Třicetiletá oštěpařka a olympijská vítězka Barbora Špotáková skončila i letošní sportovní sezónu úspěšně - po loňském zlatu ze seriálu Diamantové ligy jí v tomto roce o vlásek unikl bronz a teď v září přivezla z MS v jihokorejském Tegu stříbrnou medaili. Konečně si může užít opožděnou dovolenou - oštěp uložila do skříně a s partnerem Lukášem se radují z posledních sluníčkových dnů.

Bára rozhodně není typickou vrcholovou sportovkyní, která nezná nic jiného než tréninky a závody. Její život je pestrý a barevný. A je vidět, že ji baví všechny jeho chutě.

„Doháním teď resty a sliby, potkávám se s kamarády, na které jsem neměla pro samé lítání po světě čas. Zajdeme do hospůdky, posedíme… S Lukášem jsme si pořídili motorku a vyrážíme na výlety po Čechách, chystáme se taky do lázní v Maďarsku, což je moje srdeční záležitost, protože babička byla Maďarka a já stále víc cítím její geny. Dopřejeme si koupání i kulinářské dobroty - gulášovku a pivko,“ plánuje Bára a těší se, že pak zažijí ještě týden klidu na Madeiře.

„Konečně úplně vypnu a odpočinu si. Tady mě pořád oslovují lidi na ulici a ptají se na závody, na oštěp - takže bych o něm nejraději chvíli vůbec neslyšela,“ směje se. Místo pohazování oštěpem teď nasazuje brusle, hraje bowling, beach volejbal a tenis.

S přítelem Lukášem jsou dobře sehraná dvojka, chystají se na stavbu domku a možná si založí biofarmu. Na snímku se společně těší ze stříbra z MS v Tegu.

S přítelem Lukášem jsou dobře sehraná dvojka, chystají se na stavbu domku a možná si založí biofarmu. Na snímku se společně těší ze stříbra z MS v Tegu.

FOTO: ČTK

Laická veřejnost ji začala výrazně vnímat od vítězství na OH v Pekingu před třemi lety. Zapůsobila jako zjevení, vedle sportovních úspěchů se objevovala na společenských akcích, její jméno nadšeně skloňovali školáci i důchodci. Přesto se nenechala unést slávou a jela dál svoji „lajnu“. Poslední rok jí přinesl hodně změn: dokončila zemědělskou univerzitu, dobudovala hnízdo v centru Prahy, změnila trenéra - přešla pod křídla sportovní jedničky Jana Železného. Obhájila výkonnostní laťku, ustála tlak veřejnosti a naučila se hlídat svůj čas.

Kolotoč oštěpařky

Startuje obvykle hned v lednu, kdy začíná trénink. Ten letošní byl hodně náročný, Bára jezdila víc než dřív na dlouhodobá soustředění - hlavně do Nymburku. „Měla jsem tam opravdu klid na sport. Pořádně jsem spala, dohnala manka z Prahy, kdy žiju jako ostatní lidi, čili mírně hekticky. Na soustředění je to jednoduché: vstanu, najím se, odpočinu si, trénuju, najím se, odpočinu, trénuju… Přečtu taky spoustu knížek. Doma spíš koukám na televizi. Ráno ale začínám všude stejně: čajem. A večer končím pivečkem, krásně se po něm spí.“

Bářin trénink se skládá z běhu, posilovny, odrazů a přelézání překážek, házení medicinbalem a samozřejmě oštěpem. Těch pět složek se točí v jasně daném systému. „Honza je velmi náročný, stojí nade mnou a všechno koriguje - postoj, držení těla. Někoho to neovlivní a nějak to odcvičí, ale já se kvůli tomu maximálně snažím. Což bere třikrát víc síly, než když jsem cvičila sama. Dává mi zabrat, ale vidím i pokrok.“

Letos poprvé zažila Bára také dvouměsíční soustředění v Jižní Africe. „Prosadila jsem si, že v polovině přijel na deset dnů Lukáš, a pak jsem zase makala. Nejsem fakt typ, který by vydržel dva měsíce sám a jen dřel. Kluci toho schopní jsou - přes den se soustředí pouze na atletiku a večer si ještě sednou a povídají o oštěpu. To bych nezvládla,“ uznává sebekriticky.

