Když právě nekřižují svět a Českou republiku, najdete houslového virtuosa a populární herečku, dnes spisovatelku, nejspíš v jejich útulném bytě v centru Prahy. Naučili se šťastně skloubit Václavovy koncerty a Eviny autogramiády, ale i další projekty, které vymysleli.

Václav nezapomněl na svůj úděl zázračného dítěte a posílá do světa nové talenty, založil několik festivalů… Chvíle nabité událostmi se snaží prostřídat s odpočinkem.

Jaký je váš běžný den? Rituály, rozdělení povinností…

Eva: Já se starám o chod domácnosti a o vize. Sním o nesplnitelných věcech, které se jako zázrakem občas splní. Manžel vyřizuje smlouvy, poštu, e-maily. Když se stane, že jeden nestíhá, druhý jede na dvě směny. Zvládáme to. Líbí se nám vést poctivý a láskyplný život.

Václav: Mám-li mluvit o takzvaném volném dnu, to znamená dnu, kdy nemám koncert, tak dopoledne pracuji s houslemi, po obědě s počítačem, v podvečer jdeme většinou na procházku, večer do divadla nebo si pustíme film, čteme… Pokud ovšem koncertuji, což představuje podstatnou část roku, je vše úplně jinak.

S manželem, houslovým virtuózem Václavem Hudečkem.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Kromě pražského bytu a domu v Mnichovicích máte chalupu v jižních Čechách. Jak to stíháte?

Eva: Rádi se vracíme domů. I chalupa na venkově voní domovem, sídlí tam duch našich předků. Vlastní ji můj bratr a stará se o ni, zvelebil okolí k nepoznání. Je to kouzelné místo s rybníkem a výhledem na horu Svidník. Táhne nás to tam, setkáváme se s rodinami našich blízkých, s tetičkami a strýci z několika kolen. Vydáváme se do vrchů a bloumáme krajinou vzpomínek, vracíme se do dětství.

Václav: Nepěstujeme aktivně žádné sporty, já nemůžu riskovat zranění a v posilovně bych se necítil dobře. Ani Eva není typ, který by hodiny šlapal na místě a zvedal činky. Máme rádi túry přírodou a plavání. Využíváme bazénu, v létě i v zimě. Čistý vzduch a čistá voda, to je pro nás nejlepší terapie.

První housle dostal Václav v pěti letech, prý kvůli hyperaktivitě?

Václav: Byl jsem nebezpečné dítě, čmárající po zdech a podpalující vše, co hořelo. Tatínek to chtěl zmírnit, a tak mi koupil housle-čtvrtky. Napřed jsem tahal jen smyčcem po provázku mezi židlemi, protože na housle jsem ještě nedosáhl…

Přitom jsem chtěl být pilotem. Bydleli jsme v Blatné kousek od vojenského letiště, kde nad hlavou létaly migy. Nádhera! Jenže rodiče mi to nedovolili. Později, když je trápila otázka, čím vlastně budu, jsem byl pozván na koncert s Královskou filharmonií v Londýně, který definitivně rozhodl o mé budoucnosti. Bylo mi patnáct, potkal jsem skvělého učitele Davida Oistracha – a karty byly rozdány.

Šestnáctiletý zázračný talent se svým učitelem Davidem Oistrachem.

Šestnáctiletý zázračný talent se svým učitelem Davidem Oistrachem.

FOTO: ČTK

Jak krotili rodiče vás, Evo? Působíte hodně temperamentně…

Eva: Já byla spíš přecitlivělá než zlobivá. Tatínka jsem nevídala často, pracoval mimo Prahu. Občas vozil naši rodinu na výlety. Maminka auto neřídila, ale jinak řídila všechno. Nepřipustila, abychom lelkovali a nudili se, tvrdila, že lenost plodí neschopnost a závist. Tak jsem chodila do baletu, psala básničky, zpívala…

Obdivovali jsme každého, kdo něco dokázal, za vzory jsme měli Hanzelku a Zikmunda, Suchého a Šlitra, celou kulturní elitu. To byl asi rozhodující důvod, proč jsem se rozhodla pro studium herectví místo medicíny. Lékař léčí tělo, umění léčí duši. Duše dostala přednost, protože je věčná.

