Je přemýšlivá, ale také otevřená. Hovor zpestřuje drobnou mimikou a milým jemným humorem. Ze všeho nejvíc se těší na miminko, které se má narodit koncem ledna. Tvůrcům seriálu tím trochu zamotala hlavu – museli upravit dějovou linku i postup natáčení. Naštěstí stihla předtočit všechny své scény, takže se může věnovat už jen rodině. A je v plánu, že se po porodu znovu vrátí do děje.

Zažila domácí násilí

„Zatím jsem se na gauči moc neválela, je tolik organizačních věcí, které potřebuju zařídit… Ten moment asi teprve přijde, ráda bych si konec těhotenství užila pěkně v klidu,“ říká budoucí maminka, která ještě před pár dny zažívala vypjaté chvíle domácího násilí. Tak jí předepisoval scénář.

„Moc to spolu nepasuje, ale beru roli jen jako práci. Ne že bych ji šidila, jen jsem oddělila své emoce a rozpoložení od těch seriálových, aby se mě ty hrůzy osobně nedotkly. Všichni se ke mně chovali strašně hezky a po každém dramatu před kamerou jsme se té absurditě, že točím v požehnaném stavu tohle téma, společně zasmáli. Moje bříško jsme úspěšně zakrývali,“ líčí herečka, která měla na nejnáročnější momenty velké fackovačky a pádu pro jistotu dublérku.

Oceňuje, že se scenáristům povedlo zachytit, jak nenápadně a plíživě může problém domácího násilí vznikat. Na začátku příběhu byla Libuška sebevědomá, samostatná žena, která si všechno v životě zařizovala sama, měla dvanáctiletého syna. Trochu lehkomyslná, bez velkého plánování… Pak potkala člověka, svou dávnou lásku, který ji ale časem psychicky zmanipuloval a posléze týral i fyzicky.

„Jsou naznačeny všechny peripetie takového vztahu od okamžiku, kdy se násilník kaje, oběť mu odpouští a věří, že se polepší, přes chvíle, kdy muž vůbec nepřipustí, že by se něčeho dopustil, žena začne pochybovat o svém zdravém rozumu a nahlíží situaci jeho očima – hledá, co udělala špatně a nabývá dojmu, že vše je vlastně její vina. Kam příběh vyústí, nesmím prozradit. Přesné rozuzlení ani neznám, tahle část se teprve píše, jen doufám, že to s Libuškou dopadne dobře.“

Nic není černobílé

Herečka ale hlavně věří, že její postava pomůže ženám, které domácí násilí poznaly na vlastní kůži. Sama se s ním nesetkala, ani v okolí. „Člověku zůstává rozum stát, proč jsou ty ženy ochotné nechat se mlátit a setrvat v šíleném vztahu? Byla jsem taky takhle radikální, ovšem navštívili jsme s Martinem Myšičkou, který hraje mého partnera, Bílý kruh bezpečí. Paní ředitelka nám tu problematiku přiblížila a já pochopila, že nic není černobílé a co mně připadá jasné, může být provázáno mnoha nitkami a souvislostmi, které týrané ženě brání situaci řešit.“

Zuzana doufá, že by si nic takového líbit nenechala. „Po prvním ataku bych svůj zážitek svěřila třeba kamarádce nebo rodině, aby partner věděl, že se o jeho chování ví. A kdyby násilí opakoval, odejdu. Ale nikdy netušíte, jak byste v té které situaci reagovala, dokud ji neprožijete.“

Zuzaně na rozdíl od Libušky nic neříká tetování, ovšem chápe lidi, kteří mu fandí, zvlášť má-li pro ně hlubší pohnutky. A taky má jasno o budoucnosti, kterou pečlivě plánuje.

Polka, jazz a čokoláda

Pochází ze slavné rodiny, dědeček Jaromír Vejvoda byl autor světoznámé polky Škoda lásky, tatínek je uznávaný jazzman – hráč na bicí, skladatel a dirigent – pohybující se napříč žánry. Odjakživa se u nich žilo v rytmu polky i jazzu, ale jinak stejně jako v každé běžné rodině. Zuzana lituje, že dědeček zemřel, když jí bylo teprve osm let a že se ho nestihla zeptat na spoustu věcí. Je ovšem hrdá, že jeho polka obletěla svět.

