Povídali jsme si poslední den babího léta v restauraci na malostranské střeše. Jitka přiběhla ze zkoušky v Divadle pod Palmovkou, Petr ze soukromé hodiny tance s manažerkou z televize. Dali si oběd ozvláštněný nezvyklým výhledem na Prahu. Když on nemohl dojíst porci lososa, ona, která je v pátém měsíci těhotenství a měla by jíst za dva, ji pomalu a statečně spořádala. A když se jí utrhl pásek na sandálku, on ho bleskurychle spravil. Sehraná dvojka…

Svatbu jako z pohádky jste měli na mělnickém zámku u Jiřího Lobkowitze. Jaké jsou čerstvé novomanželské dojmy?

Jitka: Jsme šťastní. Šťastní, že se máme a že jsme zdraví. A dáli Pánbůh, budeme spokojená rodina, to je určitě hlavní. Oba jsme při obřadu ztratili řeč a měli rudé slzavé oči. Ovšem Petr byl statečnější a šeptal: Vydrž, vydrž. Podařilo se to jen částečně, já se stejně rozbrečela. Nic tak krásného bych si ani nedovedla vysnít.

Petr: Svatba pro nás byla jen důkazem, potvrzením toho, co jsme prožívali už předtím. Úplně nejzásadnější je, že je nám spolu opravdu moc dobře a hezky.

Dnes hodně párů mávne nad svatbou rukou. Vy ne, proč?

Jitka: Jsme asi hodně tradiční a považujeme ten akt za smysluplný. Když člověk něco slíbí a řekne nahlas a z hloubi duše slova, která mají váhu, je to fakt síla. My tomu věříme a hodláme tak žít. Doufáme, že se nám to podaří. Takže s gratulacemi přijďte za padesát let, až uvidíme výsledek.

Petr: Já se přiznám, že jsem ještě nedávno prohlašoval, že svatbu nemusím. Rodinu jsem chtěl, ale necítil jsem potřebu to nějak zpečetit. Svatba pro mě znamenala jen papír, oddavky na úřadě. Ale s Jitkou jsem k tomu dozrál. Když jste v kostele, je to úplně jiné. Máme velmi silný zážitek, žádnou další oslavu jsme ani nepotřebovali. I když byla fajn, spousta přátel…

Jitka Čvančarová a Petr Čadek

Jitka Čvančarová a Petr Čadek

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jitka: Je klika, že jsme se oba narodili do skvělých rodin, které fungují a drží pohromadě. Máme bezvadné rodiče, kteří jsou dokladem toho, že manželství není přežitek. Moje rodina je přímo obrovská, pravidelně se scházíme se všemi tetami a bratranci - babička nás vychovala s ideou, že nejdůležitější, co v životě máme, je rodinná soudržnost. V tom chceme pokračovat.

Petr: My jsme zase srandovně maličká rodina, což bylo vidět i na svatbě. Ta nejužší čítá pět lidí, zato Jitčina úzká rodina přijela v padesáti! Ale zázemí jsem měl stejně bezvadné, rodiče mě ve všem podporovali a díky nim jsem takový, jaký jsem. Snad dobrý člověk.

Proč jste si zvolili právě Mělník?

Jitka: Je to moje rodiště, Petr tam jezdí hrozně rád a rychle zapadl do rodiny - jako by se u nás narodil. Takže jsme se rozhodli, že budeme v Mělníku částečně žít. A přejíždět podle potřeby do Prahy, kde bydlíme v původně mém bytě na Malé Straně.

Petr: Já měl pražských bydlišť víc, jednu dobu jsme byli i sousedi, tři sta metrů od sebe. To už jsme o sobě věděli, ale byli jen přátelé. A ještě chci říct, že taky moje rodina Jitku skvěle přijala - mám pocit, že ji mají raději než mě. S rodiči si volám každý den a jejich první otázka zní: Jak se má Jitka?

Jak dlouho se vlastně znáte?

Jitka: Necelých pět let, viď? (Petr kývá hlavou) Poznali jsme se docela kuriózně.

Petr: Tehdy jsem začínal pracovat v Praze, tancoval jsem ve StarDance s Táňou Vilhelmovou, která dělá s Aňou Geislerovou a Sergejem Butkem Vánoční bazar v Lucerna baru. S Jitkou jsme se poznali tam - na dražbě.

Jitka: Celý bazar mívá bezvadnou atmosféru a výtěžek z něj jde na dobré účely. No a hřebem večera, největším draženým kouskem, byl tehdy právě tanec s Petrem.

