Kristina se narodila jako neslyšící. Jen díky obrovskému úsilí a péči maminky a svému mimořádnému nadání se naučila mluvit a odezírat. Přesto, že to mnohé při prvním setkání nemusí napadnout, Kristinčin svět je uzavřen do úplného ticha.

Se čtyřnohými kamarády se Kristina přátelila od dětství. Na to, že pes může neslyšícím usnadnit život, přišla už jako dvanáctiletá, když si rodiče pořídili fenku buldočka. Přestože fenku nikdo nic neučil, sama pochopila, že Kristina neslyší, a začala ji upozorňovat na zvuky, které byly důležité. „Když třeba někdo zazvonil za dveřmi, přišla mi to říct, uměla upozornit na různé zvuky. Je ale zajímavé, že třeba neupozorňovala na zvonění telefonu, nejspíš věděla, že telefon já nevyřídím,“ popisuje Kristina.

Fido se svojí paničkou Kristinou a malou Amálkou.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Možná i tato zkušenost pro ni byla inspirací, když si později v dospělosti vybírala psa. Kromě toho, že hledala kamaráda pro sebe a svého přítele, uvažovala i o psovi, který by pro ni byl pomocníkem a se kterým by se mohla věnovat i canisterapii. Její volbou byl labrador. Tím se v jejím životě objevil Fido.

Diktafon ho neoklame

Kristininým přáním nejprve bylo, aby si mohla psa vycvičit sama. Chtěla to zejména proto, že se nechtěla na řadu měsíců od Fida odloučit. Vedle toho měla vlastní představu o tom, na co by ji měl její signální pes upozorňovat.

„Nechtěla jsem, aby mi hlásil každé auto, které kolem mě projede, příchod SMS nebo cinknutí mikrovlnky. To je zbytečné. Chtěla jsem, aby uměl reagovat na zazvonění u dveří, na zaklepání a na to, když mě někdo prozvoní mobilem, což dělá nejužší okruh mých blízkých, pokud je něco urgentního,“ popisuje mladá paní. Během výcviku ale otěhotněla, a tak se rozhodla, že přece jen bude lepší svěřit úkol zkušenému trenérovi. Fido tak odešel k trenérce Míše.

Otěhotněním Kristiny se ale rozšířila potřeba toho, co by signální pes neslyšící majitelky měl zvládnout – bylo potřeba, aby upozornil na pláč dítěte.

„Nejprve se učil reagovat na pláč z diktafonu. Vzhledem k tomu, že jsme si ho ale během období, kdy byl v tréninku, brali pravidelně domů na víkendy, velmi brzy se naučil reagovat na hlas naší Amálky, která se mezi tím narodila,“ popisuje Kristina.

Později se ukázalo, že chytrost Fida je mnohem větší, než si lidé uvědomovali. Fido během chvíle jasně rozeznal pláč Amálky a jiného dítěte. To se ukázalo i na závěrečných zkouškách signálních psů, kde jednou z požadovaných disciplín bylo právě ohlášení pláče dítěte.

Fidovi komise pustila hlas ze záznamu, ale on nereagoval. Choval se naprosto klidně, poznal, že nejde o hlas Amálky, kromě toho tam nebyla ani jeho panička, neměl důvod upozorňovat na pláč. „Volali mi, ať vezmu Amálku a přijedu. Amálka se rozplakala a Fido hned všem předvedl, co umí,“ usmívá se Kristina.

Lepší než chůvička

Z tréninku přišel Fido nastálo domů, když byly Amálce tři měsíce, a pro Kristinu to byla obrovská pomoc. „Když ještě nebyl doma, musela jsem se nepřetržitě dívat na malou a pozorovat, zda nepláče. Ani se sluchadly neuslyším a nerozeznám všechny zvuky. Byla jsem z toho unavená,“ popisuje Kristina. Většina neslyšících toto řeší vibračními chůvičkami. Ale i to má své nedostatky. Mohou dojít baterie, přístroj může někam zapadnout a kromě toho jej neslyšící musí mít neustále při sobě. Na to se Kristina spoléhat nechtěla.

Pes nejen, že je kamarád, ale také spolehlivě reaguje vždy, když je potřeba. Fido navíc pozná, zda jde jen o běžný pláč, nebo zda Amálka pláče intenzivněji.

„Pokud se nic neděje, upozorní mě tím, že mi jemně škrábne na nohu. Pokud mám jít rychle, vyskočí u toho. Pak se vrací k Amálce a já jdu za ním,“ říká jeho panička. Tento způsob ohlašování je vlastně principem velké většiny práce, kterou Fido zvládá. Vždy upozorní na to, že se něco děje, tím, že Kristině jemně škrábne o nohu a pak ji odvede za zvukem. Umí tak upozornit na zvonek u dveří nebo na to, když na jeho paničku někdo zavolá jménem. „Jen zvonění budíku mi Fido oznamuje tím, že mě olízne po tváři,“ doplňuje Kristina.

Pokud ji někdo prozvání na mobilní telefon, Fido telefon vyhledá a podá. Pokud paničce něco spadne, tak věc zdvihne a dá do ruky, ví, že jeho panička neslyší, že jí spadly třeba klíče. „Sám se naučil mě upozornit na to, že dopeče trouba, která po vypnutí zapípá. Nejprve jsem nevěděla, co mi říká, pak to napadlo přítele. Myslím si, že by mě uměl upozornit i na to, že za mnou například troubí auto nebo že mě oslovuje někdo, o kom nevím. Jsou věci, které mu docházejí samy od sebe bez učení,“ doplňuje Kristina.

Kamarád na druhou

Fido je nejen pomocník, ale i velký kamarád, a to nejen své paničky. Do své „smečky“, o kterou pečuje, automaticky přibral i malou Amálku. Ta si z něj udělala svého canisterapeutického psa. S jeho pomocí se naučila stát, relaxují a hrají si spolu, je neustále s ní. „Jsou úžasná dvojice. Pokud Amálce hrozí nebezpečí, dokáže zasáhnout. Drží se v její blízkosti, a když bylo potřeba, odehnal od ní i vlčáka,“ dodává Kristina.

A co Fida ještě v životě čeká? Nedávno začal pracovat také jako canisterapeutický pes. Se svojí paničkou, která je psycholožka, chodí za dětmi se sluchovým postižením do Federace rodičů a přátel sluchově postižených. Skupině dětí pomáhá například v tom, aby neměly strach ze psů a věděly, jak se o psy mají starat. Dělá i individuální canisterapii u dětí s kombinovaným postižením.

Až se jednou po skončení svých mateřských povinností Kristina vrátí do práce, kde pracuje jako psycholožka s klienty se sluchovým postižením, bude jeho místo po jejím boku patrně i tam. „Dnes si už neumím představit, jak bych bez něj fungovala. S ním je život v mnohém snazší,“ pohladí Kristina po hlavě Fida.