Máte tříletou dceru Claudii. Je po vás zvídavá a neposedná?

V tom, že vstává v pět hodin ráno, je po mně.

Jste ranní ptáče?

Ano a Simonka (partnerka M. Z. - pozn. red.) je naopak člověk, který dokáže spát do deseti.

Tak pak je jasné, kdo s malou vstává.

Ano, to se nabízí. (směje se) No ptáte se, jestli je po mně… Oči má po mamince a zaplaťpánbu hudební sluch po mně. Protože teď účinkuju v muzikálu Děti ráje, máme v autě cédéčko, které chce Claudie pouštět neustále dokola. Zná písničky Michala Davida a ráda si je zpívá. Nemyslím si, že bych jí tím kazil vkus, ty písničky jsou fenomén. A mají rytmus. Jdou zkrátka pod kůži. Claudie je prostě zdravá, fajnová, přiměřeně zlobivá holčička. A co se z ní vyklube dál, se uvidí.

Dovede vás někdy Claudie pořádně vytočit?

Na tuhle otázku mi naskakuje věta, kterou říká moje kolegyně Olinka Želenská z divadelního spolku Háta, kde hraju.

A ta věta zní?

Zní: Nikdo tě víc nevytočí doběla než tvoje vlastní dítě. Claudie mě někdy opravdu dokáže vytočit tak, že bych vyletěl komínem. Každým dnem se učím být otcem. Zatím to jde ztuha a není to lehké. Na to nejsou učebnice a každý den přináší něco nového. Jsem ale rád, že mi bude pětačtyřicet, a ne dvacet. Ale chyby jsem dělal ve dvaceti a budu je asi dělat i v pětačtyřiceti.

Děláte své dceři něco, co jste jako dítě sám nesnášel?

Snad všichni rodiče navlhčeným prstem drhnou dítěti špínu z tváře. A všechny děti to nesnášejí. Dělám to i já a Claudie se čertí. Jenže často je to nejrychlejší řešení. Jinak naše rodina funguje jako každá jiná. Claudie chodí do školky, Simona pracuje. Je to prostě honička.

Naštěstí máme kamarádku, která nám pomůže s úklidem a s žehlením. A pak babičku. Lidi, važte si babiček, i kdyby to byly ty nejstrašnější tchyně! Jsou nenahraditelné. Pokud vás tchyně štve a máte pocit, že s ní skončíte, nezapomeňte, že je stále milující babička.

Takže vaše maminka vám pomáhá?

Ano a velmi dobře. Máme bohužel jen jednu babičku, protože Simončina maminka zemřela. Moje maminka bývala lékařkou v Motole, takže je to i kvalifikovaná babička. Ale pozor, není to automatické, že bychom jí malou házeli na krk. Babičku tu máme maximálně dvakrát do týdne.

S Claudiinou maminkou spolu žijete už deset let. Jak jste se vlastně seznámili?

Docela kuriózním způsobem. Simona předtím žila deset let v Německu, kde její tatínek trénoval hokejisty. Možná i proto je zvyklá se s ničím nepárat. Když se vrátila, začala pracovat v rádiu jako produkční. Byl jsem tam pozvaný na jednu akci a přijel jsem o hodinu později. Přišla nějaká holka s brejlema a její první věta byla: A vy jste kdo? No, ne že by mě každý musel znát, ale zarazilo mě to.

Představil jsem se tedy. No kde jste, spustila na mě. Omluvil jsem se, že jedu z chalupy, a požádal jsem ji, aby si sundala brýle, abych jí viděl do očí. To sem nepleťte, řekla mi, koukejte jít k mikrofonu, za dvě minuty vystupujete. Sprdla mě na tři doby. Tím mě zaujala. Byla to láska na první pohled. Můj devítiletý vztah během tří dnů skončil a začal nový život.

Jste spolu docela dlouho na to, abyste…

Jo myslíte, abychom se rozešli? (směje se) Sedmiletá krize je za námi. Možná existuje desetiletá. Uvidíme.

Abyste mi řekl, co je pro vás po takové době nejtěžší.

Procházíme vývojem a není to úplně lehké. Ze vztahu by ale nemělo zmizet jiskření. Jestli to zajiskří jednou za měsíc nebo jednou za týden, je jedno. Ale mělo by tam vždycky být. My jsme taková věčná Itálie. Jenže jakmile vás nezajímá, co ten druhý říká, jak se tváří, je to špatné nespraví to ani dítě, ani nic na světě. Ani nový pes, ani prachy. To je jen záplata.

