Kde se vzala vaše láska k běhu?

Asi před třemi lety jsem zjistil, že mám historicky rekordní nadváhu 92 kg, a to jsem si už sám sobě začal připadat protivný. Všimnul si toho i můj nakladatel, když jsme se převlékali na pingpongovém turnaji, a tak jsem šel do sebe a rozhodl se s tím něco dělat. Pomalinku jsem začal běhat. Ze začátku to bylo strašné. Uběhl jsem půl kilometru a skončil v jakémsi sípavě epileptickém záchvatu. K vlastnímu překvapení jsem se ale postupně dopracoval k tomu, že po třech letech pravidelného běhání zvládnu deset i patnáct kilometrů bez větší námahy.

U nás v Sázavě vždycky směřuju k vesničce na horizontu a zpět. Baví mě to. Když byly mrazy, běhal jsem na pásech ve fitku.

Ve fitness centru vám přístroj určitě spočítá i úbytek kalorií.

Moc to nesleduju. I při běhu venku na sobě můžete mít pás na měření tepové frekvence a spálených kalorií, ale já chci běhat hlavně pro radost, a ne jen pořád koukat na nějaký displej. K padesátinám jsem si nadělil půlmaratón, ale v květnu chci vyrazit i na pražský maratón. Myslím, že tato zkušenost mi ale bude stačit jednou, protože to je náročné nejen na kondici, ale také na čas. Pak už hodlám v příštích letech, dokud neumřu, běhat jenom půlmaratón, a tak se udržovat ve formě. Poprvé jsem ho běžel vloni.

Běžecké začátky prý byly strašné. Teď už ale zvládne bez větší námahy i deset patnáct kilometrů. Za tři roky díky sportu shodil devět kilo.

Běžecké začátky prý byly strašné. Teď už ale zvládne bez větší námahy i deset patnáct kilometrů. Za tři roky díky sportu shodil devět kilo.

FOTO: Martin Symon, behej.com

Jaké to bylo?

Ještě jsem neměl tolik naběháno a na patnáctém kilometru jsem dostal regulérní krizi. Chytla mě křeč do lýtek a dalších šest kilometrů jsem víceméně odbelhal. Popravdě řečeno jsem byl ale více handicapován doznívající bronchitidou a hlavně předešlou bujarou oslavou.

A dosáhl jste toho, že jste zhubnul?

Za tu dobu, co běhám, mám asi o devět kilo míň, ještě něco bych ale shodit měl. Jenže co asi nikdy nezměním, je životospráva. Bohužel, vypadá tak, že mám zdravou snídani, lehký oběd, odpoledne si jdu zaběhat - a večer si dám dvě večeře a láhev vína. Obávám se, že hédonismus (požitkářství, poživačnost, rozkošnictví; učení o slasti jako hlavním motivu lidského jednání - pozn. red.) na oltář maratónu neobětuju.

Michal Viewegh

FOTO: Petr Horník, Právo

Máte už přátele i mezi běžci?

Rekreační běžci si říkají hobíci a většina z nich mě přijala vlídně nebo minimálně shovívavě. Běh je nicméně hodně individuální. Běhám sám, mohu přemítat, občas dostávám i zajímavé literární nápady. Neurologové potvrzují, že mozek se při vytrvalostním běhu nebo plavání odblokuje a vyplavuje vzpomínky nebo nápady. Beru to za příjemný vedlejší produkt. Nesmím ale běžet na čas, to pak myslím jen na to, jak přežít.

Vloni jste si konečně splnil sen a napsal detektivku Mafie v Praze. Tím jste s tímto žánrem skončil?

Vůbec ne, protože mám rozepsaný druhý díl. Kdo to četl, ví, že na konci knihy se objevuje krabice od toskánského vína plná kompromitujících materiálů na politiky, která bude otevřena právě až v druhém díle. Teď na tom usilovně pracuju a sbírám materiál.

Na jednu stranu není příjemné dozvídat se pořád další a další podrobnosti o našich korupčnících, ale na druhou stranu jsem rád, že jsem se do toho pustil. Není to totiž jen detektivka, je to zároveň ostrá satira na současné poměry. Jan Svěrák Mafii v Praze označil za gesto občanského vzdoru.

