Kdy vás napadlo, že byste mohl být lékařem?

Jako dítě jsem chtěl být letcem. Tedy až do té doby, než jsem začal nosit brýle. Pak mi tak nějak všichni řekli, že už to nebude ono. Hned druhým v pořadí byl lékař - specificky chirurg. Bavilo mě, že se skloubí práce rukou a hlavy dohromady. Navíc to celé dávalo smysl. Někde na gymnáziu jsem ještě krátce zvažoval architekturu, ale medicína mi přišla uspokojující.

Narodil jste se v Ostravě, vystudoval v Olomouci. Odejít do USA jste se rozhodl kdy?

Bylo to během studií. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl podívat do USA už ve třetím ročníku. Bylo to v roce 1992, kdy jsem tam byl na takové letní práci. Šlo o novou výukovou techniku - praktikovala se jen na jedné univerzitě v Kanadě a na Harvardu v Bostonu. Mohl jsem srovnat objem medicíny, která se tam tehdy prováděla, a také její kvalitu. Tam asi začal vznikat ten nápad. Když došlo k roku 1996, řekl jsem si, že bych to mohl zkusit.

Dallas Wiens podstoupil jako první v USA úplnou transplantaci obličeje. Na snímku po operaci s MUDr. Pomahačem.

Dallas Wiens podstoupil jako první v USA úplnou transplantaci obličeje. Na snímku po operaci s MUDr. Pomahačem.

FOTO: fotobanka Profimedia

Dallas Wiens podstoupil jako první v USA úplnou transplantaci obličeje. Na snímku před operací.

Dallas Wiens podstoupil jako první v USA úplnou transplantaci obličeje. Na snímku před operací.

FOTO: fotobanka Profimedia

Se svou manželkou jste se seznámil před studii?

Seznámili jsme se na chmelu před začátkem studia, ale začali jsme spolu chodit až v jeho průběhu.

Odcestovala s vámi do Bostonu hned?

V té době jsem byl velice nejistá existence, takže ona tady začala s očním lékařstvím a dokonce udělala i atestaci. Pak jsem se ale dostal do bodu, kdy jsem měl příslib na déle než jeden rok.

Bylo těžké ji přimět, aby odcestovala za vámi?

Nebylo to až tak zlé. Myslím, že si uvědomila, že nastal bod, kdy bychom se buď rozešli, nebo by ona musela přijet. Pokud si dobře vzpomínám, tak ten telefonát nebyl tak dlouhý…

Strávili jste už v Praze jako celá rodina někdy Vánoce?

Jezdíme s rodinou do České republiky každé léto. Ale nemáme zázemí, kde bychom mohli všechny o svátcích hostit. Vánoce tedy zatím ne. V různých momentech za námi přijeli moji rodiče či rodiče mé ženy a slavili jsme spolu.

Složitá operace Charly Nashové trvala celkem celkem 22 hodin. Tým vedl doktor Bohdan Pomahač.

Složitá operace Charly Nashové trvala celkem 22 hodin. Tým vedl doktor Bohdan Pomahač.

FOTO: fotobanka Profimedia

Abyste se v Bostonu uchytil, nabídl jste, že budete pracovat několik měsíců zdarma, pouze za praxi. Myslíte si, že by podobný přístup mohl zapůsobit i v dnešní době?

Vždy je důležité to nasazení a odhodlání. Všem musí být jasné, že to je to, co ten člověk opravdu chce dělat a že svou práci dovede ke zdárnému konci. To nakonec zvítězí. Touha dosáhnout cíle je důležitá pro jakýkoliv úspěch a určitě by to fungovalo zase. Ale lidem, kteří se mě na to ptají, vždy říkám, že nejsem recept, který by se dal zopakovat. Bylo tam mnoho specifických momentů. Je těžko nyní říct, zda by se někdo dostal stejnou cestou tam, kde nyní jsem.

Byla v začátcích nějaká chvíle, kdy jste si říkal: Tak a dost, to nemám zapotřebí, vracím se?

To ani ne. Byly krizové situace během extrémních podmínek při tréninku - 120 hodin týdně ve špitále, dvě probdělé noci a poté hned další celý den - to byly momenty, kdy si člověk říkal, jestli to vůbec dává nějaký smysl. Upřímně, nejsem příznivec takových podmínek, ale myslím si, že tak člověk získá zkušenost, kterou by jinak nenabyl.

Máte nějakou radu pro mladé lékaře, kteří by chtěli zkusit štěstí na vlastní pěst podobně jako vy?

