Kolik infarktů už máte za sebou?

Lékaři tvrdí, že jeden, já si myslím, že žádný. To, co mě před třemi roky přivedlo na koronárku, byla jen srdeční nevolnost. Ale určitě jsem měl před rokem arytmii, a tak mě uspali, srdce mi zastavili a znovu nahodili, aby se vzpamatovalo. Jediná dobrá věc na tom byla, že jsem přestal kouřit. Celý život jsem se o to pokoušel. Kouřil jsem čtyřicet let dvě krabičky denně, nikdy jsem nevěřil, že bych s tím mohl skončit.

Stalo se tak ze dne na den, ale nosil jsem cigarety s sebou s tím, že si zapálím, až to nebudu moci vydržet. Už za týden jsem je vyhodil, do měsíce jsem si vysypal popelník v autě, nechal jsem si ho schválně, abych měl přirozené prostředí. Někdy chuť mám, zvlášť v hospodě, nezměnil jsem ani názory na protikuřácký teror, ale už si nedám ani šluka.

Začal jste se o sebe bát?

To ani ne. Ale jak jsem ležel na koronárce, řekl jsem si, že bych měl pro sebe také něco dělat sám. Nenechat to jen na doktorech. Co jsem přestal kouřit, vím, že všechno co budu chtít a jeli to v mých silách, dokážu. Je to jen otázka vůle.

Josef Klíma

FOTO: Michaela Feuereislová

Jste muž s divokou minulostí…

Myslíte ženské? (smích)

Ty taky, ale spíš myslím alkohol, mejdany až do rána. Myslel jste v té době na své zdraví?

Zamlada jsem byl bigbíťák a na své zdraví jsem rozhodně nemyslel. Jak říká Charles Bukowski - Sex je důležitý, jen když není. A se zdravím je to stejné. (Volá mu spoluhráč z kapely a říká, že mají 27. února vystoupení v Turnově.)

Tehdy jste žádné potíže necítil?

Mám odjakživa blbé oči, šest dioptrií, to je vrozené. Moji dceru to postihlo také. Ale jinak jsem byl zdravý.

Oženil jste se v devatenácti letech. To je síla! Jenže tehdy to vlastně bylo moderní.

Ani nešlo o módu. Moje žena je o něco starší, což naši velice těžce nesli. Táta tenkrát říkal - To víš, ta už čeká, že ten vztah někam povede. Tak se s ní rozejdi, nebo si ji vem! A já si říkal - Aha, tak ty si myslíš, že se s ní rozejdu? Tak to ne. A vzal jsem si ji. Naši na svatbu nepřišli. Brali jsme se jen se svědky. Až když jsem ženil dceru, pochopil jsem, jak moc je to muselo bolet. Nicméně s Janou jsme dodneška.
(Opět volá spoluhráč a říká, že se spletl, to vystoupení v Turnově je 17. února.)

Jak to s vámi tak dlouho vydržela?

Ona? Snad já! (směje se) Chlap je přírodou naprogramovaný na polygamii, aby geneticky obšťastnil co nejvíc samiček, a ty po něm jdou úměrně jeho úspěchu. Úspěch je znakem kvality samce, i když ve skutečnosti to pravda není. Alespoň v mém případě. Ale samičky si to myslí. Takže se ptejte, jak jsem to s ní vydržel já!

Jak jste to s ní vydržel?

Jana by vám řekla, že musela být hodně tolerantní, a já vám řeknu, že i já jsem musel být hodně tolerantní. Takže kde je pravda? Nejhorších je prvních dvacet let! (opět se směje) Pak už přejdete do soužití dvou lidí, kteří se naučí žít se svými špatnými vlastnostmi a náladami, než aby byli zamilovaní. A mně by bylo dnes blbé rozvádět se, když jsem s ní prožil kus života a máme spolu dvě děti. Pravda ale je, že ne vždycky to mezi námi bylo harmonické.

Josef Klíma

FOTO: Michaela Feuereislová

Jakou má vaše žena profesi?

Učitelka, ještě navíc, takže má v sobě takovou tu káravost. Každý chlap, který má doma učitelku, je vystaven většímu tlaku.

Ale vy jste zase vedle ní dozrál. Ženil jste se jako mladíček.

Dozrál jsem, až když se narodily děti. To už jsem byl třicátník.

Co vaše děti dělají?

Syn má firmu a živí se síťováním internetu, čemuž já vůbec nerozumím. Teď zasíťovává Moravské Budějovice. Dcera se dlouho hledala. Byla i ve státní správě, ale neuspokojovalo ji sezení v kanceláři, kde se moc nepřetrhne a také za to nic moc nebere. Dělala rok a půl ve Francii au-pairku a teď stříhá psy.

To je docela rozptyl.

Zvířata miluje, a tak si udělala kurz, jezdí stříhat k lidem, má už slušnou klientelu. A vedle toho dálkově studuje vysokou podnikatelskou školu.

Stříhá také vás?

