Na rok jste si odskočila ze seriálu Ulice, abyste se mohla věnovat divadelnímu monodramatu Žena vlčí mák. Žena na prahu sedmdesátky v něm potká svou životní lásku. Čím vás to téma oslovilo?

Prodluženou nadějí. Když se díváme kolem sebe, vidíme, že obvykle se lidi kolem pětašedesátky zklidní a začnou za sebou zavírat dveře. A žijí jen ve své kukle. Já se dostala k textu, který mě okouzlil. Žena, kterou hraju, už taky žije ve své kukle. Její muž zemřel před dvaceti lety a ona slouží své rodině a svou duši upozadí.

Zapomíná na sebe. A pak potká někoho, kdo jí začne konvenovat. Kdo naopak v kukle nežije a kdo vnímá život v celém jeho spektru. Otvírá jí oči a ona se začne poznávat. Zapomněla, že může mít radost z dvorného setkání, kdy muž nešetří komplimenty. Že muž dává ženě dárky. Všechny tyhle slasti. Ta žena začne fungovat úplně nově.

Chodí na tuhle hru, která se tak trochu vysmívá kultu mládí, i mladí lidé?

Ano, chodí. Když tu hru zhlédnou, říkají pak, že už se nebojí stáří. Zajímá je to.

Jak vnímáte stáří vy?

No, nic si nebudeme namlouvat. Jednu chvíli jsem mluvila o zralosti. O stavu mysli, kdy má člověk možnost si uvědomit, že se mnoha věcem může smát a nemusí si s nimi dělat zásadní starost. Že už nemá zodpovědnost za svět, jakou by měl mít ve čtyřiceti či padesáti letech. Víte, je to teď pro mě zvláštní období. Jako by mi života běh dovolil velmi využívat nadhled. Snáz se teď rozhoduju, protože už všechno nemusím. Nemusím na sobě páchat násilí. Pokud se mi něco nelíbí, tak za tím zavřu dveře.

Taková jste snad byla vždy, ne?

Ano, ale teď to jde snáz. Obzvlášť v mém řemesle. Jednu inscenaci dává dohromady mnoho profesí. A vy se musíte velmi harmonizovat a s velkou trpělivostí dělat kompromisy. Pokud vám dělají radost nebo pokud si myslíte, že je to ve výsledku dobře, tak to jde. Člověk nepřekusuje ropuchu, že. Ale byly situace, kdy jsem tu ropuchu žmoulala. Ptala jsem se sama sebe: proč to dělám? Z jakého důvodu? No a tak jsem ji vyplivla.

A co se pak stalo?

Třeba jsem se rozhodla, že odejdu z Divadla na Vinohradech.

Vždyť v něm hrajete už čtyřicet let!

No právě. Po čtyřiceti letech jsem neobnovila angažmá.

To je ale zásadní životní změna. Něco jako rozvod po čtyřiceti letech.

Změna to je. Nedovedla jsem si představit, že bych to udělala. A vidíte, udělala.

Vypadáte ale, jako by se vám ulevilo.

To říkáte vy! (směje se)

Je to krok do neznáma?

Přiznám se, že není. Nejdu do neznáma. Nemám před sebou nepopsaný list. Dostala jsem krásné nabídky. Ale ještě o nich mluvit nechci.

Nejste žena, která by příliš slevovala ze svých nároků.

Ano. Jsem náročná, to je fakt. Chci být nezávislá. Nepotřebuju být na jevišti za každou cenu. Ráda bych si vybírala svou práci tak, aby dělala radost i mně.

Zvažovala jste to rozhodnutí dlouho?

Ani ne. Nemusela jsem to bolestně zvažovat. Někdy, aby člověk došel k rozhodnutí, prochází svízelnou peripetií. Rozmýšlí, zda ano či ne, co ztratí a co získá. Tak touhle uličkou jsem neprošla. Samozřejmě že jsem se poměrně zkušeným pohledem rozhlížela kolem sebe a situaci jsem zhodnotila. A rozhodla se.

Řekla byste o sobě, že jste odvážná?

Možná že to druh odvahy je. V mém věku. Ale to rozhodnutí ovlivnil také můj odhad a zkušenost.

Srovnáte-li Hanu Maciuchovou ve dvaceti třiceti letech a teď, najdete velký rozdíl?

Podstatný. Přišla jsem do Prahy v roce 1964 a bylo mi osmnáct. Moravská buchta z Olomouce přišla do „City“.

Moc si vás tak představit neumím.