Jaký byl váš první honorář a co jste s ním provedli?

Eva: Dostala jsem ho za hlavní roli v pohádce – 1500 Kčs. Připadala jsem si šíleně bohatá. Nakoupila jsem za to dárky celé rodině, jako o Vánocích.

Václav: Můj první honorář byla kremrole. Když jsem se loučil s mateřskou školou v Blatné, paní učitelka mě požádala, abych dětem zahrál na housle. Všichni dostali kremroli a já jsem za vystoupení dostal dvě!

V komedii Jak utopit doktora Mráčka (1974) si zahrála Eva s Milošem Kopeckým (Wassermann a Polly).

V komedii Jak utopit doktora Mráčka (1974) si zahrála Eva s Milošem Kopeckým (Wassermann a Polly).

FOTO: Pressdata.cz

Přičichl jste, Václave, někdy k herectví nebo psaní? A vzala jste, Evo, do ruky housle?

Václav: Zahrál jsem si epizodní roli houslisty – v osudovém filmu Sedm pater pro tisíc přání, při němž jsme se seznámili s Evou. Měla se do mě podle scénáře zamilovat. Za půl roku jsme se vzali…

A psaní? Psal jsem si v pubertě deníčky, mám je někde ve skříni. Možná si je jednou se zájmem přečtu, ale k publikování to nebude. Tím víc mě těší, když po mém koncertu nosí lidi Eviny knížky a chtějí, aby jim je podepsala.

Eva: Hrála jsem jako holka na klavír a na kytaru. Housle jsem měla v ruce jen párkrát, a řeknu vám, vyloudit čistý tón není žádná legrace!

Jaký byl Václavův vztah k herečkám? Nevadilo mu, že Eva hrála potvory?

Václav: Herci mají s muzikanty mnoho společného. Vystupují na jevišti a hrají jako my, jen místo not mají slova a místo symfonií dramata. Rád chodím s Evou do divadla, občas tápu, co tím kusem chtěl básník říci, a ona mi to vysvětlí. Když vidíme výborné představení, říká, že to byl koncert!

Osobně jsem znal řadu velkých herců staré školy a obdivoval je. Evu jsem poznal v době, kdy točila Kamenný řád, Čas naděje a lásky, Vodníky v Čechách. V každé roli byla jiná, výrazná a přesvědčivá. Fakt, že ji později obsazovali do jednoho typu rolí, jsem považoval za omezenost.

Do potvor měla daleko, ale dokázala je zahrát, že kdekomu zvedla mandle, což svědčilo jen o jejích hereckých kvalitách. Už je to šestadvacet let, co z branže odešla, a není dne, aby jí někdo neřekl, že je to velká škoda.

Seriál Sanitka (1984) byl velmi populární, jeho právě natáčené pokračování se ale bude muset obejít bez doktorky Evy (na snímku s Jaromírem Hanzlíkem).

Seriál Sanitka (1984) byl velmi populární, jeho právě natáčené pokračování se ale bude muset obejít bez doktorky Evy (na snímku s Jaromírem Hanzlíkem).

FOTO: Pressdata.cz

A jak jste, Evo, vnímala vážnou hudbu?

Eva: Klasická hudba pro mne byla odmalička samozřejmostí, nikdy jsem ji nepovažovala za zájem úzkého okruhu posluchačů. Vyrůstala jsem na ní, protože ji zbožňovala maminka. Když jsem onemocněla, pouštěla mi Mou vlast nebo Beethovenovu Appassionatu a bylo zvláštní, že to na mě mělo přímo ozdravný vliv.

Hudba probouzela fantazii, přitahovala mě jako čarovná síla, která šíří harmonii. Vyhledávala jsem ji a užívala si i výchovné koncerty pro školy. Nejvíc jsem milovala Dvořákovy a Smetanovy skladby, měla jsem dojem, že jsou obrazem naší země, vymalovaným v notách. V každém akordu jsem slyšela, jak je nádherná, a cítila to podobně.