Petr: Už si nepamatuju detaily, ale byla to dobrá zábava, spíš představení, než že bychom si to nějak užívali. Vtipné bylo, že kdyby nevyhrála Jitka, tancoval bych s Matějem Ruppertem. Takže to dopadlo dobře.

Jaké byly vaše počáteční dojmy? Petr měl nálepku donchuána, Jitka tvrdohlavého Berana. Neodradilo vás to?

Jitka: Dost jsme se potkávali jen tak mezi přáteli a chvíli trvalo, než jsme se začali bavit soukromě. Petr se mi vždycky zdál jako dobrý kluk, v pohodě. A donchuána jsem neřešila, nezdálo se mi, že by nějak výrazně balil holky. Aspoň mě tedy ne!

Petr: Mně připadala Jitka jako nádherná ženská. Ale dlouho jsem si neuvědomoval, že by to mohlo dopadnout takhle krásně. Byli jsme kamarádi, ostatní dotvořila média.

Jitka: Je skvělé stavět na přátelské úrovni tu vztahovou - lásku. Pak už neřešíte spoustu věcí, máte dobrý základ a všechno může jít rychle a hladce.

Kdy se to u vás přehouplo?

Jitka: Před časem. Jak jsme se poznávali víc a víc, zjistili jsme, že si rozumíme ve spoustě věcí a je nám spolu strašně fajn. Přirozeně.

Co se vám na tom druhém nejvíc líbí, co oceňujete?

Jitka: Petře, neposlouchej! Jsem šťastná, že mám vedle sebe dobrého, skvělého člověka - pro mě jsou morální hodnoty zásadní. Malichernosti už neřeším, nikdo nejsme dokonalí. Se mnou taky není úplně jednoduché vyjít, jsem si vědoma svých negativ. I pozitiv. Hlavní je, že mě má Petr strašně rád a je skvělý člověk.

Petr: Jitka je báječná, nejlepší žena, jakou jsem potkal. Moc na ní obdivuju její urputnost v pomáhání lidem, že žije pro ostatní. Nad tím pořád žasnu. I když je to občas na úkor našeho soukromí a času. Inspiruje mě tím a snažím se jí pomáhat, jak to jde.

Jitka: Petr mě hodně podporuje, má spoustu dobrých nápadů, takže se s ním často radím. Týká se to hlavně mé práce pro Debru, organizaci na zviditelnění nemoci motýlích křídel - což je nejvážnější kožní choroba, končící často smrtí.

Spojují vás, jak říkáte, stejné zájmy. Jitka má zálibu v adrenalinových sportech: potápěla se se žraloky, zkoušela freediving, jezdí na koni parkur… Petr se mi jednou přiznal, že kvůli tancování raději ani nelyžuje. Tak jak to je?

Jitka: Na freediving neboli volné potápění bez přístrojů jsem už Petra přemlouvala - a je nadšený. Ale nemyslím si, že bych byla hazardér, jen bych se brzo nudila jen tak na pláži. Potřebuji aktivní dovolenou se zážitky. I koupání se žraloky mi přijde v normě. Když přijedete k Tahiťanům, kteří to berou samozřejmě, přijmete to taky - s důvěrou, že se vám nic nemůže stát. Základem je chovat se pokorně k planetě, ke zvířatům…, a když nikoho neprudíte, není třeba bojovat o život. Ale nevím, možná působím trochu jako blázen.

Petr: Já se musel do osmadvaceti, kdy jsem závodně tancoval, hlídat. Adrenalinových zážitků tedy zatím moc nemám, nebyl ani čas. Ale vůbec se jim nebráním. V současnosti je pro mě adrenalin jezdit na koni. V jedenácti jsem z koně spadl a od té doby jsem na něm neseděl. Až letos mě Jíťa přemluvila, abychom to zkusili u Bolka Polívky na Farmě. Tak jsem začal a musím říct, že když se kůň rozběhl lesem, měl jsem hodně staženo. Věděl jsem, že kdybych spadl, chytím druhou o strom. Ovšem tvářil jsem statečně.

A v čem jste, Petře, inspiroval vy Jitku?

Petr: Učím ji golf a mám radost, že ji chytil.

Jitka: Díky Petrovi a taky panu Lasicovi. Hraju s ním v představení Minus dva a on vždycky přijede úplně rozzářený a říká: Som golfista. Nejraději by už ani nehrál divadlo. Tak jsem chtěla zjistit, co zázračného na tom sportu je. Myslela jsem, že to je trochu nuda, ale objevila jsem úžasný relax. Projít osmnáct jamek znamená sedm kilometrů dlouhou svižnou procházku. Kolem léčivá zelená na oči, pro uspěchané lidi z města skvělé.