Bylo to tak. Pro mě bylo vše nové, vzrušující, ale úzkostné. Byla jsem bázlivá a stýskalo se mi.

Byla jste i naivní?

(zamyslí se) Myslím, že nejsem moc naivní osoba. Tehdy se ale na mě valil takový chuchvalec zážitků! Do roku ’68 jsem zažívala rozkvět šedesátých let. Najít křehkou životní rovnováhu pro osmnáctiletou holku nebylo snadné. Zvlášť v situaci, kdy nás v prvním ročníku DAMU bylo dvacet, a na první hodině herecké výchovy jsme se od paní profesorky Havelkové dozvěděli, že do druhého ročníku nás může postoupit jen dvanáct.

To musel být pořádný stres!

Ano. Náboj, při kterém kroužíte nad propastí a nevíte, jestli do ní spadnete nebo obstojíte, byl velmi stimulující, ale i stresující. Já se chodila léčit do divadel. V té době mnoho pražských divadel mělo skvělé inscenace, ve kterých hráli skvělí herci pod vedením takových režisérů, jako byli Radok, Krejča, Grossman či Karel Novák. I filmy byly objevné. Ten čas mě tak obdaroval, že jsem byla do budoucna velmi vyzbrojená.

Jak to myslíte?

Dospěla jsem s ohromnou razancí. Vše bylo až na otevřenou žílu. Zkrátka nadoraz. Přišel rok 1968 a já v té době byla v angažmá v Divadle za branou. Vyjeli jsme tehdy na prestižní divadelní festival BITEF do Bělehradu. Tam divadlo dostalo mnoho nabídek a díky hostování jsme až do prosince ’68 jezdili po celé Evropě. Poznávala jsem vztah Evropy a světa vůči Československu. Ale i odkazy na to, jak jsme tady byli naivní. Že jsme si neuvědomovali zásadní věci.

Které?

Rozdělení světa například. Díky cestám v té době jsem najednou měla možnost vidět situaci pražského jara v souvislostech. V Mnichově jsme se třeba potkali s velmi vytleskávaným rozhlasovým redaktorem Slávou Volným. Pracoval už ve Svobodné Evropě. A bez iluze říkal, že nám nikdo nepomůže. Že svět je rozdělen tak, jak je rozdělen. A že celá vládnoucí skvadra v čele s Dubčekem dostala dopředu echa, že k invazi dojde. A tyhle zážitky a poznatky jsem získávala ve svých dvaadvaceti letech!

To je velmi brzo. Neuvažovala jste někdy o emigraci?

No, právě že ne. Shodou okolností jsem se 20. srpna 1968 vrátila z cesty po Itálii, kterou jsme s mým přítelem projeli stopem. Setkávali jsme se tam se spoustou lidí. Drželi nám palce, ale avizovali možné problémy. Vrátila jsem se do Olomouce a má olomoucká kotva byla tak láskyplná! Maminka, moje milovaná babička Františka, tatínek, sourozenci. Naše rodina tak skvěle fungovala! Vracela jsem se tam nadechnout.

Doma jsem si léčila své životní trable. Naše maminka totiž razila heslo, že můžu přijít domů s čímkoli. A já se po invazi ptala sama sebe, co teď nastane? Zrovna jsem skončila DAMU. A chtěla jsem hrát. Být herečka. Pokud člověk nevládne cizím jazykem tak, aby obstál v konkurenci, tak odejít ze země nemá smysl. A taky bych nerada zklamala svou babičku a maminku a sourozencům zkomplikovala život tím, že bych za sebou zavřela dveře. Takže jsem se velmi rychle rozhodla, že zůstanu.

Jaká byla vaše babička Františka?

Laskavá! Trpělivá, zvídavá. Všechno ji zajímalo. Byla neuvěřitelná filmová fanynka. Viděla snad všechny filmy. Vždycky když se vrátila z kina, musely jsme my děti přijít a ona nám převyprávěla děj. Byla to divačka příběhů. Když jsme šli s rodiči na Felliniho Sladký život, měla jsem s ní pak první vášnivou diskusi. Ten příběh mě tak nezaujal, říkala. Mě ten film ale fascinoval. Otevřel mi nový druh vnímání. Šla jsem z kina jako praštěná palicí.

Takže v tom jste se s babičkou neshodly.

Říkala, že asi mám pravdu, ale ona že má raději příběhy. Byla velmi sečtělá. Ráda hrála karty a sledovala hokej a všechny mé inscenace. Já byla její první vnučka. Moje sestra říká, že jsem slízla smetanu. Že jsem dostala její lásky nejvíc.

