„Lezou totiž kamkoli. Na strom, pod zem, rozběhnou se zkrátka, kam je napadne, a já proto musím být odhodlaná se za nimi kdykoli rozeběhnout,“ tvrdí. Sympatická herečka Míša Maurerová, kterou si pamatujeme hlavně díky její roli kadeřnice Digi v seriálu Ulice a z moderování každoroční akce České televize Pomozte dětem, totiž na dva a půl roku vyměnila televizní kamery za radosti mateřské dovolené.

Proto byl její první natáčecí den po tak dlouhé době trochu poznamenán nervozitou. „Bydlím na samotě, starám se o děti, muže i naše zvířectvo a nejčastěji nosím tepláky. Většinu bot jsem vyměnila za pohodlné tenisky. Oblečení dělím na to s dětmi a bez dětí,“ vysvětluje.

„A najednou ze mě měla být zase herečka, atraktivní a charismatická žena. Tak jsem si umyla ruce od bahna, nalakovala nehty, načesala vlasy, abych se cítila lépe. Kromě znalosti textu je to vlastně má základní příprava. Naštěstí herectví je jako jízda na kole. Nejprve jedete pomalu a trochu nejistě, ale nezapomíná se to.“

Každá ženská je potvora

Novou příležitost dostala po mateřské v seriálu Cesty domů, kde hraje Lenku Slukovou, učitelku v mateřské školce. Sotva se zamilovala a provdala, manžela jí zavřeli do vězení. Čekala na něj, ale čím dál víc pochybovala o svém citu. A když po letech potkala svou první lásku, zdá se, že má jasno. Jenže i on je ženatý.

Přiznává, že pro Lenku Slukovou má pochopení i proto, že jí se v životě přihodilo něco podobného. „Nemyslím, že by to byla potvora,“ hájí svou postavu. „Každý, kdo se zamiluje, se stává tak trochu sobcem. Copak musí být každá ženská, která se zamiluje do zadaného chlapa, nutně mrcha? Pro člověka, který má v sobě vnitřní morálku, je to drama. Herecky je tento rozpor dost vděčný.“

Již několik let se snaží spolu s Tomášem Hanákem, Marcelou Augustovou, Alenou Zárybnickou a Vojtou Kotkem v rámci akce Pomozme dětem podpořit svěřence dětských domovů.

Již několik let se snaží spolu s Tomášem Hanákem, Marcelou Augustovou, Alenou Zárybnickou a Vojtou Kotkem v rámci akce Pomozme dětem podpořit svěřence dětských domovů.

FOTO: ČTK

Vzápětí dodá, že každá ženská je tak trochu potvora. „Já se to učím od své dcery, která to má ve dvou a půl letech zřejmě v genetické výbavě. Po mně ale asi ne. Někdy si připadám víc jako chlap než žena. Takže se od dcery učím. Ta to s tátou umí koulet!“

Počet dětí neuzavřela

Snem jejího partnera podnikatele byl život na venkově. Když se před šesti lety odstěhovali na samotu poblíž městečka Žebrák, neuměla si to moc představit. „Jsem panelákové dítě,“ přiznává. Narodila se v Havířově, kde má dodnes babičku a tetu. Hornické město má spojeno s prázdninami a volnem. Jak sama říká, na život na venkově si i po těch šesti letech pořád trochu zvyká. „Dříve jsem žila v Praze, v centru, a na víkendy ujížděla do přírody. Teď to mám přesně naopak. Žiju v přírodě a zdrhám do civilizace.“

Skloubit péči o rodinu, stavení a zvířata vyžaduje, jak říká, poněkud náročnější logistiku. „To je u žen naprosto nedoceněná disciplína,“ směje se.

Dvouapůlletí Pepík a Madlenka jsou prý hodně neposední. Po mamince i tatínkovi, oba byli jako děti také hodně zvídaví. „Je to ale pořád lepší, než kdyby seděli jako tvrdá y. Takhle to znamená, že jsou zdraví.“

Ví, o čem mluví. Dvojčata měla po narození nízkou porodní váhu a pár dní strávila v inkubátoru. „Všechno krásně dohnala,“ má radost jejich maminka. Netají se tím, že děti přišly na svět díky asistované reprodukci. „Necítím se však povolána k tomu nějak víc hovořit. Tento problém se týká mnoha žen a je stále tak trochu tabu. Díky této metodě mám dvě krásné děti. A jestli plánuju další? Řeknu vám to takhle: nebráním se ničemu, počet dětí jsem definitivně neuzavřela, ale že bychom na miminku nějak cíleně pracovali, to taky není pravda. Věřím v osud.“

Oslíky mají jako biosekačku

Jména pro dvojčata prý přišla spontánně. „Jsou sice biblická, ale nejsme žádní zarytí katolíci. Mám ráda stará česká jména, připadají mi nabitá geniem loci Čech. Pepíků máme v obou rodinách hodně. A Magdalena? Můj muž dobře a rád vaří. A Magdalena Dobromila Rettigová je stále kuchařská superstar,“ směje se. Dvojčata se k sobě chovají jako správní sourozenci. Občas se porvou, seřežou a pak se objímají. Je znát, že je mezi nimi silné pouto.

