Její o dva roky mladší sestra Aida dochodila školku u babičky s dědou, a tak byla Lejla nějakou dobu na sídlišti jedinou míšenkou. „Vtipné bylo, že se později k nám do domu přistěhovala rodina, která adoptovala míšence. Takže jsme ve finále byli na celém sídlišti tři a pěkně na jedné hromádce!“

Učitelé tehdy moc nevěděli, jak mají k dívence s jinou barvou pleti přistupovat. „A tak místo aby vysvětlili spolužákům, co jsem zač, snažili se mě spíš separovat. Pokud se něco semlelo, odvedená stranou jsem byla spíš já a ne ti, co po mně šli. Štěstí je, že jsem si ty poznámky a útoky, až na nějaké dva nebo tři, na které fakt nezapomenu, moc neuvědomovala. Až zpětně mi dochází, jak dovedou být děti kruté.“

Lejla Abbasová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Do třinácti let bývala tiché a zakřiknuté dítě, které je na domácích videích zachyceno spíš někde v koutě. Později se to změnilo. „Na zabití!“ odpovídá na otázku, jaké byla dítě v pubertě. „Asi jsem potřebovala dohnat ta léta před tím, ale je fakt, že moje matka musí být světice, že mé dospívání přežila.“

Nejbližší rodina má 48 lidí

Otce neznala, viděla ho všehovšudy dvakrát. „Nutno ale podotknout, že se s mojí mamkou brali z lásky a po několikaletém vztahu. Já jsem přišla na svět až asi dva roky po svatbě,“ vysvětluje Lejla. Otec se po jedné ze svých cest do Súdánu nevrátil, během let se ozval asi třikrát, a to pokaždé z jiného koutu světa. Hledala ho i prostřednictvím Červeného kříže, marně. Nakonec zkusila jiný způsob, a tak se ho podařilo najít. Vydala se za ním se sestrou.

„Našly jsme muže, který se podruhé rozvedl a pomalu, ale jistě se upíjí k smrti. Doufaly jsme, že uvidíme někoho jiného,“ říká upřímně. Lejlin otec přitom pracoval jako novinář a patřil k súdánské elitě. Jeho sestra, Lejlina teta, dokonce jako první žena vystudovala vysokou školu a pracovala v diplomatických službách.

„Blízkou rodinu tvoří 48 lidí a všichni jsou nesmírně milí,“ pochvaluje si. „A všichni vypadají jako moje sestra, která Afriku nikdy neřešila. Já vypadám jako přivdaná příbuzná,“ směje se.

Když jí bylo dvacet, chtěla dokonce v Africe zůstat natrvalo. Tehdy tam poprvé odjela na delší dobu, a přestože teď do Afriky létá dvakrát do roka na měsíc, nikdy na tuhle návštěvu nezapomene.

„Ten střet s jinou kulturou, myšlením a s chudobou byl tak silný, že jsem se celý rok, možná dva, z toho vzpamatovávala. Říkala jsem si třeba, že nepotřebuju desatery boty, že mi stačí jedny. Že mohu mít menší auto. Že se obejdu bez nového mobilu.

Jenže člověk žije v nějakém prostředí a po návratu velmi rychle zapadne tam, kde byl. A v té šoubyznysové zlaté kleci je všechno ještě zesíleno. Dospěla jsem k názoru, že mám skvělý život, o jaký by stálo spoustu lidí. Myslím tím život ve střední Evropě, kde se v porovnání se zbytkem světa žije nad poměry. A že si to chci nějak odpracovat. A to taky dělám.“

Do Afriky létá dvakrát do roka. Její nadace tam staví místním dětem školy.

Do Afriky létá dvakrát do roka. Její nadace tam staví místním dětem školy.

FOTO: archív Lejly Abbasové

Kde čas plyne jinak

Lejla má se svým nadačním fondem Asante Kenya v Africe rozestavěnou už pátou školu. Názory, že černému kontinentu není pomoci, protože jeho stav je příliš zoufalý a spletitý, se jí nelíbí. „Podpora vzdělání a lokálních projektů smysl má. Kdyby takhle uvažoval každý, můžeme třetí svět rovnou pohřbít,“ čertí se.

