„Zajímá mě to. Chci se o smrti něco dozvědět. Je to téma, o kterém se toho ví jen málo,“ odpovídali mi nejčastěji na otázku, proč si ti, kteří nejsou vyznavači východních nauk, knížku také koupili.

„Emotivně neznámé a nepoznané přitahuje. A přitahuje i vše, co děsí. Naše dnešní společnost, kde je skoro povinností být mladý, zdravý, šťastný a úspěšný, tabuizuje nemoc a smrt více než dřív. A je v tom i faktor Bradburyho Zástupu,“ zamýšlí se nad úspěchem knihy s poněkud morbidním tématem neurochirurg, profesor Vladimír Beneš. Podle jeho zkušeností si smrt a vše s ní spojené připouští jen málo lidí.

„I když se týká každého z nás, doopravdy se jí zabývat začneme až v okamžiku, kdy přijdeme o zdraví. Do té doby je smrt abstraktním pojmem. Děti a mladí lidé jsou svým způsobem nesmrtelní. Teprve s ohrožením zdraví, které do té doby bereme jako garantovanou jistotu, na ni reálně pomyslíme. Smrt je opravdu jedním z posledních tabu naší společnosti,“ připouští lékař, jehož rukama prošly tisíce pacientů. A který se samozřejmě s tímto tabu setkává poměrně často.

Ti, co prožili tzv. klinickou smrt, popisují mnohdy nejen průchod světelným tunelem a bleskové opětné prožití života, ale také setkání se světelnou bytostí

FOTO: fotobanka Profimedia

Hlavně žádnou paniku

„Sdělit nemocnému, že jeho čas se chýlí ke konci, není jednoduché. Ne každý to unese. Ze své zkušenosti vím, že ženy bývají silnější než muži. Asi to souvisí s jejich rolí zachovatelek rodu. Ale řeknu vám jednu věc. Jen dvakrát za mou praxi se mi stalo, že pacient se zhoubným nádorem položil finální otázku: jak dlouho ještě? Lidé to zkrátka nechtějí vědět.“

Kniha O smrti a znovuzrození jde doslova na dračku a stejné to bylo například v sousedním Německu, kde se chystá už čtvrté vydání. „Je pochopitelné, že se lidé smrti bojí. Je to něco neznámého,“ odpovídá lama Ole Nydahl na otázku, co ho vedlo k napsání knihy. „Když něco neznáte, bojíte se toho, když to znáte, zvládnete to,“ věří. Sám byl v životě několikrát na hranici života a smrti. „Vždy mě velmi zajímalo, co se děje poté,“ přiznává.

Když v roce 1972 při svých cestách na Východ získal od starých tibetských lamů vzácné znalosti spojené s procesy smrti a umírání, věděl, že si je nebude chtít nechat pro sebe. Buddhismus připisuje okamžiku smrti velkou důležitost, a proto jí vždy věnoval pozornost.

„Přál jsem si tyhle nashromážděné znalosti sdílet s ostatními lidmi a dát jim tak určitý druh bezpečí,“ vysvětluje Dán Ole Nydahl, který byl v roce 1969 při své svatební cestě do Nepálu rozpoznán buddhistickými mnichy coby vtělení vysokého lamy.

Díky víře v reinkarnaci neboli znovuzrození na základě minulých skutků buddhisté smrt berou jako změnu stavu, přechod do jiného stavu vědomí. Vědomí, které je nestvořené a nesmrtelné, opustí tělo a po čase získá jiné. Jako když si převléknete kabát.

„Je dobré nepanikařit a raději si v klidu přečíst, co nás na konci života čeká,“ radí lama. To by podle něj měli vědět i nebuddhisté. Procesy spojené se smrtí z hlediska buddhismu ostatně nijak neodporují lékařské vědě. „A navíc umřeme všichni. Nejen buddhisté,“ dodává lama s úsměvem.

Buddhistický lama Ole Nydahl podepisuje svou knihu O smrti a znovuzrození. Zájem o ni byl veliký i u těch, kteří nejsou buddhisty.

Buddhistický lama Ole Nydahl podepisuje svou knihu O smrti a znovuzrození. Zájem o ni byl veliký i u těch, kteří nejsou buddhisty.

FOTO: archív BDC

Neboj, to se tě netýká

Psychologové se shodují, že návody, jak jednat a hovořit s umírajícími a jejich blízkými v naší kultuře vymizely. Poslední pomazání dnes dostane málokdo. A vyspělá medicína vítězí nad smrtí mnohem častěji než v dřívějších dobách.

