Jednomu říkali sluníčko a druhému mrak. Václav (68) má dodnes pohled a úsměv bezelstného dítěte, Janovo (62) vnitřní zadumání dostalo podobu starostlivosti. Až mě zaskočilo, jak jsou tihle bráchové otlučení životem propojeni láskou i humorem. Když první následkem mozkové mrtvice pomalu hledá slova, sleduje druhý každý jeho pohyb a v pravý moment vstoupí do hry. Vlídně se shazují, překřikují, smějí, nahrávají si.

„Nemyslete si, že na Vaška reaguje úplně každý. Zrovna jdeme z televize, kde se ho dívenky na vrátnici ptaly: Kdo jste a co chcete? Teprve když jim ukázal svoji fotku s podpisem, spojily si jeho šediny s písničkou Půlnoční,“ usměrňuje Jan moje nadšení.

Nemusím se asi ptát, čím právě žijete - jak si to výsluní užíváte?

Václav: Zažívám moc pěkný pocit, možná ještě silnější než kdysi dávno, kdy sláva přišla jaksi samozřejmě. Připadám si jako na permanentní půlnoční, všichni se mě na ni ptají. Ta nabídka se ke mně dostala díky bráchovi.

Jan: Začalo to nenápadně. Oslovil mě producent Strnad s tím, že vzniká film, kde by měla být písnička - jakoby dobová, ale v podstatě nová. A poslal demosnímek, který mi už na první poslech přišel jako jasný hit, hodící se přesně pro bráchu. Tak jsem mu ho přinesl se slovy, že by do toho měl jít. Jména autorů mu nic neříkala, ale brzy jsme si všichni padli do noty.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Proč myslíte, že má Půlnoční tak nevídaný úspěch?

Václav: Možná tím, že jsem dvacet let neudělal žádný klip, takže je to docela překvapení. Taky si ti kluci třeba řekli, že když už jsem hrál v jednom oscarovém filmu - v Ostře sledovaných vlacích - mohla by to být cesta k dalšímu Oscarovi. Alois Nebel o něj bude usilovat, je mezi nominovanými. Moc bych mu to přál, ale nechci to zakřiknout. No a jistě sehrálo roli i to, že mi ta písnička šla od srdce, je poznat, že v ní je všechno…

Jan: Znal jsem ten text velmi intimně, protože jsem ve studiu zpíval druhý hlas. Ale když jsem poprvé viděl hotový klip, vtáhl mě silně do emocí. A když brácha zvedl při slovech „beránku náš“ ruce, dojalo mě to a zaskočilo. A to ho znám odmalička jako své boty!

Václav: Na křtu v divadle Archa se tisícovka lidí postavila a zpívala se mnou refrén „alelujá“. To mi vehnalo až slzy do očí.

Jan: No víš, Vašku, ten text je jednoduchý, kdo by neznal alelujá!?

Změnil se tím nějak váš život?

Václav: Museli jsme se naučit Půlnoční hrát i na koncertech naší kapely Bacily, která letos slaví čtyřicáté narozeniny.

Jan: Tím se až tak život nezměnil. Ale ta odezva na internetu je překvapivá. I reakce novinářů a médií. Reagují vlastně tři generace, které to oslovilo. Což dokazuje, že když nemáte klip, neexistujete. Vašek to zažil už dvakrát: poprvé po nástupu normalizace, kdy si politická garnitura chtěla vytvořit vlastní hvězdy, podruhé po roce 1989, kdy opadl zájem o kulturu, a přestože jsme hráli dál, média na nás zapomněla, hledala nové tváře. Tuto novou normalizaci paradoxně dělají většinou stejní lidé.

Václav: Půlnoční přišla navíc v pravou chvíli, před Vánoci… Takže jsme si řekli, že bychom měli udělat napřesrok velkou vánoční desku. Plánovali jsme ji už spoustu let, ale tahle píseň rozhodla.

Vy sami pracujete běžně s internetem, uvědomovali jste si dřív jeho dosah?

Jan: Vašek je po všech stránkách líný, pro něho je to moc práce. Takže co mu neudělá syn nebo nepředvedu já, do toho se nepustí. Internet samozřejmě má, ale naučil se jen věci, které bezprostředně potřebuje ke své profesi. Hledat něco navíc se mu nechce.

Václav: Zvládl jsem poštu a umím si pustit nahrané základy písniček, kde se učím texty. Informace zatím hledám klasicky v papírových novinách a knížkách. Ale třeba mě to teď bude víc motivovat…

Jan: Neustále mu opakuji, že internet je rychlejší a lepší v tom, že informací tam je víc.

