Šestašedesátiletá Blažena Čápová naloží do obrovské mísy třináctikilový flák masa i s kostí a zamíří k tygří kleci. Šelma už nedočkavě přechází kolem místa, kde se bude servírovat, a pak s kusem hovězího vyskočí na dřevěné odpočívadlo. V době, kdy vyjde tento článek, si bude užívat odpočinku i jeho ošetřovatelka – po pětačtyřiceti letech v pražské zoo odejde do důchodu.

„Koncem minulého roku mi nabídli, že ještě můžu zůstat, tak jsem souhlasila, ale v zimě jsem toho litovala,“ říká pracující důchodkyně, která se kromě tygrů stará také o levharty, hyeny a vlky. Škube jim slepice, porcuje desítky kilogramů masa denně a uklízí výběhy. V zimě si navíc sama musela odhrnovat sníh z přístupových cest a pohybovat se po náledí v nerovném terénu.

Blažena Čápová se celý život starala o zvířata v pražské zoo

Blažena Čápová se celý život starala o zvířata v pražské zoo

FOTO: Milan Malíček, Právo

Pokud bychom ale vycházeli z knihy Boženy Němcové, v 19. století by ve svém věku už nejméně deset let pobývala na Starém bělidle a plnila obraz ideální babičky. Vypadala by sice jako věchýtek s bílými vlasy, ale svým vyprávěním, morálkou a stářím by si získávala úctu ostatních. Penzi by žádnou nepobírala a musela by se spolehnout na to, že ji bude živit rodina.

Nemusíme však brousit tak hluboko do minulosti. Stačí si vzpomenout na dobu ještě před pár desítkami let, kdy se ženy se dvěma dětmi po pětapadesátce pomalu chystaly do důchodu a všeobecně se od nich očekávalo, že budou pomáhat s vnoučaty nebo okopávat záhonky. Jenže časy se změnily a podle nejrůznějších průzkumů je zdravotní stav dnešních šedesátníků průměrně stejně dobrý jako u padesátníků před deseti lety. Někteří s šestým křížkem na krku nabírají druhý dech a teprve v penzi si začnou plnit své sny.

„Takže proč bychom vlastně nemohli ještě pár let pracovat?“ zní argument. Za první republiky se chodilo do důchodu až v pětašedesáti. Tutéž hranici pro odchod do důchodu stanovilo ještě i národní pojištění z roku 1948. Teprve pak se začal snižovat věk odchodu do důchodu do podoby, jak jsme ho znali do 90. let.

„Ale třeba na počátku minulého století u nás ještě žádný důchodový věk nebyl, protože neexistovalo sociální pojištění. Když v 80. letech 19. století vytvořil Otto von Bismarck první obligatorní pojištění v Německu, stanovil věk na 70 let. Starobní důchody však byly původně chápány jen jako určitá výpomoc, a nikoli jako dávka, která má skutečně zabezpečit důstojný život ve stáří,“ říká Jakub Rákosník z Filozofické fakulty UK.

V sedmdesáti s batohem do světa

„Letos v únoru jsem byla s batohem na zádech v Kolumbii, před rokem jsem stejným způsobem procestovala Thajsko, Laos a Kambodžu, předtím jsem pobývala v Jemenu, kde nás málem unesli, a úplně nejdřív jsme s kamarádkou zajely do Kostariky a Panamy. Dřív jsem si nemohla dovolit vzít minimálně na měsíc dovolenou a odjet tak daleko,“ vysvětluje jednasedmdesátiletá Jessie Kaštánková z pražských Kobylis, proč si dobrodružství nechala až na stará kolena.

Z Jessi Kaštánkové se na stará kolena stala baťůžkářka

Z Jessi Kaštánkové se na stará kolena stala baťůžkářka.

FOTO: Dorian Hanuš, Právo

Bývalá ředitelka analyticko-koncepčního odboru na ministerstvu školství byla zvyklá se odjakživa hodně hýbat a ani mozek nenechávala zahálet.

I teď si v kroužku svých vrstevníků pod vedením profesorky osvěžuje angličtinu.
„Je to jazyk, kterým se domluvíte snad ve všech zemích. Nikdy jsem se ho sice nenaučila pořádně, ale to, co znám, si chci udržet,“ říká šarmantní dáma.

V úřadě vydržela na plný úvazek do svých sedmašedesáti. I dnes, když je potřeba, dál hodnotí projekty Evropské unie v oblasti vzdělávání. „Z ministerstva jsem odešla v okamžiku, kdy mě práce přestala bavit,“ podotýká vitální seniorka, která by mohla vystupovat v reklamě na posouvání věkové hranice pro odchod do důchodu.