Václav už patnáct let objevuje talenty. Jak vlastně vznikla letní Akademie v Luhačovicích?

Václav: Dostal jsem tehdy nabídku uspořádat houslové kurzy v Kroměříži. Bral jsem to jako jednorázovou letní aktivitu. Po zkušenostech v zahraničí mi učení moc k srdci nepřirostlo, a to z jednoho prostého důvodu: Studenti si zaplatili a já měl povinnost je učit, i kdyby byli sebehorší.

V Kroměříži to bylo jiné. Překvapila mě vysoká úroveň studentů a brzy mi bylo jasné, že za takových okolností budu učit rád. Slíbil jsem účast na dalším ročníku a třetí rok jsme se přestěhovali do Luhačovic. Moje žena měla skvělý nápad darovat vítězi housle a přizvat ho na moje turné. Rozšířili jsme pole působnosti a přejmenovali se na Akademii.

Čím se můžete pochlubit dnes?

Václav: Do dnešního dne jsme darovali díky našim mecenášům 13 mistrovských nástrojů a naši studenti odehráli stovky koncertů. V rámci Akademie jsme pro ně založili festival Svátky hudby v Luhačovicích.

Už 20 let pořádáme i Svátky hudby v Praze, přehlídku talentů, na které začínali Dáša Pecková, Eva Urbanová, Radek Baborák, Jiří Bárta, Pavel Šporcl a řada dalších renomovaných umělců. Pomalu se z toho stává tradice.

Další festival v Moravských Budějovicích je teprve v plenkách, ale místní lidé se úžasně snaží, aby nabíral na významu.

A tradice pokračuje: Václav se svým žákem Josefem Špačkem.

A tradice pokračuje: Václav se svým žákem Josefem Špačkem.

FOTO: ČTK

Je dnes víc talentů než v době vašich začátků? Našel jste někoho lepšího, než jste byl vy?

Václav: Co se talentů týká, těžko říct na začátku kariéry, zda je někdo lepší než jeho starší kolega. Dobrý muzikant dozrává celý život. Nicméně máme nahrávky, které dokumentují úroveň každého v určitém věku, a jedině podle toho se dá objektivně porovnat úroveň naší generace s tou současnou.

Jsem přesvědčen, že moji nejúspěšnější absolventi, jakými jsou laureáti velkých mezinárodních soutěží Josef Špaček, Honza Mráček a Petr Matěják, mají nejlepší předpoklady pro světovou sólistickou kariéru. Já jim už mohu jen držet palce.

Změnil se způsob prezentace vážné hudby. Kde je podle vás hranice vkusu a podbízivosti (šátky, barevné housle, show na stadiónech…)?

Václav: Co se týká přibližování vážné hudby mladým lidem, nevěřte tomu, že to zvládne oblečení nebo barva nástroje. Tím se pouze zviditelní dotyčný interpret. Bohužel dnešní doba serióznímu kumštu nepřeje a je to nejen v hudbě, ale i ve výtvarném umění, filmu, literatuře.

Musíte šokovat, a to nikoliv tak, že budete hrát jako Nicolo Paganini. Stačí udělat skandál, urazit váženou osobu, dopustit se podvodu. Hlavně aby se o vás psalo.
Můžete hrát na koncertech na playback, který za vás nahraje někdo jiný. I tak to dnes funguje. O to víc si vážím těch, kteří kumšt dělají poctivě, i když za méně peněz a slávy.

Teď zase vy, Evo. Je několik verzí, proč jste přestala s herectvím – která je správná?

Eva: Nemluví se mi o tom lehko, je to, jako když haníte někoho, koho jste milovala. Divadlo nebylo na vině, ale tehdejší totalitní způsoby, které jsem nemohla vydýchat, arogance mocných, manipulace, slaboduché příkazy.

