Objevujete se v jedné z epizod nové řady seriálu Soukromé pasti. Váš hrdina v ní neskončí zrovna nejlíp. O čem pro vás příběh s názvem Manželství nebo život vlastně je?

Bral jsem tu práci spíš jako pokračování projektu, který mě bavil. Hrál jsem už v první řadě Soukromých pastí a myslím, že se povedly. Až mě to překvapilo, že vůbec něco takového vzniklo. S režisérkou Terezou Kopáčovou jsem nikdy předtím netočil. V takových chvílích mívám strach a jsem dost opatrný. Myslím, že ona to zprvu cítila stejně. Musím zaklepat, byl jsem nakonec z té práce… no, nechci říkat nadšený, to zní banálně, ale bylo to fajn. Ale k vaší otázce: Ten příběh je o chlapíkovi, který je zvyklý všechno rozhodovat a určovat sám. Tak, jak to uzná za vhodné on.

Rozuměl jste mu?

Musel jsem mu nějakým způsobem porozumět. Kdybych si na začátku řekl, že je to úplný idiot, pak by ta skepse byla při hraní znát.

Vám ho nebylo líto? Vždyť on netušil, co dělá špatně!

To jste laskavá, že máte takové pochopení. Kdybyste ho ale měla doma, nevím, jestli by vám ho bylo líto. (směje se)

No počkejte, chlapík, kterého hrajete, všechno vybudoval sám a spoléhal sám na sebe. Byl tak trochu zvyklý, že je všechno podle něj. To je vám zcela cizí?

Pro mě je tam cizí hlavně jedna věc, a to je jeho absolutní netolerance. K jakémukoli jinému pocitu, postoji, názoru, cítění. Já jsem poměrně záhy v životě začal razit jednoduché heslo Nedělej jiným věci, které nechceš, aby dělali tobě. A to se tady v tom příběhu dělo. Ta figura je mému charakteru vzdálená, ale musel jsem si k ní najít nějaký klíč.

Mohlo tím klíčem pro vás být třeba neochvějné vyznávání určitých zásad?

V tom bych mu mohl rozumět. Ale taky jde o to, že ne vše je dané, hotové a neoddiskutovatelné. Je sice hezké, když je rodina pro někoho vším a této zásadě podřídí vše. Ale jde přece taky o to, jak se to té rodině líbí a jak se v ní žije. Jak se zásady aplikují, je stejně důležité jako ony samy.

První věta toho příběhu o děravém vztahu zní: čtyřicet devět procent manželství se rozpadá. Rozkládá podle vás vztahy i honba za penězi?

Peníze jsou hlavně veliká starost. Dělají další peníze a velké majetky a finance lidi semelou. Dostanou se do soukolí, které je nutí fungovat pořád dál. Nemají jakoby nikdy hotovo. Tlak, stres a starosti se jistě přenášejí i do vztahů. Když je někdo bohatý, má k tomu ještě o mnoho víc starostí než normální člověk.

Lukáš Vaculík

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Ti, kteří bohatí nejsou, by vám jistě řekli, že oni mají svých starostí dost.

Tomu rozumím. Bohatý člověk sice nemá starosti existenční, zato má jiné. Nefunguje to tak, že když mám peníze, je mi blaze, můžu si krásně užívat a jezdit po světě. Naopak, lidi se o peníze musejí pořád starat.

Vidím, že jste se tomu příběhu snažil opravdu porozumět. Máte to tak s každou postavou? Že do ní chcete proniknout?

Přiznám se, že k téhle jsem měl opravdu hodně dotazů, až to režisérku úplně zmátlo a ptala se mě, jestli to vůbec chci dělat. Ale já chtěl znát klíč. Jinak záleží na tématu. Nejde o to, jestli s charakterem role souhlasím, nebo ne. Ale chci pochopit, proč to ten chlap dělá, byť je třeba jiný než já. Musím věřit, že je to možné. Když tomu nevěřím, tak pak natáčení probíhá stylem: ať je to honem rychle za mnou.

Točilo se na vesnickém statku. Dokážete si i vy představit odchod z města na venkov?

Dovedl bych si to představit, ale až později.

A třeba i žít s koňmi?

K těm mám zdrženlivý vztah.

Ale jezdit přece umíte!

