Narodila se v roce 1954 jako Věra Marie Giňová a zpívání ji provázelo od plínek. Když jí bylo šestnáct, sedávala na kašně na rokycanském náměstí a z plných plic zpívala s muzikanty hrajícími na kytaru až do půlnoci. „Už mě tu znají, jsem tu přece doma. Ať bylo léto, nebo zima, mně to bylo jedno, pořád jsme hráli,“ říká a ukazuje prstem na místo činu.

Náměstí v Rokycanech hraje v jejím životě stěžejní roli - většinu svého života tu tráví i dnes. „Pište si to!“ napomenula mě, jen co jsme si začaly povídat. Uklidnila jsem ji, že záznam obstarává malý diktafon v mé dlani. „Aha, tak můžeme pokračovat. Víte, když je můj muž Franta třikrát týdně v Plzni na dialýze, protože mu selhávají ledviny, čekám na něj na lavičce na náměstí třeba půl dne. Chodí ke mně různý lidi, zdraví mě a ptají se, jak se mám. Chodí i vaši,“ čímž myslí bílé.

Na rokycanském náměstí jsme Věru Bílou vyfotili s jejími vnoučaty Melissou, Dominikem a adoptivním synem Františkem.

Na rokycanském náměstí jsme Věru Bílou vyfotili s jejími vnoučaty Melissou, Dominikem a adoptivním synem Františkem.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Některý lidi jsou špatný, jiný dobrý - a to je mezi našimi i vašimi stejné. Vaši chodili i na moje koncerty. Naší muzice rozumějí, a to je dobře. Vždyť co je na tom světě? Lidi by se měli mít víc rádi, ať jsou bílí, nebo tmaví. Nemám moc velký rozum, ale tohle si myslím.
Ke mně ať přijde třeba slepej, dám mu všechno, co můžu. Nedávno u nás zazvonil nějaký pán, že ho v Rokycanech okradli, a přišlo mu do hlavy, že tu bydlím. Zavolala jsem Frantu, mu dá pět set. A víte, co bylo pak? Za dva týdny mě vyhledal na nějaké akci a těch pět set mi vrátil. Neumím být lakomá ani zlá. Jsem obyčejná ženská a jsem taková, jaká jsem.“

Narodila se jako nejstarší ze sedmi dětí a maminka jí neřekla jinak než Kali. Romsky to znamená tmavá nebo černá - a odtud také vzešel název její doprovodné skupiny Kale (černí), kterou dala dohromady v devadesátých létech minulého století.

V té době se zpěvem živila profesionálně a se svými písničkami začala jezdit i po věhlasných světových sálech. Do té doby zpívala jen příležitostně na různých zábavách a přitom pracovala jako kuchařka v Rokycanech na nádraží. Její manžel František, se kterým žije od svých patnácti let, pracoval u dráhy jako posunovač, ale dnes je v sedmapadesáti letech už osm let v invalidním důchodu.

S manželem Františkem žije od svých patnácti let. Býval to krásný chlap a nikdy bych ho nezklamala, říká o něm.

S manželem Františkem žije od svých patnácti let. Býval to krásný chlap a nikdy bych ho nezklamala, říká o něm.

FOTO: ČTK

Na dětství zpěvačka vzpomíná v dobrém. „Táta mě učil hrát na cimbál a musela jsem s ním chodit hrát na svatby a zábavy, i když jsem třeba chtěla jít ven s holkama. Na kytaru jsem se učila tajně. Když bylo mojí mamince pětačtyřicet let, umřela a nechala mi tu šest mladších sourozenců. Já jsem byla nejstarší ze sedmi a o všechny jsem se pak musela postarat.“

Jaké to bylo ve světě

Na svá vystoupení ve světových metropolích, která jí vynesla slávu i peníze, vzpomíná ráda a věří, že si to ještě zopakuje. Všechny peníze, které si tím vydělala - a bylo jich hodně - však skončily ve výherních automatech restaurace na rokycanském náměstí. Tuto kapitolu svého života dnes považuje za uzavřenou. „Nechci o tom mluvit, otočíme stránku. Je to zbytečné a chci se bavit jenom o tom lepším,“ tvrdí.

