Článek
Třicetiletá herečka z Budapešti je sexy hvězdou nového českého filmu Muži v naději. Drobná pihatá zrzka, která vyrůstala na hranicích Slovenska a Maďarska, je plná protikladů. Působí zasněně a tak trochu zpomaleně, ale vášnivá erotika před kamerou jí problém nedělá. Se svým manželem se prý nikdy nehádá, ale pokud má pocit, že se někde děje nespravedlnost, dovede se pěkně rozohnit.
Žije v Budapešti, kde hraje divadlo, ale v Česku dokončila svůj třetí film a další dva chystá. „Vždycky jsem si přála točit v Česku. Na českých filmech jsem vyrostla a Čechy obdivuju, protože mají skvělý smysl pro humor,“ říká, když si objedná kávu a tonik a rozhovoří se o svém životě.
V posteli ve třech
Humor provázel i celé natáčení filmu Muži v naději, v jehož záhlaví stojí, že nevěra je lékem na manželské trable. Hraje v něm sexy svůdnici Šarlotu, která se zaplete s ženáčem v podání Jiřího Macháčka.
S ním se před kamerou nesešla poprvé, svůj debut si tihle dva odbyli už v Hřebejkově filmu Nestyda v roce 2008. A bylo to taky pod peřinou. „Jenže tehdy s námi byla v posteli i želva,“ vzpomíná Vica, která v Nestydovi hrála zapálenou vegetariánku, milovnici zvířat a milenku hlavního hrdiny.
„Byl to zvláštní pocit, být v posteli ve třech, a jeden z nás přitom nebyl člověk!“ Scéna se želvou, kterou Macháček omylem vypere v pračce a jeho mladá milenka pak rozčileně vykřikuje, že je vrah, protože zabil korytnačku, utkvěla v paměti mnohým. „Mladí Češi už řadě slovenských slov nerozumějí. Korytnačku neboli želvu si možná díky filmu budou pamatovat,“ komentuje to Vica.
Rozvrzali dvě křesla
Scénář Mužů v naději jí s Jiřím Macháčkem opět přiřkl role milenců. Zpráva o tom, že při natáčení žhavé scény rozbili houpací proutěné křeslo, unikla do novin už během přípravy filmu. „No, víte, to nebyla vějička pro novináře,“ špitá a mhouří velké hnědé oči. „My jsme ta houpací křesla rozbili hned dvě,“ přiznává. „Nevím, jestli nám dali nějaká stará nebo co, ale hned, jak jsem slyšela, co vydávají za zvuky, věděla jsem, že je zle. A bylo. Škoda, že to diváci nemohou vidět, jistě by se pobavili.“
Při milostných scénách se musí uzavřít do svého vlastního okruhu pocitů a emocí, aby nevnímala, kolik lidí se kolem ní vyrojí na place. „Není to tak, že jste tam vy, váš protějšek, režisér a kameraman. Najednou je tam skoro každý! No tak jsem se uzavřela, soustředila se jen na ten výkon, nevnímala okolí a takhle to dopadlo!“
S intimními scénami nemá problém: „Ještě se párkrát svléknu před kamerou a pak už o moje tělo přestane být zájem.“
Malý, zrzavý, pihatý kluk
V soukromí je však dost jiná než její vyzývavá Šarlota. Vystupuje téměř plaše a málokdy zvýší hlas. „Odvážu se možná tak mezi čtyřmi stěnami a se svým manželem,“ poznamenává. Přiznává však, že to byla právě ona, kdo dal impulz k seznámení s fotografem Csabou Vighem, kterého si letos v únoru po šesti letech známosti vzala na hradě v Budapešti, kde žijí. „Fotil mě a bral mě jen jako objekt. Vůbec si mě nevšímal jako ženy. Tak jsem vyslala všechny erotické signály, co jsem měla k dispozici, a zabralo to,“ směje se.
Je jí třicet a v českých filmech se nejčastěji objevuje v rolích sexy Slovenek.
Nemá však ráda vyzývavost. I proto nesnáší sukně a ty krátké už vůbec ne. „Stačí, že mám poprsí, které je zřetelné i bez výstřihu!“ V dětství prý vypadala docela jako kluk. Jako malý, zrzavý, pihatý a nakrátko ostříhaný chlapeček. Žádné sukničky a mašličky! Vyrůstala ve Fiľakovu, což je vesnička na slovensko-maďarském pomezí. Její tatínek choval holuby a byl zpola Slovák a zpola Maďar, maminka čistokrevná Maďarka. To ona jí vnukla lásku k herectví, protože se věnovala ochotnickému divadlu. Doma i ve škole se hovořilo maďarsky. „A po škole hurá ven. Zula jsem boty a lítala po okolních lesích a kopcích. S bratrem jsme trhali šípky a hráli si s králíky a ostatními zvířaty, co jsme chovali.“
Všechny panenky ostříhala nakrátko. Jako holčička se cítila, jen když recitovala básničky anebo v dramatickém kroužku. První hlavní roli v něm dostala, když jí bylo šest. Byla to včelka Mája.
Z Evy se stala Vica
Když se před šesti lety potkala se svým manželem, žila už v Budapešti. Odešla tam do neznáma, jen z touhy po dobrodružství. Měla za sebou studium herectví v Bratislavě a na kontě pár menších rolí před kamerou. Původně však nechtěla být herečkou, ale policajtkou. „Mám v sobě zakódovaný boj proti vší nespravedlnosti světa. Chtěla jsem nastolit pořádek,“ zlehčuje to dnes.
