Jak jste se vlastně dali dohromady?

Dana: Bylo to v Divadle Na Zábradlí před šestnácti lety, když se připravoval muzikál Cabaret. Měla jsem tam angažmá a Petr pro toto představení aranžoval hudbu.

Jaké bylo vaše první rande?

Petr: Co jsme se seznámili, jsme pořád spolu, takže to první rande trvá vlastně pořád.

Má tedy vůbec smysl slavit výročí seznámení?

Dana: Výročí slavíme. Teď v říjnu to bylo už patnáct let, co jsme se vzali, a to jsme si užili po svém.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Co říkáte na to, když vás pasují na nejnudnější pár českého šoubyznysu?

Dana: Na skandály nemáme čas. Musíme pracovat. A taky máme rádi svatý klid, v práci si emocí a rozčilování užijeme až až.

Co jste dělali dnes od rána?

Petr: Ráno jsem Danu odvezl do divadla a pak jsem byl něco pomoci mamince na chalupě.

Dana: Bylo to ale výjimečné, jiné dny mě Petr do divadla nevozí. Po tomto rozhovoru pojede do Pardubic na zimní stadión kvůli novému muzikálu na ledě Popelka a večer mě v divadle zase vyzvedne. Dnes nám to tak vyšlo a je to moc milé. Jinak za mnou do Divadla Bez zábradlí, kde jsem teď v angažmá, chodí hlavně na premiéry.

Petr: Jsme rádi za každou chvilku, kdy se vidíme.

Dana: Máme tak málo času, že vzájemné chvíle krademe. Petr na mě třeba čeká někdy po představení v divadle a pak jdeme na kafe, abychom si popovídali, nebo na Petra čekám do půlnoci ze stejného důvodu doma, než přijde z koncertu.

Váš třináctiletý syn Péťa má dvě babičky, ale už ani jednoho dědečka…

Dana: Pana Jiřího Maláska, vynikajícího klavíristu, jsem osobně ani nepoznala. Jenom si pamatuju z dětství, že jsem v televizi občas vídala pána u bílého piana, jak krásně hrál. Ale jinak mi můj manžel připomíná hlavně mého tátu. Nemyslím tím, jak vypadá, ale jaký je. Můj táta byl na mě a na mámu velmi hodný - a Petr je takhle hodný na mě a na našeho syna.

Spokojená rodinka aneb Dana a dva Petrové.

Spokojená rodinka aneb Dana a dva Petrové.

FOTO: ČTK

Petře, připomíná vám Dana zase něčím vaši maminku?

Petr: Mám kolem sebe samé zajímavé a silné ženy. Danu, svou maminku, ale třeba i Lucii Bílou, Hanu Hegerovou a další. Jsem mezi nimi spokojený a nevadí mi to, spíš naopak.

Dana: Je to díky tomu, že Petr je osobnost. Chlapovi, který je sám neúspěšný, by to samozřejmě asi vadilo.

Petr: Ještě k mamince. Myslím, že si užila hezký život s muzikantem, a myslím, že s tátou byli šťastní. Táta odešel, když mi bylo devatenáct let a byl jsem v pátém ročníku na konzervatoři. Domácí harmonii, jakou jsme s Danou oba zažili, když jsme byli malí, máme společnou. Asi proto ji chceme mít doma i teď.

Co vás ještě spojuje?

Dana: Určitě i to, že Petr musel spoustu let velmi tvrdě cvičit na klavír, aby byl tam, kde je dnes, a já jsem zase dělala vrcholově ještě na gymnáziu sport. (Dana Morávková je dvojnásobná juniorská mistryně v krasobruslení - tancích na ledě -pozn. aut.) Proto oba víme, že úspěch vyžaduje dřinu, nepřichází zadarmo, a práce a jejích výsledků si vážíme.

Petr: Je to tak. V době, kdy druzí chodili ven a věnovali se sami sobě, jsem sedával u klavíru, ale bylo to moje rozhodnutí. Myslím, že to člověka do života hodně posílí.

