Vanda Károlyi: Pro většinu lidí je ztráta rodiny a iluzí jedna z nejtěžších věcí na světě

Nevím, všechno probíhalo normálně. Rodila jsem v porodnici u nejlepšího pražského odborníka na krizové porody. Šlo to jako po másle, přirozeně a krásně a ve vteřině se všechno zvrtlo. Malá se zasekla, což ji přidusilo, a mě celou roztrhala. Na císařský řez bylo pozdě a normální cestou to také nešlo. Dostala jsem krátkou narkózu a následovala operace. Byl to boj o život nás obou.

Pak si pamatuji ohlušující ticho. Viděla jsem, jak odnášejí modročerné dítě, které nebrečelo. Ale díkybohu vše dopadlo dobře. A to jsem původně chtěla rodit doma. Jsem taková biomatka. Řekli mi, že patřím ke čtyřem procentům žen, které i ve třetím tisíciletí při porodu umírají.

Ano, od té doby si mnohem víc vážím života. Každého dne. A Laura? Je nejpokornější dítě, které znám. V září začala chodit do anglické školy a jsem na ni strašně pyšná. Zvládá tři jazyky. Se mnou mluví slovensky, mimo byt česky a ve škole anglicky. Krásně maluje, zpívá, tancuje, plave. Je to moje sluníčko. A hlavně jsme obě živé – až moc.

Ano. Bylo to nejhezčí období mého života. Tolik lásky a něhy jsem nikdy nepocítila.

Snad ne. Kdyby nás teď slyšel děda! Ten by si přál další právničku v rodině nebo soudkyni, jako je její táta. Laura se mnou už hrála v několika věcech. Ve dvou měsících byla v Ordinaci, ve čtyřech v Ulici, v roce hrála v pohádce a naposled se mnou v televizním filmu Bludičky byla za týranou dceru. Na ten film jsem pyšná.

…a prý budu ještě větší. Mělo by se natáčet další pokračování, čeká se, až bude zvolený nový ředitel ČT. Tak se těším. Potvory, prostitutky, zlatokopky, osudové ženy se hrají skvěle.

Nikdy.

Taky ne, vždycky jsem byla ježibaba. Zato Laura si pořád hraje na princezny, je zlatovlasý modrooký anděl, úplně jiná než já.

Občas se ohlédnou. Když jsem o prázdninách letěla s malinkou na Zakynthos, zeptala se mě dost ostře jedna cestující: „Jste to vy, že?“ Nejdřív jsem nechápala, co chce, ale pak dodala: „Ta ze Znamení koně.“ A málem jsem ji chytla.

V Praze jsem už dvanáct let a za tu dobu jsem dělala už hodně pěkných věcí, třeba s Milanem Cieslarem nádherný historický film To horké léto v Marienbadu, a nikdo si toho nevšimne. Pak vstoupíte do seriálu a lidé vás znají. Taková je dnes doba.

Režisér Milan Cieslar má na castingy nos. Na natáčení jsme jezdili strašné dálky. Vždycky po divadelním představení jsme nasedli do auta a vydali se na Vysočinu, bylo to únavné, ale sblížilo nás to.

A Terezka Voříšková za ten rok natáčení užívala dvanáctero antibiotik, klekl jí imunitní systém.

Já jsem dostala streptokoka a stafylokoka a rok a půl jsem se z toho nemohla dostat. Brala jsem troje antibiotika, chodila jsem na inhalace a na injekce do nemocnice. Huhňala jsem tak, že jsem nemohla dabovat ani chodit do rozhlasu.

Jistě, v přepracování. Dabing, televize, rozhlas, kšefty, představení, večer se vám nechce už ani do sprchy, protože byste z ní už nevyšla.

Někdy to nejde. Často hraju bez alternace. Ze Státního divadla v Košicích jsem odešla po dvanácti letech proto, abych byla volná a hrála, jen když mi to vyhovuje. Ale i v Praze mám smůlu a jsem ještě zaměstnanější: v muzikálu Cikáni jdou do nebe hraju Radu a jsem sama, v Tančírně a v představení Donaha! na Vinohradech taky. Teď zkoušíme muzikál Quasimodo. A co myslíte, že se stalo?

Radka Fišarová, se kterou se mám střídat, čeká mimčo, tak si to dám taky za chviličku sama. Ale já si nestěžuju. Svou práci miluju. A navíc jsem samoživitelka na volné noze, tak si nemůžu dovolit tolik odmítat jako dřív. Na druhou stranu vím, že nejsem typ, co jde přes mrtvoly, a nechci 24 hodin budovat svoji kariéru. Jsem sice pracovitý Kozoroh, ale mám ráda i svůj soukromý život.

