To, kam jsme se u nás v posledních letech dostali s morálkou, je podle ní velmi smutné. „Padla veškerá tabu a to, co se kolem nás děje, mě děsí. Přitom jsme vůči všemu čím dál víc otupělí, což chápu jako pud sebezáchovy, jenom nevím, kam to ještě může jít dál. Nedělám si iluze, že před dvěma sty lety měli lidé jiné povahové vlastnosti, ale dnes nás bohužel ničí naše vlastní přemrštěné potřeby a technický pokrok.“

Podle herečky jsme se dostali do stadia, že už zapomínáme na to, že jsme především lidi a že máme jiné primární založení než počítače. Nejsme stroje a naší podstatou jsou city a emoce.

Příběh se opakuje

Mezi svými kolegy působí jako solitér. „V naší branži si každý jdeme svou cestou, ale žádné separování v tom není. Divadlo i film jsou vždycky týmová práce. Když jsem byla devět let v angažmá Divadla na Vinohradech, chodila jsem tam jako domů mezi své. Pak jsem ale začala i zpívat a věnovat se dalším věcem, které mě zajímají, a proto jsem odešla na volnou nohu.“

Právě tím se však Kateřina Brožová stala jakýmsi solitérem chtě nechtě. „V podstatě mi to ale vyhovuje, protože mi to umožňuje poznat samu sebe. Vyrůstala jsem jako jedináček, a tak mě vlastně samotářství provází životem odmalička. Proto jsem si pro svou dceru Kačenku přála sourozence, aby se příběh neopakoval,“ vysvětluje. Ale v životě nebývá vše podle našich přání a Kateřina Brožová v posledních letech žije bez partnera.

„Kamarády samozřejmě mám, ale je pravda, že večírky nevymetám a nechodím s kolegy popíjet po představení, protože se o Kačenku starám sama a domů dojíždím několik kilometrů za Prahu.“

Svou roli určitě sehrává i nepříjemná zkušenost, kdy se herečka před lety stala terčem vyhrožování a vydírání, které – jak sama říká – zvládla bez prášků i alkoholu jen díky své pevné vůli, ale stálo ji to mnoho sil. Od té doby je ve vztazích s okolím opatrnější, nicméně svou práci chce stále dělat, jak nejlépe umí, a také se se chce věnovat své rodině.

„Dostala jsem opravdu hodně velké rány, a to bohužel především od bývalého přítele a také od bulváru, který si vymýšlel neskutečné věci. Zažila jsem nejsprostší způsoby chování, jaké si umíte představit, a vlastně i pokusy o likvidaci mé osoby. Došlo i na soudní spory. Lidí, co se na té vlně rádi svezli, bylo víc. Možná i proto jsem se trošku stáhla do sebe. A když doma máte malé dítě, o které se musíte postarat, vše se násobí. Čtenáři bulváru samozřejmě hned nezkoumají, jak se věci mají doopravdy, takže vše ještě zhoršuje pocit bezmoci,“ tvrdí.

Holka z vesnice

K tomu Kateřina ještě dodává, že v jisté době měla ve své blízkosti lidi, kteří především toužili po zviditelnění, a koupit si článek v bulvárním tisku pro ně nebyl žádný problém. „Jenže lež plodí lež a při množství bulvárních informací pak vznikly další vylhané články i jinde. Média mají velkou moc a na objednávku dokážou kohokoliv i zničit, pár takových příkladů z politiky a společenského života by se našlo.“

Tvrzení, že jde o daň za slávu, Kateřina odmítá. Spíš je podle ní ve hře něco jiného. „Když máte blonďatou hlavu a vypadáte k světu, některým lidem z pohledu na vás jaksi nedojde, že v hlavě máte také mozek a kromě toho i duši,“ konstatuje.

V muzikálu Kat Mydlář jí byla svěřena záporná role intrikánky Žofie. Na snímku s Danielem Hůlkou a Martinem Poštou.