S přítelem odletěla do Kapského Města, které jí učarovalo - hlavně přírodou. „I na Stolové hoře jsme měli krásně jasno! Moc ráda bych se tam někdy vrátila. Potkávali jsme jen příjemné lidi, každý v obchodě nás vítal jako vzácnou návštěvu, což u nás nefunguje, tady se nad cizinci spíš ohrnuje nos a kouká se, jak je oškubat.“

Pak přišla závodní sezóna. Její začátek Báře úplně nesedl, chvilku trvalo, než se srovnala. „Když mi bylo ouvej, odjela jsem do rodného Jablonce a týden trénovala sólo. Vyrostl tam sportovní areál Srnčí dvůr, oštěpařské rozběžiště se nachází přímo v lese a kolem projdou za den dva houbaři. Tam jsem se zklidnila. Vždycky musím hledat motiv, proč být pořád nejlepší.“ V zásadních momentech nakonec podala skvělé výkony a byla v takové formě, že by mohla házet až do Vánoc. I když ji trápily achilovky.

Jak to začalo

Jako malá Bára bydlela v Jablonci v pěkné čtvrti Žižkův vrch a měla hodně kamarádů - partu z parku. „Nejvíc mě bavily sporty, lezla jsem po stromech a měla hodně zlomenin. Byla jsem velmi živá, hravá a extrémně soutěživá - taková ta vzteklá holčička, která když nevyhraje, neovládne se a zuří. Což mě už naštěstí pouští.“

Rodiče dělali atletiku a Báru nemuseli do ničeho nutit. Od páté do osmé třídy byla její třídní učitelkou i první trenérkou maminka. „Sama jsem chtěla zkusit všechno a všechno mi celkem šlo. Chodila jsem i na střelbu, keramiku, basketbal, ale nejraději jsem měla kroužek, kde jsme se učili stopovat a jezdili na výlety. Ale nakonec jsem zakotvila u atletiky. Dělala jsem sedmiboj a až v jednadvaceti zjistila, že můj obor je oštěp.“

Jela tehdy jako sedmibojařka do Ameriky, jenže se zranila a nemohla běhat. A protože trenér rozuměl oštěpu, začal ji učit házet ze sedu. „Chtěl mě jen trochu zabavit. Jenže po návratu do Čech jsem najednou hodila limit na mistrovství Evropy! Tehdy jsem potkala poprvé Honzu Železného, který mi u piva poradil, ať se oštěpu věnuju. Když vám to řekne trojnásobný olympijský vítěz, začnete o tom přemýšlet. Normálně to probíhá tak, že vás nasměrují už v patnácti: ty budeš vrhačka. Já se k tomu dostala úplně přirozeně, potkala jsem správné lidi ve správnou dobu.“

Života si vždycky užívala

Bára rozhodně nemá pocit, že by kvůli závodění o něco přišla. Má na co vzpomínat. Nikdy totiž nebrala sport smrtelně vážně, jen jako koníček. Kdyby jí někdo řekl v sedmnácti, kdy žila vzdorovitým pubertálním životem, že bude denně trénovat a pojede na soustředění, utekla by. Dala by přednost kamarádům. Po příchodu do Prahy na sportovní gymnázium, kam ji doprovázela maminka, byla prý jako utržená ze řetězu, rychle se včlenila do party a začala žít.

„No a ve Vršovicích to docela žilo, bylo tam plno hospod. Poseděla jsem, popila, ale pak jsem se šla potrestat na trénink. Rozhodně jsem žádný nevynechala. Taky jsme s mamkou chodily uklízet, abychom měly na živobytí. S většinou kamarádů se dodnes pravidelně scházíme, zůstali stejní a pořád je mám - toho si moc vážím. Člověk by měl zůstat upřímný a chovat se normálně, ať se dostane bůhvíkam.“

Lásku k dobrému pivu má Bára od střední školy, a tak umí bez problémů natočit správnou hladinku.

Lásku k dobrému pivu má Bára od střední školy, a tak umí bez problémů natočit správnou hladinku.

FOTO: ČTK

Systematičtěji na sobě začala Bára pracovat až po gymnáziu, kdy přešla k ambicióznímu trenérovi Rudovi Černému. „Snažil se ambice vštípit i mně. Ovšem já dlouho vzdorovala, odmítala jsem být zažraná atletka. Časem jsem vychladla a začala přemýšlet racionálně. Navíc jsem zjistila, že mě sport i uživí, což jsem si dřív nedovedla představit.“