„Dříve se nemluvilo o sexu, zato smrt byla více na očích,“ myslí si psychiatrička Dana Janotová. „Umíralo se častěji a v kruhu rodiny a každý se s ní během života přirozeně setkal. Byla to součást života. Dnes je sexu všude nadbytek, ale smrt je vytlačena za zdi ústavů. Tabu sexu nahradilo tabu smrti.“

Není proto divu, že si s ní nevíme rady. Nejsou neobvyklé případy, kdy se umírajícímu do posledních chvil vlévá falešný optimismus, že se vše v dobré obrátí a smrt se konat nebude. Je takový přístup rozumný?

„Tím si nejsem jistá,“ krčí rameny dvaačtyřicetiletá Hana. Před šesti lety jí zemřela na rakovinu lymfatických uzlin dobrá kamarádka Ivana. Bylo jí čtyřicet let. Chřadla dobrého půl roku a ke konci bylo zcela jasné, že z tohoto světa odejde. „I rodina to věděla,“ vzpomíná Hanka, která za ní pravidelně docházela domů a pak i do nemocnice.

„Všichni se tvářili, že Ivana má něco jako chřipku, nikoli Hodgkinovu nemoc. Když jí po chemoterapii začaly selhávat plíce, obracela se na blízké s dotazy, co když opravdu zemře, co bude pak, jak se má připravit. Bylo znát, že ji sužují obavy a nejistota. Že má strach, co bude dál. Nikdo jí nebyl schopen odpovědět, všichni jsme dělali, že smrt se jí netýká. Že zkrátka přece nemůže umřít. Nikdo z nás jí tak vlastně nepomohl,“ lituje Hanka. Dodnes si vyčítá, že kamarádce nepomohla smířit se s nevyhnutelným osudem.

Proč mě opouštíš?

Buddhismus si všímá všech detailů spojených se smrtí a dává také praktické návody umírajícím i jejich blízkým. Rozhodně není pro utěšování, pokud už je jasné, že životní síly nemocného nevratně odcházejí.

Buddhisté nacvičují meditaci Phowa, která se používá v okamžiku smrti.

Buddhisté nacvičují meditaci Phowa, která se používá v okamžiku smrti.

FOTO: archív BDC

Otevřeně radí, jak vytvořit co nejpříjemnější podmínky pro tak intimní věc, jako je odchod z tohoto světa. Umírající by například měli odpustit nepřátelům či rozdělit svůj majetek ještě za života, aby předešli nesvárům. Blízcí umírajícího by se zase měli zdržet projevů hlasitých nářků, obviňování a vět typu: Budeš mi chybět! Proč mě opouštíš?

„Nemyslete si ale, že buddhisté se ze smrti nějak radují,“ uvádí věci na pravou míru sedmatřicetiletá Veronika z Brna, která se buddhismu věnuje už čtrnáct let. „Jenže je fakt, že dlouhodobý zármutek z něčeho, co nemůžeme změnit, mnoho užitku nepřináší,“ myslí si. Smrt vnímá jako konec fungování vědomí ve starém nebo zničeném těle. Vědomí však putuje dál.

„Umírání, pokud není rychlé, určitě není snadné, ale buddhismus disponuje učeními, která přesně popisují, co se děje s myslí člověka během umírání a po smrti a jak tento proces zvládnout,“ vypráví Veronika. „Existuje totiž praxe, kterou se lze naučit přímo tady v Evropě, jmenuje se Přenos vědomí v okamžiku smrti (tibetsky Phowa - pozn. aut).“ Veronika několik těchto kurzů již absolvovala. Tvrdí, že smrt ji neděsí a že existují i horší věci. „Například život bez smyslu, těžká nemoc nebo postižení.“

Až když umře mozek

Pro východní nauky je samozřejmá reinkarnace neboli znovuzrození. Věří, že vědomí nezaniká, což je pro mnohé Evropany nepřijatelné. „Reinkarnace? To je pro mě, jako pro ateistu, taková berlička,“ usmívá se neurochirurg Vladimír Beneš. Jeho četné úspěchy na poli neurochirurgie stvrzují diplomy, ocenění a certifikáty, jež pokrývají celou jednu stěnu jeho pracovny.

„Jako lékař musím vždy nechat setinu procenta naděje pro případ, že se něco v průběhu nemoci změní,“ říká prof. Vladimír Beneš.