„Celá planeta řeší zdroje surovin. Afrika je přitom studnicí nerostného bohatství a dalších komodit. Číňané, ti si to uvědomili velmi dobře. Během posledních tří let vystavěli prakticky všechny hlavní silnice v Nairobi.“

Do Afriky ji to táhlo vždy. I ona si tam však na mnoho věcí musela zvyknout. „Čas,“ má jasno v tom, co je na černém kontinentě zásadně odlišné od Evropy. „Běží tam úplně jinak. Přijdu za pět minut, znamená, že přijdu za hodinu, dvě nebo taky zítra. Vnímání mnoha věcí je jiné. Lidé jsou nezkažení, nejsou zanesení takovým množstvím informací jako my. Já si navíc vybírám místa, která jsou opravdu zapadlá. Projekty tam často vedou lidi bez vzdělání a bez znalosti angličtiny.

Krásný příklad: "Řekla jsem jedné koordinátorce, ať s sebou přinese razítko. Donesla jeho otisk na papíru. Byla to moje chyba. Ona přece udělala přesně to, co jsem po ní chtěla!“

Dvě tváře Michaela Kocába

Mezi ní a jejím partnerem, známým hudebníkem Michaelem Kocábem, je šestadvacetiletý věkový rozdíl. „Poprvé jsme se potkali v lednu před třemi lety v Malostranské besedě. Projednávali jsme pracovní nabídku stát se tiskovou mluvčí tehdy ještě ministerstva pro lidská práva a národnostní menšiny. Můj první dojem? Že je to inteligentní a zralý muž,“ tvrdí.

Ač jako holka poslouchala spíš americkou muziku, jeho sólovou desku Za kyslík má moc ráda. Podle ní má Michael dvě polohy. „Jedna z nich je čistý mozek. Je to intelektuální a analytický typ. No a ta druhá poloha je totální showman, který s potěšením rozbourá vládní protokol. Řekla bych, že tyhle jeho dvě tváře nejvíc odráží politika a muzika. Teď má muzikantské období, přestože se od lidskoprávní problematiky úplně neodřízl a nikdy neodřízne. Momentálně je ovšem zavřený ve studiu a chystá balet pro košické národní divadlo a také svou novou desku.“

Chtěla dvojčata

Společně v úřadu, který se po pádu Topolánkovy vlády přetavil v Úřad zmocněnce pro lidská práva, pracovali něco málo přes rok. V březnu roku 2010 se na veřejnost dostala informace, že spolu mají poměr. Kocáb tehdy premiéru Fischerovi nabídl svou rezignaci, ten ji ale nepřijal. Lejla však své místo tiskové mluvčí opustila.

„Bylo to těžké období a nechci se k němu vracet,“ říká. „Byla mi připsána spousta věcí. Třeba to, že se Michaelovo manželství rozpadlo kvůli mně, což není tak docela pravda. Pravda je, že o našem vztahu neměl nikdo tušení, protože jsme věděli, že to není dobře,“ přiznává. I to, že probrečela mnoho nocí. Známý hudebník tehdy ještě nebyl rozvedený a jeho nejstarší dcera Natálie rozluku rodičů nesla obzvlášť těžce.

„Já sama jsem s otcem nevyrůstala, takže nevím, jak bych reagovala já, kdyby se mi jako holce stalo totéž,“ zamýšlí se Lejla. „Ale je taky pravda, že jinak člověk reaguje, pokud je mu třeba patnáct, a jinak, když je mu skoro třicet.“

Ač moderátorka opustila porodnici teprve před pár měsíci, netají se tím, že by ráda ještě jedno dítě. „V našem rodě je několik dvojčat a dokonce i čtyřčata. Proto jsem čekala, že se mi narodí víc dětí. Když přišlo jenom jedno, mám pocit, že to musím nějak dohnat,“ směje se. V péči o malého Davida jí vydatně pomáhá její maminka.

Ráda kývla na nabídku moderování pořadu Máme dítě, kde si s hosty, v tomto případě se Sabinou Laurinovou, povídá omateřství a rodičovství.

Ráda kývla na nabídku moderování pořadu Máme dítě, kde si s hosty, v tomto případě se Sabinou Laurinovou, povídá o mateřství a rodičovství.

FOTO: TV Barrandov

I díky ní mohla Lejla kývnout na moderování pořadu Máme dítě, který vysílá televize Barrandov. „Je to sen každé moderátorky na mateřské. Pořad je předtočen, je to o mateřství a rodičovství a televize mi navíc vyšla maximálně vstříc, takže malého mohu kojit v pauzách při natáčení. Opravdu teď není nic, na co bych si mohla stěžovat!“