Málem stříhala metr

„Je fakt, že zvyšování věku pro odchod do důchodu má určitou logiku a děje se ve všech vyspělejších zemích. A není to jenom důsledek ekonomického nedostatku. Lidé se dožívají vyššího věku a dožívají se ho v lepším zdravotním stavu než předchozí generace. Ani odchod do důchodu tak pro mnoho z nich neznamená konec aktivního života,“ podotýká Iva Holmerová, předsedkyně České gerontologické společnosti.

Veřejnost však zdaleka tak optimistická není. Mnoho lidí ve skutečnosti už po padesátce cítí, jak jim ubývají síly, a jsou unaveni z každodenního kolotoče povinností. Představa, že by měli v práci vydržet ještě dvacet let, je pro některé z nich jako z jiného světa.

Gerontoložka Iva Holmerová si myslí, že člověk má dnes naději dožít se až sto dvaceti let

Gerontoložka Iva Holmerová si myslí, že člověk má dnes naději dožít se až sto dvaceti let

FOTO: Dorian Hanuš, Právo

„Vás mladých je mi líto,“ říká mi jednašedesátiletá důchodkyně Pavla Marenová z Ostravy. Než odešla před rokem a půl do penze, málem z nedočkavosti stříhala metr. „Stále více na mě doléhal pocit zodpovědnosti, který mladí lidé dovedou bez problémů zvládnout,“ vysvětluje, proč byla poslední tři roky v práci pod stále větším psychickým tlakem.

Jako absolventka stavební průmyslovky se celý život věnovala tvorbě územních plánů, což obnášelo dlouhé pochůzky po obcích a následně nekonečné sezení v kanceláři při zakreslování objektů do počítače. „Osm a více hodin za stolem u mě zhruba od padesátky končilo bolestmi zad. Předsevzetí, že budu cvičit, jsem nikdy pro celkovou únavu nedodržela. Dalším omezením byla postupná ztráta sluchu. Když se stále ptáte: Prosím?, a potom stejně nemáte jistotu, že jste rozuměli dobře, je to stresující.“

Radši hlídají vnoučata

Vzhledem k tomu, co všechno se dá dneska léčit, se z pohledu odborníků posunuje období stáří až do deváté dekády života a člověk má reálnou šanci zemřít na sešlost věkem až ve sto dvaceti letech. Jenže ne každý má to štěstí, že ho po šedesátce trápí jenom vysoký tlak či zvýšený cholesterol a občas ho pobolívají záda. Těch, co odešli do předčasného důchodu kvůli zhuntovanému zdraví z třísměnného provozu ve fabrice, z práce na stavbách či v zemědělství, je hodně. Raději oželí několik stovek měsíčně a zaměstnání opustí o rok nebo o dva dřív. A to se dnes týká lidí už kolem šedesátky.

Důchodci, kteří se chtějí udržet fit i mentálně, můžou navštěvovat třeba hodiny angličtiny.

Důchodci, kteří se chtějí udržet fit i mentálně, můžou navštěvovat třeba hodiny angličtiny.

FOTO: Dorian Hanuš, Právo

Nejde ale pouze o zdraví. Ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek připouští, že za množící se žádosti o odchod do předčasného důchodu může také ekonomická krize, která poslední dva roky zvyšuje už tak značnou nezaměstnanost mezi lidmi nad padesát let. Psychologové z úřadů práce potvrzují, že právě tato věková skupina snáší nezaměstnanost psychicky nejhůř a je také na trhu práce nejhůř umístitelná. Ti, co si vydělávali manuálně, už na svou profesi mnohdy nestačí a pracovníkům v kancelářích zase konkurují mladší.

„Ženy v této věkové kategorii podle našich zkušeností v sedmdesáti procentech rezignují na další hledání pracovního uplatnění. Většinou pomáhají při péči o vnoučata a směřují do předčasného důchodu. Zbývající část je ochotna na sobě pracovat, navštěvuje rekvalifikace a poradenské programy. Muži se v tomto ohledu rozdělují na dvě poloviny,“ říká mluvčí Úřadu práce v Ostravě Martina Kubínová s tím, že na Ostravsku je situace o to horší, protože řada lidí v tomto regionu pracuje ve fyzicky náročných profesích v průmyslu.