Věrní čtenáři si rádi přijdou pro podpis.

Věrní čtenáři si rádi přijdou pro podpis.

FOTO: ČTK

Myslíte si, že se situace zlepší?

Náznaky mírného zlepšení tu jsou. Nejvíc věřím v generační obměnu a v to, že se snad podaří nastavit pravidla na evropskou úroveň. Což znamená, že se například úplně zruší akcie na doručitele, což je česká rarita, zprůhlední se výběrová řízení a firmy budou mít povinnost rozkrýt vlastníky. A budou odvoláni zkorumpovaní soudci, policisté a státní zástupci. A tak dále. Věřím, že se to postupně zlepšovat bude. Jde o to, nevytvářet systémové příležitosti pro zlodějny.

Abyste nakonec neskončil ještě u dalších pokračování Mafie.

To bych nechtěl. Těším se, že se „společensko-politického“ tématu letos definitivně zbavím. A jsem rád, že v létě bude premiéra filmu podle mého scénáře, který je o něčem úplně jiném než o politice. Jmenuje se Svatá čtveřice, natočil ho Honza Hřebejk a je o zvláštním vztahu dvou manželských párů. Je to taková lehce nemravná komedie, můj první původní scénář, tedy bez knižní předlohy. Diváci půjdou do kina, aniž by příběh předem znali, což u Účastníků zájezdu, Románu pro ženy i Románu pro muže a jiných filmů natočených podle mých knih neplatilo.

Psaní scénářů vás tedy začalo bavit?

Dá se to tak říct. Příběh jsem začal psát jako knížku, ale pak jsem zjistil, že mám sedm stránek dialogů a že mi pod rukama vzniká spíš scénář. Navíc jsem si uvědomil, že Honza Hřebejk ho po mně chtěl už dávno. A abyste viděla, jak jsem pilný, tak v zimě jsem napsal ještě další scénář Andělé všedního dne podle stejnojmenné novely, která vyšla před pár lety.

Ve filmu Román pro ženy si hlavní role zahráli Marek Vašut a Zuzana Kanócz.

Ve filmu Román pro ženy si hlavní role zahráli Marek Vašut a Zuzana Kanócz.

FOTO: Bioscop

Poté, co vám zemřel tatínek?

Ano, to mě zasáhlo hodně. Především proto, že jsme to umírání měli doma v přímém přenosu. Ta knížka je možná smutná, ale není beznadějná. V Rakousku se dokonce stala v jakémsi rozhlasovém pořadu Knížkou jara, úspěch měla i ve Slovinsku a v Chorvatsku. Věřím i v úspěch filmu, který se má začít natáčet snad ještě letos na podzim. Celý příběh se odehrává během jediného dne a dotýká se i hlubokých lidských věcí. Natáčet ho bude Dodo Gombár, který už novelu úspěšně převedl na divadlo.

Čtou knihy, které napíšete, vaše dcery?

Starší Míša z prvního manželství, které je osmadvacet, čte všechno, ale mladší Sára s Bárou, kterým je sedm a devět let, zatím znají pouze Pohádky pro unavené rodiče. Možná vznikne i druhý díl. Slíbil jsem jim ještě napsat dívčí románek. Jenom doufám, že toho budu za pár let při svém narůstajícím cynismu ještě schopen.

S manželkou a dcerou Sárou při akci Celé Česko čte dětem.

S manželkou a dcerou Sárou při akci Celé Česko čte dětem.

FOTO: ČTK

Také jste ještě chtěl napsat něco humoristického.

To je pravda, protože těžko považovat třeba Báječná léta pod psa za ryzí legraci. Nevím ale, jestli po tom všem, co o životě vím, dokážu napsat čistě legrační knihu.

Jaký druh humoru máte rád?

Inteligentní a vkusný, jestli je situační, slovní nebo třeba černý, nerozlišuju. Určitě se mi líbí například Woody Allen a bavím se dobře i u těch jeho filmů, jež jsou považovány za horší.

Objevil jste už kouzlo elektronické knihy?