Jakmile ztratíte dialog, je to špatné a těžce se to vrací. To si pak člověk jde po své vlastní lince, aby něco zachránil. Sebe. Já měl naštěstí v životě své těžké období a naučil jsem se, že všechny věci mají řešení. A taky že láska může fungovat kdykoli, ve dvaceti, čtyřiceti i v šedesáti.

S tím máte taky zkušenost?

Vím to od své maminky. Když umřel táta, a jsem šťastný, že jsem u toho byl, protože mi umřel v náručí, tak si maminka zažila těžké období. A pak si našla moc příjemného pána, se kterým zažila nádherných šest sedm let. A po deseti se rozešli. Stálo to za to. Na věku tedy nezáleží.

Přijel jste na motorce. Nevěděla jsem, že jste motofanda.

Jejda, to už dlouho! Na první jsem sednul v roce 1975 a to byl dědův pařez. Padesátka. Jezdil jsem s ním na rámu. Neměl jsem helmu a děda taky ne. Byl v té době předseda národního výboru, tak si to asi mohl dovolit. (směje se) První přestupek jsem udělal, když mě ve čtrnácti chytili na babetě bez helmy. Tehdy jsem neplatil já, ale můj tatínek. Stálo ho to padesát korun pokuty a pěkně mě za to zrubal.

Když jsem byl dospělý, koupil jsem si nádhernou třináctistovku yamahu. Takzvaného naháče. Tu jsem měl tři roky a najezdil jsem na ní spoustu kilometrů. Ale když Simonka přišla do jiného stavu a pak se narodila Claudie, měl jsem s motorkou utrum. On ten jiný stav je opravdu jiný a já musel trochu slevit. Ale ta motorka byla opravdu nádherná.

Vypadá to, že vás to dodnes mrzí.

Dodnes. Ale dal jsem Simonce slib, takže jsem opravdu nejezdil. Jenže když byly malé dva roky, přišla nabídka jet dobrodružnou cestu po Maroku. Tři tisíce osm set kilometrů na terénní motorce. No to se nedalo odmítnout! Sice mám něco naježděno, ale stoupnout si na terénní motorku bylo něco jiného. Doslova, protože na terénní motorce se stojí. A furt.

Miluje motorky. Na jedné terénní dokonce projel celé Maroko.

Miluje motorky. Na jedné terénní dokonce projel celé Maroko.

FOTO: Petr Horník, Právo

Takže jste po Maroku jezdil vestoje?

Ano. Jel s námi i Fanánek Hagen, Václav Noid a taky ředitel karlínského divadla Egon Kulhánek. Vzniklo tak sedm dílů televizního dokumentu o cestě po Maroku.

Jak jste si s Fanánkem rozuměl? Jste každý přece jen dost jiný, ne?

Strašně jsme si padli do noty. Což mnozí nechápali. Protože já jsem přece představitel kladných rolí a Fanánek je rebel ze Tří sester. To moc názorově nesedí, že jo? Ale opak byl pravdou a my jsme spolu spali i ve stanu. Fanánek byl velmi ohleduplný, protože umělou nohu nechával venku. I ta má totiž v tom vedru a v tenisce svůj odér.

Dobře. Ale teď by mě zajímala jedna věc. Celý život jste hrál kladné, možná až příliš kladné hrdiny. A teď se objevíte v Ordinaci v růžové zahradě jako echt hajzlík. Jaké to je?

Zajímavé. Zvlášť když jsem předtím pět let hrál dobráka Bořka ve Velmi křehkých vztazích, původně v Rodinných poutech. A to je sakra dlouhá doba! Bořek byl taky lékař, ovšem hodný, skoro až naivní blbec pod kuratelou vlastní maminky. A pod terorem své ženy, kterou miloval. Hrála ji Alice Bendová - a ta mě i bila.

Opravdu?

No jasně, občas mě propleskla. A já se musel nechat. Takže té pětileté škatule jsem se dost obtížně zbavoval. Když jsem točil policajta v Kriminálce Anděl, měl jsem dost velkou trému, protože jsem měl pocit, že jsem pořád Bořkem Vágnerem. Nemůžete se divit, po pěti stech dvaceti dílech psaných na tělo. Zato doktor Švarc je opravdu hajzlík, řekl bych novodobý Cvach.

Shodou okolností mě profesor Pepíček Vinklář učil na škole, a tak ho mám pod kůží. Byl to neobyčejný člověk s ohromnou invencí. Měl jsem ho rád jako člověka i jako herce, když jsem s ním devět let hrál v Národním divadle, kde jsem byl jako host. Byli jsme spolu i na jevišti.

To se vám asi v téhle roli hodí.

No, říkají mi, že se občas kouknu jako Pepíček. Takže tímto ho nahoru zdravím.

Opravdu hrajete padoucha poprvé?