Myslíte, že jste po ní?

Mám pocit, že geny mých rodičů a prarodičů se ve mně hodně zmítají. Nedokážu identifikovat, který je po kom. Neznala jsem třeba otce svého otce. A to je taky důležitá osoba, že? A tak mám temperament a povahu poskládanou z mnoha faset.

Šedesátá léta byla úchvatná. Co sedmdesátá?

Na tu nedůstojnou dobu jedné vládnoucí strany, která většině komplikovala život, nechci plivat. Já jsem se nevzdala. A nabídky jít do komunistické strany jsem odmítla.

To se dalo?

Ano. Dalo se to. V mezní situaci.

Musela jste hodně odolávat?

Jedno odpoledne. Tlak byl velký, ale nechci se nijak glorifikovat. Pohrdala jsem vládnoucí kamarilou. Nechtěla jsem dopustit, aby ona dirigovala můj život. V té nesvobodě, co se týče mezilidských vztahů, jsem žila nejúchvatnější etapu svého života. Můj muž byl Jiří Adamíra. Když teď vidím tu pestrou svobodu, co máme, mám trochu pochybnosti.

Dvacet let byl jejím životním partnerem charismatický herec se sametovým hlasem Jiří Adamíra.

Dvacet let byl jejím životním partnerem charismatický herec se sametovým hlasem Jiří Adamíra.

FOTO: ČTK

Proč?

Pokud člověk nepozná své povinnosti, nevěnuje se jim, tak svou svobodu přece nemůže docenit. Vždy je třeba poznat protipól. Štěstí a neštěstí. Slast a nelibost. Pokud je to bezbřehost, člověk se potácí. Nevím, zda umí docenit, že je svobodný. Já jsem se musela velmi starat o to, aby moje duše fungovala. Aby se drogovala literaturou, hudbou, přátelstvím, pracovními kontakty. Nemohla jsem dopustit, abych korodovala. To bych svůj život zavěsila na normalizační hřebík. A mnoho lidí to stejně jako já neudělalo!

A mnoho lidí ano.

Vzdali se z různých důvodů. To ano. Přesto odmítám, aby se o té době mluvilo jen jako o šedi. Takhle trapně banálně ji hodnotit nelze. Ta povrchnost médií, se kterou hodnotí minulost, je až nesnesitelná. Po roce ’89 si každá další vláda vytváří své podmínky a tepe dějiny ze své pozice. Od ní se pak odvíjí interpretace dějin. Ale historie je věda jako každá jiná. Měla by profesionálně a s nejvyšší objektivitou hodnotit dějiny, brát v potaz všechny souvislosti a fakta a vydávat svědectví. Od roku ’89 uplynulo více než dvacet let a teď jsme v situaci, kdy by se už nikdo neměl na nic vymlouvat. Ani na komunismus.

Rozčilujete se nad tím, v čem žijeme teď?

Můj tatínek vždy říkal: „Věnuj se věcem, které můžeš změnit. Co změnit nemůžeš, na to neplýtvej časem ani energií.“ Proto se nad stavem společnosti nerozčiluji. Jen se divím razanci a sprostotě, jakou někteří lidé disponují. To je pro mě alarmující svoboda.

Stalo se módou skuhrat na Vánoce. Jako by se kouzlo Vánoc vytrácelo. Jak je vnímáte?

Mám ráda rituály, a tak si užívám už i advent. V té době zvolňuju své tempo a začínám se harmonizovat. Beru ten čas jako příležitost potkávat se s mnoha lidmi, na které jsem neměla přes celý rok čas. O adventu se setkávám s přáteli, o Vánocích jezdím domů na Moravu. Vlastně jsem nikdy netrávila Vánoce jinde než tam. Naší rodinnou múzou byla maminka. Měla neuvěřitelný talent vytvářet iluze a inscenovat různé svátky, nejen Vánoce.

Jak to dělala?

Byla výjimečně talentovaná. V době, kdy bylo obtížné sehnat osobní dárky, třeba všem upletla svetry. Nebo uháčkovala ubrusy, záclony. Dělala adventní věnce. Její vánoční stůl, to byla nádhera! A cukroví bezkonkurenční. Od té doby, co nám před sedmi lety maminka zemřela, tyto rodinné sváteční rituály převzala moje sestra.