Dlouho jsem se tomu bránil, ale teď jsem tablet dostal od firmy, která vydává mé knihy v elektronické podobě. Věřím tomu, že levná a snadno dostupná e-kniha je cesta, jak omezit pirátství. Uživatelsky je to opravdu velmi jednoduché. Nedávno jsme to ocenili i na dovolené na Maledivách, protože jsme nemuseli brát obvyklých sedm kilo knih.

Miroslav Donutil a Vanda Hybnerová byli hlavními postavami snímku Román pro muže.

Miroslav Donutil a Vanda Hybnerová byli hlavními postavami snímku Román pro muže.

FOTO: Bontonfilm

To si děláte legraci.

Nedělám. Jen moje žena si bere vždy tak čtyři kila… Čte hlavně tlusté detektivky. Já čtu náročnější věci, ale zase o něco pomaleji. Tablet nám to teď usnadnil. Výhoda je, že má i wifi, internet a děti tam mají hry. Skvělá hračka.

Myslíte si, že je papírová kniha v ohrožení?

Pevně doufám, že není. Hypotéku mám ještě asi na dvanáct let.

Jenom na dvanáct?

Měl jsem na dvacet. Úroky jsem splatil a teď mě čeká už jen ta hypotéka. (Konečně nastal okamžik, kdy se Michal Viewegh trochu usmál - pozn. aut.)

Vaše paní pracuje?

Veronika jednak učí doma naše děti a kromě toho vede v Sázavě mateřské centrum, kde je bezpočet kroužků a dalších aktivit. A také je koordinátorkou projektu Celé Česko čte dětem a kromě toho dělá dalších deset věcí.

Se svými holkami – dcerami Bárou, Sárou, nejstarší Michaelou a manželkou Veronikou (druhá zprava) – si letos v únoru vyjel na Mauritius.

Se svými holkami – dcerami Bárou, Sárou, nejstarší Michaelou a manželkou Veronikou (druhá zprava) – na dovolené na Mauritiu.

FOTO: archív Michala Viewegha

Je to tedy velmi moderní matka.

Ano a já jsem konzervativní otec. S nadcházející padesátkou už opravdu nemám energii hrát s našimi holkami dvě hodiny stolní deskové hry nebo je doučovat angličtinu. To už prostě nedám. Mám svoje limity. Ale samozřejmě je miluju a všemožně se je snažím o své lásce ujišťovat, což je podle mě i podle psychologů to hlavní. V něčem je doufám také vychovávám jaksi nepřímo. Vidí, jak se chovám k Veronice, jak žijeme a jaké máme kamarády, že někomu pomáháme, vidí, jak se chováme k přírodě, že třídíme odpad atd.

Jak máte doma velkou knihovnu?

O část jsem před lety přišel při rozvodu, ale hlavně mám teď knihovnu rozpůlenou mezi pražský byt a dům na Sázavě. Na první pohled není nikde nijak oslnivě velká, ale kdyby se všechno dalo dohromady…

Ve svém domě na Sázavě. Tady vznikly knihy, které napsal v několika posledních letech.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Před pár dny se po letech konečně hnul soud ohledně vašeho letitého konfliktu s bulvárem. Jste spokojen?

Ústavní soud mi dal za pravdu, že odškodné dvě stě tisíc, které jsem dosud vysoudil, je zcela neadekvátní, a vrátil kauzu k Městskému soudu. Připomínám, že jen na nevratných soudních poplatcích jsem zaplatil čtyři sta tisíc! Také opakuji, že pokud vysoudím alespoň milión jako nedávno Marek Vašut, celou částku -¨po odečtení soudních výloh - věnuji na tzv. konto boje s bulvárem.

Známým osobnostem, kterým bulvár ublíží a které se odhodlají s bulvárem soudit, z něj pak zaplatím veškeré soudní poplatky. Ty byly mimochodem nedávno sníženy ze čtyř procent ze žalované částky na pouhé jedno procento, takže soudit se o čest je dnes čtyřikrát levnější.

A co ta petice proti bulváru, kterou podepisovali naši slavní?

Máme asi šedesát podpisů špičkových umělců a legend české kultury. Myslím, že to smysl mělo. Řada lidí se vůči bulváru vyjádřila velmi kriticky a to bylo hlavní.

