Jako malá holka měla dlouhé vlasy, od první do páté třídy dokonce až po zadek. Smáli se jí, že ji rodiče ukradli cikánům z vozu, když zrovna jeli kolem. Pak se její maminka rozhodla, že dá dceru ostříhat, a od té doby se už Dagmar nikdy dlouhovláskou nestala.

„Nevím, co k tomu maminku vedlo, asi měla pocit, že se vlasy dají lépe upravit. A já jsem to své desetileté dceři udělala také. Tatínek jí vysvětlil, že s kratšími vlasy bude míň starostí a hlavně že jí víc sluší. Když nejsem doma, nemá Dorothee kdo zaplést copy. Tak jsme ji přesvědčili, aby se dala ostříhat. Má boba a v novém účesu vypadá jako slečna,“ říká pěvkyně. Její čtrnáctiletý syn Theodor zatím dlouhé blond vlasy uhájil.

Ani malé školačce Dagmar zkrácení vlasů nevadilo. Naopak, byla na to pyšná.

V projektu Kořeny osobností vysadila v pražské botanické zahradě tupelu lesní (Nyssa sylvatica). Při zalévání si zpívala. Huňatou šálu upletla vlastnoručně.

V projektu Kořeny osobností vysadila v pražské botanické zahradě tupelu lesní (Nyssa sylvatica). Při zalévání si zpívala. Huňatou šálu upletla vlastnoručně.

FOTO: Archiv, Právo

„Na začátku sedmdesátých let se nosily zajímavé účesy, tupé sestřihy. Mám na to vlasy a byla jsem s nimi velmi spokojená. Krátké nosím dodneška. Ale záleží hodně na kvalitě. Jsou-li moje těžké husté vlasy dlouhé, dají se nosit jenom v ohonu. Takhle s nimi můžu dělat různé věci.“

Odkrývají obličej

Krátce po revoluci chodila ostříhaná na kratičkého ježka. Vydržela to až do roku 2004.

„Nic jsem nechtěla vyjádřit, měla jsem na to chuť, bylo to takové období. A musíte mít dobrého kadeřníka, který ten účes umí. Jde také o to, že vám ježek odkryje celý obličej. A to jsem si tenkrát mohla dovolit.“

V éře krátkého účesu zpívala v Národním divadlePraze hlavní postavu v opeře Carmen.

„Režisér Jozef Bednárik ji nainscenoval tak, že jsem na začátku představení měla paruku a pak mě žárlivé cikánky zmlátily a ze vzteku ostříhaly. To byla v době, kdy Carmen žila, pro ženu největší potupa,“ vzpomíná držitelka Ceny Thálie. Ocenění získala v roce 1999 právě za ztvárnění Bizetovy Carmen.

Do salónu chodí občas

Letos Dagmar Pecková oslavila padesátiny. Už si zvolna zakrývá obličej pěstěnou patkou a používá melír. Doba krátkých vlasů minula a dlouhé šediny v budoucnu také neplánuje. Vyhovuje jí současná délka. Ke své kadeřnici chodí nepravidelně.

Dagmar Pecková

Dagmar Pecková

FOTO: Archiv, Právo

„Když střih drží, tak k ní zajdu třeba až po dvou třech měsících. Není pravda, že Němky navštěvují kadeřníka jednou týdně, jak se tvrdí. Nemyslím si, že si to každá může dovolit, když za to platíte 150 až 160 eur. Jistě, ježkovitý účes chce ostříhat jednou za měsíc, ale to, co teď nosím já, vydrží dlouho,“ směje se pěvkyně, která do ČR přijela na sérii koncertů.

Zpátky na vesnici

Česká mezzosopranistka, která se prosadila hlavně v cizině, byla v angažmá v drážďanské Semperově opeře a Státní opeře v Berlíně, vystupovala též v Královské opeře Covent Garden v Londýně a v Carnegie Hall v New Yorku. Jen v pražském Národním divadle ji na začátku kariéry odmítli. Neodhadli její talent. I přesto se tam občas jako host vrací.

Žije už devět let v malé vesničce Heuweiler poblíž Freiburgu s druhým manželem, trombonistou Klausem Schiesserem. Vychovávají spolu dceru Dorotheu a syna Theodora, jehož otcem je člen Wihanova kvarteta, violoncellista Aleš Kaspřík. Poprvé byla krátce vdaná za hudebního publicistu Jiřího Vejvodu.

„Tohle bydlení mi vyhovuje. Vyrůstala jsem v Medlešicích u Chrudimi, menší vsi, než je ta naše. K nám lidé přijíždějí na léčení a já v tom místě žiju. V pražském bytě mi pod okny jezdí auta, nemůžu pořádně spát a vadí mi prašné prostředí. Stres, který z toho vzniká, je na hlas nejhorší. Ale naštěstí už nemusím nikomu nic dokazovat.“