Určitě si musí uvědomit, že na ně nikdo nikde nečeká. Pokud se chtějí dostat na kvalitní pracoviště a dělat kvalitní práci, tak budou muset dělat něco, co je odliší od davů ostatních a mnohdy lokálních lékařů. Ti mívají vždy určitou přednost. Myslím si, že to zejména v Evropě stále platí. Cizinci tu nejsou tolik vítáni jako v USA. A to byl právě jeden z faktorů, proč jsem se rozhodl odejít do Spojených států. Ale pokud mají chuť to zkusit, měli by za tím jít.

Na bostonské klinice vedete popáleninové oddělení. Kolik hodin týdně trávíte v práci nyní?

Teď už je to daleko normálnější. Řekl bych, že asi tak 60 hodin. Okolo dvanácti hodin denně.

Transplantací obličeje už máte za sebou nyní více, jaký to byl pocit dělat to poprvé?

Naštěstí u mě v tyto chvíle nestoupá nervozita, stoupá mi stupeň koncentrace. Byl jsem pod obrovským tlakem, aby se nic nezapomnělo a abych měl vše pod kontrolou. Doteď, i když se to snažíme změnit, jsem tím člověkem, bez kterého by to prostě nešlo.

Snažíme se ale vymyslet systém, který by zajistil nahraditelnost každého člena týmu pro případ, že by se cokoliv stalo. Z toho hlediska byla první operace náročná - člověk si uvědomoval tíhu momentu a zároveň neprobádané obzory. Musíte použít svůj nejlepší odhad a spolehnout se na to, že to, co si myslíte, bude opravdu fungovat. To byla asi ta úplně největší škola první operace.

Na kterou operaci jste nejvíce hrdý, právě na tuto první?

Jsem hrdý na každou operaci a nevím, zda se dá říci, jestli na jednu víc a na jednu míň. Je ale fakt, že druhá operace v pořadí, tedy ta první celkového obličeje, byla daleko více stresující zase z jiných důvodů. Byly tam tlaky na odběr život zachraňujících orgánů, a to už šlo do bodu, kdy jsem si říkal, že snad ani nemá smysl pokračovat. Zároveň jeden z klíčových chirurgů, kteří se mnou plán té operace vyvíjeli, byl úplně mimo území republiky. Dělal jsem to tedy sám s někým, kdo odběr obličeje nikdy v životě ani nezkoušel.

Charlu Nashovou znetvořil útočící šimpanz. Transplantaci bostonští chirurgové provedli v červnu tohoto roku.

Charlu Nashovou znetvořil útočící šimpanz. Transplantaci bostonští chirurgové provedli v červnu tohoto roku.

FOTO: fotobanka Profimedia

Charlu Nashovou znetvořil útočící šimpanz. Transplantaci bostonští chirurgové provedli v červnu tohoto roku.

Charlu Nashovou znetvořil útočící šimpanz. Transplantaci bostonští chirurgové provedli v červnu tohoto roku.

FOTO: fotobanka Profimedia

Chystáte během blízké doby nějakou další operaci?

Máme pacientku, která bude hned po mém návratu na čekacím listu. Takže pravděpodobně k další transplantaci obličeje dojde během pár měsíců.

Když neřešíte konkrétní operaci, na čem pracujete?

Snažím se řešit otázku vojáků s amputovanými dolními končetinami. Celé je to velmi kontroverzní. Nejsem si totiž jistý, že stojí za to spodní končetiny transplantovat. Ale pokud člověku chybí ruka nebo obě a k tomu noha, tak dává smysl to zkusit.

Kam jezdíte na dovolené? Jste spíše mořský, či horský typ?

Jsem mořský typ. Miluju lyžování, ale asi bych ještě radši dělal windsurfing a byl v teple na lodi. A co se týče destinací, byli jsme skoro všude. Navštívili jsme třeba Mexiko, Panenské ostrovy či Havaj. Na všechna tato místa bych se chtěl zase vrátit. Takový Karibik v zimě je zase úžasný v tom, že se člověk trochu ohřeje. Pokud bych ale měl vybrat jedno oblíbené místo, tak by to byla asi Havaj.

Věříte, že se vy sám či vaše děti vrátíte do ČR?

Zatím nevím, jaké by byly podmínky, aby k tomu došlo, ale člověk nikdy neví. Děti to tady milují, i díky tomu, že sem vždy přijedou jen na dovolenou. Naše dcera už ve svých osmi letech řekla, že bude určitě žít v Česku. Těžko ale říci, jakou to má vypovídající hodnotu. Přece jen když sem přijede, nikdy není škola a ona to tu má spojené s pohodou.

Chybí vám v USA něco českého, vyjma širší rodiny a přátel?

Rodina a přátelé jsou to nejhlavnější. Jinak mám pocit, že už se tam vše dá najít. Dokonce i ten chleba už se tam dá objevit prakticky český…