Sledujete současnou muziku? Fandíte někomu?

Jan: Nejraději poslouchám vážnou hudbu. Možná je to věkem nebo únavou, ale mám pocit, že v naší branži se hodně vracejí k tomu, co už tu bylo, že se všechno opakuje. Své favority nechci jmenovat, aby si o sobě moc nemysleli.

Mají to dnes každopádně těžší než my, je větší konkurence a naopak slabší zázemí… Brácha měl výhodu, že v době jeho začátků vznikala divadla malých forem (Semafor, Rokoko, Alfa), kde měli zpěváci kolem sebe tvůrčí týmy a naučili se v angažmá spoustu věcí. Dnes se líhnou rychlokvašky.

Václav: Sledoval jsem SuperStar a myslím, že ta generace je dobře disponovaná. Třeba Gábina Gunčíková je opravdu skvělá. Nebo David Spilka z Olomouce. A v Brně jsem teď viděl muzikál Gentlemani (který jsme kdysi dělali v Karlíně), hráli a zpívali ho studenti JAMU a byli bezvadní!

Vím, že Václavova žena je vážně nemocná a vy mu Jane hodně pomáháte…

Jan: Teď zrovna jsem byl u bráchy čtyři dny v celku. Hlavně se ho snažím víc rozpohybovat, protože má tendenci akorát sedět a číst noviny. Hýbe se, ale pomalu, takže já jsem takový urychlovač.

Kromě toho mu vždycky uvařím něco dietního k jídlu a dokonce jsem s ním začal hubnout, abych ho inspiroval. Výsledkem je, že já mám o deset kilo méně, než bych měl mít, a on stále deset kilo navíc. Ideální by bylo, kdyby mi ta kila dal. Naposledy jsem vařil krkovičku po staročesku. Ovšem aby byla dietní, použil jsem krůtí maso, spoustu zeleniny a nízkotučnou smetanu. Pochopitelně bez knedlíků. Ještě teď se mi sbíhají sliny.

Václav se po ztrátě paměti naučil znovu 22 písniček plus hymnu. Učí se další? Nebo se paměť „rozvzpomněla“?

Jan: Bohužel si všechny musí nadupat do hlavy znovu. Ale teď jsme dostali od Dušana Neuwertha a Jaromíra Švejdíka z Umakartu šest zbrusu nových písniček, které se začíná učit.

Václav: Na jaře by s nimi měla vzniknout nová deska a vyrazíme na menší společné turné: dvojkoncerty Umakartů a Bacilů. Mohlo by se to jmenovat Bacily na Umakartu.

Obdivuji váš báječný bratrský vztah, v málokteré rodině to takhle funguje. Byli jste vždycky takoví parťáci?

Jan: Brácha mi kdysi mockrát pomohl, třeba že mě vykoupil z vojny. To udělal dobře a teď zase pomáhám já jemu. Což dělám vlastně i pro sebe. Funguje vzájemná symbióza.

Václav: Tak by to mělo v rodině být.

V oscarovém filmu Ostře sledované vlaky (1966) si Václav zahrál nezapomenutelnou roli Miloše Hrmy.

V oscarovém filmu Ostře sledované vlaky (1966) si Václav zahrál nezapomenutelnou roli Miloše Hrmy.

FOTO: fotobanka Profimedia

Jaké je vaše nejčastější téma hovoru? Hádáte se vůbec někdy?

Václav: Většinou se bavíme i hádáme o práci. A o mojí životosprávě. Brácha mi říká: hejbej se a nežer!

Jan: To je každodenní téma. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš - ale já se o to snažím pořád. Se střídavými výsledky. I kolem muziky si bez servítků vyříkáme všechna pro i proti. Nakonec vždycky jeden ustoupí, respektive zatne zuby. Ale u nás je ta výhoda, že se kvůli tomu nerozejdeme jako někteří kolegové.

Václav: I někteří sourozenci mají problémy, ale nebudeme to roznášet…

Jaký vztah jste měli v dětství? Václav je o šest let starší, což je v jistém věku hodně…

Jan: Byl to velký rozdíl, ale v momentu, kdy Vašek zpíval a já ho doprovázel na piano nebo harmoniku, se na věk zapomnělo. Začali jsme v době mých čtyř pěti let. S lidovkami. Velkou roli sehrál rozhlas, ale hlavně babička s maminkou, které s námi hodně zpívaly, i při mytí nádobí, pořád. Moje nejoblíbenější písničky ovšem byly Tancovala žížala a Sulika - tu jsem se naučil jako první.