„S dechovkou jsem se skamarádila díky dědečkovi daleko víc než moji vrstevníci. Chápu, že tento druh hudby každého neoslovuje, možná to ocení až s věkem, protože velká část písniček se týká právě vzpomínek na mládí. Taky jsem chodila na tatínkovy jazzové koncerty do Reduty. Obojí mám ráda dodnes. Ale úplně nejvíc si cením zázemí, které mi moje rodina dala. To nesouvisí s žádnou slavnou tradicí, prostě jsem měla kliku na úžasné rodiče. Což si uvědomuju zvlášť teď, kdy sama přemýšlím, jaký budu rodič. Ráda bych to zvládla jako oni.“

Prarodiče bydleli na Zbraslavi a Zuzana vzpomíná, jak za nimi jezdili na neděli. Maminka doma navařila a trávili pak společně nedělní odpoledne. „Dědeček nás se sestrou klasicky rozmazloval, vždycky měl nachystanou moji oblíbenou bublinkovou čokoládu. Ještě si vybavuju, jak jsme mu v období Vánoc přezpívávaly nacvičené koledy, za které jsme pak na Štědrý den dostaly v ulici výslužku od sousedů.“

Obě sestry samozřejmě hrály na klavír, o pět let starší Monice to šlo lépe, zatímco Zuzana oněch devět let spíš přetrpěla. „Obdivuju tatínka, který všechno ustál a trpělivě se mi u klavíru věnoval, i když jsem někdy dost vyváděla. Monika byla vždycky celkově mírnější a cokoliv jsem potřebovala vědět, s tím mi poradila. Žádné lumpárny jsme si neprováděly, měly jsme hezký vztah, takovou sesterskou pohodu.“

Zuzanina životní cesta byla zatím vůbec obdivuhodně přímá a hladká, bez mráčků. Rozhodně si ještě nikdy nemusela říct dědečkovo: Škoda lásky. „Mám, myslím, docela odhad na lidi. Když někomu věnuju pozornost a lásku, většinou se mi v dobrém vrátí.
Jistě, všechny moje vztahy nevydržely, ale nikdy nešlo o úplnou mýlku, které bych litovala.“

Muzikály jsou jí nejblíž

Herečkou chtěla být už ve školce – ráda se producírovala před dětmi i dospělými. U druhé babičky často hrávala divadlo, vymýšlely se sestrou a sestřenicí různé příběhy, psaly písničky. S příchodem do školy jí učaroval dramatický kroužek, kam chodila ke skvělé pedagožce Věře Koktové. Ta ji připravila k přijímačkám na konzervatoř, odkud plynule ve třetím ročníku přešla do Divadla Na Fidlovačce. Poprvé tam hrála ještě před začátkem jeho rekonstrukce – v ruinách. Zůstala třináct let a nehodlá to měnit.

Zahrála si spoustu krásných rolí. Vyhovuje jí, že to je multižánrové divadlo, vedle klasické činohry si mohla vyzkoušet světové muzikály i operetu. „Nejblíž je mi asi muzikál, který získal v Česku bohužel trochu pejorativní nádech.

Ale viděla jsem i ten špičkový na Broadwayi a v Londýně a byla to neskutečná podívaná. Herci musí dokonale zvládnout hraní, tanec i zpěv.“

Samozřejmě herecká realita je jiná než původní naivní představa. Padly některé její iluze o tom, že když bude pracovat s plným nasazením a upřímně, setká se to s odpovídajícím ohlasem. „Došla jsem k tomu, že je lepší nic neočekávat, dělat svou práci co nejlépe a nebýt zklamaná, když se mi vložená energie nevrátí.“ Divadlo bere Zuzana jako základ herectví, kde je k úspěchu kromě talentu potřeba zvládnout řemeslo, zatímco u filmu jde často spíš jen o určitý typ a může uspět i původem neherec. „Ale neplatí to vždy a doslova.“

Před kamerou stála poprvé ještě jako dítě v seriálu Území bílých králů a pak až po mnoha letech, známou tváří se stala teprve díky seriálu Hraběnky. Se seriálovými sestrami Lenkou Vlasákovou a Andreou Elsnerovou zůstaly dodnes velké kamarádky.

