Chtěla byste se dožít stovky?

Chtěla bych se dožít pětadevadesáti, protože jsem si to prožila. Můj Vávra byl do pětadevadesáti úžasný, opravdu, perfektní a pak se to zhouplo. Kamarádka, gerontoložka z Londýna, která má asi tři tisíce pacientů, mi to potvrdila. Po pětadevadesátce to prý jde s lidmi prudce z kopce.

Vávra v pětadevadesáti přestal vidět, viděl jen periferně, nemohl si už nic přečíst, nemohl se dívat na televizi a tím strašně zestárl. Je zázrak, že se dočkal stovky. V prosinci prodělal mozkovou mrtvici a malý infarkt, pak byl ještě moc dobrý, ale to, že neviděl a neslyšel, byl problém.

Je vůbec možné připravit se na smrt milovaného člověka?

Mně se po něm stýskalo už v době, kdy ještě žil. I když jsme spolu denně snídali, on tam už nebyl. Takže mě pomalinku dovedl ke konci. Ale stejně mám pořád doma pocit, že tam někde sedí. Nebo se mi zdá, že ho večer slyším, jak ťuká hůlkou, když jde na záchod. Jsem zvědavá, jestli přijde nějaký zvrat. Vždyť ani ta naše zvířata už ho nehledají, vědí, že tu už není.

Jitka Němcová se Zuzanou Bydžovskou při natáčení pohádky Křišťálek meč.

Jitka Němcová se Zuzanou Bydžovskou při natáčení pohádky Křišťálek meč.

FOTO: ČTK

Jak staří jsou vaši rodiče?

Mámě je osmaosmdesát, je ročník 23, táta v jednaosmdesáti zemřel.

Byla jste nucená pečovat o tři seniory. Není to na jednoho člověka příliš?

Máma to trochu odnesla. Tím, že jsem měla Vávru a posledních pět let nebylo už tak úplně úžasných, i když byly i hezké chvilky, jsem na ni neměla čas. To se nedalo stihnout.

Vyčítá vám to?

Moc ne, ona je dobrá. Já si to vyčítám.

Přiznám se, že když vidím mladé manželky vedle o několik generací starších slavných mužů, říkám si: „Tohle jim přece nemůže stačit. Musí mít ještě někoho bokem…“

Ale nemusí to tak být. Vávra byl showman, strašně zajímavý. On mi život skutečně naplnil. Byli jsme spolu čtyřicet let. To leckdy nezvládnou ani vrstevníci, kteří se vezmou ve třiceti.

Kolik let z těch čtyřiceti jste spolu prožili naplno?

Šestatřicet. To je normální naplněný život. Šestatřicet let jsme spolu žili opravdu naplno.

Nikdy jste neměla dojem, že za hezké roky platíte vysokou cenu, že ztrácíte vlastní produktivní léta?

Ne, nikdy jsem neměla pocit, že bych něco ztrácela. To není, jako když si mladá ženská najde staršího muže kvůli zabezpečení, postavení, jistotě. To nebyl můj případ, já už jsem si našla vlastně důchodce. Jemu bylo třiašedesát, když jsme se potkali. Byla jsem jen zvědavá.

Na co zvědavá?

Jak dlouho to vydrží. On říkal, že mi s ním uteče pět let jako voda. „Dědek spad z višně, co si myslí, jakých pět let,“ říkala jsem si. A vidíte, bylo jich čtyřicet. Ale to přišlo postupně, najednou jsem poznávala jeho kvality. Na začátku jsem o tomhle vůbec nepřemýšlela, ale on mě fakt dostával. Neskutečným humorem, přehledem, vyprávěním. Měl fenomenální paměť. Pořád mě bavil. Já se začnu rychle nudit. Tím, že mě bavil, všechno vyhrával.

FOTO: ČTK

Chystáte se natočit o životě s Otakarem Vávrou film?