Podruhé. Poprvé to bylo v roce 1983, kdy jsem nastupoval na konzervatoř a spolu s Vladimírem Dlouhým jsem hrál zápornou roli ruského studenta Jarachy. A Vladimír Dlouhý hrál ruského studenta Timka.

Ruský student byl záporná postava?

Ano, protože mučil kočku. To mi bylo patnáct. Pak celou dobu nic, jen klaďasové. Až teď, po třiceti letech, jsem se dostal k záporné roli. A tak bych chtěl poděkovat za tu důvěru.

Máte maminku lékařku. Jaký máte k nemocničnímu prostředí vztah?

Jako dítě jsem za ní do nemocnice chodil často. Od špitálu k nám to bylo asi tři sta metrů. Chtěl jsem být původně veterinář. Stalo se to ale jinak a podotýkám, že to nebylo na popud otce. Ten mě do ničeho nenutil. Nicméně nemocniční prostředí znám velmi dobře, protože mě vždycky fascinovalo.

Co vás tak fascinovalo?

Všechno. Vůbec si třeba neuvědomujeme, že v těle je naprostá tma. Jak je možné, že se lékaři při operaci trefí správně? Pokud mám v textu odborné věci, volám mámě a ptám se jí, co to znamená. A je fakt, že se musíme naučit některé pohyby, vázání nitě třeba. Líbí se mi, že seriál jde do detailů. Není to tak, že si v předsálí myjeme ruce, jako že jdeme operovat, a pak střih. Tak to bylo ve vékávéčkách.

Tady po tom střihu jdeme fakt na operační sál, kde jsou pípající přístroje. Řežeme samozřejmě do tlustého i libového vepřového masa, ale i prasátko má žlučník… Učíme se, jak držet háky, podvázat nerv, šmiknout. A to mě baví.

Býval jste hvězdou normalizačního seriálu Chlapci a chlapi, nyní vystupujete v muzikálu Děti ráje s hity Michala Davida. Jak se jako dnešní čtyřicátník díváte zpětně na dobu před rokem 1989?

Vyrůstal jsem v herecké rodině a musím říct, že jsem zažíval značně bezstarostný život. Studoval jsem na konzervatoři, začínal jsem točit a jako dost mladý vydělávat peníze a byl jsem populární. Měl jsem mrkváče, adidasky a daně jsem platil tři procenta.

Tak to jste byl opravdu dítě ráje.

A víte že ano? Studoval jsem prestižní školu. Problém politického zřízení jsem v 80. letech, kdy jsem začal rozum brát, vnímal minimálně.

Jenže jiní měli jinou zkušenost.

Moji vrstevníci, kteří zažili perzekuci v rodině, mi říkali, že mám tátu komouše. To je sice pravda, ale nikdy jsem nezažil, že by můj otec coby straník někomu škodil, ba naopak. O komunistických procesech z padesátých let jsem se dozvěděl až po listopadu 89. Ale já se narodil v roce 1967. Můj otec vstoupil do strany v roce 1973. Ten rok dostal roli Klementa Gottwalda.

Jak se díváte na působení tatínka v té roli?

Myslím, že byl jeden z nejlepších představitelů Klementa Gottwalda, a to ve filmu Dvacátý devátý. Tedy pokud nechám stranou vyznění toho filmu. Jenže někdo zase hrál Goebbelse, někdo Stalina, jiný Husáka nebo právě Gottwalda. Myslím ale, že můj otec ho ztvárnil herecky nejvěrohodněji. Gesty, mluvou, chůzí. Vzpomínám si, že tu roli opravdu nesmírně studoval.

Takže na 70. a 80. léta vzpomínáte rád?

Je v tom trochu nostalgie. Muzikál Děti ráje, který se k té době vrací, mám opravdu rád. Ale pozor, nejen já a moji vrstevníci. I patnáctiletí teenageři v hledišti si dupou, jásají a řvou. Máme třístou reprízu a je pořád vyprodáno. Sagi, to se ti fakt povedlo.

Říkal jste, že vás otec do herectví nenutil. Jak vás tedy ovlivnil?

Víte, vždy, než vylezu na jeviště, si vzpomenu na tátu. Zabalím se do opony a pošlu mu pusu nahoru. Táta mě naučil jednu věc. Říkal: Jo, je fajn, že divadlo má ředitele, ale je tam i spousta jiných lidí. Garderoba, šatnářky. To jsou ty holky, co se ti postarají o košili. A šatnářka a uvaděčka vidí představení i stokrát. Když se líbí jí, tak si můžeš být jistý, že je to dobrý. Táta měl zkrátka velikou pokoru. První, co mi řekl při vstupu do Národního divadla, bylo: Moc nemluv a hlavně zdrav. A to platí všude.