Daniel Hůlka: Jediný lék na moji nemoc, která se jmenuje žravost, je pohyb

Démonický představitel hraběte Draculy, což byla jeho srdeční záležitost i životní role, ve svých třiačtyřiceti letech trochu prošedivěl a taky lehce zklidnil tempo. Setkali jsme se nad talířem skvělé číny - jednou z jeho největších vášní je totiž dobré jídlo. Odpovídal upřímně, bez zbytečných gest a zdál se být v pohodě. Až na to, že právě přivezl svého nového pejska, dvouměsíční fenku Kačku, od zvěrolékaře z malé operace.

Jsem otec samoživitel. Naštěstí mám v Jevanech spoustu kamarádů a kamarádek, kteří, když je potřeba, vezmou Kačku k sobě. To je výhoda vesnice. A kdybych odjel na delší dobu, mám kontakt na pána, který provozuje psí hotel a navíc je cvičitel. Jinému bych svého psa na výcvik nedal, bál bych se, že mu bude ubližovat. Jenže tenhle pán  psy miluje, rozumí jim a necvičí je násilím, ale odměnami, které nosí po kapsách. I z hysterického tvrdohlavého čokla udělá poslušného beránka.

Vstávám podle práce. Když jsou v divadle od devíti zkoušky, musím se probudit dost brzy, jednak dojíždím a navíc přibyla starost o Kačku. Je naštěstí flexibilní a nenutí mě jít ven v šest hodin. A protože nechci, aby spala v posteli, a je malá na to, aby byla úplně sama, dopadlo to tak, že já, který mám ložnici v patře, spím dole na kanapi s ní. Vždycky se krásně přitulí, je to chodící psychofarmakum! Každá deprese s ní zmizí.

Kafe nepiju vůbec, nedělá mi dobře na žaludek. Moje ranní exhumace spočívá v tom, že si na hodinu dám vanu. Tam se postupně proberu, vezmu telefon a dělám takzvanou kancelář - textovky a e-maily, protože přes den už nemám čas. Pak si dáme s Kačkou procházku a vyrážím z lesa do města… Večer před spaním je dobré pivečko, to piju nejraději točené v hospodě. Doma se hezky napapám, dám si červené vínko, knížku nebo dobrý film…

Ta sezóna byla fakt strašná. Zkoušení Kata Mydláře bylo nejhorší, co jsem zažil, přestože jsem se na to moc těšil. Povedlo se mi v jedné známé restauraci otrávit rybou, dal jsem si tuňákový steak a za hodinu byl vyřízený. Předtím jsem uklouzl z balkónu, to bylo taky prima - měl jsem naražená žebra a páteř… Pak zápal plic. Když jsem se z toho vyhrabal, byla derniéra Draculy, kde jsem špatně skočil z kulisy a málem si zlomil nohu. Hrůza, vypadalo to, že nedělám nic jiného, než navštěvuju doktory. Anebo že se chci vykroutit z povinností.

Těžko říct. Někdo tvrdí, že je to psychosomatické, měl jsem spoustu nervů, a to je člověk náchylnější k ledasčemu. Myslím, že to byla prostě smůla, blbě se to seběhlo. Na e-mail mi chodily vyčítavé dopisy od fanoušků, kteří přijeli na mé vystoupení a hrál někdo jiný. To mi taky nepřidalo. Když člověk není zdravý, je na houby v podstatě všechno. Léčil jsem se různě, chodil jsem i na akupunkturu a měl v páteři zapíchaných 313 jehel. Celkově jsem se vyspravil a čekají mě samé příjemné věci, takže by i psychika měla být v pohodě.

To určitě. Hrál jsem volejbal, byl jsem i mistr republiky a v reprezentaci, ale to je už dlouho. Teď jsou pro mě hlavní koně, námořní jachting a lyžování. Koupil jsem si nové lyže a strašně se těším, že pojedu na hory za strýčkem, lyžařským instruktorem, a strávím na svazích každou volnou chvilku. A v létě se chystám po skoro dvouleté pauze na jachtařské závody.

Toho nejsem moc schopný, proto ty celoživotní úrazy. Což se asi nezmění, je to i povahou. A nemocem se vyhýbá ještě hůř. Můžu udělat jen to, že třeba nebudu přecházet chřipku.

