V soutěži je vidět, že svůj názor umíte říct pěkně nahlas a bez okolků…

Snad ode mne nikdo nečekal, že když přijmu roli porotkyně, budu pak jen sedět, usmívat se a vždy jen ječet nadšením. Mé emoce nejsou hrané, nejsou to pokyny režie ani předem domluvený scénář. Reaguji spontánně na dobré věci, ale i na ty šílené. Při některých vystoupeních se mi tají dech a říkám si, jaké neuvěřitelné talenty ještě naše země schovává. Pro ně je naše soutěž velkou příležitostí. Těm druhým naopak pomáhám, aby je odmítnutí nebolelo. To, co dělají, třeba milují a my nechceme, aby ztratili chuť, když slyší „ne“.

Osobně bych vás v televizi viděla raději jako zpěvačku než jako porotkyni. Chystáte něco nového?

Pokud bych se nebyla schopna před lidmi prezentovat i jinak než jen schovaná za textem a melodií písní, nikdy bych nebyla tam, kde jsem. Jde i o to, říct svůj názor, umět se rozdělit o část svého soukromí nebo umět překvapit. Vždy jsem podobné nabídky odmítala, ale intuice mi, myslím, funguje opravdu dobře.

Když jsem dostala tuto příležitost, okamžitě jsem věděla, vůbec jsem nezapochybovala a roli přijala. Jde v mnohém o výjimečnou show a pro mě to je jedna z nejzajímavějších a zároveň i nejtěžších věcí, které jsem kdy dělala. A to je přesně to, co potřebuju, protože to je příjemná změna od koncertů, natáčení i muzikálů - prostě všeho, co už znám. Další výlet do televize zatím nechystám, připravuju nové CD a možná bude i film, který mě velmi láká.

Jsou v soutěži nějaké výkony, které vás ohromily natolik, že si je pamatujete pořád?

Zajímavý byl pro mne posun u tanečníků, kde se od minulého roku změnilo hodně. Na to jsem zvyklá akorát tak u synova iPhonu, ale nečekala jsem to u tance. Nemohla jsem ani uvěřit svým očím. Neuvěřitelné byly i dvě malé holčičky, které zpívaly jako bohyně, nebo úžasná cirkusová show dvou malých akrobatů. Vůbec si ale netroufám odhadnout vítěze, chválabohu je to volba diváků a já už ve finále budu jen fandit a držet i palce u nohou.

Na obrazovkách teď běží soutěž To byl náš hit, ve které se hledá nejlepší česká píseň všech dob. Jaká je ta vaše?

Mám v hlavě spousty hitů, ale pokud bych měla vybrat jeden, byla by to krásná písnička Václava Neckáře Chci tě líbat. Bylo mi v té době sladkých čtrnáct let a já nikdy nezapomenu na emoce, které mnou při poslechu té písničky lítaly. Letos jsem dostala k narozeninám od svého manažera CD s touto písničkou podepsané Václavem a měla jsem radost jako malá holka.

Poznáváte se trochu ve svém šestnáctiletém synovi Filipovi?

Filip je krásná kombinace naší rodiny. Po tatínkovi je světoobčan milující ženy, po mně je empatický a citový a po dědovi má selský rozum. Nevím, jaká jsem byla v šestnácti já, ale pamatuju si, že když se ve mně začaly probouzet emoce, uměla jsem být mnohdy bezdůvodně smutná. Filip to má taky tak. V každém případě je to hodný, komunikativní a milý kluk. Když jdu na „rodičák“, víc než prospěch mě vždycky zajímá, jaký je, jak se vyvíjí jako člověk. Mám ráda vzdělané lidi, ale špatnému člověku je mnohdy ten papír o něm na nic.

Chce ještě váš Filípek žít v Americe? Dovolila byste mu to?

Nechtěla bych svého syna do ničeho nutit ani mu v něčem bránit. Podle všeho ho svět opravdu láká a já jsem pro to, aby se šel do světa podívat. Po vzoru pravé české maminky mu na cestu upeču i buchty.

V šestnáctiletém synovi Filipovi se poznává - i on je prý občas melancholický.

V šestnáctiletém synovi Filipovi se poznává - i on je prý občas melancholický.

FOTO: ČTK

Jak jste strávila léto?