Šest let, šest medailí

Za svůj úspěch Bára vděčí hlavně talentu. „Genetika hraje své, víte, že máte startovací čáru jinde než ostatní. Pak je to asi o tom, že jsem vydržela, i když mě pronásledovaly zdravotní problémy, tři roky jsem měla potíž s nohou a zdálo se, že skončím. Roli sehrál i fakt, že moje cesta nebyla nalajnovaná. Možná důsledkem všeho dohromady je, že jsem v okamžicích závodu psychicky silnější. Ostatní se sesypou, já naopak ožiju. A obrovská podpora je můj přítel Lukáš - určitě padesát procent úspěchu!“

Za šest společných let Bára získala šest medailí. „Lukáš je moje silná zbraň a největší talisman. Stoprocentní opora a štěstí,“ říká s úsměvem. Poznali se díky spolužačce, která začala chodit s jeho kamarádem na Sýkořici, což je vesnice u Křivoklátu. „Nikdy by mě nenapadlo, že si najdu někoho z tak odlehlého místa. Jezdila jsem tam za ní a Lukáš se někdy objevil.

Když jsme se viděli asi třikrát, sehnala jsem si jeho číslo. Ovšem iniciativu vyvinul on. Kamarádka s přítelem se rozešli, ale my jsme jí moc vděční.“

Jako dvojčata

Lukáš pracuje jako hasič v Berouně a je velký sportovní fanoušek, sám ale sportuje jen rekreačně. Na prvním oťukávacím rande mu Bára řekla, že odjíždí na dva týdny na soustředění na Šumavu. Čekala, že ho to odradí. Místo toho se za ní vydal do prostředí, kde bylo šedesát pro něj cizích lidí.

„Tím mě uchvátil. To je vlastně hlavní úspěch našeho vztahu, že byl vždycky schopný za mnou přijet, kamkoliv. Naštěstí mu to jeho práce umožňuje. Jako hasič má vždycky po čtyřiadvacítce dva dny volna. Jsme na tom líp než dvojice, které pracují do šesti a kromě víkendů spolu moc nezažijí. A navíc vím, že ho vážně zajímá, co dělám. Na druhou stranu si nesmírně vážím jeho práce. Jsem sice známější, ale jeho profesi beru jako mnohem důležitější. I společensky je to jedno z nejoceňovanějších povolání.“

Jan Železný nemá nic proti tomu, aby Lukáš s Bárou normálně trénoval. „Běháme spolu a občas se stane, že je Lukáš lepší než já. Tak se různě hecujeme. Samozřejmě je v běhu rychlejší, ale ne o moc, vyhrává sprint a já běhy nad dvě stě metrů, protože mám zažitou techniku. Ale trénuje se mi s ním opravdu senzačně.“

Lukáš musí občas skousnout, že je Bára mediálně známá tvář. Někdy ale zafunguje jako bodyguard, když trpělivost přeteče a zdá se mu, že si z Báry chce každý něco uzobnout. „Já to neumím, jsem moc vstřícná. Taky oceňuju, jaký je kliďas. Doplňujeme se zkrátka úplně skvěle, nemáme žádné třecí plochy. Líbí se nám stejná muzika, filmy, chutná nám stejné jídlo… jsme jako dvojčata. A těší mě, že moji kamarádi, což jsou hodně pankáči, mu sednou a mají ho možná raději než mě. A naopak. Party se nám krásně prolnuly.“

Oba mají rádi svobodu a dopřávají ji i druhým. „Kdyby mě někdo komandoval, moc by neuspěl. Na mě se musí po dobrém,“ varuje Bára.

Olympiáda je nejvíc

Po Daně Zátopkové je naší druhou světovou rekordmankou v hodu oštěpem. Zajímalo mě, jestli byla její vzor. „Přijela jednou do Jablonce na besedu, mám dokonce fotku, jak čekám v šílené halence s památníčkem na podpis. Víc vnímat jsem ji začala až kolem roku 2000. Často předávala medaile a říkala nám: Ty na sobě musíš hodně pracovat. Nebo: Házela jsi hrozně, musíš zlepšit to a to. Tehdy jsem na ni byla i trošku naštvaná. Ale její rady byly užitečné.“ V posledních letech se s ní setkává na armádních akcích na Dukle a obdivuje její aktivitu. „Máme ji moc rádi, září z ní optimismus a energie. Je úžasná, diář má plný na rok dopředu! Kdybych takhle vypadala v 89, bylo by to skvělé. V přístupu k životu je můj velký vzor.“

Zato mezi současnými světovými sportovkyněmi vidí Bára velkou rivalitu, až nenávist. „Situace mezi oštěpařkami je vyhrocená. Kluci jsou v pohodě, ale holky jsou jako fena s fenou. Často na tréninku házejí víc než v hlavním závodě, jsou nervózní a závidí, že já to tak nemám. Ale odmítám si s nimi hrát falešně na kamarádky.“ S největší rivalkou Marií Abakumovovou se raději moc nebaví. „Ona stejně umí jen rusky,“ krčí rameny.