„Snažím se jim připravit hezké dětství. Mám radost z toho, že se umějí chovat v restauraci a zároveň vyrůstají v přírodě. Jsem ráda, že vědí, že vajíčka snáší slepice, a ne že jsou ze supermarketu. Trhají okurky, sází se svým tatínkem tulipány nebo se starají o naše oslíky.“

Ty mají jako domácí mazlíčky. Jmenují se Dáša a Boženka a fungují taky jako biosekačka. Jsou milí, přítulní, i když občas projeví svůj nesouhlas tím, že kopnou. „Měli jsme ještě kozlíky, ale ti nám už zemřeli. Zbyli nám pejskové a pak k nám běhá hodně zvířátek z lesa. Lišky třeba.“

Cestou domů kupuje dobroty

Kromě natáčení seriálu Cesty domů moderuje pořad pro mládež Tykadlo. Špatné svědomí má trochu z toho, že se tolik jako dřív nevěnuje projektu Korálky dětem, který pomáhá dětem z dětských domovů. „Dvojčata mě vytěžují natolik, že to opravdu není možné. Čas mi s nimi uhání hrozně rychle, jsem v jiném časovém pásmu,“ hájí se. „Ale já chci, aby mě tak vytěžovala. Ostatně, kdybych se víc věnovala dětem z dětských domovů než svým vlastním, bylo by to trošku divné.“

A jak vypadají její osobní cesty domů, když v Praze padne poslední klapka? „Strašně se těším na děti. Trochu si vyčítám, že jsem s nimi nebyla, to asi každá máma zná. Vždycky se těším, až budu v práci a odpočinu si od nich, ale pak se jich nemohu dočkat. Běžná mateřská schizofrenie. Většinou se po cestě musím ještě stavit v obchodě, protože děti si poručí přivézt nějakou dobrotu. Tak jim ji přivezu, aby ty moje návraty byly radostnější.“

Děti ji zajímaly snad od patnácti let. Už tenkrát byla zvědavá, jaké to bude, až bude mít své vlastní. „A taky jsem měla blízko k teenagerům. Zajímá mě stav, kdy se v člověku pere dítě s dospělým, je zmatený a hledá se. Já jsem nebyla jiná. Proč mě to ale tak zajímá, to opravdu nevím,“ krčí rameny.

Za svědky jí půjdou dvojčata

Přiznává, že její puberta byla hrozná. „Nevěděla jsem, kdo jsem, co se sebou a měla jsem potřebu se zaškatulkovat. Zkoušela jsem různé styly, v chování i oblečení. Byla jsem dost výstřední a musela se naučit mít se ráda. Čím jsem starší, tím jsem spokojenější a víc si rozumím. Příroda je ale spravedlivá. Čím jsem mentálně spokojenější, tím mám zchátralejší tělo,“ směje se herečka, která však po dvojčatech nepřibrala ani gram. „Ztloustnout vedle nich opravdu moc nejde.“

A to i přesto, že její muž Milan se do péče o potomky zapojuje, jak to jen lze. „V rámci svých možností maximálně,“ chválí ho Míša. „Vím, že se na něj mohu spolehnout,“ říká o svém muži, se kterým žije už deset let. „U nás doma je na prvním místě. Je to modla, protože maminka dává ty běžné pokyny.“

Svatbu nezavrhuje, i když není na programu dne. „Vdala bych se, ovšem to by mě někdo musel požádat o ruku. Což zatím učiněno nebylo.“ Její partner už jednou ženatý byl, a tak má k manželství své stanovisko. „Já na svatbě úplně netrvám, i když na druhou stranu bych nebyla proti. Ale není to nic, bez čeho bychom nemohli fungovat jako rodiče i partneři. Ale slíbili jsme si, že až bude dětem osmnáct a my bychom ještě náhodou nebyli svoji, uděláme si svatební mejdan a dvojčata nám půjdou za svědky.“