Velkou výzvou pro ni byly fyzické testy, na které tvrdě trénovala. Zvládla je na výbornou. Z nejužšího výběru ji vyřadily až testy psychologické. „Dodnes nevím proč, ale na Policejní akademii mě nevzali. Zůstala jsem potom rok doma, abych zjistila, co chci vlastně v životě dělat.“
A zjistila, že je to právě herectví. Do Budapešti, kam ji to jako Maďarku táhlo, odešla hned po vysoké škole. Její „druhá máma“, jak hovoří o své dobré přítelkyni, která pracuje jako divadelní dramaturgyně, poslala její fotky řediteli jednoho z budapešťských divadel. Pihatá zrzka s velkýma očima zaujala okamžitě a stejně tak získala i angažmá. Tehdy si také pozměnila své jméno. Evu, jak se jmenovala původně, zkrátila na Vicu (z maďarského Evica) a toto jméno začala oficiálně používat, aby se odlišila od stejnojmenné maďarské herečky.
Budapešť považuje za svůj domov, a proto tam měla před půl rokem i utajenou svatbu. „Bylo na ní asi padesát lidí. Můj muž je napůl Rus a napůl Maďar, a tak se sešli příbuzní z různých koutů Evropy.“ Své příjmení po svatbě nezměnila. „Navrhovala jsem muži, aby si on vzal to mé, ale nechtěl. Vůbec mě neposlouchá,“ stěžuje si žertem.
Imponují jí sebevědomí muži
Její manžel je o čtyři roky starší a věnuje se umělecké fotografii. Mimo jiné fotí i svatby. Co na něm křehké herečce imponuje? „Potřebuji cítit podporu. Vědět, že cokoli se stane, on bude vedle mě. Že mě drží a nenechá padnout. Můj muž je navíc optimista a hledí do budoucnosti. Den, kdy by se vzdal, asi nenastane. Navíc se vedle něj cítím jako žena. S tím jsem v předchozích vztazích měla docela problém. Muži se ke mně chovali jako ke kamarádovi, k parťákovi. A to se mi nelíbí. Nepotřebuju slyšet každou minutu, jak jsem úžasná. Stačí, aby se na mě muž třeba jen díval. Po těch šesti letech je to stále hezké,“ říká a je znát, jak je pořád zamilovaná.
Velmi také oceňuje, že její manžel něco umí a že je na svou profesi hrdý. Odtud pak také vyvěrá jeho přirozené sebevědomí. „Muž, který ho nemá, pak těžko imponuje ženám,“ myslí si. Je ráda, že každý z nich má své povolání a tím pádem i svůj život. „I když společného toho máme spoustu,“ usmívá se tajemně.
Když se zeptám na nevěru, kolem které se točí její nejnovější film, zvážní. Prý je těžké o tak složité věci hovořit jednoznačně. „Možná nebudu oblíbená, ale musím říct, že nevěra opravdu někdy může vztahu pomoci. Třeba si uvědomím, že mám doma poklad a zahýbat mi vůbec nestojí za to. Nebo mi naopak dojde, že jsem ve vztahu něco zanedbala, a proto mi ten druhý byl nevěrný,“ domnívá se.
Na druhou stranu je ráda, že její postava mladé sebevědomé Šarloty manžela od rodiny neodloudí. „Zůstane sama. Její ženatý milenec dá přednost manželce. Ale protože je mladá, potřebovala získat zkušenost, že se může i spálit. To jí do té doby nedocházelo.“
Temperament? Moc ho nemám
Během celého natáčení Mužů v naději slyšela zejména od Bolka Polívky a Jirky Macháčka žerty o tom, jak si je jako Maďarka srovná. Že temperament maďarských žen je přece pověstný. „No, nevím, jestli jsem je srovnala, ale vycházeli jsme spolu skvěle. I proto, že mi nikdo nedal pocítit, že on natočil už desítky filmů, a já zatím jen pár. To v Maďarsku, tam jsou uznávaní herci na svou práci velmi hrdí. A dávají to svému okolí pocítit. Taky se mnohem více utápějí v emocích,“ pustí se do srovnávání Čechů a Maďarů obecně.
„Češi se usmívají stále, ale spoustu věcí neberou vážně. Maďaři jsou zahledění do sebe, berou život vážně až moc a strašně rádi ho rozebírají.“
A jak je to s tím maďarským temperamentem? „No pominu-li, že jsme rozvrzali ta dvě křesla, myslím, že ho moc nemám. Přece jen jsem vyrůstala v maďarské menšině na Slovensku a určitý tlak jsme pociťovali. Takže se ten temperament asi nestihl rozvinout tak, jak by možná mohl,“ směje se.
Točit v češtině si ještě netroufá. Hrát srdcem a ještě hlídat jazyk je pro ni zatím příliš složité. A tak se objevuje v postavách sexy Slovenek anebo ji předabují, jak se to stalo v pohádce Dešťová víla. Tam hrála skromnou Květušku. S nadsázkou tvrdí, že si tím splnila sen o životní roli, neboť pohádky miluje a vyrostla na nich. „A taky jim věřím,“ říká s vážnou tváří. „Nepochybuju o existenci víl a skřítků. A taky si myslím, že pokud něčemu skutečně věříte, stane se to.“