V jaké roli se vám vaše žena zatím líbila nejvíc?

Petr: Líbí se mi ve všech a preference nemám. V každé si najdu to své. Řekl bych, že svou práci dělá poctivě a naplno, každou roli bere jako výzvu a věnuje jí maximum pozornosti. Proto jí vždycky fandím. Líbí se mi v Ordinaci a skvělá byla i v seriálu Velmi křehké vztahy.

Dana: A jak ráda jsem tam hrála! Nejsem manažerka ani omylem a Andrea měla navíc za tu dobu asi dvanáct milenců. Byla rozhodně jiná než já, ale zahrála jsem si ji s velkou chutí.

Petr: Rád bych Danu samozřejmě viděl i v některé její vysněné roli, protože vím, že by byla šťastná a zářila by.

A jaké to jsou?

Dana: Určitě bych si někdy ráda zahrála lady Macbeth a také mě velmi láká postava Maty Hari. Četla jsem, že ji přespříští rok připravují jako muzikál, ale to mě neláká. Nemám ambice zpívat. Vím, že Lucka Bílá ze mě nebude a každý by se podle mě měl držet svého kopyta. Možná že by některé herečky, kdyby doma měly Petra, vydávaly jedno cédéčko za druhým, ale já to tak necítím.

Petr: Proto jsem si tě vzal.

Dana: Můj muž mi v žertu říká, že jsem nejchytřejší zpěvačka, protože nezpívám. Každý herec musí samozřejmě také trošku zpívat, ale mě nejvíc baví hraní a pak spíš tanec než zpěv.

Stále jste upravená a nalíčená, zatímco Petrovi sedí spíš ležérní styl. Doma to funguje taky tak?

Petr: Dana je elegantní vždycky. I doma.

Dana: Mám ráda, když jsem upravená. Může přece zazvonit kdokoliv. Tepláky mám v šatníku taky, ale nosím je jen na cvičení. Jinak mám ráda elegantní klasickou módu, jakou nosila například Jacqueline Kennedyová, Audrey Hepburnová a Marilyn Monroe. Jsou to nadčasové věci a být upravená mě rozhodně neobtěžuje. Naopak to pro mě má kouzlo. Když jsme v létě na horách, vezmu si džíny a tričko. A kdy se nelíčím? Když jdu do lesa.

Petr: Já se na koncertech cítím nejlíp v černých kalhotách a černé košili. Myslím, že mým úkolem je vyprodukovat hudbu, která se lidem bude líbit, a co mám na sobě, jim může být jedno, i kdybych měl pytel.

Kdy se spolu nejvíc zasmějete?

Petr: My se smějeme od rána do večera, a začíná to třeba tím, když ráno vyjdu ve slipech z koupelny. A pak se také smějeme nad některými články, které o nás píšou v novinách. S Danou je pohodový, krásný život.

Asi ano, protože nemáte ani jeden šedivý vlas. Před pár týdny měl premiéru muzikál na ledě Popelka, k němuž jste složil hudbu, hlavní postavu nazpívala Lucie Bílá a vaše žena zde jako bývalá krasobruslařka hraje královnu. Dosud jste moc společných projektů neměli…

Dana: To máte pravdu. Dělali jsme baletní pohádku Čertoviny, která se v plzeňském divadle hrála asi sedm let, a ještě jsem hrála v pohádce Z pekla štěstí, k níž Petr napsal muziku, ale to byly víceméně oddělené světy. Roli královny, kterou teď hraju v Popelce, si na bruslích opravdu užívám a moc mě to baví.

Petr: Když jsem Popelku skládal, jediná moje ambice byla ta, aby se muzikál líbil dětem a aby se u něj nenudili rodiče a prarodiče.

S Ladislavem Županičem v představení Ve dvou se to lépe táhne z repertoáru divadla Broadway.

S Ladislavem Županičem v představení Ve dvou se to lépe táhne z repertoáru divadla Broadway.

FOTO: ČTK

Umíte také bruslit?