To lepší ji ale nečeká za prvním rohem. Kromě opakujících se dluhů za nájem dluží v řádech desítek tisíc za plyn a elektřinu. Sama se nad vysokými částkami podivuje. Poté, co jí kvůli nedoplatkům odpojili plyn, si přitápěla elektřinou, takže účet za elektřinu se vyšplhal na poměrně vysokou částku, i když bydlí v jedna plus jedna. „Přece nemáme drůbežárnu, a tak jsem chtěla, aby nám zkontrolovali elektrické hodiny. Přijeli a řekli, že jsou v pořádku. Navrhla jsem jim splátkový kalendář, ale to prý nejde, a tak nevím, co bude.“

„Když jsem zpívala v Jeruzalémě, ztratila jsem při koupání náušnice a starosta města mi koupil nové, s pravými perlami ve 24karátovém zlatě. Nádhera. Jenže když jsme se pak stěhovali, Franta hodně věcí, co našel, zahodil - a mezi tím byly i ty náušnice v obálce. Hodil to do popelnice, protože to nevěděl. Náušnice ze svatého města! Po koncertě nás tam taky pozvali na velvyslanectví na večeři. Kdybyste viděla, jak jsou bohatý! Uvařili nám český jídla a byli to lidi, jak maji bejt.

Před pěti lety si zpěvačka zazpívala na happeningu proti fašismu.

Před pěti lety si zpěvačka zazpívala na happeningu proti fašismu.

FOTO: ČTK

V Paříži jsem si myslela, že se koncert nepoved, ale lidi tleskali vestoje a na jeviště jsme se vraceli třikrát,“ vzpomíná. Ve Francii se jí líbilo také proto, že mohla úplně zapomenout na to, že bílá je pouze podle jména. „Tam si je každej rovnej - ať je černej, nebo bílej. Všichni mě tam uctívali.“

V Americe se jí nejvíc líbilo v Chicagu a v New Yorku byla zase dojatá, když se svou kapelou vystupovala v klubech, kde v šedesátých létech hráli Beatles. „To jsem byla nejšťastnější ženská na světě. Když jsem začala zpívat, rozbrečela jsem se, protože mi přišlo do hlavy, že na stejném pódiu přede mnou stáli Beatles i Fitzgeraldová, který jsem poslouchala od mládí a milovala je. Tekly mi slzy a kluci z kapely si mysleli, že jsem tak zpocená. A když jsem byla v Hollywoodu, byl tam dokonce i bývalý manažer Beatles. Zpívala jsem v jeho divadle. O Finsku se zase říká, že tam jsou lidi studený, ale já jsem je tak rozehřála, že tancovali. V Nizozemsku, Švýcarsku, Švédsku, Dánsku a Norsku to bylo to samý…“

Manžel František

Se svým manželem Františkem Věra Bílá prožila celý život. Na světová pódia svou ženu doprovodil dvakrát, jinak zůstává raději v Rokycanech. „Lidi se ho ptali, proč mě pouští do světa, a říkali mu, že tam dělám bůhvíco.

Když jsem se vrátila, nadával mi a říkal, abych si vybrala, jestli chci jeho, nebo zpěv. Na to jsem mu s čistým svědomím řekla, že zpěv. ,Zblázni se, dělej, co chceš, ale já bez toho nebudu.‘ Tak jsme se pohádali, ale pak jsme zase přišli k sobě. Rozbila jsem okno i talíře, ale nakonec to byl on, kdo mi zase pomohl naskládat šaty do kufru, abych mohla odjet. Věděl, že to je můj život.“

Přesto se zpěvačka posledních osm let ve své kariéře odmlčela - a důvodem bylo právě to, že její manžel vážně onemocněl. „Manžel se mě ptal, jestli se mi po zpívání nestýská, a já, že ne a že hlavní je, že jsme spolu. Pak to ale byl zase on, kdo rozhodl, abych začala znovu.“ Bylo to nedávno, když Věru Bílou vyhledal nový manažer z Českých Budějovic.

Na náměstí v Rokycanech zpívala už jako malá. Dnes tu ráda sedá na lavičce a baví se s lidmi.

Na náměstí v Rokycanech zpívala už jako malá. Dnes tu ráda sedá na lavičce a baví se s lidmi.

FOTO: Jan Handrejch , Právo

„Franta mi schválně tvrdil, že mu už nic není, hlavně abych zase šla zpívat. V životě bych ho nezklamala. Býval to tak hezký chlap! Byli jsme hezký oba, když jsme byli mladí. To jsem ještě měla pětačtyřicet kilo,“ povzdechne si. „Kolik vážíte dneska?“ osměluju se s otázkou. Na to jsem se dozvěděla, že v posledních letech to zpěvačka dotáhla na sto dvacet pět kilo. Přitom mi tvrdila, že se rozhodně nepřejídá. Předešlý den snědla prý jenom jedno jablko.