Vidím, že se dobře doplňujete, jako oheň a voda. Funguje vám to i v řešení problémů?

Jitka: Určitě. Jsem netrpělivá maximalistka, latentní revolucionářka s krví tatarských nájezdníků, ledoborec. Říkám, že mi hoří koudel u zadku. Jsem horká krev a hodila jsem i pár talíři. Ale Petra jsem nikdy neviděla rozčíleného. Naopak, on je ten, kdo mě uklidňuje. Což je skvělé. I když někdy myslím, že by mohl být akčnější.

Petr: Já jsem kliďas, žádný papiňák. Když Jitka začne vybublávat, já jdu kouřit. A pak se v klidu pobavíme o věci, kterou chceme řešit. Anebo nechceme… Reaguju různě, ale hádkou nikdy, přijde mi jako zbytečná ztráta času a energie. Dialog lze vést i bez zvýšení hlasu.

Jitka: Muži ho nemají moc rádi, ale občas je nutný. Nejhorší je nechat problémy nevysvětlené, pak snadno dojde k mylným představám a závěrům.

Jak často spolu tancujete od oné historické dražby? Jitka mezitím také zářila ve StarDance…

Petr: Občas si zatančíme, ale musím přiznat, že pokud nejsem v práci, tančím hodně málo. Raději pozoruji lidi a třeba se od nich učím různé nálady.

Jitka: Ale ty přece vůbec netančíš! Nepamatuju si, kdy bychom spolu tancovali… Možná na narozeninách divadelního spolku Kašpar - udělali jsme půlnoční taneční variace na Dostojevského Běsy, které tam hrajeme. Petr vymyslel choreografii a tancoval. Bylo to krásně tvůrčí a dovedla bych si představit i nějaký další společný projekt. Já tanec moc obdivuju. Nemusíte umět žádný jazyk a rozumíte všemu.

Petr: A pak také chodíme do kubánských barů a tam si někdy zatančíme…

Vy jste vlastně chtěla být baletkou, Jitko. A vy, Petře, jste začínal skoky na lyžích, že?

Jitka: Já jsem si představovala, že jsem baletka nebo krasobruslařka. A taky veterinářka a květinářka. Tančila jsem nejraději kolem stolu se stuhou, recitovala a zpívala. No vidíte, místo toho jsem šla na stavební průmyslovku a skončila na JAMU v Brně.

Petr: Já dělal spoustu sportů. I fotbal a hokej, ale nikdy jsem neuvažoval o tom, čím budu. Tancovat jsem začal ve třinácti kvůli holkám. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal na špičku, vrcholové tancování ovšem stojí dost peněz, a tak jsem sekl s vysokou a začal učit.

O Jitce se ví, že zvládne i chlapské profese - umí to s vrtačkou, opraví auto… Jak jste na tom, Petře, třeba s vařením? A uměl byste přišít záplatu?

Jitka: Já jsem byla s bráchou vychovaná tak, že umíme obojí. Bratr dodnes peče senzační moučníky. Teď se snaží zdravě žít a vaří mi strašně dobré proso. Je akční ve všech směrech. Ale já už vrtačku odmítám, už na to mám chlapa.

Petr: Musím říct, že celá jejich rodina báječně vaří, takže dokonce i já jsem konečně otevřel kuchařku a učím se omáčky. Ale jsem velmi zdatná švadlenka, záplata je hračka. Vyplývá to z tancování a života po hotelích - umím žehlit, přišívat knoflíky… a někdy mě to dokonce baví. Teď šiju Jitce těhotenské lacláče stylem patchwork. Zvládnu i tu vrtačku, mám za sebou libereckou stavárnu a rád kutím, jeden čas jsem se živil obkládáním koupelen.

Právě jsem chtěla podotknout, že jste stavaři oba. Oba díky tomu rádi navrhujete interiéry. Máte podobný vkus?

Jitka: Občas dojde k drobné výměně názorů, ale bez konfliktů. Petr má rád moderní věci, sklo, kov, ostré hrany. Já spíš dřevo, přírodní materiály, staré kousky, dám přednost baroknímu křeslu, na kterém seděly generace, před novou židlí. Baví mě ta historie.