Nemám smysl pro otrockou poslušnost, poslouchám Boha a chytré lidi, kteří mě přesvědčí o svých úmyslech. Život je složitý a člověk se nevyhne kompromisům. Ale když se upíše ďáblu, dotáhne to leda do pekel. O tu cestu jsem nestála.

Herec není svým pánem, ať je režim jakýkoliv, o jeho kariéře rozhodují producenti, ředitelé, režiséři. A bohužel ne všichni oplývají profesionálními a duchovními kvalitami.

Eva a Václav Hudečkovi

Eva a Václav Hudečkovi

FOTO: Jiří Houdek, Právo

Nelitovala jste někdy? Neuvažovala jste o tom, napsat si roli na tělo?

Eva: Je to dávno, co jsem branži opustila, už nejsem profesionál. Nestýská se mi, přijdu si na své, když píšu, předehrávám si jednání svých hrdinů. Herectví je dobrá průprava k psaní. Pracujete s textem, s dialogem, vaše tvář je obrazem vnitřních hnutí, city a myšlenky měníte v dramatické obrazy, určujete mantinely své fantazie. Jste jako pozemšťan ve stavu beztíže, dáváte jim nadpozemskou lehkost. To je pro mne vnitřní svoboda.

Jak vzpomínáte na Sanitku, jejíž pokračování se právě točí?

Eva: Na všechno vzpomínám v dobrém, i na to, co se neudálo přesně podle mých představ. Sanitku jsme dlouho točili v krčské nemocnici, kde jsem měla na očích spoustu trpících pacientů i obětavou práci lékařů. A uvědomila si, jak cenné je zdraví a že ho leckdo bere jako samozřejmost.

Moje role doktorky Evy byla krásně napsaná, měla bohatou dějovou linku, ale cenzoři z ní udělali torzo. Mé scény vystřihovali třeba proto, že jsem byla oblečena ve svetru se šachovnicovým vzorem, který jim připomínal znamení kříže. Byla to velká nesvoboda. V dalších dílech mě rozhodně neuvidíte.

Václave, vás nelákalo napsat si vlastní skladbu?

Václav: Napadlo, ale nedařilo se, tak jsem toho sebekriticky nechal. Mám úctu k velkým skladatelům a jsem rád, že mohu být interpretem toho nejlepšího, co hudba nabízí. Vždycky jsem si mohl vybírat a lituju kolegy, kteří to štěstí nemají.

Nevím, zda je to nešťastná móda nebo ochablost tvorby, ale současná hudba je spíš směsicí nelibozvučných zvuků, postrádá melodii, harmonii i rytmus, hrát ji je těžký chlebíček. A pro posluchače někdy nestravitelný. Poslední dobou někteří hudebníci upravují známé skladby Dvořáka, Bacha, Vivaldiho do zjednodušené podoby, nejspíš z nedostatku vlastní invence nebo proto, že originál nejsou schopni zahrát. Navíc je tahle svatokrádež placená jako autorské dílo!

Oba jste byli ve svém oboru hvězdami a idoly – co jste v té souvislosti zažili?

Eva: Nikdy jsem neměla potřebu ptát se zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější. Připadalo mi to směšné. Krása je široký pojem, může vylepšit i zkomplikovat život, přitahuje nápadníky i závistivce, nosí štěstí i neštěstí. Každý ji měří svými parametry. Říká se, že to nejcennější je oku neviditelné. Pak je tedy krása volbou srdce. A co jsem zažila? To by bylo na brožurku. Ale nedávno mě rozesmál jeden pán, který mi složil poklonu: Vás by měla ráda i má tchyně!

Václav: Idol? Tak jsem si nikdy nepřipadal. Pravda, druhé pohlaví jsem měl vždy rád a ono mělo rádo mě. A dělalo mi to dobře. Kdysi v Plzni mě museli hlídat policajti, protože se popraly moje fanynky. A stávalo se, že jsem ráno za dveřmi hotelového pokoje našel na zemi spící děvče. Na románky ale nebyl čas.