Bídníci jsou snem všech muzikálových zpěváků, je to moc krásný příběh, nádherně napsaný. Navíc je to pro mě i změna lidí a prostředí, nebudu jen v Hybernii a na Broadwayi, ale taky v Pyramidě. Zpívat Javerta je přání každého barytonisty a je klika, když se dává v době, kdy na něj mám správný věk a zkušenosti. Jde o parádní zpívání a taky o dobrou roli. Není prvoplánově kladný nebo záporný, ale má vývoj. Začíná jako fanatický policajt, přesvědčený, že Valjean je zločinec. Proto ho celý život stíhá, a když zjistí, že mu ten zločinec zachrání život a není to tak, jak myslel, neunese to. Je natolik férový a zásadový, že spáchá sebevraždu. Pěvecky náročná role, ale přesně moje poloha, takže užívačka.

Vždycky jsem toužil být mušketýrem, velmi mě ovlivnil slavný Dumasův román. Hugovi Bídníci jsou taky silní. Jenže s mou až úchylnou čistotností bych měl asi problémy. Možná kdybych se do toho narodil, neřešil bych špínu a bral hlavně ty příjemné věci…

To je fakt. Začínal jsem s folkem, Suchým a Šlitrem, ježkovkami… Na táborech u ohně nebo na lavičce v parku, potom na vodě a v hospodách. Měl jsem silný hlas, všechny jsem překřičel. Už předtím jsem se učil hrát na klavír a klarinet, s kytarou jsem byl samouk, ale to nevadilo. Na gymplu jsme měli dokonce kapelu Horoskop orloje - proč ten název, už nevím.

Když jsem v osmnácti skončil kvůli kolenům s vrcholovým sportem a udělal zkoušky do sboru Bach collegium, napadlo mě, že by bylo dobré se hudebně vzdělat. Zavolal jsem profesoru Bretschneidrovi, který mi jako malému říkal, že bych měl zpívat. Dovedl mě k tenoristovi Zdeňku Jankovskému, k němuž jsem po dvou letech soukromých hodin nastoupil na konzervatoř. Naučil mě mít rád klasiku, operu i jak správně dýchat. Tehdy mi umřel táta a on se stal mým druhým otcem. První angažmá jsem dostal v ústecké opeře.

Vždycky jsem tvrdil, že zpívání je jen jedno, technika je stejná pro operu i muzikál a lze dělat obojí současně. Pak jsem přišel na to, že to nejde. Styl je jiný, takže kdybych chtěl zpívat operu, musel bych na půl roku přestat se vším ostatním, chodit na hodiny a učesat hlas. A naopak. Po Přemyslovi v Národním divadle chodím k profesoru Klezlovi, který mi pomáhá se zcivilněním.

Ta je pořád stejná. Miluju divadlo a hudbu, takže dělat dobrou muziku, užívat si ji a pracovat s kvalitními profíky. Nesnáším diletanty, když někdo svým šlendriánem zkazí i můj výsledek. Letos chystám nové cédéčko, nebude to podprahový popík ani klasika, ale dobrá komerce. S Jirkou Škorpíkem a Pavlem Plánkem, kteří jsou stejné krevní skupiny jako já.

Kdepak. Cestování je moje celoživotní záliba, takže bych se chtěl zase vydat někam do Asie, kde se mi líbilo nejvíc. I když Střední Amerika je taky nádherná. Cestování miluju, je fajn vyjet třeba jen za hranice do Rakouska. Líbí se mi v zemi, kde mluví jiným jazykem a kde jsem tuctový člověk, kterého nikdo nezná. Ovšem čím jedu dál a extrémněji, tím je to zajímavější a pro mě přitažlivější. Destinací, které chci vidět, je strašně moc, největší deprese mám z toho, že všechno nestihnu objet. Z čehož vyplývá, že budu muset na dva roky zmizet a jet na cestu kolem světa. Z těch krásných míst si jedno vyberu - a zůstanu tam.

To mě nachytali paparazzi, jak nakupuju s kamarádkou na společného Silvestra v Jevanech. Máme partu od dětství. V tašce jsme nesli jídlo a pití a hrozně jsme se těšili, až si dáme grilovaná kuřata, která krásně voněla, takže jsme měli pusy od ucha k uchu. K tomu dali popisek, že oba záříme štěstím a láskou. Jenže my jsme zářili láskou k jídlu! To bylo fakt vtipné.