Václav: Později nastoupili Suchý a Šlitr a rádio Luxembourg. To jsme poslouchali v noci pod peřinou, měli jsme to jako ukolébavku. Obvykle nás maminka ráno budila a vypínala rádio.

Bavily vás podobné věci, koníčky, sport…?

Václav: O sport jsem se zajímal určitě víc já. Hrál jsem jako dorostenec volejbal za chemičku Ústí - to hráli ještě normální lidi, dnes jen obři. Taky pinčes, ten měl rád i brácha a později na turné jsme pořádali noční zápasy. Na škole jsem založil časopis Sputnik, kde jsem fungoval jako sportovní a kulturní redaktor. A říkal jsem si, že když mě nevezmou na DAMU, stanu se sportovním komentátorem.

Jan: Brácha skvěle komentoval různé závody, čehož využil kdysi i v písničce Auto jako páv. Já byl úplně jinej. On byl velmi výřečný a aktivní, já se pořád někde mračil a mlčel. Teď musím být jeho mluvčí, což mi fakt nesedí. Nová situace mě donutila naučit se mluvit…

Já chtěl odmala dělat něco s muzikou, ta mě bavila. Vyrůstali jsme v Ústí - maminka pracovala ve Státní opeře a my tam chodili jako domů. Všechny opery jsme znali zpaměti a sami si je přehrávali. Vaška pak vytáhl dirigent Viktor Málek na jeviště, mě nejčastěji našli u volného piana. Když mě maminka hledala, poslouchala, odkud se ozývá brnkání.

Václav: Uměl jsem nazpaměť Carmen, Prodanou nevěstu, Tosku, Jakobína…

Prováděli jste jistě i nějaké lumpárny, prali se…

Jan: Samozřejmě. Na čele mám dodnes jizvu od přezky na bačkoře, kterou po mně brácha hodil. Byly doby, kdy jsme se dost prali, to byl Vašek ještě větší, tak si na mě troufl. Když jsem ho přerostl, už jsme se neprali.

Václav: Viděl jsem to v My Fair Lady, kde Líza hodí po profesoru Higginsovi trepku. I když důvod byl úplně jiný.

Legendární Golden Kids v dobách největší slávy roku 1968.

Legendární Golden Kids v dobách největší slávy roku 1968.

FOTO: ČTK

Líbily se vám stejné holky, nebo jste měli rozdílný vkus?

Jan: Spíš stejný. Bráchova první velká láska byla cikánka, viď? Mně se taky moc líbila, jenže jsem byl ještě moc malý…

Václav: Poznali jsme se na nějaké zábavě a pak jsme se procházeli po Ústí. Ale k ničemu nedošlo! Byla to jen platonická láska… V té době jsem balil holky právě na tancování. A na gymplu jsem vždycky dováděl na plesech paní profesorky, což se možná projevilo na známkách. Když jsem slavil šedesátiny, s jednou z nich - Jiřinkou Michálkovou - jsme si to zopakovali.

Jan: Je pravda, že já jsem svoji první ženu poznal taky při tanci - dokonce přímo v tanečních. Jenže se vyplnilo přísloví: Nehledej ženu při tanci, ale při práci.

V 60. letech jste šli chvíli každý svou cestou. Václav hrál v divadle v Mostu a v Plzni a pak se stal hvězdou pražského Rokoka. Jan studoval na vojenské konzervatoři v Roudnici hru na violoncello… Jak to bylo s tím vykoupením z vojny?

Jan: Já jsem roku 1968 maturoval, prvního srpna nastoupil na vojnu do Milovic a za dvacet dnů jsme měli v okně hlaveň tanku. V prosinci nás převeleli na Slovensko, kde jsem si měl odkroutit zbytek služby a pak podepsat papír jako vojenský muzikant z povolání. Naštěstí se z toho úvazku šlo vyplatit a zaplatit školné. Téměř patnáct tisíc, což bylo jako dnešní výplata za rok. Brácha je tehdy dal dohromady a já říkám, že mu od té doby musím sloužit.

A jak to bylo dál?

Jan: Chvíli jsem ještě studoval, ale pak jsem se musel ženit, v tom jsem bráchu předběhl o čtyři roky. No a pak jsem se skamarádil s Otou Petřinou, který u nás občas přenocoval po koncertu s Vaškem, Martou a Helenou. On hrál na kytaru, já na cello a improvizovali jsme. Když se roku 1981 řešilo složení bráchovy kapely Bacily, zjistili, že hraju i na piano a klarinet a kytaru, tudíž můžu být taková holka pro všechno.

