V nové pohádce Tajemství staré bambitky, kterou Česká televize uvede v premiéře na Štědrý večer, bude však dnes třiašedesátiletý herec Petr Štěpánek kralovat v zámecké kuchyni.

Máte pohádky rád?

Kdo by neměl. Mají v sobě několik velkých témat. Přinášejí totiž určitá poselství a ukazují skutečné hodnoty, které přetrvávají a které je třeba dětem předávat alespoň touto jim blízkou formou. A protože se jejich děj většinou odehrává v minulosti, také jim tím ukazují, jak žili naši předci. Těch aspektů, proč mám rád pohádky, je hodně. A herecky je to taková čistá a bezelstná práce, při níž se vracíte do dětství.

Jaká pohádka vám přirostla k srdci nejvíc?

Na to jednoznačně odpovědět nedokážu. Když jsem byl malý kluk, televizi jsme doma neměli, neexistovala. Proto se u nás doma hlavně četlo a také jsme poslouchali rádio. Pohádky mám z dětství nejvíc spojené s mými babičkami. Jedna babička byla z Chodska a ta nám vyprávěla chodské pohádky. To byla babička Štěpánková. Žila ale v Rakovníku, kam jsme za ní také jezdili, takže jsme jí říkali babička rakovnická. Pohádky nám vždycky vyprávěla v chodském nářečí a to bylo krásné. Druhé babičce jsme říkali pražská, to byla máma mámy, a ta měla zase neuvěřitelnou fantazii. Pohádky si vymýšlela a byly to takové fantazie, že některé obrazy z těch pohádek si budu pamatovat do smrti. Všechny ty příběhy měly hlavu a patu a ještě ke všemu byly napínavé a dramatické.

Svého času jste v televizi hrál snad v každé pohádce…

To určitě ne, ale opravdu jsem natáčel někdy i tři televizní pohádky ročně - a myslím si, že v tehdejší Československé televizi to uměli skvěle. Dnes jsou součástí televizního archívu spolu s jinými inscenacemi a trochu i díky nim neběží na obrazovce jenom zprávy a dokumenty. Jeden zahraniční dětský satelitní kanál měl po revoluci v roce 1989 obrovský zájem o to, aby Češi vyráběli pohádky, které by se dabovaly do jiných jazyků a následně vysílaly po celém světě. Sešlo z toho - a přijde mi to škoda.

A také si říkám, že by bylo zajímavé porovnat produkci pohádek dřív a nyní. Odhaduju, že úbytek jejich výroby je asi tak o osmdesát procent. Dříve běžela každou neděli jedna pohádka v premiéře a dnes děti většinou bohužel sledují často nepovedené animované filmy, které bývají dost kruté. Ale je pravda, že dnešní doba je bohužel taky taková.

Je to tak, že jste se se svou manželkou a televizní režisérkou Vlastou Janečkovou poznali při natáčení legendární filmové pohádky Zlatovláska?

Poznali jsme se daleko dřív, asi čtyři roky předtím. Spolupráce na filmu Zlatovláska byla ale asi nejvýraznější. Seznámili jsme se u natáčení jiné pohádky, která byla ještě černobílá. V té době jsem měl tak černé vlasy, že mi je vždy před natáčením museli lakem zesvětlit, jinak to vypadalo, že mám na hlavě baret. Na druhou stranu jsem díky svým vlasům černým jako uhel měl spoustu příznivců u romských spoluobčanů, kteří měli za to, že jsem jeden z nich. Jak vidíte, teď už mi vlasy zesvětlovat nemusejí.

Jak vzpomínáte na natáčení Zlatovlásky, kde jste hrál prince Jiříka?

Hlavní je, že jsem se naučil rozumět řeči zvířat! (směje se) Ne, vážně… Příští rok to myslím bude čtyřicet let, co jsme ji natočili, a zámek Červená Lhota se tehdy hodně zviditelnil a od té doby je mnohem známější. Slyšel jsem, že průvodce při prohlídce vypráví, na jakém místě kolem Jiříka létala moucha a tak. Byla to nádherná práce a myslím, že dnes by natáčení takové pohádky bylo mnohem složitější. Nejen co se týče peněz, ale i povolení k natáčení na zámku. Tenkrát byli kasteláni rádi, že tam vůbec někdo je.

Byl jste od té doby na Červené Lhotě?