Trávila jsem ho s naší talentovou soutěží, ale měla jsem i tři týdny čas na chaloupku. Je málo míst, která mám pod kůží tak jako Český ráj. Je to překrásné místo téměř na samotě s pohledem do údolí. Pod okny je rybník, na zahradě ovocné stromy, poník a tři ovečky. Jsem šťastná doma, ale pokud chci vypnout hlavu, doma se mi to tak jako na chalupě nepovede.

Jezdila jsem na ni už před lety, pak jsem o ni na deset let přišla a vloni se mi ji podařilo získat zpátky. Když jsem se tam jela po té době poprvé podívat, celou cestu jsem brečela. Vracela jsem se domů. Stále tam byly záclonky, které jsem šila s maminkou, stará pec a všechno, po čem se mi stýskalo. Je to jedno z mých největších splněných přání.

Už tři roky hrajete a zpíváte hlavní postavu v muzikálu Carmen. Kolikrát jste se do ní už převtělila?

V té roli mě vidělo už víc než dvě stě tisíc diváků. Je to asi dvě stě odehraných představení a už mám v diáři termíny představení až do příštího června. Je to až neuvěřitelné, že se tato temperamentní dáma drží na repertoáru už víc než tři roky, a jsem za ni moc vděčná. Jen málo rolí mi bylo napsáno na tělo právě jako ona.

Vlastně vletím na jeviště a jen si hraju, a tak to mám ráda. Umění nemá bolet, ale má dobíjet a naplňovat. A to se děje, protože se mi po skončení představení chce pořád ještě zpívat.

Další řadové album prý vydáte až na jaře. S jakým tvůrčím týmem je nyní připravujete?

Měla jsem obrovské štěstí, že jsem prožila poslední léto a poslední krásné okamžiky s básníkem Pavlem Vrbou. Po vánočním albu Bílé Vánoce, které je nádherné právě díky jeho textům, jsem zatoužila jít s ním dál. Napsal pro mě deset úžasných věcí na nové chystané album a už jsme se spolu těšili do studia. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude jinak.

Pro zpěváka je textař tím nejdůležitějším, protože díky němu si může stoupnout na jeviště a sdělovat světu své pocity. Říct pár slov na pohřbu někoho tak vzácného pro mě bylo neskutečně těžké. Spolu s Petrem Maláskem a mou báječnou kapelou jsme mu slíbili, že album s jeho texty vyjde na jaře a bude na něj pyšný.

Zmínila jste se o možnosti hrát ve filmu. Máte tedy po natočení pohádky V peřině nabídku na další roli?

Hrát v pohádce je za odměnu, ale hrát ve filmu F. A. Brabce je výzva. Jeho vidění světa je tak jiné a práce s ním tak inspirující, že jsem ho hned po natáčení poprosila o natočení klipu k mému vánočnímu albu, abych s ním něco krásného mohla tvořit znovu.

Měla jsem období, kdy mě film nelákal, a naprosto mě uspokojovala práce na koncertech, v muzikálech a ve studiích, ale teď toužím po změně. Jedna velká nabídka na velký film se rýsuje a já už se nemůžu dočkat, až ta chvíle přijde. Film je pro mě jiný svět, ale toužím po něm.

Nedávno jste také nazpívala Popelku ve stejnojmenném muzikálu na ledě, který složil váš dvorní klavírista Petr Malásek…

Petr Malásek je se mnou celou mou kariéru. Vlastně až nedávno jsme spolu přišli na to, že nahrával v Českém rozhlase i můj první hit Neposlušné tenisky, i když jsme se ve studiu ani nepotkali. Víc jsme spolu začali hrát mnohem později. Dnes si už žádné své představení bez něj neumím představit. Hrajeme buď sami, nebo s naší kapelou. Považuji ho za svého hudebního anděla.

Vloni jsme společně natočili vánoční CD Bílé Vánoce a teď postupně točíme řadové album, na které se těším i právě proto, že je to moje první s mou kapelou. Mít kolem sebe přátele ve studiu i na jevišti je pro mě moc důležité. Jsou v tom opět cítit nehrané emoce a láska. Kdyby se tohle z mé práce vytratilo, mohla bych to rovnou zabalit.

Stíháte se ještě věnovat svým oblíbeným ručním pracím?