Člověk je zrozený k tomu, aby žil v partnerském vztahu, ale nedá se na to tlačit. Kdybych hledal za každou cenu partnerku, nenajdu ji, to musí přijít samo. Jsem sice poměrně dost samotář, jenže je rozdíl být sám, protože chcete, nebo sám po rozchodu. Já naštěstí úplně sám nejsem právě díky kamarádům, navíc mám Kačku.

Určitě je to mnou. Jsem klasický Blíženec, nestálý… Ale čím jsem starší, tím se ta rozpolcenost zmírňuje a už pomalu dozrávám do věku, kdy budu stálého vztahu schopen. Kapánek jsem změnil priority. Dlouhé vztahy jsem měl paradoxně v mládí - po šesti letech s Adélou Šeďovou a Lenkou Bílkovou, taky jsem byl ženatý s Libuškou Haraštovou. Ostatní lásky byly podstatně kratší. Nevycházelo to.

Nemám úplně vyhraněný typ. Dám na celkový dojem, jestli je to blondýna, nebo bruneta, neřeším. Záleží na tom, aby zafungovala vzájemná chemie, sympatie, musí to zkrátka cinknout. Když se na sebe podíváme, buď to tam je, nebo není. A vlastně se s tím nedá nic dělat. Nedá se to vymyslet ani naplánovat.

Jsem už seriózní rozumný pán, takže mohu nabídnout své celoživotní zkušenosti ve všech oblastech. (smích) Jsem myslím i docela perspektivní, mám dům, byt, auto. A umím výborně vařit, což říkám neskromně, ale je to fakt, aspoň všem moje kuchyně chutná. I mně - co uvařím, to sním. Navíc vařím strašně rád. Nepoužívám kuchařské knihy, ale fantazii.

Dřív jsem si to nedovedl představit, teď bych si to dokonce moc přál. Většina spolužáků už má rodinu. Já jsem kdysi pomáhal vychovávat děti Tomáši Traplovi. Když jeho žena pracovně odjela, nastěhoval jsem se k nim a vymýšleli jsme pro ně zábavu, vařili. Všichni říkají, že není čeho se bát, že když se miminko narodí, člověk to zvládne. Rozhodně bych nechtěl dítě, které pak bude vychovávat někdo jiný a já ho uvidím jen o víkendech. Chci, aby můj potomek zůstal se mnou.

To ano. Filip, starší o rok a půl, je podruhé ženatý a má už tři děti - dceru přes dvacet a pak další holčičky. Je stavař, podniká, odstěhoval se taky na venkov, do Dřevěnic, kde jsme vyrůstali na střídačku s Jevany. Jako kluci jsme si byli dost podobní, dnes jsme každý jiný.

Potvrdilo se mi, že hlavní je opravdu zázemí. Jóga nebo meditace samy o sobě nestačí, s místními mutacemi těch věcí mám špatnou zkušenost. To bych musel odjet na rok do Indie, za kratší dobu se nedostanete k lidem, kteří vám pomůžou.

Dietu jsem držel jednou v životě, potřeboval jsem to v rámci celkového ozdravného režimu. Napsal mi ji na tělo doktor a držel jsem ji ve spojení s čínskou medicínou a akupresurou. Jinak vím, že jediný lék na moji nemoc, která se jmenuje žravost, je pohyb. Takže procházky a sport. Posilovna je nuda. Lepší je donutit se jít s kámoši na boxerské tréninky, jsou výborné na celé tělo, zaměstnají všechny svaly. Neboxuju, nebyl jsem nikdy v ringu a nedával si s nikým přes hubu. Ale samotný trénink je na fyzičku skvělý.

Ale to nespěchá. Když vyprávím různé historky, všichni říkají, že bych je měl hodit na papír. Řada nakladatelství po mně chtěla můj životopis, což je nesmysl, i když dnes píšou paměti už třicetiletí! Ale ty historky jsou zajímavé - od setkání s papežem přes zážitky z moře a hor po hovory s úplně obyčejnými lidmi nebo příběhy z branže… Už jsem vymyslel pracovní název Bubliny života. Píšu ručně, mám krásné plnicí pero, ovšem někdy je potíž ten můj škrabopis přečíst. Na počítači mě to nebaví, spíš si koupím klasický psací stroj. Čím jsem starší, tím déle dokážu být v klidu.