V muzikálu Kat Mydlář jí byla svěřena záporná role intrikánky Žofie. Na snímku s Danielem Hůlkou a Martinem Poštou.

FOTO: ČTK

Kateřina Brožová je symbolem atraktivní a přitažlivé ženy, ale bezděky mi svými slovy potvrdila, že za všechno se platí. Na dotaz, zda někdy dokáže ze své schopnosti magneticky přitahovat zraky a pozornost okolí také slevit, odpovídá: „Doma jsem ráda ve sportovních kalhotách, v tričku a nenalíčená, prostě přirozená. Je to pro mě osvobozující. Když jsem ale mezi lidmi, považuju za samozřejmé upravit se tak, aby pohled na mě byl příjemný.“ Hodiny před zrcadlem však rozhodně netráví.

„Spousta lidí mě má zaškatulkovanou jako princezničku, která chodí na manikúry a vymetá butiky, ale tak to není. Bližší je mi vzít si tenisky a jít s našimi pejsky do lesa. Na druhou stranu jsem žena se vším všudy, a tak se zajímám o všechno, co s naším holčičím světem souvisí, a to je i svět módy. Od svých šesti let do šestnácti jsem vyrůstala s rodiči na okraji Prahy ve starých Ďáblicích, takže přestože jsem Pražačka, jsem tak trochu i holka z vesnice a od koní.“

Pro Kateřinu, která už jako malá velmi milovala přírodu, toto místo znamenalo mnoho. Proto i dnes bydlí za Prahou. „U nás na venkově čerpám energii a vůbec si nedokážu představit, že bych bydlela ve městě. A taky dělám, co můžu, abych si tento standard udržela. Kolem domu je pořád hodně práce, ale zatím to zvládám. Odklízet v zimě lopatou sníh je pro mě to nejmenší. Střechu si samozřejmě nevyměním ani si nepoložím dlaždičky, ale spoustu věcí opravit a zařídit zvládnu.“

To, co Kateřinu nejvíc limituje, jsou čas a její vlastní síly. Bez hospodyně by se neobešla. „Ale i tak se stává, že vydám víc energie, než získám, a pak většinou onemocním. Odehrát představení s chřipkou se dejme tomu dá, ale odzpívat už ne, takže to je pro mě vždycky varování, že bych měla zvolnit.“

Oporou je jí především dcera. „Kačenka má po mně citlivou povahu a je smyslem mého života – díky ní jsem vlastně přestála i ta nejtěžší období. Snažím se s ní mluvit o všem, co se kolem nás děje, vést ji správným směrem a mít s ní kamarádský vztah, i když někdy samozřejmě musím být i přísná, protože do značné míry supluju také mužský prvek.“

V říjnu už hereččina dcera oslavila své desáté narozeniny, a tak se z ní pomalu stává slečna. „Přibývá i školních povinností a kromě toho má Kačenka také spoustu zájmů a kroužků, ale nejvíc miluje přírodu a zvířata, v tom je rozhodně po mně. Každé zvířátko, které vidí, pohladí, zajímá ji každý pejsek, společně jsme zachraňovali i netopýra, který nám vletěl do pokoje. Jako malá jsem byla stejná. Pořád jsem domů nosila ježky, křečky, kočky, mloky, hady nebo ještěrky. Také miluju rybaření, které je pro mě především útěkem do ticha. Od vody máme s Kačkou spoustu hezkých zážitků a každou rybku, kterou chytíme, pustíme zpátky.“

K dvanácti muzikálům přibydou Bídníci

Přestože Kateřina Brožová vystudovala činoherní herectví na pražském DAMU, věnuje se také muzikálům. Od počátku 90. let hrála celkem už ve dvanácti a brzy k nim přibydou další. Na jaře se objeví už podruhé jako Fantine v Bídnících, kteří se po šesti letech vracejí do pražského Goja Music Hall. Právě k této roli má výjimečný vztah a těší se na ni. Proč?

