Zranila se 16. prosince loňského roku na závodech v Telluride v Coloradu, vlastně v Améru, jak mi řekla. O měsíc později ji v berounské nemocnici operuje doktor Vít Dvořák, který měl v rukou i našeho olympionika Tomáše Krause. Teď se Eva zotavuje doma ve Vrchlabí, a to ve společnosti svého táty, dvanáctileté sestry Jany, tří koček, psa a dvou potkanů. Je to už její třetí vážnější zranění. Před lety si zlomila pravou nohu a ruku, teď nevydržel křížový vaz.

Zranění cítit nebude, strach ano

„Tohle je zatím můj nejhorší úraz. Zlomeniny srostou a nevím o nich, ale přetržený vaz je vážná věc. Ještě mám obě ramena vypadávací kvůli mělkým kloubním jamkám, ale jinak jsem v pořádku. V Berouně mi provrtali koleno, protáhli tou dírou vaz zezadu a přišili mi ho vepředu. Moc to místo necítím, asi jak mi přerušili nervy,“ vypráví Eva.

„A už nikdy cítit nebudeš, jenom strach budeš cítit,“ prohodí její otec Roman Samek, který po domě chodí naboso, bez ponožek. Nemá je rád a také Eva s Janou si je vzaly jen kvůli nám. Po celou dobu naší návštěvy bude mít sarkastické poznámky. Je už tři roky nezaměstnaný, předtím pracoval dvanáct let u americké firmy Hewlett Packard jako servisní technik. Teď vede domácnost, udržuje dům a stará se o dcery. Jeho manželka Ludmila je zdravotní sestra na chirurgii v pražské Nemocnici na Bulovce. Domů se vrací, když zrovna neslouží.

Tohle koleno bývalo štíhlé…

Tohle koleno bývalo štíhlé…

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Maminka za nás maká,“ řekne pan Roman a jde do kuchyně připravit čaj. Sobě a dcerám vyvařuje hlavně chlapská jídla, tedy guláš, různé polévky, umí i valašskou kyselicu. Tu si oblíbil při výletech na Moravu.

Čas na maturitu

Podle Evy přišlo zranění v docela vhodný čas, protože se v této sezóně nic extra neděje a ona alespoň získala čas na učení. Na jaře maturuje na gymnáziu z češtiny, angličtiny, zeměpisu a z dějepisu. Pak by ráda pokračovala na soukromé vysoké škole s ekonomickým zaměřením v Praze.

„Je tam možnost kombinovaného studia, což by mi vyhovovalo. Bydlela bych u trenéra Jakuba Flejšara. Tuhle školu dělá několik snowboardistů, biatlonisté a další sportovci. Mě ekonomie baví, myslím, že bych to zvládala.“

Chce také víc posilovat a tím se lépe připravit na další sezónu. V té se bude konat například akademické mistrovství světa a atraktivní závody Světového poháru.

Vypadá to, že trenér Jakub Flejšar by s Evou na chvíli měnil.

Vypadá to, že trenér Jakub Flejšar by s Evou na chvíli měnil.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Mezi sportem a hudbou

Už odmalička byla šikovná, přesněji hyperaktivní. Chodila do sportovní třídy, lyžovala za Spartak Vrchlabí, běhala přespoláky, hrála tenis, jezdila na koni, s rodiči lezla po skalách.

Vzpomíná, jak ji málem utopili, když sjížděli Hron, převrhli se na jezu a ona zůstala pod lodí. Ale také tancovala a začala hrát na saxofon. „Hrála jsem rok na klavír, ve Vrchlabí totiž máme hudební školu. Děda z tátovy strany se věnuje sborovému zpěvu, je hodně nadaný a táta sice neumí noty, ale zahraje snad na každý nástroj. To máma vůbec neví, která bije. Já jsem chtěla hrát na bicí, na housle, ten klavír mě nebavil, ale nakonec jsem si vybrala saxofon. To se mi vždycky líbilo. Nakonec Líza Simpsonová na něj hraje taky.“

Eva Samková a její saxofon

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Vždyť na to hraješ kvůli ní!“ pošťuchuje otec. „Ale ne,“ brání se. „Ani nevím, jestli se saxofon k holce vůbec hodí, ale je to super.“

Z Rejdic na Nový Zéland

Asi by mohla dělat cokoli, ale ona si zvolila snowboarding. „Lyžování mě přestalo bavit v páté třídě, byla to nuda, proto jsem si našla Snowboardovou školu ve Špindlerově Mlýně, kde mě naučili poměrně dost dobře jezdit a skákat. Pak jsem chtěla zase víc závodit, a tak jsem přešla do Sportovní akademie ve Špindlu. Trénovali jsme freestyle. Hned první sezónu jsem skončila druhá v Českém poháru, ale pak jsem si při závodech zlomila nohu.

V létě, když už se to zahojilo, jsem spadla z koně, zlomila si pro změnu ruku a začala jsem se bát skoků. Takže jsem se v patnácti letech definitivně rozhodla pro snowboardcross.“ Ten se u nás jezdí v Rejdicích v Jizerských horách a hlavně v zahraničí, především v Alpách a v areálech v USA a na Novém Zélandu. Tam v roce 2010 vybojovala v konkurenci pětadvaceti dívek první juniorský titul mistryně světa.