Myslím si, že by si velký dokument zasloužil. Ten, co jsem točila: Stovku má člověk jednou za život, byl narozeninový, oslavný. Ale Vávra by si zasloužil obrovský dokument.

V něm byste diváky do svého života s ním pustila?

Nevím. Vávra nebyl jednoduchá osobnost, prožil jedno celé století. To je úplně jiná práce než oslavný dokument. Na takovou práci se musí jít s velkou přípravou. S velkým odkrytím. On sice napsal paměti, ale dával si velký pozor, protože ti lidé ještě žili, nebo žijí, a on nechtěl říct, jak to úplně bylo. Byl slušně vychovaný.

Proč jste neměli děti?

Nevím, asi mi na to přišel už starý.

Nechtěla jste mít druhého Vávru nebo další Němcovou?

To mě nikdy nenapadlo. Já jsem přírodní holka. Fakt se mi zdál na to starý.

A co Vávra a Baarová? Není to další námět na váš film?

To určitě je. Teď tam někde nahoře stojí vedle sebe a smějí se nám, co tady kujeme.

Jaká byla? Hloupá, naivní, všeho schopná?

Podle Vávry úžasná. To spíš Mandlovou občas seknul, ale na Baarovou nedal dopustit. To byla jeho herečka. Zbožňoval ji.

Nikdy jste mu neřekla, ty, takovej chytrej chlap, a začal sis s Baarovou?

To jsem mu samozřejmě řekla, ale on mě zahnal.

Jak?

Třeba jsem mu řekla: „Hele Vávro, ty jsi prý chodil s nějakou skriptkou, která měla nohy do O.“ On chvíli mlčel a pak odpověděl: „Ale měla maturitu.“ Podobné to bylo i s Baarovou. Vzpomínám si, že mi tehdy řekl: „Byla úžasná, nosila nádhernej kožich až na paty.“

Co vy si o té kauze myslíte? Patřilo to Baarové, že už si pak u nás nezahrála?

Já se na ni ještě budu muset trochu zaměřit, to bude ještě velká studie. Tehdy to odskákala celá její rodina. Táta byl bez nohy, máma dostala infarkt a sestra Zorka vyskočila z okna. A to je pro mě síla, strašná tragédie. Nevím, jak to Baarová zpracovala, možná úplně v pohodě, protože uměla věci hodit za hlavu a jít si za svým.

Když si s Goebbelsem začala, válka ještě nebyla. Mohla vůbec při svém tehdejším mládí domyslet všechny hrůzy, k nimž později došlo?

To je pravda, válka ještě nebyla. Goebbels byl na vrcholu kariéry, byl to druhý muž třetí říše. Víte, co to pro tak mladou holku, navíc herečku, znamenalo? Vždyť on rozhodoval, jaké filmy se budou točit, mohla se jako herečka dostat ke všemu, hrát největší role na světě.

Ani na sklonku života, když jste ji s manželem navštívili v Salcburku, neprojevila něco jako lítost?

Ne, ona si pořád držela odstup. Musela to být strašně zajímavá ženská, ale přišla mi studená. Navíc si myslím, že to přepíjela. Pořád popíjela becherovku, mezi to si šoupla větrový bonbon a přes tu hašlerku kouřila, aby tolik nechrchlala, a tak myslím, že to trochu přepíjela. Vždycky jsem se chtěla dostat těmhle lidem do hlav. Představte si, že najednou skočíte do něčí hlavy, já se na vás napojím a budu vědět, jak se cítíte, a vy budete vědět, co si myslím. Ale ještě to nejde.

Obsadila byste některou z prvorepublikových hereček dnes do svého filmu?

Určitě Mandlovou radši než Baarovou, protože s ní musela být sranda. Hugo Haas ji vychoval nevídaným způsobem. Určitě bych obsadila Hugo Haase, to by byl vrchol. Z pozdější doby. Z pozdější doby Danu Medřickou, Karla Högra, Jaroslava Marvana, Buriana, Voskovce s Werichem okamžitě.

