Odvahu postavit se mocným prokázala devětatřicetiletá státní zástupkyně z Ústí nad Labem Lenka Bradáčová i vloni, když začala trestně stíhat dva úplatné litoměřické soudce. Kritizovala i nečinnost pražského vrchního státního zastupitelství, které léta nereagovalo na výzvy švýcarských orgánů připojit se ke stíhání a k vymáhání mnohamiliardové škody na manažerech Mostecké uhelné.

Několikrát ukázala, že se nebojí jít ani proti emocím veřejnosti. Naposledy v mediálně hojně přetřásaném případu z Tanvaldu, kde rozhodla, že zastřelení romského mladíka se nedá kvalifikovat jako vražda, neboť mu předcházelo napadení nožem.

Téma nutné obrany je u nás choulostivé. Hodně lidí si myslí, že obrana života a majetku je našimi soudy posuzována moc přísně.

Má to vývoj. Zatímco dříve právní norma říkala, že obrana nesmí být nepřiměřená, teď říká, že nesmí být zjevně nepřiměřená. Zaútočí-li někdo nožem, může být nutnou obranou střelná zbraň. Roli hraje i subjektivní vnímání napadeného, fyzická dispozice, věk, prostředí. Napadený musí mít prostor pro obranu svého života a majetku.

Rektor UK Karel Malý jí v Karolinu předává Cenu profesora Karla Engliše pro nejlepší absolventku společenskovědních oborů za rok 1998.

Rektor UK Karel Malý jí v Karolinu předává Cenu profesora Karla Engliše pro nejlepší absolventku společenskovědních oborů za rok 1998.

FOTO: ČTK

Kde tedy začíná zjevně nepřiměřená obrana?

Nesmím se například bránit něčemu, co netrvá. Odchází-li útočník, není přiměřené na něho střílet.

Jste přísná státní zástupkyně?

Říká se o mně, že ano. Když jdu na jednání, kde se třeba rozhoduje o vazbě, několikrát jsem se od obhájců setkala s reakcí: Proč zrovna vy? Naposledy se mi to stalo při stíhání zkorumpovaných litoměřických soudců.

Jakou má člověk šanci na dovolání se spravedlnosti, když se u nás najdou úplatní soudci?

Nemyslím, že tato kauza svědčí o celém systému. Svědčí o selhání systému v tom, že včas něco takového neodhalil. Je to však individuální pochybení. Nechci spekulovat o tom, zda bylo ojedinělé. I soudci jsou součástí profilu celé společnosti. Je tam řada výborných, řada průměrných i řada špatných, tak jako v každé profesi. I když by to měli být nejlepší z nejlepších.

Proč nejsou?

Chce-li někdo působit v justici, neměl by mít na žebříčku hodnot peníze na prvním místě, faktem totiž zůstává, že odměny mimo justici – v advokacii, v mezinárodním právu – jsou vyšší. Justice se obměňuje velmi pomalu: do penze se odchází v 70 letech. V posledních deseti letech se však státní zastupitelství hodně omlazuje. U nás na severu Čech to je obzvlášť patrné. Měli jsme dlouho podstav, k nám se nikdo nehrne, je u nás hodně práce, kauzy, které máme, nejsou zrovna příjemné. Věřím, že ti mladí budou brzy hnacím motorem změn dobrým směrem.

Co naše justice potřebuje nejvíc?

Odformalizovat procesní předpisy. Aby nebyly tak složité a nezabíraly soudcům, státním zástupcům i policii čas na úkor hledání skutečné podstaty věci. Abychom nepovyšovali formu nad obsah, což se bohužel často děje.

Ke třicetinám dostala od spolužáků seskok padákem.

Ke třicetinám dostala od spolužáků seskok padákem.

FOTO: archív Lenky Bradáčové

Dejte, prosím, příklad.

Probíhá trestní řízení, někomu se nelíbí, jak státní zástupce postupuje, a dá podnět k přezkoumání. My mu musíme sdělit, komu jsme věc postoupili, v jakých lhůtách bude vyřešena, to se několikrát opakuje. My mu ještě pokaždé píšeme: pokud se vám nelíbí, jak jsme to vyřídili, tak si dál stěžujte. Podle mě musí být jednou věčnému přezkoumávání konec.

Je naše justice nezávislá?

Nezávislost je dvojí. Vnější, která je pojistkou, že státní moc nemůže soudci nebo státnímu zástupci nařídit, jak má rozhodnout. Pak je i nezávislost vnitřní, která není vidět, a proto je možná důležitější.

Co si pod ní máme představit?

Být připravený na to, že se vaše rozhodnutí nemusí líbit a bude podrobeno kritice. Nepodlehnout alibismu typu nebudu si dělat problémy.

Setkala jste se s něčím takovým?