Václav: Já se učil na piano čtyři roky a uměl jsem to, co brácha za tři měsíce. Což mě tak naštvalo, že jsem toho nechal. Byl prostě lepší.

Takže zase spolu. Asi nejvíc vás ale spojila Václavova mozková příhoda roku 2002?

Jan: To bylo ošklivé, ale já mu předpovídal, že když neshodí kila, něco se mu stane. Bohužel to přišlo. Začalo to velmi nenápadně, Vašek ještě normálně řídil auto, pak zjistil, že nemůže mluvit a táhne ho to k jedné straně…

Václav: Můj spolužák doktor Jirka Kolouch, který mě kdysi učil anglické texty a hrál ve dvou kapelách, zažil letos v lednu totéž co já. Přitom byl hubený a sportoval!

Jan: Nevymlouvej se na to, bratře. On se mohl přepínat zase jinak, něco dělal špatně. Ty sis prostě naběhl. Bratr je mistr na výmluvy, ale ta mrtvice ho bohužel dostihla.

Co bylo na cestě zpět nejtěžší? Učit se mluvit a číst, vtloukat znovu do hlavy texty, držet dietu, hýbat se?

Václav: Všechno. Měl jsem kliku na skvělou logopedku, doktorku Michaličkovou, která mě naučila systém, jak to zvládnout. Skládám slova jako při scrabble, ale když jsem unavený, pořád mi přeskakují slabiky. Naštěstí moje paměť zůstala - kromě textů - nedotčená.

Jan: Události, fakta, cesty… zná líp než já. Takže když něco nevím, jdu za bráchou.

Mají k sobě vaše děti podobný vztah jako vy? Vídáte se pravidelně i s rodinami?

Jan: V dětství spolu bývaly hodně, naše rodiny slavily společně i Vánoce. Ale protože já teď bydlím až u Sadské a v zimě jsou silnice všelijaké, rozdělili jsme se.

Já s manželkou a synem se scházíme s dcerami z prvního manželství a jejich rodinami. Vašek je doma se ženou a synem, který se vloni oženil. Dědka z něj ještě neudělal, zato já jsem už trojnásobný! Mám Šimonka, tomu je tři a půl, roční Sofii a čtrnáctiletou Aničku. Můj o tři týdny mladší syn se narodil rovnou jako strejda. Zpíval se sborem Puerigaudentes, s nímž objel celý svět. Anička zase chodí do souboru rokenrolového tance a jsou novopečení mistři světa.

Václav: Náš Vašek se taky věnuje muzice, dělá se mnou jako zvukař a hudební režisér. On ani jeho žena Hanka zatím na děti nespěchají. Hanka učí angličtinu ve škole, kam Vašek chodil devět let do školy. Kruhy se uzavírají…

Jaké vůbec bývaly vaše dávné Vánoce?

Václav: Právě k Vánocům se váže naše úplně první vystupování na veřejnosti. Zpívali a hráli jsme koledy - nejprve doma u stromečku a pak i pro sousedy z okolí.

Jan: Bývalo to nádherné. Strašně rádi vzpomínáme na slavnostní atmosféru, na vůni cukroví, purpury a jehličí, na koledy a všechny rituály kolem. Většinu z nich dodržujeme stále. Když jsem po revoluci učil hudebku, připravil jsem s dětmi pásmo koled, které jsme pak natočili ve studiu Zdeňka Rytíře. Půlka byla zpívaná a druhá část jen hudba, takže děti mohly zpívat samy s rodiči. Takové karaoke. To si pouštíme každý rok.

Bacily letos slaví 40 let své existence, vedoucím skupiny je už 37 let (po Otovi Petřinovi) Jan Neckář.

Bacily letos slaví 40 let své existence, vedoucím skupiny je už 37 let (po Otovi Petřinovi) Jan Neckář.

FOTO: ČTK

Letos pod stromečkem přibude Půlnoční. Chodíte i na půlnoční Rybovu mši do kostela?

Jan: Dřív jsme chodívali hodně, hlavně v době dospívání, což spadalo do půlky 60. let, tehdy se uvolnila celá společnost a k tomu patřila taky půlnoční návštěva kostela.

Václav: Dnes bych rád, ale zdraví mojí ženy Jáji to nedovolí.

Jan: Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, co je v životě podstatné a důležité. Dárky jsou fajn, ale hlavně by se o Vánocích měla sejít ve zdraví celá rodina. Co víc si přát…

Václav: Hodně štěstí a zdraví a lásky…

Oba: Veselé Vánoce, alelujá!