Ano. Žiju s dcerou sama. Moje manželství nevyšlo, tak snad vyjde alespoň mé dceři.

Myslím, že pro většinu lidí je ztráta rodiny a iluzí jedna z nejtěžších věcí na světě. Já nejsem výjimkou. Naši se také rozvedli, tak vím, o čem mluvím.

Radši důstojně sama než nedůstojně s někým, kdo není ten pravý. Teď jsem šťastná. Mám přece dítě a to vám zaplní celý život. Samota je pro některé lidi tíživá, já ji vůbec nepociťuji. S Laurou jsem někdy ráda, že přežiju den.

Ano. Na Slovensku jsem jezdila u kamaráda, který má chovnou stanici. Byla jsem denně v sedle. Kolem Prešova je krásná příroda, nádherné pláně. Jenže v Praze jsem musela ve smlouvách podepisovat, že se budu chovat zodpovědně. Skoro nesmím ani rychle utíkat na tramvaj, natož abych si zajezdila na koni.

Miluji přírodu a historii. Když se to skloubí, vyjde z toho turistika a tu jsem dělala u nás v tělovýchovné jednotě a…

Přesně tak. Projezdili jsme celé Česko, Slovensko, splnili jsme první výkonnostní třídu a jeli jsme i do Alp. Turistika je skvělá, a když je cílem nějaký hrad, rotunda, klášter, cokoli, nemá chybu.

To bylo přání mámy. Původně jsem chtěla studovat jazyky na gymnáziu a stát se diplomatkou. Ale pak mě máma přesvědčila, abych šla na konzervatoř do Košic. Z konzervatoře si mě pak vybrali do Státního divadla v Košicích. Bylo mi třináct. Vypadala jsem starší a byla jsem už vyspělá. Potřebovali někoho na roli prostitutky ve hře Sebevrah od Nikolaje Erdmana. To byla moje první role vůbec.

A navíc jsem na všechno byla sama, máma žila v Prešově. Tehdy jsem probrečela hodně nocí. Bydlela jsem na internátě, o všechno jsem se musela postarat. Přes den jsem se učila a večer jsem hrála v divadle. Tam se mě naštěstí ujaly dvě herečky. Věděly, že hraju dospělou, ale v duši jsem dítě.

To Béďa (režisér Jozef Bednárik – pozn. red.), který z Košic odcházel do Prahy, lákal i mě. Asi ve dvaceti jsem s ním začala spolupracovat, za hlavní roli v komedii Sweet Charity jsem dostala slovenskou Thálii, nádherné bylo představení Oliver Twist a mnoho dalších. Hostovali u nás Rusové, od těch jsem také hodně pochytila. Nelituji, že jsem tam byla tolik let. Navíc jsem pak čtyři roky o víkendech jezdila do Bratislavy na krásné představení Jeptišky.

Přišel za mnou Jano Ďurovčík a nabídl mi roli v muzikálu Pomáda, který se chystal v pražském Divadle Pyramida. Bylo to v roce 1998 a docela mě to lákalo, i když mi na Slovensku nic nechybělo. V divadle jsem byla hvězda, měla jsem práci v rozhlase, v televizi a v centru Košic vlastní velký byt. Bylo mi šestadvacet a byla jsem na roztrhání.

Naslouchám životu, když to má být, ať to je. Nevzpírám se osudu, ale ani neznásilňuji život. Naopak. Když něco nevychází, tak to pouštím. A vždycky pak přijde ještě něco lepšího. Důvěřuji boží vůli. Jelikož člověk míní, život mění.

Vzala jsem si v divadle rok neplacené dovolené, ta se nakonec protáhla na čtyři roky, protože mě Karel Svoboda natáhl do muzikálu Monte Cristo. Pak přišel Drákula, Adéla ještě nevečeřela, Cikáni jdou do nebe. Už se to se mnou rozjelo a musela jsem dát v Košicích výpověď. Ale ne kvůli svým ambicím, dostrkal mě život. Nelze sedět na dvou židlích.

Krásné. S malou jsme byly dva týdny na Zakynthosu. Měly jsme se jako v ráji! Pak jsme jezdily na výlety po Česku.

Přání se mají snít. Než se ten zázrak stane, nemá se o nich mluvit, aby neztrácela na síle.

To ano, ale já jsem dítě štěstěny. Podle numerologie mám v životě dosáhnout všeho, co chci, ale bohužel tou nejkomplikovanější cestou.