Děti neměli a syna Františka, kterého vychovali, adoptovali od peřinek. „Nemohla jsem mít děti, protože jsem byla taky nemocná na ledviny. Syna Frantu si před lety vzali z kojeneckého ústavu v Karlových Varech. Je z dvojčat a chtěli jsme i jeho sestru, ale oba nám nedali, protože jsme doma měli jen jednu místnost a dvě postýlky by se k nám nevešly. Adopce byl nápad Franty. Bylo mi v tý době čtyřiadvacet let a malýho Frantu jsme vychovali jako vlastního. Se sestrou se poprvé setkali na taneční zábavě u nás v Rokycanech a málem se do sebe zamilovali, protože nevěděli, že jsou bratr a sestra. Vídají se pořád.“

Doma je doma

Zatímco jsem si na lavičce s Věrou Bílou povídala, postupně se k nám připojila velká část její rodiny. Největší radost ale měla, když přišla nevěsta Simona, jak říká své snaše. Přišla i s dětmi, pětiletým Dominikem a tříletou Melissou. „Zpíváte jim?“ ptám se Věry Bílé. „Oni zpívaji mně, pani zlatá,“ zní odpověď. „Teď jsme byli v Budějicích ve zkušebně a Franta, syn, který se mnou po pódiích jezdí už od svých šesti let, si nemohl vzpomenout na jednu písničku. Tak jsem zavolala malýmu: ,Dominiku, ty moje srdíčko, zazpívej mi tu písničku od táty.‘ A on ji znal přesně.“

Zkoušení s novou kapelou zpěvačka bere velmi vážně. „Nový manažer mě vyhledal začátkem léta a je to dobrej člověk. Zatím jsme jako zkušebnu měli jednu chatu, kde jsme v létě hráli celý týden od rána do večera. Hraje s námi i jeden od vás a za týden jsme nazkoušeli pětatřicet nových písniček. Klape to. Ještě nás čekají další, technické zkoušky, zkušební vystoupení a po Novém roce začneme koncertovat naplno. Kéž by se povedla i nová deska,“ spřádá své sny. Alba má Věra Bílá na svém kontě zatím dvě.
„Taky budu potřebovat šaty. Látky mám, ale někdo mi to musí ušít. A na co při zpívání myslím? Na nic. Když zpívám, připadám si jako doma v kuchyni. Žádná tréma, užívám si to a s klukama děláme za oponou legraci.“ Vzhledem k nadváze a bolestem končetin bude prý ale na svých koncertech zpívat hlavně vsedě.

Zpěvačka Věra Bílá

FOTO: Archiv, Právo

„Celá léta mám anginu pectoris. Doktor mi řekl, ať nekouřím, ale já stejnak kouřím, protože kdybych přestala, možná bych umřela, jak jsem na to zvyklá. Alkohol ale nepiju a denně beru devět prášků. Někdy mě bolí nohy a ruce z té lupénky, ale teď je to zrovna dobrý. Nesmím být nervózní, jinak se to horší.“ Jak jsem se ještě dozvěděla, poprvé u ní lupénka propukla, když měl její syn před léty autohavárii.

Do nároku na důchod Věře Bílé chybějí ještě čtyři roky a zatím je už několik let vedena na úřadu práce. Stále bydlí v obecním bytě 1+1 a ze všech sil se snaží zaplatit z důchodu, různých dávek a darů alespoň nájem. Jako Damoklův meč nad ní totiž visí hrozba stěhování do nouzového holobytu.

„Dokud platíme, vystěhovat nás nemůžou - a pod most přece nepůjdeme.“ Obecní byt, který obývá, jí město nabídlo k odkupu za 870 tisíc. „Oni se zbláznili. Kde bych na to vzala? Ale nájem platíme, a tak nás vyhodit nemůžou. Dali jsme si žádost do domu s pečovatelskou službou a teď čekáme. Ale než ho člověku přidělí, může to prej trvat i několik let.

Nemám nic, ale všechno musíme vydržet a musíme se s tím smířit. Jediné, co mám, je ten hlas, ale nešla bych nikam jinam ani za nic na světě. I kdybych měla jíst jen pečenou bramboru, budu ji jíst doma v Rokycanech. Peníze přijdou, až zase začnu zpívat. A to budu opravdu šťastná.“