Sexbomba Rihanna: Kdybych mohla, chodím pořád ve vojenské uniformě

Režisér Peter Berg svůj snímek pojal jako vizuálně dokonale propracovanou agitku na americké vojenské námořnictvo s triky z rodu Transformers a Rihanna se má stát pro diváky dokonalým tahákem. Však také londýnská propagační akce filmu byla zaměřená pouze na ni.

Omezení pro novináře byla přísná – žádné osobní otázky, ale také žádné otázky na muzikantskou profesi slavné zpěvačky, což se pochopitelně nedalo tak docela dodržet…

Na rozhovor přišla Rihanna po dlouhém fotografování, ale přestože už musela být unavená, sršela navzdory nočním hodinám energií. A jedno osobní zjištění: diva má skutečně tak dlouhé nohy, jak se to zdá na fotkách, a k tomu roztomile šišlavý „barbadoský“ přízvuk.

Jako malá jsem milovala všechny filmy, zejména ty kreslené. O hraní jsem ale vůbec neuvažovala. Myslím, že jsem hrané filmy vnímala jako dokumentární, takže tam nebyla žádná touha stát se movie star. Zájem o herectví vzrůstal tak, jak jsem byla blíž a blíž hudbě. Jak se rozvíjely mé schopnosti skládat a zpívat, tak jsem stále častěji přemýšlela, čeho víc bych ještě mohla dosáhnout.

Přišlo to velice přirozeně. Učila jsem se zpívat, hodně jsem cestovala, snažila jsem se skládat a potom jsem prostě chtěla zkusit i hraní a vidět, jak to dopadne. Jak mi to půjde… A musím říct, že hraní se mi líbí. Mám ho ráda. Zpívání je částečně také o hraní… Když se snažíte posluchačům zprostředkovat píseň, doručit její text, musíte se na to soustředit a i emocionální vypětí bývá podobné. Když mě rozpláče nějaká scéna ve filmu, hned začnu dumat o tom, jak je ta scéna udělaná, že takhle funguje.

Huhh…, to je zvláštní, nemám žádný speciálně oblíbený film. Mám ráda komedie. Ale to myslím tak, že když si některou zamiluju, tak si ji pouštím pořád, tisíckrát. Třikrát denně a k tomu ještě třikrát večer. Klasické komedie nestárnou.

Hodně novinek! I když jsem měla zkušenosti s natáčením klipů a k mnohým jsem si sama psala scénáře… Během natáčení bylo hodně nového, co jsem musela objevit a vyzkoušet. Filmování je velice emocionální záležitost, ze začátku jsem musela hlavně překonat ostych.

Skvěle. Být součástí pozadí filmu mi zcela vyhovovalo, bylo to pohodlné. Měla jsem se co učit, a tak jsem jen tiše sledovala, co se kolem mě děje, a snažila se pochytit co nejvíc. Normálně nejsem příliš trpělivá, ale při natáčení se pořád něco dělo, a když nastal konečně klid, užila jsem si ho.

Přibližně dva měsíce. Jeden měsíc na cestách a jeden v Botton Rouge v Louisianě.

Peter Berg mi zavolal a vysvětlil mi, proč chce do téhle role právě mne. Bylo to napsané, zbrusu nové, nabídli mi to, a tak jsem se chopila příležitosti a využila ji. Docela dlouho jsem o filmování uvažovala, a tak jsem to pokládala za přirozený vývoj. Nechtěla jsem nikoho zklamat ani se cítit trapně, kdybych odmítla – jen proto, že jsem Rihanna a nemám dost respektu k filmovému průmyslu?

Ne. Můj život je jako veřejně přístupný výstavní exponát, takže Peter dobře věděl, koho si vybral. Líbilo se mu, že jsem občas defenzivní a přecitlivělá, ale na druhou stranu dovedu být i dost agresivní a negativní. Odhadl mne, myslím, dost dobře.

Ani ne. Bylo to lehké, ale o to víc jsem se musela snažit, abych nezklamala. Herectví se zdá na první pohled velice jednoduché. Když se ale zamyslíte nad obsahem té práce, je v ní spousta skrytých záludností, na které si musíte dát velký pozor. Snažila jsem se, aby nic nebylo „jako“, předstírané, protože pak by můj první film mohl být taky poslední.

Jistě, všechno, všecičko, co jsem tam předvedla, má nějakou souvislost s mou osobní minulostí. Všechno bylo v neustálém pohybu – jako v životě. Měnil se scénář, přejmenovávaly postavy, měnily se jejich vztahy… Při natáčení musí být člověk podobně jako při vojenské operaci neustále ve střehu.

Jistě. Když mi bylo jedenáct, chodila jsem na střední škole do kadetní přípravky, a budete se divit, moc mě to bavilo. Jezdili jsme v maskáčích na campy a dělali spoustu věcí. Takže jsem nedržela zbraň poprvé v ruce až při natáčení. Jen teď byla ta zbraň „maličko“ větší a „trošičku“ výkonnější.

Myslím, že měla. Byla jsem pekelně nervózní a vystrašená k smrti. Nevěděla jsem toho o herectví mnoho, všude bylo plno lidí, techniky a já netušila, co mám očekávat. Všechno bylo v porovnání s mou předchozí zkušeností z ITV zcela jiné. Tam je takový klid! Když jede kamera, je to zvláštní pocit. Neprezentujete sebe, ale nějaký dialog.

To určitě není zvyk. Pokaždé to vnímám jako velkou věc. Kdybych to brala jako housku na krámě, tak by na titulních stránkách mohly rovnou být ty příšerné fotky od paparazzi…

Mně? Ne! Kdybych mohla, chodím v ní pořád. Je to strašně pohodlné. Prostě si oblečete, co je dané předpisem, a je to… A navíc – všichni ostatní byli oblečení stejně! Pohoda!

Úplně normálně. Strávila jsem dětství obklopená klučičí tlupou bratrů a bratranců, takže pro mě to nebylo nic nového. Lezla jsem s nimi po stromech, padali jsme, honili psy a vůbec jsme si užili spoustu legrace a dobrodružství. Mužská společnost je fajn.

Pracoval se mnou profesionál, který byl velice hrubý, agresivní. Věděl, kdy je ten správný moment objevit se a dát mi okusit, co je to vojenská disciplína. Nesměla jsem mít v pokoji nic dívčího, nic růžového. Jenom pomyšlení na nakupování byl prohřešek. Nesměla jsem si koupit nic hezkého. Byla jsem v té době na šňůře, ale začala jsem se oblékat jako mužatka, na nohou jsem měla bagančata pro motorkáře, žádné šperky. Začala jsem si připadat jako bisexuál. Ten chlap mi dal poznat, jaké to je při profesionálním výcviku. Neustále mne srážel. Myslím, že kdybych ho nepoznala, tak bych nepochopila film ani svou postavu.