Jezdím vlastně do rodiny její a mého švagra Ivana, kde se sejde celá velká rodina. A začíná náš vánoční seriál. Setkám se taky se svými spolužačkami a přítelkyněmi. A pak, když se vrátím do Prahy, mám další štědré dny s těmi pražskými. Skoro všude se zpívají koledy. Čekáme na Ježíška a jsme spolu rádi.

Pamatujete si na Vánoce svého dětství?

Pamatuju si na Vánoce svých tří let. To bylo ve Šternberku, kde jsem se narodila. A z Olomouce přijela babička Františka. Byl Štědrý večer a já plná očekávání slyšela zazvonit zvonek. Maminka přišla za mnou a za babičkou, která měla na klíně mého ročního bratříčka. Řekla, že přišel Ježíšek. Vzala mě za ruku a šli jsme do pokoje, kde byl strom až do stropu.

Svítily na něm svíčky. A pod ním byly dárečky. Já jsem dostala panenku a medvěda. S tou panenkou jsem vyfocená. Koukám na ni fascinovaně. S pohledem, který se ptá, jak to, že ten Ježíšek věděl, že chci zrovna tuhle panenku. Na druhé fotce ji můj bratr tahá k sobě a já na něj koukám, jako co je, že to je přece můj dáreček. Divže jsem ho neflákla po ručičce. A toho medvěda mám dodnes.

Dostala jste někdy dárek, který vás ohromil?

Ano. Bylo mi jedenáct let. Ten podzim mi maminka ze svého modrého flaušového kabátu nechala ušít kabátek. Byl krásný, ale řekla, že je to zároveň už i vánoční dárek. Připravila mě na to, že Ježíšek už možná nebude tak štědrý. Tak jsem si ten kabátek z věšáku na Štědrý den převěsila na dveře do pokoje. Ježíšek přišel a já dostala punčocháče a knížky.

Dívala jsem se, jak všichni rozbalují dárečky, a pošilhávala jsem po svém kabátku. A začala jsem natahovat. A maminka řekla, ať se ještě podívám, že tam třeba něco najdu. Vrhla jsem se pod strom a blízko křesla, takového ušáku, jsem nahrábla malou krabičku s nápisem Hana. V ní byly úchvatné hodinky. Nosila jsem je do svých devatenácti let.

Máte ráda rituály. Máte i ty každodenní?

Ano. Šetří mi energii.

Třeba ranní čaj?

Ranní kávu, tu potřebuji. Měla jsem období, kdy jsem přestala kávu pít, protože jsem měla pocit, že se mi trhá srdce. Takže jsem ji vyměnila za čaj. Ale letos, jakmile projdu koupelnou, si ráno vařím už zase kávu.

Zmínila jste, že ráda zpíváte koledy. Vy jste ale před časem brala i hodiny zpěvu u profesora Klezly. Bylo to kvůli roli zpěvačky Judy Garlandové. Zpíváte ráda?

Ráda si prozpěvuji. Ale když jsem měla zpívat na jevišti, musela jsem se připravovat. Z radosti se stal střeh. Hra se jmenuje Na konci duhy a je o Judy Garlandové a jejím posledním angažmá v Londýně. Tam žila se svým budoucím mužem. Odehrát její těžký život s drogami a tresty, které i nespravedlivě rozdávala blízkým lidem kolem sebe, byl úžasný zážitek. Vášnivě ráda jsem ji hrála. Ale žít ten vypjatý život bych nechtěla.

Za jinou vaši roli, totiž učitelky Miriam Hejlové ze seriálu Ulice, jste získala mnohá ocenění. Vzpomínáte vy na nějakého oblíbeného učitele?

Ano. Působili na nás velmi důsledně. Měli přirozený respekt. Ve mně tehdy nebyla žádná vzpoura nebo druh nekázně. Jsem jim velmi vděčná. Třeba Vlasta Kubíčková, angličtinářka, byla šarmantní dáma, která nás mnoho naučila. Používala svou ironii velmi často a na náš účet. Z dnešních dětí mám pocit, že jsou příliš rozvolněné a mluví a pídí se jen po svých právech. Nemají žádná měřítka ani hranice.

Co mohou, co smí, co by neměly a co už nesmí. Tyto kategorie jako by neplatily. Já si pořád myslím, ač je to možná staromódní, že rodiče dětem pomohou, když jim řeknou: tím se nezabývej. To nemá smysl. Nebo zkus se věnovat tomuto. A tohle nedělej. Rodiče by měli vést a navigovat. Aby se někdo potácel v neuvěřitelném spektru možností, všechny je využil, zhodnotil a v sobě přetřásl, na to mu přece jeden život stačit nemůže!