Neřekl bych, že umím, protože jsem strašně dlouho v sedle neseděl. Nemám na koně čas. Jednu dobu jsem jezdil dost, to je pravda, a bavilo mě to. Ale pak třeba sedm let o koně nezavadíte a přijde role, kdy vám řeknou, že obnáší právě jezdit na koni. To pak zjistím, že sedm let neježdění se pěkně projevilo. Lidí, kteří jedou tam, kam chtějí oni, a ne kůň, je hodně. Ale těch, co umějí jezdit opravdu, je málo.

Naposledy ještě použiji paralelu s vaší poslední rolí. Ten chlapík tam totiž pronáší v den svých padesátin: Dřív jsem si myslel, že padesátka je něco jako smrt, ale už si to nemyslím. Vy budete slavit padesátku příští rok. Souhlasíte s jeho tvrzením?

Jak kdy. Někdy jsem až příliš optimistický, někdy cítím, že jsem na smrt unavený. Jak stárnu, hranice se posunují. Když jsem začínal, padesátiletý chlap byl pro mě dědek. Dnes už to žádný dědek není. Jdu na kompromis. (směje se) Mnohem dřív než v padesáti člověk pozná, že energie není bezmezná, že má mantinely. Daleko dřív přijde doba, kdy si řeknete, že jsem nějaký unavený. A není to z toho, že bych prokalil tři dny.

Prokalit tři dny… To byste ještě zvládl?

Já už čtyři roky nepiju vůbec, tak nevím. Možná by se daly prokalit dva, ale třetí bych byl mrtvej. (směje se).

Po delší době vás uvidíme ve filmu. Točíte snímek Tady hlídám já, o čem je?

Je to příběh malé holčičky a jejího psa jezevčíka, kteří spolu umějí mluvit lidskou řečí. Holčička je hyperaktivní, má kvůli tomu spoustu problémů ve škole a vůbec ve svém okolí. Když odjede s maminkou na prázdniny do přírody, jejich život se změní a problémy se vyřeší. Ten příběh není jen pro děti, je to rodinný film a myslím, že by měl zaujmout i dospělé diváky.

Předtím jste se ale dlouho ve výraznější filmové roli neobjevil. Přitom se o vás mluví jako o sexy idolu žen a dívek…

A přitom na základě čeho, že jo? (trochu se zašklebí)

To bych pochopila, ale spíš se chci zeptat, jestli jste tak vybíravý. Odmítáte scénáře?

Popravdě řečeno netuším, proč to tak je. Jsou holt různá období, hojnosti i půstu. Jde o to, zdali se to prostřídá a nezůstane jen u toho půstu. Kecal bych, kdybych říkal, že jsem odmítal jeden scénář za druhým. Nabídky zkrátka nepřicházely.

Takže se víc věnujete divadlu?

Nejsem nikde v angažmá. Hraju asi pět nebo šest představení a je fakt, že divadlo mě baví hodně.

Předpokládám, že vás baví i detektivky, když jste v posledních letech v některých vystupoval. Třeba v té historické s názvem Jménem krále.

Detektivky rád mám. Ale Jménem krále byl původně pilotní díl k třináctidílnému seriálu, ze kterého Nova udělala nový český film a vrazila ho do kin. Prý že nejsou peníze na výrobu všech třinácti dílů. Takže se vzal tenhle pilotní díl, nastavil se a dopadlo to tak, jak to dopadlo.


Před několika lety jste se objevil jako česká verze Indiana Jonese coby vědec Armín v seriálu Strážce duší. Sedělo vám pátrání po věcech mezi nebem a zemí?

Nápad to byl skvělý. Dramaturgicky to ale chtělo dotáhnout. V jednom, maximálně dvou obrazech se odkrývalo historické pozadí konkrétního tématu, třeba svobodných zednářů. Vypadalo to jako přednáška. Museli jsme se naučit šest stránek odborného textu. To mi přišlo nešikovné. Mohlo se to odkrývat postupně během děje.

Nedělalo vám problém naučit se šest stránek odborného textu?

To ne, ale skoro nic si z toho nepamatuju. Byl to nápor informací, které jsem hned zapomněl.

V seriálu o vodácích Proč bychom se netopili jste měl taky výraznou roli. O každém záběru, kde jste si svlékl tričko, se hned psalo.

To bohužel jo. (ušklíbne se)

Trénoval jste na to? Sportujete?

To je asi jako s těmi koňmi. Není čas.

Když jsme u toho vzpomínání, byl jste překvapen, když za vámi před dvěma lety přišel Sagvan Tofi s muzikálem Děti ráje?

