Původně vystudovaná tělocvikářka, ale především dlouholetá novinářka a nakladatelka žije v poklidu středočeské obce Lidice. Z Prahy se dávno odstěhovala. „Jsem založením venkovanka, velkoměsto mi už dávno nic neříká. Praha je za rohem a čas od času ráda vyrazím i do své milované Paříže. Z Ruzyně je to kousek.“

Ve svém nakladatelství vydala více než 150 knížek. Z toho desítku autorských či spoluautorských, ale podílí se na všech projektech. Aby ne, ve firmě pracuje sama. Od nápadu po realizaci a prodej. Je to ženská od rány a práce ji baví. Ráda se směje a pro silnější výraz nikdy nejde daleko.

Vykašleme se na to!

„Knížka, pokud má za něco stát, se píše dlouho. I jedna stránka či odstavec dají zabrat. A ve dvou je psaní vážně svízel,“ začíná se vzpomínkami Slávka.

„S Vlastimilem Brodským byla práce složitá v tom, že on nevěděl přesně, jestli chce dílo psát sám, nebo jestli budu jeho vyprávění zaznamenávat. Tak jsme snad rok zkoušeli obě cesty. Psala jsem já, psal on - a pak jsme se dohadovali o lepší verzi. On pochyboval o všem, nic se mu nelíbilo, nebo lépe - někdy se mu líbilo všechno a jindy nic. Míval všelijaké nálady, ale jedna myšlenka ho pronásledovala trvale - Vykašleme se na to!

S Vlastimilem Brodským tvořili na jeho chalupě.

S Vlastimilem Brodským tvořili na jeho chalupě.

FOTO: soukromý archív Slávky Kopecké

A to se špatně poslouchá, když už s ním pracujete víc než dva roky, dávno jste přátelé, jezdíte za ním přes sto kilometrů na jeho chalupu, tam v patře nad ním žijete, ve volných chvílích uklízíte, nakupujete, myjete nádobí, třídíte jeho archív, rovnáte fotografie, zkrátka snažíte se, aby psal, vyprávěl a byl v pohodě.

A on z ničeho nic praští s tužkou, hraje dva dny kulečník, nemluví a trucuje. Jednou mi v takové líbezné chvíli vyhodil štos napsaných a zredigovaných textů a ujel do Karlových Varů. Hnala jsem se za ním, bylo pekelné náledí, myslela jsem, že je to moje poslední cesta. Ve Varech mě ale s úsměvem zavlekl na jazzový koncert a celý večer mě přemlouval, ať píšu dál se Sovákem, že na něm prodělám a on že žádnou knížku nechce!

Cestou domů jsem v autě brečela a pak jsem s ním asi čtvrt roku nemluvila, na dopisy jsem neodpovídala. Už jsem to taky vzdala. Nakonec to vyřešil po svém - dorazil k nám domů s omluvou a s kytkou, v ruce žmoulal nové texty, a tak jsme se do té kalvárie pustili znovu. No, a za čas jsme si opět vjeli do vlasů. A tak stále dokola až do vydání knížky. Jeho Drobečky z půjčovny duší se ale povedly. Tíhu té dřiny cítím na svých bedrech ještě dnes. Jo, a moc se mi po něm stýská. Byl to opravdu zajímavý chlap.“

Trnitá cesta k harmonii

„S Jiřinou Bohdalovou je to docela jiné. Pro ni píšu různé texty už čtyři desítky let. Na ni se podívám a vím, co asi řekne. Znám ji ,jak svý boty‘. A ona zná mě. Takže zadání k práci z její strany je jednoduché, dneska už obě mydlíme mejly a pak si řekneme pár vět v telefonu.

Jiřina Bohdalová získala Thálii za celoživotní dílo.

Jiřina Bohdalová před rokem získala Thálii za celoživotní dílo.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

K této harmonii vedla trnitá cesta. Sepsaly jsme stovky stránek spolu, tedy - já psala a Jiřina vše poctivě autorizovala. Naposledy knížku FENOMÉN Bohdalka k jejím neuvěřitelným osmdesátinám. Spoustu volného času jsme prožily u jídla, nad plnými talíři, Jiřina všechno ráda ochutnává - i z cizích talířů, v tom je neodolatelná. A já taky ráda jím, což mi přivodilo mnoho kilogramů navíc.

Mnohokrát jsme spolu držely neúspěšně dietu, chodily jsme k Evě Bosákové cvičit a plavat. Jiřina si nenosila oblečení, brala si moje, v tom je rovněž k zulíbání. Jiřinu musíte mít rádi, protože jinak existuje možnost, že byste ji možná někdy dokonce zabili.“

Byl okouzlující

„Herce Vladimíra Menšíka jsem ve svém životě zažila jen dvakrát. Okouzlil mě. A stačila jsem jediné - držet ústa. A poslouchat. Knížku jsem ale dělala bez něj, k jeho poctě, krátce po jeho smrti. Všichni moji spolupracovníci - a bylo jich víc než čtyřicet - vzpomínali zvesela a s láskou. Nakonec ono to ani jinak nejde.“

Deset let v ráji

„S Jiřím Sovákem byla strašlivá legrace! A pracovali jsme většinou u něj v chatičce. Každý den v týdnu, vždy několik měsíců. A jen sem tam i s jeho manželkou Andulkou, ale ta nás většinou umravňovala - že v knize nesmíme mluvit sprostě, tuhle historku musíme vyhodit, že se opakujeme a děláme hrubky. A Jiří mě pak potichu, aby neslyšela, nabádal - Hele, na Andulku nedej, ta nám vymete sprostá slova a my pak knížku mezi našinci neudáme!

Autorka s populárním hercem v chatce Sovákových, kde vznikly čtyři knihy.

Autorka s populárním hercem v chatce Sovákových, kde vznikly čtyři knihy.

FOTO: soukromý archív Slávky Kopecké

U Sováků jsem se ale měla jako v bavlnce, celých deset let. S Jiřím jsem sepsala - on poctivě vyprávěl - čtyři knížky a jeho žena se o nás trpělivě a vzorně starala. Ráj! To říkal Jiří Sovák s oblibou - Andulka tu se mnou žije jako v ráji, ovšem ráje si valně neváží! Byl to borec ve všech směrech. Moc se mi po něm stýská. Dokonce tak, že si co chvíli v našich knížkách čtu. Ale nepláču: směju se!“