Vidíte v dnešní době mezi herci někoho, kdo by se jim vyrovnal?

Výborný je třeba Ivan Trojan, Mirek Donutil nebo Ivana Chýlková.

A Kristýna Boková, kterou jste obsadila do svého dvojdílného filmu Jseš mrtvej, tak nebreč?

Kristýna Boková přece původně vůbec není herečka. Je to tanečnice. Ale je tak zajímavá, že jsem ji prostě musela obsadit, a nakonec se ukázalo, že je i výborná herečka.

V čem je vlastně podstata herectví?

To je otázka. Vždyť třeba Vávrovy hvězdy Baarová a Mandlová herečky vůbec nebyly. Taky říkal, že neuměly moc hrát, ale byly to osobnosti. Měly obrovské charisma - a pak je důležité, aby to herec dostal taky trošku do tváře, aby to bylo vidět.

Stačí dnes k herectví charisma?

Aspoň kdyby bylo (smích).

Máte chuť si ještě někoho najít?

Myslíte ještě na ten kousek života?

Říkala jste, že chcete žít do pětadevadesáti…

Ale jo, mám, proč ne.

Nesrovnáváte?

Ne, teď budu předávat zase já. Co jsem dostala, předám dál. To by bylo prima.

Takže mladšího?

Jasně že mladého. Někoho, komu můžu předat to, co v sobě mám (smích).

FOTO: ČTK

Jaký vztah máte se studenty?

Výborný. Přednáším jim, občas se jich zeptám, co vědí, zjistím, že toho moc nevědí, a z toho pak mívám splín. Tím, že jsem dostala od Vávry ten největší dárek, jeho přednášky, které nikdy nenechal rozmnožit, mám skvělé know-how. Jenže pro dnešní studenty je to moc složité, nerozumějí tomu. Takže to musím převádět přes sebe. Řeknu nějakou stať od Vávry, třeba o tom, co je to myšlený prostor. Oni nevědí, která bije, takže jim musím jeho myšlenku sdělit tak, aby tomu rozuměli.

Zkoušel to od vás někdo získat?

Chtěli by to získat. Ale já to zatím nedám. Doplním je svými přednáškami. Přece jenom už jsme v jiném čase.

Ani to nevydáte?

Možná, až je dopracuji. Mají velkou hodnotu.

Proč jste si vybrala televizní režii?

Všechny české filmy, které jdou v kinech, jsou víceméně televizní. Já vím, jak má vypadat velký film. Jenže na to dnes nejsou peníze. Některé příběhy televize lépe unese.

Radila jste se s panem Vávrou o práci?

V žádném případě. On uvažoval v intencích velkofilmu. On by mě úplně rozebral. Svoje filmy jsem mu ukázala až hotové. Pak mi třeba řekl: „Tady to máš špatně, tady to drhne.“ A měl samozřejmě pravdu, ale já jsem si nemohla dovolit ho k tomu pustit.

Neštvalo vás to?

Štvalo. Nedala jsem mu večeři, když šel po mně (smích).

Vždyť si to stejně nepamatoval…

Tehdy ještě jo (smích). A to byste koukala, jak otočil a křičel: „Ne bylo to dobrý.“ Ale já jsem stejně věděla, že měl pravdu.

Líbilo se vám, že byl vysloveně kravatový typ, ačkoli vy jste spíš sportovní?

Mně to nevadilo, ale on vždycky říkal: „Ty tenisky, co nosíš, jsou strašně nevhodné, protože se ti rozcápne noha a pak se nevejdeš do lodiček.“ „Ale já přece lodičky v životě nosit nebudu,“ odpovídala jsem. Vadilo mu, že nosím tenisky a odrbané džíny. Ale kde bychom na to brali, kdybych byla stejná jako on? Poslední oblek, který si koupil nedávno, stál pětatřicet tisíc.

Nevadilo vám to jako ženské?