Petr: Jitka má cit pro zařizování, umí vytvořit teplo domova. Je klasický hnízdič. Takže nechávám skoro všechno na ní, jen občas něco doplním. Teď si zařizujeme mělnické bydlení, Jitčin rodný dům, který s bratrem rekonstruovali. Kolem jsou krásné lesy. A my jsme šílení houbaři, šťastní i v dešti v pláštěnkách, ale s plným košíkem.

O Petrovi se říká, že má tvář Banderase, pohyby Travolty a pověst Casanovy. Jitka dostala nálepku sexy dračice s tváří Claudie Cardinalové. Realita je asi trochu jiná…

O Petrovi se říká, že má tvář Banderase, pohyby Travolty a pověst Casanovy. Jitka dostala nálepku sexy dračice s tváří Claudie Cardinalové. Realita je asi trochu jiná…

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Ideální podmínky pro miminko, které čekáte v únoru. Už se nějak připravujete?

Jitka: Postupně a v klidu. Těžko říct, jací z nás budou rodiče, nejsem ani pro přísnou výchovu, ale ani pro absolutní volnost. Praxe ukáže. Dnes je těžké dobře vychovat dítě, připravit ho na svět, jaký je. Ale myslím, že budu víc pedantská a Petr ten hodnější. Bude z něj dobrý táta.

Petr: Začal jsem číst knihy o dětech. A dovedu si představit, že bych šel i na mateřskou, miluju děti. Už jsem koupal a přebaloval… Díky naší práci si budeme podle potřeby pomáhat.

Změnil se kvůli těhotenství ve vaší domácnosti jídelníček?

Petr: Jitka je úplně v pohodě, netrpí nevolnostmi ani změnami nálad a chutí. Jí málo, často a zdravě. Já jím hodně, nepravidelně a nezdravě. Její oblíbené ovesné kaše a kvantum ovoce nemusím, mám raději maso. Většinou nesnídám, když tak vajíčka se slaninou a kafe. Ale jsou dny, kdy nejím skoro nic, kvůli práci na to zapomenu. Jitka se na mě snaží dohlížet a v poledne volá, jestli nepůjdu na polívku.

Říkáte, že na prvním místě je rodina. Ale i první týdny po svatbě máte zaplněné prací…

Jitka: Finišuji s několika projekty pro Debru. Dotáčím pohádku Sněžný drak (poprvé hraju královnu), dohrávám v Divadle pod Palmovkou v představení Gazdina roba a Marie Stuartovna, hraju v Divadle Bolka Polívky v Uhříněvsi (můžu i s bříškem), mám po premiéře Ceny za něžnost a se Stanislavem Mošou zkouším muzikál Chicago. Další věci se odloží. Psalo se, že budu zpívat v březnu na premiéře Bídníků, ale to se uvidí, vrátím se, až budu schopná odvést profesionální výkon.

Petr: Já hodně učím, mám patnáct studentů, víc nechci. Jsou z různých profesí, od manažerů po herce. Učím je překonat stud, vnímat muziku a poznávat své tělo. Povedlo se to třeba u Anety Langerové, s níž teď připravujeme společný projekt. Přemýšlím taky o tom, že si otevřu vlastní školu, ale chci počkat až na příští rok, teď si chci užít čas s Jitkou a pak s miminkem. Jen na listopad připravuji čtyřdenní taneční camp pro ženy ve Znojmě. A od března mě čeká zase choreografie StarDance.

Takže svatební cesta se nekoná?

Petr: Určitě ji chceme. Asi podnikneme dvě. Jednu kratičkou na podzim - po Evropě ve dvou. Svatební cesta může být i do Českého Krumlova nebo na Vinohrady.

Jitka: A až se narodí miminko a trochu povyroste, uděláme si větší cestu ve třech.

Jste oba atraktivní, obletovaní a budíte pozornost médií, která občas semelou páté přes deváté. Jak myslíte, že to ustojíte? Jste žárliví?

Petr: Já ne. A myslím, že ani Jitka ne. Vztah musí být založený na důvěře. Zkušenosti s bulvárem máme ty nejhorší a víme, co od něj lze čekat.

Jitka: Češi rádi nahlodávají. Pomluvy a lži jsou na denním pořádku, nejen u známých tváří. Každá dvojice by si proto měla hýčkat důvěru a fungovat absolutně. My se o to snažíme. Ale nic není zadarmo, na vztahu se musí makat, jinak jde brzo do háje.

Když se řekne štěstí…

Jitka: Přítomný okamžik.

Petr: Velká rodina.