Sama říká, že neustále čelí otázkám, proč se dala zrovna k Hradní stráži a proč vůbec šla do armády. „Od malička jsem měla ráda uniformy. Zkoušela jsem to nejdříve u městské policie, ale to byla pouze přestupní stanice. Pak jsem se přihlásila k armádě, prošla tříměsíčním základním výcvikem a pak mi nabídli, jestli chci být řidička traktoru, kuchařka, anebo hradní stráž,“ vzpomíná Závodská.

To, že začátky u Hradní stráže, kde se Pavlína ještě s jednou ženou ocitla jako první zástupce něžného pohlaví, byly těžké, není třeba zdůrazňovat. Jenomže doufat, že se to po pár měsících změní, podle ní nejde. „Dodnes je to boj. Tahle půda je chlapská, krutá a tvrdá. Musíme být stejně dobré jako oni, možná i lepší. Když je venku pětačtyřicet stupňů a vy tam musíte stát v rukavicích a v kožených botách, je to těžké, ale z praxe vím, že jestli někdo omdlévá, tak jsou to spíš chlapi. Ženské se připravují zodpovědněji, víc toho ustojí,“ říká rotná.

Dotěrní turisté

Od zahraničních i domácích návštěvníků Pražského hradu si toho ženy v Hradní stráži vytrpí daleko víc než muži, i když i jejich trpělivost a kamenná tvář by mnohdy zasloužily Oscara.

„Turisti jsou čím dál dotěrnější. Úplně nejdrzejší jsou němečtí puberťáci. Někdy to je opravdu šílené, když je jich na vás hromada a zkoušejí, co všechno vydržíte. Stejně hrozné je to ale i s Čechy. Dokonce se mi stalo, že manželka naváděla manžela, ať mi jde sáhnout na prsa. Na druhou stranu musím zase říci, že fajn jsou Japonci. Ti se nám vždycky akorát ukloní a jsou nesmírně úslužní,“ hodnotí návštěvníky Hradu Závodská.

Tvrdá práce

Příslušníci Hradní stráže slouží vždy 14 dní v měsíci, ve kterých je čekají i čtyřiadvacetihodinové služby. V budkách se střídají vždy po hodině.

„Je to skutečně velmi náročné. Po těch šesti letech je to cítit zvláště na zádech, chodidlech a zkrácených šlachách. Nyní jsem závodčí, což znamená, že už nestojím v budce, ale zavádím k nim vojáky, kteří střídají. Jsem ráda, že už se nemusím otravovat s turisty, ale zase na druhou stranu tím zaváděním nachodím za 24 hodin zhruba 30 kilometrů po dlažbě v okovaných botách, což také není úplně nejpříjemnější. Přesto všechno je to velice zajímavá a různorodá práce s možností kariérního růstu, neustálého učení a poznávání nových věcí,“ popisuje svůj vztah k práci Pavlína Závodská.

Těm, kteří by chtěli rozšířit jejich řady, vzkazuje: „Je to atraktivní a zajímavá, ale hlavně tvrdá práce, bereme průměrný plat a musíme být obrněni trpělivostí. Důležité je mít smysl pro odpovědnost a také umět poslouchat.“

Nábory jsou sice momentálně pozastaveny, k Hradní stráži už se ale běžně dostanou i jiní než dvoumetroví siláci. „Stále jsou tu požadavky na výšku, zájemce musí být 178 až 188 centimetru vysoký, trestně bezúhonný, musí projít speciálními psychotesty a mít vynikající zdravotní stav. Samozřejmě by neměli mít žádnou viditelnou kosmetickou vadu. Ale to, zda jsou to muži či ženy, skutečně nehraje roli,“ doplnil velitel praporu Viktor Odráška.