Myslet na zadní vrátka

Ani padesátníci, kteří pracovní místo nakonec seženou, nemají vyhráno. Dvaašedesátiletý důchodce z Rychvaldu u Karviné, který si přeje zůstat v anonymitě, dostal výpověď k padesátým narozeninám. Až do té doby se živil jako stavař na různých postech v několika podnicích. Po roce evidence na úřadu práce se mu naskytla příležitost pracovat jako živnostník a zhotovovat mapové přílohy k projektům malých firem. Jenže loni musel kvůli nedostatku zakázek a zhoršujícímu se zraku požádat o předčasný starobní důchod.

„Ve čtyřiceti padesáti by si měl člověk říct: Fajn, budu žít asi ještě dlouho, ale nebudu schopen dělat stejnou práci jako teď, kdy do ní dávám všechny síly. Co budu dělat později? Jenže tímhle způsobem se dobře uvažuje u lidí, kteří jsou zvyklí se celý život učit. U těch s nižší kvalifikací bude vždycky problém,“ připouští docentka Holmerová, primářka Gerontologického centra v pražských Kobylisích, která se sama kvůli budoucímu uplatnění kvalifikovala i pro pedagogickou činnost.

Česká populace však podle ní ještě není připravena na to, že lidé budou s ohledem na svůj věk a zdraví měnit profese. „Společnost stanovuje, že prodlouží odchod do důchodu, ale už neříká to zásadní, jak se na to adaptovat. Kdyby dnes padesátník řekl: Tak a teď začnu dělat něco úplně jiného, budeme se na něho dívat jako na exota. Ale to je jediná cesta, jak pracovat až do vyššího věku,“ zdůrazňuje Iva Holmerová.

Na Alzheimerovu chorobu odborníci stále ještě nevyzráli

Na Alzheimerovu chorobu odborníci stále ještě nevyzráli.

FOTO: Dorian Hanuš, Právo

Za největšího strašáka pro lidi kolem šedesátky a výš považuje docentka Holmerová Alzheimerovu chorobu a jiná neurodegenerativní onemocnění. „Všechny možné chronické obtíže související s věkem jsou léčitelné, ale demenci nezastaví nic. Už mezi šedesátníky ji má jedno procento a každých dalších pět let života se číslo zdvojnásobuje. Při ostatních nemocech dokážou lidé více méně aktivně žít nebo si svůj život organizovat, ale demence je postupně vyřazuje ze společnosti a časem z nich udělá pacienty závislé na pomoci jiných.“

Demence je celosvětový medicínský problém. Na druhou stranu už několik desítek let lidé dostávají větší šanci na kvalitní život například při onemocnění srdce, rakovině nebo různých infekčních chorobách.

Větev už neutáhne

„Každou chvíli se cítím jinak. Záleží na počasí a na tom, jak po probuzení posbírám kostru,“ říká mi cestou do kopce od levhartích klecí Blažena Čápová. I když je kardiačka, má vyšší tlak a tepovou frekvenci, nijak zvlášť se nezadýchává. Před pár dny zvládla tygrovi vyčistit bazén, i když natahování hadic skrz výběh a kartáčování jí trvalo přirozeně déle než před deseti dvaceti lety. Protože ale patří k těm šťastlivcům, kteří si můžou práci naplánovat do značné míry podle sebe, nemá kam spěchat. „Nevadí mi být na nohou deset dvanáct hodin,“ podotýká čiperná chovatelka šelem.

„Jeden doktor mi řekl, že nesmím ani plést, ale jiný zase prohlásil, že mám dělat to, na co se cítím. V každém případě jsem léty zvolnila tempo, když mám odvézt větší náklad, tak si ho rozdělím a jedu třeba dvakrát, velkou větev už neutáhnu v kuse, ale musím si ji rozříznout,“ vypočítává, s čím se musela v práci s přibývajícím věkem vyrovnávat.

Po zoo se jí sice bude stýskat, ale už se těší, až bude mít čas věnovat se doma novému štěňátku a navštěvovat své dva vnuky. Je jasné, že kdyby pracovala v kolektivu, stárnutí by si uvědomovala mnohem víc. „V porovnání s mladšími kolegy by to bylo vidět, ale když přicházím do kontaktu víceméně jenom se zvířaty, tak si věk nepřipouštím,“ usmívá se Blažena Čápová.

Jaká je naděje dožít se penze
Ročník narozeníDůchodový věkPravděpodobnost v %
19596481,22
19656581,42
19716681,46
19776781,86
19836882,07
198969 82,15
19957082,09
20017181,93
Zdroj: MPSV