Nikdo za mnou nepřišel, aby se dožadoval nějakého rozhodnutí. Několikrát jsem se však setkala s negativní reakcí veřejnosti. Poprvé to bylo v kauze v Krupce, kdy jsme podali odvolání ve prospěch jednoho z mladistvých romských útočníků, kteří napadli školáka. Obhájce se kupodivu neodvolal. Domnívala jsem se, že ho soud odsoudil za čin, který nespáchal. I to je součástí ochrany veřejného zájmu. Proti našemu postupu vznikla i petice.

Další negativní reakce se objevily nedávno v Tanvaldu, kde proti sobě zase stála dvě etnika. Za žádných okolností však nelze dělat ukvapená rozhodnutí. Když se případ řádně prošetřil, vyhodnotila jsem to jako případ, který může mít znaky nutné obrany. Emocím veřejnosti se nesmí podlehnout.

Co považujete za svůj největší úspěch jako žalobkyně?

Stíhání vraždy malého Honzíka Rokose, kde jeho matka a její přítel dostali výjimečné tresty. Úspěšně skončilo i stíhání střelby před diskotékou Calypso, kde došlo k popravě dvou lidí, či kauza usmrcení a rozřezání těla mladé ženy na ústeckém sídlišti. Odsouzením pachatelů skončilo několik drogových kauz nebo případ nelegálních výroben cigaret na Lounsku, kdy před soudem stanulo 22 pachatelů. Za velké vítězství považuji, že Unie státních zástupců, v jejímž čele stojím, našla odvahu vyjádřit svůj nesouhlas s počínáním funkcionářů státního zastupitelství.

Máte na mysli výzvu k odchodu nejvyšší státní zástupkyně Vesecké v roce 2009?

Něco takového se do té doby nestalo. Státní zástupci tehdy zvedli hlavu a je to na jejich postavení poznat.

S manželem na dovolené v Namíbii.

S manželem na dovolené v Namibii.

FOTO: archív Lenky Bradáčové

To je možná pravda, ale to, co tomu předcházelo – tzv. čunkiáda, v očích veřejnosti obraz české justice naprosto zdevastovalo.

Nejen samotná kauza, ale všechny kroky s ní spojené justici velmi poškodily. Pošramocený obraz se bude napravovat léta, možná deset dvacet let. Aby byla justice důvěryhodná, musí být její postupy transparentní, přezkoumatelné a veřejnosti srozumitelné. Tomu, co se kolem Čunkovy kauzy dělo, nerozuměli ani státní zástupci, natož laická veřejnost. Politické obavy z toho, jak ta kauza může skončit, přece nenáleží justici. Nestandardní kroky, které následovaly, měly za následek, že dodnes nikdo neví, zda se trestný čin stal, kdo lhal a kdo mluvil pravdu.

Zastrašoval vás někdy někdo?

Různé dopisy chodily a budou chodit vždycky. Když jsem dozorovala kauzu dovozu 300 kilo hašiše ze Sýrie do ČR, byl zachycen dopis z vazební věznice, v němž podezřelý hledal vraha, který by mě zlikvidoval. Necítila jsem to však tehdy jako vážně myšlenou hrozbu, abych žádala nějakou ochranu.

Zůstal ve vás někdy pocit, že spravedlnost nebyla naplněna?

V jedné kauze, kterou jsem žalovala, jsem měla pocit, že obviněný dostal větší trest, než měl. Dokonce jsem v jeho prospěch podala odvolání. Jednalo se o loupež u jednoho starého nemocného pána, která skončila jeho smrtí. Bránil se, lupiči ho svázali, nechali ho tam pak ležet a on se udusil. Jeden z pachatelů hlídal venku.

Pak se dopouštěli dalších loupežných přepadení, při jednom nemohli najít peníze, a tak toho, který zase hlídal venku, zavolali dovnitř. Ležela tam svázaná žena, on jí nepomohl a hledal s nimi peníze. Soud mu za to uložil velmi přísný trest. Podle mě nebyla jeho účast tak závažná, byl velmi mladý, výkon trestu z něho udělá stejného člověka, jako jsou ti druzí pachatelé. Dodnes si myslím, že to tak nemělo dopadnout.

Jaká byla vaše cesta na státní zastupitelství?

Od začátku jsem chtěla dělat trestní právo, nebyla jsem však rozhodnutá, zda na straně obhajoby nebo obžaloby. Jenže advokátní kanceláře, specializované výlučně na trestní právo, prakticky nejsou. Postupně mi bylo jasné, že moje místo je na straně veřejného zájmu, nikoli soukromých subjektů. Jednu chvíli jsem uvažovala o soudcovství, uspěla jsem i u výběrového řízení na místo soudce, ale nakonec jsem se rozhodla stát se státní zástupkyní. Chci být ta aktivní. Jeden kolega to trefně přirovnal k fotbalu: jsem stále radši útočník než obránce nebo rozhodčí.

Je o vás známo, že nedozorujete od stolu a ráda se účastníte vyšetřování. Jak hodnotíte práci policie?