A víte, že docela ano? On ale přišel dřív, příprava toho muzikálu se docela protáhla. Původně měl muzikál dělat Franta Janeček, z toho ale sešlo. Asi po čtyřech letech Sagvan nabídl muzikál Viktoru Mrázovi a Michalu Bělouškovi. A ti ho realizovali.

S jakými pocity jste navázal na úspěch filmů z osmdesátých let, jako byl Kamarád do deště nebo Vítr v kapse? Tehdy jste začal být známý a dívky si vaše plakáty vylepovaly v pokojíčcích…

Přiznám se, že jsem měl strach. Byl jsem pesimistický. Ale už jsem několikrát klukům poděkoval za to, že si zachovali svou vizi a představu. A realizovali to tak, jak chtěli. Moje představa byla jiná a časem se ukázalo, že špatná. Zaplaťpánbu, že zůstali sví a nenechali se zviklat. Ale jinak nešlo o to, navázat na nějaké filmy. Byl to spíš lehký sentiment k té době. K prostředí, mluvě i k věcem, které se tam řeší. Na člověka mého věku u toho padne trochu nostalgie. Byl jsem taky zvědavý, jak se Sagim budeme fungovat na jevišti, kde snad on ani do té doby nestál. Po všech obavách jsem dnes rád, že se to nakonec uskutečnilo.

Je to muzikál, ale vy v něm nezpíváte.

To jsem si vymínil. Požádal jsem o to, abych zpívat nemusel. Fakt zpívat neumím a už jsem dost starý na to, abych dělal věci, co mi nejdou. Otázka samozřejmě je, co člověk opravdu umí. Ale když víte, že vám opravdu něco nejde, je úplná blbost do nich jít. Zvlášť když vám bude skoro padesát. Bez toho se obejdu a je dobře i pro diváky, že se neurvu a nezačnu zpívat.

Začínal jste jako herec, když vám bylo sedmnáct, to je před dvaatřiceti lety. Máte pořád ještě hraní rád?

Když jdu na jeviště, tak jo. Natáčení mě začíná unavovat. Nechci říct až na výjimky, je to tak půl na půl. Ano, první film jsem točil v sedmnácti s režisérem Kachyňou. A do revoluce jsem točil dost. Byl jsem zvyklý, že lidi, tedy režisér nebo kameraman, přesně věděli, co chtějí. Materiál byl drahý a záběr se musel natočit napodruhé, maximálně napotřetí. Když se jel napočtvrté, bylo jasné, že se ten další bude muset natočit na první dobrou. Takže lidi byli nuceni řemeslo znát a mít jasnou představu.

Dnes, díky technologiím, jsem schopen film natočit dokonce i já, což mě děsí. Vše se natočí zleva, zprava, shora, zdola a ve střižně si pak vyberu. Tenkrát ale lidi měli každý záběr dopředu v hlavě, byli připravení. Vždyť ani neexistoval monitor na place. Je pravda, že se leckdy natáčely věci poplatné době, ale pořád z nich bylo cítit řemeslo. Tehdy jsem točil hodně a nesetkal jsem se s nikým, kdo by řemeslo neuměl. Dnes jsou tvůrci kolikrát na place bezradní a všechnu energii dají do toho, aby se něco vůbec nafilmovalo. Herecká profese se tak někdy dostává na druhou až třetí kolej a to mě přestává bavit.

A co vám naopak dělá radost?

Že cítím, že se náš rozhovor chýlí ke konci. Takže teď vy. (usmívá se)

Proč máte takovou nechuť k novinářům?

Novinařina je zprofanovaná a asi nemusím vysvětlovat proč. A na to, abyste dala rozhovor, musíte mít pocit, že chcete něco říct. Že vás k tomu něco vyprovokuje a k něčemu se chcete vyjádřit. Ale nechci se vyjadřovat k tomu, jakou mám rád barvu a že jsem ráno vstal a vyčistil si zuby a dal si míchaná vajíčka. Takovou potřebu fakt nemám.

Proč byste se vyjadřoval jen k tomu? Nepřipadáte mi jako nehloubavý člověk!