Kvalitní umělec nepotřebuje k zaplněnému sálu líbivé doplňky a barevné pentličky.

Kvalitní umělec nepotřebuje k zaplněnému sálu líbivé doplňky a barevné pentličky.

FOTO: ČTK

Jste spolu 35 let. Jak se bráníte ponorkové nemoci? Může vás druhý ještě překvapit?

Eva: Někdy mi připadá, že čím déle jsme spolu, tím víc času máme před sebou. Můj muž mi dělá radost pořád, dělím se s ním o ni napůl. Ctíme život se vším všudy, máme sny a ideály a toužíme po jejich naplnění. Jsme jako Jeníček a Mařenka, vylézáme na vysoké stromy a hledáme světýlko.

Václav: Nejdéle jsme se neviděli asi dva měsíce, kdy jsem byl na turné v Japonsku. Dnes naštěstí tak dlouhé pobyty nejsou, a navíc můžeme jet bez problémů oba. Ponorkovou nemoc neznám. Jsme spolu rádi a máme si pořád co říct. Naopak mám pocit, že spoustu věcí ještě musíme probrat.

Je něco, na co máte jiný pohled?

Eva: Václav mi dává pramalé důvody k výhradám, ani to nestojí za řeč. Je to můj nejbližší člověk, záleží mi na něm a přeju mu jen to nejlepší. Hádkami se neotravujeme.

Václav: Máme dost podobný pohled na svět a v názorech na většinu věcí se shodujeme. Eva má dobrou intuici, dám na ni. Jsem jejím prvním čtenářem, očekává ode mne výhrady. Většinou jsou to jen maličkosti, protože všechno piluje k dokonalosti. Její knihy působí sugestivně, až jde po zádech mráz. Podle jedné z nich napsala scénář k seriálu O ztracené lásce, který podle mne patří k tomu nejlepšímu, co naše televize vysílala.

Eva: Napsala jsem i další předlohy, ale autor je dnes v nevýhodné pozici. Když nabídnete scénář k realizaci, nemáte jistotu, kdo do něj bude zasahovat, takže nevíte, pod čím nakonec budete podepsaná. Ale možná se něco změní s novým vedením veřejnoprávní televize, zavedou se férovější podmínky pro autory…

Eva má už zkušenost s šestkou v občance. Jak se s ní žije?

Eva: Šestka je číslo lásky. Láska hory přenáší, máte-li ji v srdci, unesete každý věk.

A co pozitivního na zralém věku vidíte vy, Václave? Kulatiny budete mít v červnu…

Václav: Dospěl jsem k moudrosti arabského přísloví: Raduj se z toho, co máš, a netrap se tím, co mít nemůžeš.

Všechny rozhovory s vámi jsou pozitivní a idylické. Ale každý si neseme nějaký svůj kříž. Co bylo pro vás v životě nejtěžší?

Eva: Není ani tak důležité, co nás potká, ale jak se s tím vyrovnáme. To určuje naši kvalitu. Co potřebujeme k sebeuplatnění? Ostré lokty, chladný mozek, hroší kůži, nelítostné srdce? Kdysi mě učili, že stačí víra, naděje a láska, aby člověk obstál v každé zkoušce.

Vyrůstala jsem v 50. letech, kdy byli členové mé rodiny ve vězení, a přestože se mě blízcí snažili uchránit hrůzných poznání, nemohla jsem nevnímat strach a bolest, kterou byla naše země prolezlá. Byla to těžká doba, ale i inspirativní. Měla jsem spoustu vzorů, kterým jsem se chtěla podobat.

Václav: Nejtěžší byl rok 1974, kdy mi zemřel otec a na podzim můj milovaný učitel David Oistrach. Dalo by se říct, že to byl můj druhý táta. Pak se na mě sesypali všichni, kterým jsem vadil, a rozhodli se mi ukázat, zač je toho loket. Ale vždycky, když mi bylo nejhůř, objevil se v mém životě dobrý člověk, který mě převedl přes propast. Bůh řídil moje kroky. Nejspíš mi seslal i Evu.