„Jednak je to krásná role v nádherném příběhu, který každý zná a který svou uměleckou hodnotu už mnohokrát prokázal. Na divácký zájem jsem zvědavá, ale osobně si troufám předpovědět, že bude velký.

Když jsme Bídníky hráli před pár lety, byla pro mě Fantine i terapií, protože jsem v té době prožívala rozchod se svým bývalým manželem. Vždycky jsem se v té roli vvbrečela a vykřičela a trochu se mi ulevilo. Jsem zvědavá, jestli se ty staré bolístky rozjitří i teď, ale i tak se moc těším.“

Muzikál Bídníci bude uveden s novými úpravami v hudebním aranžmá a novinky budou i v obsazení. Režie se opět ujme Petr Novotný.

V této divadelní sezóně můžeme Kateřinu vidět také v různorodých rolích ve hrách divadla Palace, v Divadle Bez Zábradlí, na Broadwayi, v Hybernii a v Hudebním divadle Karlín. Často jezdí i na zájezdová představení.

Už teď také ví, že na jaře 2013 by se měla objevit v hlavní roli dalšího muzikálu Michala Davida nazvaného stručně a výstižně Mata Hari. Je to podle ní další krásná nabídka, na kterou se těší, protože to je zajímavá ženská postava se silným příběhem.

V Divadle Bez Zábradlí začne Kateřina Brožová v únoru zkoušet italskou hru Pět za jednu v režii Petera Gábora a Janek Ledecký ji oslovil s rolí královny při plánovaném znovuuvedení muzikálu Hamlet. „Přišla i filmová nabídka. Jsem zvědavá, jak to všechno stihnu,“ říká k tomu diva. Kromě své práce se věnuje také charitativním akcím a mj. je patronkou nadačního fondu Slunce pro všechny.

Věřím na osud

Zatímco po pracovní stránce krásné herečce a zpěvačce štěstí přeje, v osobním životě stále ještě nenarazila na spolehlivého, milujícího a tolerantního partnera, který by pro ni byl stálou oporou.

„Někdy mi mužská náruč samozřejmě chybí, protože jsou situace, kdy se to skutečně ve dvou lépe táhne, ale buď někoho potkám, anebo ne. Věřím na osud a na to, že co se má stát, se také stane. Potkávám různé muže, zajímavé a inteligentní, ale zatím jsem většinou narážela na rozdílnost povah a životního stylu,“ povzdechne si s tím, že čím je člověk starší, tím víc ho také ovlivňují předchozí zkušenosti.

„U mě je to tak, že v první řadě si s mužem musím rozumět a mít si s ním o čem povídat. Důležité je vzájemné pochopení a sdílení, jinak to podle mého názoru fungovat nemůže. Díky své profesi mám však také úplně jiný životní rytmus, a to od mužů vyžaduje velkou toleranci.“

Kromě toho si však její potenciální partner musí také rozumět s její dcerou Kačenkou. „Přijde mi zvláštní, že některé ženy nevydrží samy ani chvilku a dítěti pořád vodí nějaké strejdy. To není moje cesta. Nejsem typ, který vedle sebe musí mít někoho za každou cenu. Za to, že jsem se dokázala postavit na vlastní nohy, jsem životu vděčná.“

Kateřina Brožová je svá. Nevnucuje se a nechodí tam, kam ji nezvou. Umí být diplomatem, ale když jí dojde trpělivost, říká věci na rovinu, což pak její okolí většinou nese velmi nelibě.

„Lidé si už vzájemně neumějí naslouchat a ztrácejí schopnost empatie. A internet? Je to skvělá věc, ale třeba sociální sítě můžou být i nebezpečné. Nechápu, jak někdo může trávit čas nesmyslnými virtuálními debatami s cizími lidmi, místo aby udělal něco užitečného nebo šel třeba ven na procházku. Žijeme v divné době. Materiální svět nás přerostl a duše se vytrácí. Přesto věřím, že návrat k podstatě bytí nastane.“