Nebyl. Je pravda, že když občas jedu po táborské silnici, říkám si, že příště mi to určitě vyjde a zastavím se tam. Na co se ale asi už zapomnělo je fakt, že Zlatovláska se dlouho nemohla vysílat. Jan Tříska, který tam hrál malou roli rybáře, totiž emigroval a z pohádky se rázem stalo zakázané televizní ovoce. Děti z Moskvy tehdy do televize psaly, jak moc se jim pohádka líbila, ale naše děti ji ještě neznaly.

Petr Štěpánek

Petr Štěpánek

FOTO: Milan Malíček, Právo

Co prozradíte o své zatím poslední televizní pohádce, která se bude vysílat na Štědrý den?

Vánoční pohádku o bambitce jsem s režisérem Ivo Macharáčkem točil o letošních prázdninách. Natáčeli jsme na hradě Bítov u Vranovské přehrady, kde jsem byl poprvé v životě, a pak jsme točili ve skanzenu v Přerově nad Labem. To je vlastně jedna z krásných věcí, kterou člověk díky této profesi zažije - dostanete se do míst, od Pražského hradu třeba po Červenou Lhotu, kde přitom nechodíte v papučích a neleštíte parkety na prohlídkové trase, ale vlastně tam normálně žijete. Já jsem si to tentokrát užil v hradní kuchyni coby pohádkový kuchař. Pohádka má moc hezký scénář a doufám, že se povedla. Natáčela ji ostravská televize.

Jaký měly vaše babičky vztah k divadlu?

V rodě Štěpánků jde láska k herectví hodně daleko, tam jsou zmínky i o Janu Nepomuku Štěpánkovi. Můj prastrýc a bratr mého dědy byl fenomenální zpěvák - tenor, který dostal nabídku zpívat v Metropolitní opeře v New Yorku. Jelikož měl ale strach z té daleké cesty, tak nakonec nikam neodjel a do konce života sedlačil. I můj děda byl veliký milovník umění a skvělý muzikant. No a pražská babička byla muzikant tělem i duší.

Takže u vás úřadovaly múzy herecké i pěvecké. Proč jste tedy před lety váhal, zda přijmout nabídku k hraní a zpívání v Hudebním divadle Karlín?

Neměl jsem s muzikálovým hraním žádné zkušenosti. Ale protože divadlo je i o riskování, nabídku jsem nakonec přijal a odehrál tam spoustu pěveckých rolí. Naposledy hlavní roli v úspěšném muzikálu Producenti. Takže pěvecké geny jsem nakonec zúročil. No a v Noci na Karlštejně, což je také muzikál, naopak nezazpívám ani notu.

Díváte se na staré filmy s vaším tatínkem Zdeňkem Štěpánkem, tehdejším hercem Národního divadla?

Dívám, a moc rád. Mám radost hlavně z toho, že herectví mého táty nestárne. Pro mě je pořád moderní a hlavně pravdivé. Před kamerou jde hlavně o vnitřní proces - a ten můj táta ovládal bravurně. Na jevišti to je úplně něco jiného. Tam fungují jiné výrazové prostředky. Od táty vím, že když chcete na velkém jevišti vyjádřit radost, nejlepší je udělat dva kroky dopředu. Před kamerou to nelze, tam byste takzvaně vypadl ze záběru. Pro některé věci má herec dar, jiné se dají získat zkušeností.

Anděl svádí ďábla jako muzikál v Hudebním divadle Karlín - na jevišti se tu sešel s Kateřinou Brožovou.

Anděl svádí ďábla jako muzikál v Hudebním divadle Karlín - na jevišti se tu sešel s Kateřinou Brožovou.

FOTO: ČTK

Kterou práci máte raději?

Přiznám se vám, že mám rád obojí, ale hlavně mě baví, když je pořád co objevovat. Kdykoli začínám novou práci v divadle, připadám si jako pod Mount Everestem. Vůbec nevíte, jak daleko a kam dolezete, a i když se dostanete až na vrchol, stejně vás přepadají pochybnosti. Přílišné sebevědomí je v herectví kontraproduktivní. A také si musíte uvědomit, že na jevišti člověk nikdy není sám. Je to kolektivní práce - a už Laurence Olivier říkal, že kdyby kolem něj nebyli tak kvalitní herci, nikdy by nemohl být tím, čím je.

Chtěl byste založit svoje divadlo?