V dětství jsem hodně času strávil s hokejkou na rybníce. V zimě, pochopitelně…

Dana: Mým snem bylo zabruslit si v New Yorku pod velkým vánočním stromem u Rockefellerova centra, a to se nám povedlo předloni na Silvestra. Musím říct, že Petr byl na bruslích opravdu dobrej.

Máte nějaké vzory? V hudbě, v herectví…

Petr: Nejvíc poslouchám jazz a vážnou hudbu. Také mě zajímá soudobá filmová muzika. Mám pár oblíbených českých skladatelů, kteří mezi námi ale už nejsou, jako například Zdeňka Lišku, Luboše Fišera nebo Jiřího Šusta. Hudbu si pouštím hlavně v autě.

Dana: Milovala jsem paní Medřickou, Galatíkovou, obdivuju Janu Preissovou, Jiřinu Bohdalovou, ale třeba i kolegyni Marii Málkovou, s níž jsem kdysi hrála na Zábradlí. A pak také spoustu mužů: Petra Čepka, který mě učil na DAMU, a řadu kolegů, které dnes potkávám v divadle: Karla Heřmánka, Jiřího Bartošku… Byl by to dlouhý seznam. Úplně nejlepší herec na světě je pro mě ale určitě Jack Nicholson, a toho mám od Petra povoleného i jako platonickou lásku. On to má stejné s Michelle Pfeifferovou.

Pokud vím, tatínek Dany byl matematik a maminka ekonomka. Jak jste na tom s matematikou?

Dana: Říkat, že jsem šla na herectví proto, že mi nešla matematika, by mi u nás doma opravdu neprošlo. Tak jsem se vždy snažila s matematikou a fyzikou poprat, i když mi to šlo o něco hůř než čeština a dějepis.

Petr: Já s matematikou dobrý. Na základní škole jsem dokonce vyhrál matematickou olympiádu, to jsem ještě nikde neříkal. A bavilo mě to, dokonce jsem se rozmýšlel, jestli dělat matematické gymnázium, nebo konzervatoř, ale tam mě na základě talentových zkoušek vzali dřív, a tím bylo rozhodnuto. Když dnes pracuju s počítačem, nedělá mi to žádné problémy.

Čím jeden druhému uděláte zaručeně radost?

Dana: Třeba kvalitním a hezkým plnicím perem. Vím, že na to si Petr potrpí. Psát opět plnicím perem dokonce naučil i mě.

Petr: Vím, že krásným šperkem člověk nikdy nic nezkazí.

Dano, letos jste slavila životní jubileum - čtyřicítku. Co vás jako dárek k narozeninám nejvíc potěšilo?

Dana: V bulváru psali, že jsme slavili na Sicílii, ale pravda to nebyla. Soukromou oslavu, kam jsme pozvali asi padesát lidí, jsme udělali v Praze a moc jsme si to užili. Od malého Péti mi udělala radost kniha francouzských básní, výběr od různých autorů. Obdivuju například Jacquesa Préverta. Od manžela jsem dostala krásný náhrdelník. Žádný vnitřní předěl se ale nedostavil a pořád mám pocit, že jsem holka.

Lucie Bílá považuje Petra Maláska za svého dvorního skladatele a ráda se jím také nechává doprovázet.

Lucie Bílá s Petrem Maláskem

FOTO: fotobanka Profimedia

Petr: Někdy si jako dárky dáváme i různé zážitky, a to hlavně jako překvapení. Jednou jsem svou ženu unesl na operu Aida do Verony a pak jsem s ní zase nečekaně odjel do Barcelony.

Vaše sny o životě se vám tedy asi plní vrchovatě. Je to tak?

Petr: Nejlepší je nemít vůbec žádné představy a pak být příjemně překvapený.

Dana: Lepšího mužskýho, než je Petr, jsem zatím nepotkala. Je to štěstí a já to vím. Jsme jako puzzle a já to nechci do konce života měnit. Věřím, že spolu i zestárneme.

Petr: V tom je na přírodu spolehnutí.