Druhý přidala o rok později v italském Valmalenku. Není to ale moc bezpečný sport, neboť startuje čtyři až šest závodníků najednou – a děj se vůle boží. Do dalšího kola postupují jen dva, ve druhém případě tři nejrychlejší. Trať bývá dlouhá kolem 1,5 km a soutěžící ji zvládnou za jednu a půl minuty.

Eva Samková jako Líza Simpsonová?

Eva Samková jako Líza Simpsonová?

FOTO: Milan Malíček, Právo

„No, bývají tam občas nebezpečné pády, protože dochází ke kontaktu. V předjíždění nejsem moc dobrá, takže musím jezdit vepředu a rychle. Holky jsou ale ohleduplnější než kluci. V klopence (klopené zatáčce) dodržujeme dostatečný odstup a po prvních sto metrech už většinou jedeme za sebou. Někdy i zastavíme nebo vybočíme, abychom do druhého nenarazili. Ve švýcarské Aroze na Světovém poháru jsem vyjela poslední, ale všechny jsem nakonec předstihla. Byl to nádherný pocit. Kvůli tomu zapomenete na všechna rizika,“ říká Eva.

Na lyžích s dudlíkem

V adrenalinových šlépějích své starší sestry se vydává i Jana. „Já chci dělat skicross!“ ozve se nejmladší člen rodiny. Obě dívky začaly lyžovat ve dvou letech. „Opravdu, ještě s dudlíkem,“ přidává se do hovoru otec. „Pamatuji se, že ve Strážném Eva spala v kočáru, pak se probudila, a tak jsme jí narazili lyže a ona už se cpala do fronty na lanovku. Než si máma nandala lyže, byla skoro na řadě.“

Roman Samek jezdí na snowboardu a na kole. Také maminka Ludmila je velká sportovkyně. „Lyžuje, leze po skalách, a kdykoli je hezky, vyrazí na běžky. Vždycky nás vedla ke sportu. Její táta Vladislav Janda běhal vytrvalostní závody, byl v Dukle Litoměřice. Naučil mě, jak při běhu dýchat. Pohybový talent jsem zdědila asi po něm a po otci mám dobré svalové předpoklady. On vypadá jako trénovaný atlet, i když leží na gauči,“ směje se Eva.

Sezóna je pryč

Bez berlí se Eva chce postavit na nohy už na konci února. Na prkno se ale dostane až na podzim. Do té doby má v plánu hlavně posilovat břicho a ramena, běhat a jezdit na kole. „Myslím si, že už v květnu budu zase trénovat s lehčí zátěží. Docela se těším, budu mít po maturitě a jaro je ve Vrchlabí krásné, sníh leží jenom na vrcholcích. Tady dole se všechno zelená, a pokud neprší, je to hodně příjemné období.“

Také dvanáctiletou sestru Janu přitahují adrenalinové sporty.

Také dvanáctiletou sestru Janu přitahují adrenalinové sporty.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Letošní sezóna pro Evu skončila, ale chce u snowboardcrossu vydržet nejméně do třiceti let. Je zaměstnaná na poloviční úvazek u Dukly Liberec a jednou by chtěla svůj sport podporovat.

Jejím přítelem je Tomáš Tuzar, třiadvacetiletý freestylista z Prahy, takže by na to byli dva. Jsou spolu necelý rok. „Už tady byl, ale zatím jsem s ním moc nemluvil,“ říká otec Roman. „Je to zajímavý člověk, pořád se jen směje. Dál než k pozdravům – dobrý den a na shledanou – jsme se nedostali. Ale pořád je to lepší, než aby měl depky.“ O svatbě a dětech nechce Eva ani slyšet.

„Všude se rodí samé děti! Nemám je zatím ráda. Moje máma mě měla až v pětatřiceti a Janu v jednačtyřiceti. Já to dřív taky nevidím,“ vyhrkne.

Auto od Charouze

Na posteli zvoní mobil. „Jakub už je tady!“ hlásí radostně Eva. Jakub Flejšar je jeden ze dvou jejích trenérů. Má na starost juniorskou reprezentaci. Civilním povoláním je sochař, jeho maminka Daniela je módní návrhářkou v Praze. Druhým trenérem je Marek Jelínek, kaskadér.

Roman Samek svoji dceru k autu doprovodil.

Roman Samek svoji dceru k autu doprovodil.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ten první právě přivezl Evě sponzorské auto od podnikatele Antonína Charouze. „Vůbec jsem nečekala, že mi ho půjčí, když jsem se zranila. Je to frajer!“ pokyvuje uznale Eva. Vstává z postele a s pomocí francouzských berlí si jde dárek prohlédnout. „Júúúú!“ vykřikne, když objeví nejrůznější elektronické vychytávky. Nadšená je i z úložného prostoru, kam se vejde několik prken. Z míry ji trochu vyvede automat. „Ale to zvládnu! Tak píseček!“ loučí se.

Půjčené auto ji nadchlo, ale na vrcholky Alp se v letošní sezóně už nedostane.

Půjčené auto ji nadchlo, ale na vrcholky Alp se v letošní sezóně už nedostane.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Úraz ani krásné auto ji nepřipravily o rozum, jak by se mohlo zdát, to si jen s oblibou vymýšlí novotvary. Amér znamená Amerika a píseček je zdrobnělina od anglického slova peace (čti pís – mír).

Tak píseček!