Věřím jí. V každé úspěšné kauze, kterou jsem dovedla před soud, byla dobrá spolupráce s policií. Kvalitní policejní vyšetřování je předpokladem toho, že žaloba uspěje.

Co říkáte na věčné reformy naší policie?

Když si kupujete levné věci, víte, že nebudou kvalitní. Proč bychom měli čekat, že policie za málo peněz bude kvalitní? Fluktuace a časté obměny velitelů nemohou svědčit kvalitě. Troufnu si tvrdit, že trvá tak pět let, než policista získá zkušenosti dostatečné pro trestní řízení. A musí mít vedle sebe někoho, kdo mu předá zkušenosti. To v důsledku neustálých reorganizací a odchodů policistů chybí. Ani se nestačí zanalyzovat předchozí reforma a už je tady další. To je kontraproduktivní.

Jste pro to, aby se vytvořil zvláštní útvar pro stíhání korupčních kauz?

Dříve jsem nebyla zastáncem žádných výjimečných řešení ani zvláštních odborů na vrchních státních zastupitelstvích. Doba ale ukázala, že specializace je nutná. A že je i nutné, aby byly informace soustředěny na jednom místě a nedocházelo k jejich únikům. Příklady z mnoha evropských zemí potvrzují, že takový útvar je potřebný. Zavazuje k tomu dokonce rezoluce OSN a jedna mezinárodní smlouva, kterou jsme ovšem neratifikovali.

Měla jsem možnost seznámit se s činností takového útvaru v Rumunsku. Potvrdili, že čím víc zasahovali, tím víc se stupňovaly tlaky. Už se však projevují preventivní dopady do společnosti. Poté, co obžalovali několik vysoce postavených politiků, si nikdo nemůže být jistý, že jeho trestná činnost nebude odhalena. Jde o to, nejen korupční činnost odhalit a vyšetřit, ale taky ji odsoudit. Bez odsuzujícího rozsudku to je k ničemu.

Vstoupila byste do politiky?

V současnosti si to nedovedu představit. Poměry, které v politice panují, neodpovídají mé nátuře. Nejspíš bych se dostávala do střetů, protože v mnoha ohledech nejsem ochotná dělat kompromisy.

Ve své profesi se takřka pořád hrabete ve špíně. Jak to kompenzujete?

Musíte mít nadhled. Nemůžu si každé neštěstí, které kauzy provázejí, brát osobně. Berete-li to emotivně, objektivita a nestrannost se ztrácejí. Snažím se hodně sportovat, jezdím na kole, na kolečkových bruslích, dělám na zahradě, začala jsem hrát golf.

Manžel mě zavezl do Afriky, ta mě okouzlila. Byli jsme měsíc v Kapském Městě studovat angličtinu, projeli jsme Namibii, Keňu a Jihoafrickou republiku. Letos plánuji Botswanu a Tanzanii. Afrika člověka naučí rozeznat, co jsou skutečné problémy. Ty naše se vedle toho zdají mnohdy malicherné.

Společně navštívili i Keňu. Afrika člověka naučí rozeznat, co jsou skutečné problémy, říká Lenka Bradáčová.

Společně navštívili i Keňu. Afrika člověka naučí rozeznat, co jsou skutečné problémy, říká Lenka Bradáčová.

FOTO: archív Lenky Bradáčové

Čtete detektivky?

Jen výjimečně. Nikdy mi tento žánr nepřirostl k srdci. Odjakživa jsem dávala přednost poezii, dřív jsem měla nejraději Jaroslava Seiferta, teď Jiřího Ortena.

Z jaké jste rodiny?

Všichni moji předci pracovali s půdou. Jsem první, kdo v naší rodině vystudoval vysokou školu. Jsou na mě pyšní a vždycky mi fandili. Vyrůstala jsem v malé vesnici Kostomlaty pod Řípem, většinu života žiji v Roudnici nad Labem. Za studií jsem bydlela v Praze, ale nikdy jsem tam netoužila žít. Vždycky jsem do zaměstnání dojížděla, napřed do Litoměřic, pak do Ústí a nikdy jsem to nebrala jako handicap. Při cestě tam se vždycky připravím na to, co mě čeká, při cestě zpátky si zrekapituluji, co bylo. Nechtěla bych pracovat a bydlet na tom samém místě. Ráda se vracím někam, kde je klid.

Chcete být i nadále státním zástupcem?

Ano, státní zastupitelství je stále moje hřiště. Baví mě i pedagogická činnost. Už na vysoké škole jsem učila právo na střední škole, teď učím na Policejní a na Justiční akademii. Možná jednou skončím jako přísná zkoušející na právnické fakultě.

Věříte ve spravedlnost?

Věřím, vždycky jsem v ni věřila. Věřím nejen ve spravedlnost, kterou zprostředkovává stát, ale věřím i v to, čemu se říká boží mlýny.