Vždy je lepší konat než mluvit. Až zjistím, že to, co řeknu, něčemu pomůže, tak proč ne. Ale když vidíte, že to nepomůže stejně vůbec ničemu, tak hledáte jiné cesty, jak věci ovlivnit. Zatím mám pocit, že při žádosti o rozhovor jde o titulek a reklamu. Ne o sdělení. Přednost mají jiné hodnoty. Víte, u nás se třeba umí řešit, že někomu ukradli peněženku nebo auto. Ale když vám někdo ukradne čest nebo dobrou pověst a vy se ohradíte, tak na vás koukají, že jste se zbláznil, a co vlastně chcete. (Herec před časem vysoudil 300 tisíc korun a omluvu od týdeníku Pestrý svět, který o něm otiskl lživou zprávu o jeho údajné homosexualitě -pozn. red.) S tím se já ale nesmířím. A navíc myslím, že některé nepravosti jsou možné jen teď.

Že to tak nebude pořád?

Jsem o tom hluboce přesvědčený. Nevím, jestli se toho dožiju, ale vše je vývoj. Věřím, že to bude jinak.

V roce 2008 si zahrál nadporučíka Lukáše v komedii se zpěvy Švejk, kterou v režii Václava Postráneckého uvedlo Divadlo Hybernia.

V roce 2008 si zahrál nadporučíka Lukáše v komedii se zpěvy Švejk, kterou v režii Václava Postráneckého uvedlo Divadlo Hybernia.

FOTO: ČTK

Říkáte to i svému osmiletému synovi?

Samozřejmě.

Vypadá to, že jste trochu znechucený…

No, znechucený… Já si myslím, že se blíží konec určité doby. Protože to, co se kolem nás děje, je už teď za hranicí všeho. Kdyby to bylo zůstalo před tou pomyslnou hranicí, tak to tak mohlo běžet na věky věků. Zůstanu u příměru s bulvárem. Ten překročil mantinely všeho možného a tím sám sobě začal utahovat smyčku kolem krku. Když se lidi navyknou na to, že budou dennodenně koukat na smrt v přímém přenosu, neupoutáte jejich pozornost tím, že si někdo zadřel třísku. Smrt v přímém přenosu je otupí a vy musíte jít dál. A to je moment, kdy se led prolomí.

Máte za to, že stojíme před nějakou velkou změnou?

Myslím, že celá společnost stojí před změnou. Hodnoty jsou nastavené špatně. Pragmatismus a ekonomika převálcovaly mravnost. A už se ví, že to není správně. Ale dokud lidi tlačí plné vozíky z Makra, nic se nezmění. Nestačí být po pás v bahně, musíte v něm být až po nos. A až lidi nebudou moci dýchat, tak to rupne. K nějaké změně postupně všechno spěje. A ta nastane jedině po velkém průšvihu.

Při natáčení audiopohádek

Při natáčení audiopohádek

FOTO: fotobanka Profimedia

Takže čím hůř, tím líp?

Ano. Čím hůř, tím dřív dojde k té změně, o které mluvím. Nevím, jestli se jí dožiju. Ale to, co se tady nastartovalo, je k nežití. Někoho jsme si demokraticky zvolili. Možná jsme netušili, co tam začnou vyvádět. Ale určitě bychom měli udělat něco pro to, aby vyvádět přestali. Protože představa, že někde nahoře sedí parta maníků nad biliónem rozpočtu a někdo z nich řekne: Pánové, mně je to už blbý, jak tady krademe, pojďme se na to vykašlat, je asi dost naivní. Pokud nebudou donuceni, tak nepřestanou. Ze dne na den se z nich čestní lidé nestanou. A jsme zase u té morálky a cti, která nám tolik chybí. Něco málo o tom vím, jeden soud mám za sebou.

A táhl se pět let. To je dlouho.

Je. Ale bránit se musíme. Jinak to nejde. Kdybych to neudělal, za pár let by mě to začalo žrát. Teď si říkám, že když se to povedlo mně, povede se to i dalším.

Kdybyste věděl, že se ten soud potáhne pět let, šel byste do toho?

Jednoznačně ano. A nejde jen o to, že by na mně zůstalo nějaké lživé nařčení. Ale pak bude okurková sezóna a někdo si řekne: Hele, Vaculík, ten vždycky držel hubu. Tak napíšeme, že se jezdí do Tater ukájet s kamzíkama. Takže doufám, že jsem vám vysvětlil, proč se mi nechce dávat rozhovory. Svými postoji mohu věci ovlivňovat. Ale jistě ne tím, že dám rozhovor o tom, jaké bylo včera počasí. Mimochodem bylo hezky.

Lukáš Vaculík

Lukáš Vaculík

FOTO: Jan Handrejch, Právo