Ulice jejího života

Zuzana z rodinného hnízda nijak nespěchala, osamostatnila se ve dvaadvaceti letech, kdy se přestěhovala do útulného bytu v Hostivici. S novým bydlením vstoupil do jejího života i důležitý muž – kolega z divadla Pavel Nečas.

„Teď udělali v naší ulici novou asfaltku a taky novou zastávku. Na nákupy do okolních krámků chodívá spíš Pavel a se sousedy v ulici se sžíváme postupně, jak to dovoluje práce, díky níž se často míjíme. Užíváme si krásný výhled do zeleně, příroda je na dosah, miminku tam bude určitě dobře.“

Děťátko si moc přáli a jen se modlí, aby všechno dopadlo, jak má. „Tenhle plán je úplně nejvíc, cítím se fajn, žádné změny nálad ani chutí nepozoruju. Občas si s prckem pustíme Broučky namluvené K. Högerem, to aby si vzpomněl, až bude na světě… V těhotenství se mi zkrátka líbí, uvidíme, jestli časem přibydou další dětičky. Ale na čtyři jako sestra bych si určitě netroufla. Nevím, to je hrozně křehké téma, o němž se nemá mluvit dopředu.“

S rodiči jsou v čilém kontaktu a maminka, přestože pomáhá druhé dceři, se ochotně hlásí na hlídání. „Bylo by fajn, kdyby mimčo zdědilo po Pavlovi imunitu a sportovní geny. A vlastně celou náturu – je to dobrý člověk, má drsnou slupku, vypadá nepřístupně, ale pod ní se skrývá něžná a citlivá duše. Vidí věci pozitivně a má zdravý přístup k životu. Já si obvykle představím spíš horší variantu a utěšuju se tím, že můžu být mile překvapená. Navíc je zodpovědný a já potřebuji vedle sebe někoho, na koho se můžu spolehnout,“ chválí Zuzana o čtrnáct let staršího partnera.

Lék na splín? Úklid

Než se sblížili, poznali se dobře jako kolegové a kamarádi, což považují za základ úspěšného vztahu. Věkový rozdíl rozhodně neřeší a o svatbě zatím neuvažují. Ani jeden nelpí na tom, aby jim doma vyrostl další umělec. „Když se daří, je herectví přepychové povolání. Ale když ne, je to opravdové neštěstí. Na to, zda je někdo dobrý nebo ne, neexistují žádná měřítka a často záleží jen na osobních sympatiích a subjektivním názoru těch, kteří vám dávají práci.“

S Pavlem mají naštěstí oba dost hereckých příležitostí, i když na vahách je nevyvažují. „V seriálu Ulice ho zastřelili, pak točil v Okresním přeboru a v Ordinaci… Ale je typ, že i kdyby náhodou někdy hrál méně než já, nebude to řešit, je to chlap s nadhledem. S miminkem bude určitě pomáhat podle situace, ještě přesně nevím, kdy se vrátím do práce, všechno přirozeně vyplyne…“

Společného koníčka našli v cestování. „Úžasné dojmy jsme si přivezli z měsíční cesty do Států, okouzlil nás hlavně New York, zážitky máme z Itálie, ale taky z neplánované cesty po Chorvatsku.“ Jen sport není Zuzaně tak blízký jako Pavlovi. „Snažil se mě do nějakého aktivně namočit. Jsem ale odolná. Je výborný golfista, hraje dobře hokej a fotbal. Já dělám všechno jen nárazově – lyžování, kolo i ten golf. Není to sport pro snoby, jak si kdekdo myslí, ale zajímavá a těžká hra spojená s dlouhou procházkou v přírodě a klidu,“ líčí herečka.

Když má splín, pustí se do uklízení – udělá si tak pořádek i v sobě. „Jistě tím nevyřeším každou situaci, když se kolem mě všechno hroutí, hroutím se taky. Pak si vzpomenu na lidi, kteří jsou na tom daleko hůř a řeší opravdové problémy. V tom mi pomohla i role v Ulici.“