„Jako lékař musím vždy nechat setinu procenta naděje pro případ, že se něco v průběhu nemoci změní,“ říká prof. Vladimír Beneš.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Představa, že se narodím třeba jako veš, se mi příliš nelíbí,“ směje se. Protože věda nedokázala, že vědomí přetrvává i po smrti, raději se spoléhá na svou práci a myšlenky, které jej, jak věří, přesáhnou.

„Smrt je definována jako smrt mozku,“ přibližuje tento rozhodný okamžik profesor Beneš a pokračuje: „Co a jestli vůbec se něco odehrává potom, není předmětem vědy, ale víry.“
Poprvé se pojem mozkové smrti objevil v roce 1959 ve Francii na XXIII. mezinárodním neurologickém zasedání. Uznání si nová definice smrti vydobyla až o deset let později.

„Mimochodem, k této definici přispěla církev. Dříve se užívala jako ukazatel smrti zástava dechu, srdce či tepu, ale v padesátých letech prohlásil papež Pius XII., že život je schopnost komunikace s lidmi a Bohem. Smrt, že je tedy logicky nemožností této komunikace,“ uvádí Beneš.

Nastává ve chvíli, kdy mozek přestane reagovat na zevní podněty. Přestane nevratně plnit základní funkce nejen ve smyslu vědomí a myšlení, intelektu a paměti, ale i těch nižších, čistě reflexních záležitostí.

„Ucuknutí před bolestí třeba. Nakonec přestávají pracovat nejstarší centra zodpovědná za oběh a dýchání. A bez kyslíku nervové buňky nevydrží déle než pět minut. Jde to rychle,“ připomíná profesor Beneš. Zdůrazňuje, že díky tomuto přístupu ke smrti se mohl zásadně rozšířit transplantační program. Buddhistický přístup jej schvaluje. Darování orgánů předčasně zemřelých považuje za velmi užitečné.

Konec? Ne tak docela

V momentě, kdy medicína konstatuje klinickou smrt, však z buddhistického pohledu ještě skutečná smrt nenastává. Nastal jen konec aktivní látkové výměny s vnějším světem. Následují další procesy, související s oddělováním vědomí od tělesné stránky. Umírající tak může například vnímat hluboké dunivé tóny a nejrůznější vize a obrazy. Vědomí umírajícího totiž dle buddhismu pracuje dál.

„Když se dvacet až třicet minut po zástavě srdce setkává bílé a červené světlo, vrátilo se do prostoru 33 pocitů hněvu a 40 pocitů připoutanosti. Pak se rozpouští sedm pocitů vznikajících z hlouposti. Potom způsobem vykračujícím za všemi dojmy a prožitky definitivně zmizí všechny představy a vjemy. Vše ztmavne a ztichne. To je poslední okamžik umírání,“ píše lama Ole Nydahl ve své knize.

Proto se doporučuje alespoň hodinu po konstatování smrti s tělem nehýbat a udržovat klid. Vědomí mrtvého má před sebou ještě dlouhou cestu a není dobré jej rušit. Ostatně naši předci zemřelému podobný klid dopřávali také. Zatímco vědomí zemřelého putuje dál, pozůstalí by se měli oddat truchlení. Není radno jej podceňovat.

Posypat hlavu popelem

Podle psychiatričky Janotové je přijetí vědomí smrti jedním ze znaků zralosti. Jenže tím, že se smrt dostala do izolace, k ní nikdo z nás neumí zaujmout postoj. „Lidé velmi rádi sledují kriminálky a horory. Díky brutalitě a četnosti úmrtí v televizi diváci získávají pocit, že se jich smrt netýká,“ zamýšlí se psychiatrička.

„Stává se, že do ordinace přijde paní, které zemřel manžel. A ona chce prášky, protože je už půl roku z jeho smrti smutná. Jenže byli svoji čtyřicet let! Bodejť by necítila půl roku smutek! To je ještě velmi krátká doba,“ uvádí.

Podle psychiatričky Dany Janotové je přijetí vědomí smrti jedním ze znaků zralosti.

Podle psychiatričky Dany Janotové je přijetí vědomí smrti jedním ze znaků zralosti.

FOTO: archív Dany Janotové

Truchlící rituály jsou podle ní velmi důležité, stejně jako schopnost zaujmout ke smrti otevřený postoj. Nenamlouvat sobě ani těžce nemocnému, že smrt nehrozí. Z praxe má zkušenost, že pokud se o smrti blízkého člověka nehovoří, netruchlí se za něj, má to pak pro pozůstalé nejrůznější následky. Stavy úzkosti, deprese, emoční plochost, ale i pálení a jiné fyzické bolesti.