Nevadilo. Věděla jsem, že to tak je. Že on si koupí klobouk Borsalino a že já bych za to mohla mít mnoho spodního prádla a šatiček, a tak jsem zvolila cestu sportovního typu.

S Josefem Klímou (vpravo), autorem scénáře filmu Jseš mrtvej, tak nebreč, a s Vlastimilem Harapesem.

S Josefem Klímou (vpravo), autorem scénáře filmu Jseš mrtvej, tak nebreč, a s Vlastimilem Harapesem.

FOTO: fotobanka Profimedia

Z donucení nebo je vám to blízké?

Mám to v sobě. Kdybych to neměla v sobě, tak to nejde. Ale mám ráda hezké kousky. Jako když si vezmete do moderního bytu jeden kousek starožitného nábytku. Já mám kabát značky Burberry, koupila jsem si ho v Římě, byl hodně drahý, ale k tomu už můžu nosit klidně i tepláky.

Jak jste se dostala ke scénáři pana Klímy Jseš mrtvej, tak nebreč?

Oslovila mě dramaturgie a já jsem si řekla, že by z toho šlo něco udělat.

Myslíte, že téma veksláctví ještě někoho zajímá?

Právě proto jsem to přetavila na vztahy. Rok 1988 byl točený velkými detaily, které hezky navodily tehdejší dobu. Nejdřív jsem si říkala, že budu točit o podivném nezajímavém klukovi, navíc trochu hajzlíkovi. Ale pak jsem pochopila, že prostřednictvím toho kluka může být divák vedený. Může z něj mít nějaký pocit, a to je ta katarze, která je dobrá. Je potřeba, aby ve všudypřítomném konzumu existovala alespoň minimální očista.

Pan Vávra chtěl v devadesátých letech natočit film o smrti Jana Masaryka, ale nedošlo k tomu. Nemáte chuť se do toho pustit?

Já myslím, že ne. To bylo téma přesně pro něj. Škoda, že mu na film nikdo nedal peníze, byl tehdy ještě ve skvělé kondici. Já bych radši natočila Baarovou. Je to ženská, má své úchylky, ale Masaryk, tehdejší politická situace, ne, to není moje téma.

I když jste spoluautorka scénáře?

Ne, já myslím, že bych to neudělala dobře.

Ale do Baarové se pustíte…

Určitě se na ni podívám, protože mám doma scénář, který napsal Vávra. Jmenuje se „Prokletá krása“, je velmi dobře historicky propracovaný, teď ještě fouknout do toho život. To není žádná sranda, točit o takovémhle člověku a o takové době.

Natočte to podle pravdy.

Ale po pravdě to bude trochu nuda, že jo.

Máte představu, kdo by ji mohl hrát?

Vůbec ne.

S moderátorem Karlem Šípem v jeho pořadu Všechnopárty

S moderátorem Karlem Šípem v jeho pořadu Všechnopárty

FOTO: ČTK

Vaše nejbližší plány?

Já už chodím jako s horkou vodou s jedním scénářem, který jsme psaly s Lenkou Procházkovou. Jmenuje se to Numero a je o Luisi Armstrongovi - dva kluci, velké přátelství, krásný příběh. Druhým projektem jsou povídky německého autora Maxima Billera. Chci jich zpracovat deset. Přiberu osm „famáků“ ze školy, já udělám dvě povídky a povedu nad studenty supervizi.

Jak pan Vávra zemřel?

Ještě ve dvě hodiny odpoledne jsem mu dávala párky, pivo a kafíčko. Nakrmila jsem ho, měl hodně oteklé ruce, sám by to už nezvládl. Pak usnul. Když umřel, neměl ty párky ještě strávené.

Vlastně krásná smrt…

A ještě jsem mu říkala, že ho miluju. Mně už nikdo nebude ve sto letech říkat, že mě miluje. Potřebovali jsme se, já jeho a on mě taky. Byli jsme spolu rádi.