Kdepak, vlasy mi léta upravuje jistá paní Blažková ze Všenor, a o vousy pečuji sám. Na ty si nenechám sáhnout.

Máte psy?

Dcera má dva, v domku, kde bydlí s manželem, a my máme dvanáctiletého psa Ringa, který vypadá stejně jako já. Máme i stejné tempo, když chodíme na procházky. Procházka se psem má výhodu v tom, že pes na rozdíl od ženy nemluví.

Se svým psem Ringem si vyhovují - mají stejné tempo.

Se svým psem Ringem si vyhovují - mají stejné tempo.

FOTO: Michaela Feuereislová

Co vnoučata?

Žádná nemám a po pravdě se na ně těším i netěším. Těším, protože rod má pokračovat, a netěším, protože vím, že se zase budu bát o malé děti, od čehož mám už léta pokoj. Jinak se s budoucími vnoučaty pomazlím a vrátím je. To je výhoda. A taky je můžu rozmazlovat. Od dědečka se to jaksi čeká.

Myslíte si, že se ve vás vaše děti vidí?

Nedávno mě překvapil můj syn, který nikdy nedává najevo své city, když mi řekl, že je v životě velmi spokojený a že se tak stalo i díky mně. Má svůj baráček, holku, živnost a já ho do začátku trochu založil.

A dcera?

Také by jako já chtěla být novinářkou. Zatím neměla štěstí a neprosadila se. Psala do různých časopisů i internetových titulů, ale nikdy to nevedlo ke stálé spolupráci.

Vnímám vás jako uznávaného neohroženého novináře, smekám před vámi, jak do všeho jdete. Takhle jste si to na začátku kariéry představoval?

Vůbec ne. Dokonce jsem si ani nepředstavoval, že budu novinářem. Po maturitě na SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škola) jsem sice udělal zkoušky na žurnalistiku, ale nevzali mě, protože chtěli praxi. Tak jsem šel do Mlaďáku (týdeník Mladý svět) k Rudovi Křesťanovi a po roce mě na školu vzali. Chtěl jsem ale studovat proto, že jsem psal povídky a chtěl jsem se živit psaním.

Jít na filozofii nebo na literaturu bylo příliš noblesní, bližší se mi zdála novinařina. Ruda Křesťan mě hodně ovlivnil, ale stejně mě nenapadlo, že skončím u investigativní novinařiny nebo že bych byl dokonce známý. Za komunistů byli slavní zpěváci, herci a sportovci. Novináře nikdo neznal, a když už, tak to byli prominentní soudruzi.

Pamatuji si vás i z Květů.

Jo, tam jsem pracoval v letech 1979 až 1984, byla tam skvělá parta. Připravovali jsme osmistránkové neutrální přílohy z okresů. Vybral jsem si třeba Oravu a Velkou Fatru, jeli jsme s fotografem vlakem, spali jsme u pasáků ovcí na salaších, byly to reportáže o zajímavých lidech. Nikdo nás do politiky nenutil. Jenže do strany bohužel ano. Proto jsem pak odešel na volnou nohu, jak se říkalo.

S Josefem Klímou (vpravo), autorem scénáře filmu Jseš mrtvej, tak nebreč, a s Vlastimilem Harapesem.

Josef Klíma s režisérkou Jitkou Němcovou a  s Vlastimilem Harapesem.

FOTO: fotobanka Profimedia

Jste pyšný na ceny, které jste získal?

Zrcátko TýTý je fajn, ale není to ocenění kvality práce. Možná popularity a odvahy. Takže novinářská Cena Ferdinanda Peroutky je pro mě víc. Udělují ji profesionálové.

Přitahuje vás nebezpečí?

Ne, to vůbec. Slavný válečný zpravodaj Peter Arnett říká, že se vždycky vyhýbal nebezpečným věcem, ale život ho dotlačil až do války v Iráku. Já jsem se také do ničeho nechtěl plést, ale přicházely mi divácké dopisy o kauzách a zatlačily mě do něčeho, za co můžu snadno dostat přes hubu.

Mohl jste to odmítnout.

To nešlo, protože i mě vzrušuje to pátrání a odhalování. Vadí mi nespravedlnost a lidé se často dostávají do nesnází vinou někoho jiného. Nepřetržitě se na nás obracejí, protože u úřadů velmi často zastání nenajdou.

Jak jste se poznal s Jankem Kroupou?

Janek nastoupil do našeho pořadu Na vlastní oči někdy v roce 1993 jako začínající novinář. Pak jsme spolu natáčeli několik dílů Kajínka a zjistili jsme, že nám ta spolupráce vyhovuje. Přenesli jsme ji i do hraných věcí, třeba do Expozitury. Já jsem v té době uměl víc řemeslo, seděl jsem na zadku a psal, on víc běhal v terénu a sháněl informace. Janek je mladý, velice talentovaný, dělá už kauzy tak, jak já bych je jako důchodce nesvedl. Začal taky o dvacet let dřív. Já jsem proti němu dost zbrzděný minulým režimem.