To byl sen mého táty. Tehdy to bylo míněno tak trošku jako návrat ke kočovné společnosti. Že by si táta otevřel kamenné divadlo, nepřipadalo vůbec v úvahu. Možná že až se sejdeme tam nahoře, tak si spolu divadlo otevřeme, ale s tím, že bych to udělal teď, nepočítejte. Budu rád hostovat kdekoliv, ale v žádném případě nechci být principálem v divadle. Říká se: Ševče, drž se svého kopyta, tak se ho držím. Když si uvědomíte, že jenom v Praze je denně přes třicet produkcí a některá divadla mají kapacitu osm set i více míst, je vůbec zázrak, že mohou fungovat a přežívají. Všechny soukromníky, kteří do toho jdou, obdivuju. Já bych to nemohl dělat už kvůli tomu papírování.

V pražském Divadle Broadway se jako dr. Roy Flemming setkává ve hře Columbo - Vražda na recept s Petrou Doležalovou.

V pražském Divadle Broadway se jako dr. Roy Flemming setkává ve hře Columbo - Vražda na recept s Petrou Doležalovou.

FOTO: ČTK

Spoustu starostí a papírování máte určitě i kolem svého domu na Malé Straně. Jak se vám tu žije?

Ten dům koupil táta v šedesátých letech a s mírnými přestávkami tu žiju od svých šestnácti let. Jak se od té doby změnila celá Malá Strana, by stálo za velkou studii, protože dneska je to skanzen, kde už téměř nikdo nežije. Zůstává jen pár solitérů, jako jsem třeba já. Zkuste si vyjít do ulic a poslouchejte, kolik češtiny uslyšíte. Dřív, když jsem vyšel z domu a šel sto metrů ke Karlovu mostu, minimálně dvacetkrát jsem řekl dobrý den. Dnes, když potkám Čecha, ptám se ho: Odkud, krajane?

Postihly vás povodně v roce 2002?

Náš dům pochází ze 16. století, během povodní tady bylo 1,6 metru vody a přiznám se vám, že to pro mě byl jeden z nejsmutnějších okamžiků v životě vůbec. Opravdu jsem nevěděl, co bude dál a co dělat dřív. Naštěstí byl dům pojištěný, ale jinak nám nikdo s ničím nepomohl a ještě nám pak z obecního úřadu chtěli dát pokutu půl miliónu, že jsme nedali žádost o zábor.

Na dvorku svého domu na Malé Straně pěstuje vinnou révu, z níž vyrábí i vlastní víno.

Na dvorku svého domu na Malé Straně pěstuje vinnou révu, z níž vyrábí i vlastní víno.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Co to je?

To musíte mít vždycky, když chcete postavit lešení, a to jsme museli, protože poté, co se vnitřní omítky musely nejprve vymlátit a pak udělat znovu, musela se také udělat nová fasáda. Vůbec na to nechci vzpomínat. Když je před bouřkou a takzvaně se otočí kanály, vím, že přijde voda, a hned mám všechnu tu hrůzu před očima. Musím se smát, když mi kamarádi líčí, jak si koupí domeček a budou grilovat. Vždycky jim připomínám i tu druhou stranu mince, že se už do smrti nezastaví. Vždyť já se už neumím podívat normálně na barák! Hned vidím, že by se třeba měly vyčistit a natřít okapy a podobně. Dům je nepřetržitá práce a nepřetržitá starost.

Jako docent Eduard Valšík se objevujete v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Jak se vaše role bude vyvíjet? Zpočátku byla vaše postava velmi zásadová, a pak najednou došlo k nevěře s mladou studentkou…

Je to vždycky věc autorů, kteří tím sledují svoje záměry. Potřebují, aby se pořád něco dělo, což je na druhou stranu v tomto žánru, který je mimochodem velmi tvrdým chlebíčkem pro všechny, potřeba. Takže se musíte ptát jinde.

V herecké kolegyni ze seriálu Ordinace v růžové zahradě Zlatě Adamovské našel přítelkyni pro chvíle pohody.

V herecké kolegyni ze seriálu Ordinace v růžové zahradě Zlatě Adamovské našel přítelkyni pro chvíle pohody.

FOTO: ČTK

Budeme vás v seriálu vídat dál?

Nějaký čas ještě ano, pak se uvidí. Ordinace byla a je velká a krásná zkušenost, ale pokud dojde k tomu, že moje role už nebude mít další prostor, akceptuji to a půjdu dál.