Divadelní představení Biomanželka nastudoval pro pražské Švandovo divadlo Dodo Gombár. Na snímku Filip Čapka a Petra Hřebíčková.

Divadelní představení Biomanželka nastudoval pro pražské Švandovo divadlo Dodo Gombár. Na snímku Filip Čapka a Petra Hřebíčková.

FOTO: archív Švandova divadla

Máte ambice proniknout ještě více na zahraniční knižní trh?

Nic moc pro to nedělám, ale mám i tak pár hezkých zážitků. V prosinci jsem měl například čtení na knižním veletrhu v Římě, protože v Itálii vyšel román Biomanželka. Vzal jsem tam s sebou i Veroniku, aby viděli, kdo mi stál modelem. Také rád vzpomínám třeba na čtení v Lublani, kde jsem měl asi dvě stě padesát lidí. Ve Slovinsku mám, co se týče zahraničí, úspěch vůbec největší, zatím mi tam vyšlo devět knih. Pravidelně také vycházejí v Rakousku, Polsku, v Chorvatsku, ale pořád jen v malých nákladech. Ve většině zemí jsem víceméně neznámý autor.

Teď svitla naděje, že bych kromě Výchovy dívek v Čechách mohl mít i další titul v angličtině. Před dvanácti lety jsem Výchovu viděl na jednom z regálů v knihkupectví v New Yorku, ale to bohužel nic neznamená. Klíčová je marketingová politika nakladatelství. Kniha má předpoklady stát se bestsellerem, jen když se dá velké peníze na marketing. Pak se to většinou povede.

Všechny vaše knihy se staly bestsellery. Je to tak?

U nás je bestseller všechno, čeho se prodá více než deset tisíc výtisků, takže pokud to bereme takhle, splnil jsem to u každé knihy dokonce mnohonásobně. A to i u Lekce tvůrčího psaní, což podle názvu vypadá jako manuál na psaní. Náklad byl třicet tisíc a prodalo se asi dvacet čtyři tisíc kusů, takže skončila v levných knihách. Úspěch není nikdy samozřejmý a ani moji věrní příznivci neskousnou všechno. Ale i tak jsem rád, že jsem tu knížku napsal.

Baví vás psaní stejně jako před lety?

Baví, a to přesto, že jsem do jisté míry otupěl. Tím myslím, že už nejsem literaturou tak uhranut jako kdysi a máloco mě zaujme. Není to neobvyklá věc, mají to muzikanti i filmaři. Vkus se s přibývajícími lety zužuje. Psaní nechat nemůžu a ani nechci, ale dneska nad něj už dávno nadřazuju život. Odmítám nechat si ukrást život psaním. Nemám povinnost napsat šedesát knih. Stačí třicet. Už jich ale vlastně mám pětadvacet, takže to možná bude spíš padesát.

Jak to vůbec zvládnete, když denně píšete zhruba čtyři hodiny?

Ono to tak vypadá. Každou knížku píšu v průměru tři měsíce. Mafii v Praze jsem psal čtyři, protože je delší. Ale i tak mi v roce zbývá dalších osm měsíců na jiné věci.

Kdysi jste učil tvůrčí psaní. Dá se to vůbec naučit?

Svým žákům jsem říkal úplně všechno, co jsem věděl. Nic jsem jim nemusel tajit, psaní není tajný recept na becherovku. Když bude někdo znát dejme tomu čtyřicet ingrediencí, z nichž se becherovka vyrábí, může možná začít vyrábět konkurenční likér, ale psaní je něco úplně jiného. Můžu o něm říct studentům všechno, ale pokud nemají talent, mými konkurenty nikdy nebudou. Některé věci totiž naučit nejdou: ucho pro dialog, nezaměnitelný styl, schopnost vymyslet nosnou historku a zápletku atd.

Slavíte padesátiny. Je to, podle vás, hodně, nebo málo?

Padesát je dost, ale když vidím jiné padesátníky, nestěžuju si. Muži v naší rodině například šedivějí pozdě, takže kdyby vás to zajímalo, vlasy si nebarvím. Máme ovšem jiné průvodní jevy stáří, ale ty vám popisovat nebudu.