Dojetí Barbory Špotákové po zisku zlaté olympijské medaile

Dojetí Barbory Špotákové po zisku zlaté olympijské medaile

FOTO: Roman Vondrouš, ČTK

Na trému podle Báry funguje jediný recept: věřit si. „Když se člověk určitou dobu něčemu poctivě věnuje, něco umí. A nejde přece o nic víc, než to ukázat, předvést se divákům. Nehledat v tom nic složitého a nevnímat, že mi někteří nepřejí. Vždycky se podívám na okolí s myšlenkou: přišla moje chvíle, tak se koukejte! Ovšem v dobrém slova smyslu. Negativní motivace a nadávky soupeřkám nefungují.“

Příští sezóna s olympiádou v Londýně bude pro Báru velká výzva a možná vyvrcholení kariéry. Myslí na ni každý den. Dostala totiž jako dárek krásně malovaný metr, aby si ho stříhala. Ví, že vedle náročného tréninku bude důležité udržet se v dobré zdravotní kondici, což je po třicítce těžší. „Vrcholovou atletiku nelze dělat donekonečna. Tělo roky trénuje a únava je znát, musím o sebe víc pečovat a rehabilitovat. Ale věřím, že to ještě půjde. Taky se chci koncentrovat jen na ten hlavní závod, nebudu se rozptylovat jinými akcemi.“

Mateřství, ekologie a diplomacie

Bára má spoustu dalších plánů. Když se jí podaří na olympiádě zabodovat, dovede si představit, že si pak dá pauzu - nejraději mateřskou. „Hodně oštěpařek to tak dělá. Je to pro mateřství dobrá disciplína, nemusíte být extrémně rychlá a silná, jde spíš o techniku a zkušenosti. Ale nikdo neví, co s ním miminko provede, já navíc neumím dělat věci napůl. Nedovedu si představit, že bych dítě svěřila chůvě a odjela. Tak uvidím…“

Zároveň si myslí, že po letech sportování by bylo dobře, kdyby se věnovala něčemu jinému, třeba oboru, který vystudovala - péči o biosféru. „Což obnáší ekologii spojenou se zemědělstvím. Hodně mě to bavilo a šlo by to propojit s životem na venkově, který nás s Lukášem láká. Koketujeme s myšlenkou postavit si u Berouna přírodní domek.“

Už si pomalu vybírají projekt a začnou vyřizovat stavební povolení, aby napřesrok mohli začít. Bářino krédo zní: Všechno má svůj čas, nesmí se tlačit na pilu. Chtěla by tam chovat ovečky a založit si velký sad s krajovými odrůdami. „Bavilo by mě propagování bio životního stylu, připadá mi smysluplný. Nemám ráda globalizaci, kdy nevíte, odkud která plodina pochází, jak byla vypěstovaná. Nechápu, že to někoho vůbec nezajímá.

Lidi by měli vědět, že pijí mléko nebo jedí sýry z konkrétní farmy. Vadí mi negativní reakce, hlavně mužů, kteří tvrdí, že bio je nesmysl a funguje jen jako zdroj ,nakapsování‘. Počítají pouze v penězích. Nevidí přesah do péče o krajinu, hospodářství zničené úpravami v 50. letech. Chtěla bych lidem vrátit zodpovědnost za přírodu.“

Bára se také před pár týdny rozhodla, že se bude ucházet o členství v Mezinárodním olympijském výboru. Co si od toho slibuje? „I to by mohl být směr mého života. Umím jazyk, jsem komunikativní, šla bych do toho ráda a zodpovědně, jako do všeho.

Zpěvák Lou Fanánek Hagen a olympijská vítězka Barbora Špotáková

Zpěvák Lou Fanánek Hagen a olympijská vítězka Barbora Špotáková

FOTO: Doležel Michal, ČTK

Sportovní diplomacie je spojená se sportem a není o trénování - trenérkou bych totiž asi být nemohla. Jsem přesvědčená, že by u nás měl být olympismus propagovaný víc než dnes, ráda bych sem přinesla něco ze světa. A naopak se mi zdá, že ve světě se o nás moc neví.“

Kterým směrem se Bára nakonec vydá a kde ji nejdeme za rok, je ve hvězdách. „Chceš-li Boha rozesmát, tak mu vykládej své plány,“ říká.