„Hluboká emoce musí být ventilována, musí se jí dát průchod. Z legrace někdy říkám, že roztrhnout roucho a posypat hlavu popelem k něčemu bylo. Dnes si lidé často vezmou na pohřeb pilulku, aby neplakali nebo se nezhroutili, ale tím pádem neproběhnou všechny ty procesy, které proběhnout mají. A to je špatně.“

Bála jsem se to otevřít

Zřejmě pro svou srozumitelnost má knížka o smrti úspěch i u nebuddhistů. Osmatřicetiletá Alice do ní nahlédla jen ze zvědavosti u své kamarádky. „Téma je to zajímavé,“ říká vyhýbavě a je znát, že k němu má rozporuplný vztah.

„Půjčila jsem si knížku domů, ale dlouho jsem se bála ji otevřít. Nakonec jsem ji přečetla celou. Dlouho jsem o každé větě přemýšlela. Doteď ty informace zpracovávám,“ přiznává. „Jsou pro mě nové, ale dávají smysl. A velmi jsem ocenila praktické návody, jak se chovat v okamžiku smrti, ať už jako ten, kdo umírá, nebo jako blízký umírajícího. I když nevím, jestli bych to zvládla.“

Praktické rady ocenila i jedenatřicetiletá manažerka Klára, která se k buddhismu dostala už na střední škole. Když knihu četla, doprovázela zrovna spolu se svým mužem posledními dny tchána umírajícího na rakovinu.

„Myslím, že lepšího průvodce, který nám přesně vysvětloval, co se děje, jsme si nemohli přát. Získala jsem jistotu v tom, že vím, co dělat, když okolo mne lidi umírají. Tchán se nakonec cítil uvolněně, bez strachu, a dokonce se až do posledního výdechu usmíval. Nikdo z nás ho nevyrušoval nebo nestresoval, rozloučení tak bylo důstojné a klidné. I já bych si přála umírat podobně, až přijde čas,“ svěřuje se otevřeně Klára.

Vyrovnal se s dědečkem

Podobně hovoří i Honza, který text přeložil z němčiny do češtiny. „Je dobré se něco o smrti dozvědět už zaživa. Při umírání už není moc čas ani nálada na učení se novým věcem,“ vtipkuje. Vypráví, že sám byl několikrát v ohrožení života.

„Jednou dokonce tehdy, když jsem se vracel ze svého prvního kurzu vědomého umírání. Málem jsem umřel při autonehodě, takže jsem měl dobrou příležitost prožít, jaký dopad má tato praxe a poznatky o smrti na mou mysl. S potěšením jsem zjistil, že zásadním způsobem odstraňuje strach z umírání a ze smrti.“ Připouští, že smrt se snaží nebrat osobně, ale že jak to doopravdy je, se ukáže až na konci života.

„Každopádně mě má vlastní smrt ani smrt obecně neděsí,“ krčí rameny. Buddhistické metody využil v praxi i tehdy, když mu umíral děda. „Spolu s mou matkou, která je také buddhistka, jsme jej doprovodili v posledních chvílích a použili jsme u toho meditaci Phowa. Kromě toho, že byla užitečná jemu, taky dost podstatně narovnala naše vztahy k němu.“

Setina naděje

Podle profesora Beneše však ne každý snese informaci o blížícím se konci. „Je to velmi individuální,“ zdůrazňuje. „Stává se, že pacient je ještě zcela bez příznaků, cítí se docela zdráv a lékař už ví, že má neodstranitelný nádor. Co s tím?“

V takové chvíli se lékař obrací na blízké lidi, na rodinu, aby sama zvážila, jak s informací naloží. Je třeba vážit každé slovo a lékař funguje i jako psycholog a kněz.

„Ze své zkušenosti mohu říct, že finální informaci dokáže přijmout málokdo. Raději se zeptá na kdejaký detail o své nemoci, ale že zemře, to slyšet nechce. Technicky vzato jsme v naší civilizaci na vysoké úrovni, ale lidsky pořád na smrt připraveni nejsme. Jako lékař musím vždy nechat setinu procenta naděje pro případ, že se něco v průběhu nemoci změní. A tato setina je pořád nadějí i pro velmi těžce nemocného,“ uzavírá profesor Vladimír Beneš.