Co teď děláte, kromě toho, že si léčíte záda?

Točím jak zamlada reportáže do našeho pořadu Soukromá dramata na Primě, jenže už na to nemám organismus. Vymýšlím další díly volné řady Vetřelci a lovci, kterou natočil Filip Renč a právě ji vysílá tři neděle po sobě Česká televize, a čekám, až se začne natáčet třináctidílný seriál, který jsem tam odevzdal už před dvěma roky. Je z novinářského prostředí, schválený a dal jsem do něj hodně osobního prožitku. Jedná se o týdeník, něco jako Reflex, který jsem spoluzakládal, a snažím se v něm ukázat, co všechno novináři musí prožívat.

Hlavní hrdina je šedesátiletý investigativní borec?

Ne, hlavní hrdinka je mladá nezkušená holka, která nastoupila a zapojí se do snahy mladých seriózní týdeník bulvarizovat, protože klesá náklad. Staří novináři, znalí řemesla, jsou proti, jenže zase hrozí, že se časopis ekonomicky položí, pokud budou trvat na svém. Obě strany mají pravdu. Když jsem psal postavu toho starého reportéra, jejího protihráče, myslel jsem na Jaromíra Hanzlíka.

A ta novinářka?

V mladých herečkách se nevyznám. To je na režisérovi.

Lidé se pořád rádi dívají na cizí dramata, jako by jim ta jejich vlastní nestačila!

Ale to bylo vždycky, už od Shakespeara. Chtějí vidět cizí trápení a zapomenou na svoji bolest, ale chtějí vidět i naději, že to může dobře dopadnout. A taky místa a světy, kam se nikdy osobně nedostanou.

Jenže třeba příběhy v Expozituře byly tak drsné, že jsem přepínala na jiný program.

Už když jsme to s Jankem psali, báli jsme se, že to bude pro běžnou divačku seriálu Ordinace v růžové zahradě téměř neúnosné. Syrovostí i složitostí způsobu vyprávění. Ale je to zase pravdivější.

Přitom vy v tom prostředí žijete. Ovlivňuje vás to?

Snad v tom, že si víc vážím hezkých věcí. Třeba muziky a toho, když jsem zdravý. Zdraví jsem vždycky považoval za samozřejmost, ale ono to tak není. Když jsem zdravý a je krásně, děkuju někdy bohu za ten stav. Ale tiše, aby si lidi nemysleli, že jsem blázen, když mluvím pro sebe.

Vy také přednášíte středoškolákům a učňům. Co jim vyprávíte?

Skutečné příběhy o kriminalitě. Hned na začátku jim řeknu, že jim nebudu kázat, jak mají žít, ale vyprávět, co jsem natáčel. Mluvím o mladých lidech, kteří se dostali do maléru, aniž by chtěli. Prostě jen špatně odhadli situaci. Co si z toho vezmou do života, je na nich. Většinou sedí a ani nedutají. A pak se ptají.

Na co?

Stále na stejné věci - jestli je Kajínek vinen, jestli jsem pro legalizaci marihuany, jestli se při natáčení reportáží bojím, a někdy, co si o nich myslím.

Jak vás to napadlo?

Vyzvaly mě k tomu už před lety agentury. Nedělám to zadarmo, kradu si na to volno, které bych mohl strávit psaním nebo odpočinkem, ale je to hezká práce a má smysl.

Sérii krimi příběhů Vetřelci a lovci pro Českou televizi natočil režisér Filip Renč, hlavní postavu vytváří Simona Stašová.

Sérii krimi příběhů Vetřelci a lovci pro Českou televizi natočil režisér Filip Renč, hlavní postavu vytváří Simona Stašová.

FOTO: Michaela Feuereislová

Řekněte něco o vaší kapele…

Před pár lety jsem potkal dva stejně staré chlapy - folkaře Pavla Půtu a Andyho Seidla, který kdysi hrál sólovku u Petra Nováka - a zjistili jsme, že jsme naladěni na stejnou strunu a že máme doma naskládané vlastní písničky. Začali jsme je hrát. Takový folk-rock s trojhlasými vokály. Kluci hrají na kytary a já na klávesy, všichni zpíváme. Jmenujeme se Na vlastní uši. Předtím mě spoluhráči dotlačili, abychom se jmenovali Klíma Band, ale to nějak nefungovalo. V Praze vystupujeme třeba v Balbínce. Vydali jsme už i CD.

Ale hlavně nezapomeňte na ten Turnov!

Jo, to je letos náš první koncert, ale termíny se teprve začnou plnit. V létě budeme například na Sázava Festu. Hrajeme občas i v hospodě Na schůdkách u nás v Dobřichovicích. To dáváme cizí repertoár - od Suchého přes Olympiky po Stouny. Je to úžasný relax.

Když si vypůjčím heslo z Facebooku - Co vám jde aktuálně hlavou?

Asi tři kauzy a mám nový námět na film. A soukromě si přeju jen zdraví. Když jsem zdravý, jsem šťastný. Ostatní si už nějak obstarám.