Ruční práce jsou moje meditace. Motat něco rukama mě baví a baví mě i to, že tím potom někomu můžu udělat radost. Moje šité medvědy a háčkované panenky má celé mé okolí, a to děti i dospělí. Pro sebe jsem si největší radost udělala háčkovaným andělem. Dá sice měsíc práce, ale je to amorek, kterého máme v ložnici za sklem jako obraz já i moje maminka. Plánuju, že do jedné dražby udělám ještě dalšího.

Kromě toho sbíráte časopisy Čtyřlístek. Už máte zkompletované všechny ročníky?

Tak to nemám, ještě mi nějaké sešity chybějí, ale zato už mám ty postavičky z perníku, látky i umělé hmoty. Lidé mi podobné věci posílají, aby mi udělali radost, a já tím na oplátku můžu potěšit autory tohoto komiksu, který miluju celý život. Nikdy jsem nepřestala být dítětem, a tak mě nikdy nepřestaly bavit věci, které hladí dětskou duši. Patří k nim právě Čtyřlístek nebo znělka našeho večerníčku.

Po svém boku máte nyní partnera, který není z hudební branže. Jaké to má výhody nebo nevýhody?

Výhoda našeho vztahu je, že není zmedializovaný. Netoužím se už svěřovat veřejnosti. Nejsem sama a to je jediná informace, kterou by lidé měli vědět. To, jestli jsem šťastná, je na mně myslím taky poznat. Vztahy jsou tak křehké, že pokud nemají šanci na přirozený vývoj, nemůžou přežít. Snažím se tak kolem lásky chodit po špičkách a ničím ji nevyplašit.

Právě se rozbíhá další ročník hlasování o Zlaté slavíky. Máte ještě ve voliéře místo na další přírůstek?

Mám třináct Zlatých slavíků a k nim ještě deset slavíků absolutních. Jsem vášnivý sběratel -sbírám vzácné knoflíky a klíče, sošky koní, starožitné medvědy a panenky, stříbrné krabičky na léky i šperky s českými motivy, ale sbírka slavíků je pro mne víc než všechny ostatní sbírky dohromady.

Každý rok si ode mě produkce televize půjčuje sošky na natočení spotu pro televizní přenos předávání slavíků a já vždycky každou tu sošku vezmu s láskou do ruky a opatrně ji zabalím s obavou, aby se jí nic nestalo. Potom si ten kufr plný pokladů prohlédnu a vždycky si uvědomím, že je v něm zamčená celá moje kariéra, práce, dřina, smutky i štěstí, radost i bolest, prostě všechno, co k téhle nádherné práci patří. Na slavičí polici mám místa ještě dost.

S Karlem Gottem tvoří neochvějnou slavičí dvojici. Letos můžete Lucii poslat hlas do ankety Český slavík do 20. listopadu.

S Karlem Gottem tvoří neochvějnou slavičí dvojici. Letos můžete Lucii poslat hlas do ankety Český slavík do 20. listopadu.

FOTO: ČTK

Každý den prý cvičíte sestavu s názvem Pět Tibeťanů. Kde jste se to naučila?

K Tibeťanům jsem přidala i jógu. Mám pár hodin týdně s učitelkou, a když k tomu přidáte každé ráno Pět Tibeťanů a pět pozdravů slunci, je hej každému. To nejdůležitější je mít v pořádku hlavu nebo naopak nebát se hlavu ztratit. Mysl je totiž tak užvaněná, že nám mnohdy komplikuje život, a tak je dobré naučit se hlavu nevnímat.

Posilovna mi zpevňovala tělo, ale jóga k tomu přidala i čistší pohled na věci kolem. Někde jsem četla, že se už nemůžeme víc zbláznit, protože svět už bláznivý je, my se můžeme akorát tak uzdravovat. Může být jen líp, a tak se snažím dělat vše pro to, abych na to, o co tady na světě jde, přišla co nejdřív.

Letos jste oslavila krásné půlkulatiny. Jak se cítíte?

Jako největší dar jsem dostala od české hudební akademie cenu Anděla jako zpěvačka dvacetiletí. Nejdřív jsem se lekla, jestli se takové ceny nedostávají až na konci kariéry, ale pak jsem si uvědomila, že je pro mě spíš motivací na jejím začátku. Mě vrchol teprve čeká.