„Byly doby různé i hrůzné, nepříjemné situace i pokoření, ale vždycky jsem si řekl, že jsem Národnímu divadlu odevzdal tolik práce, že i kdybych pár let kolem toho divadla jen chodil a bral za to peníze, tak bych neměl špatné svědomí,“ odpovídá čtyřiašedesátiletý herec na otázku, zda někdy nechtěl z Národního divadla odejít. Vždyť kvůli nesouhlasu se směrem, kudy se činohra ubírá, nebo kvůli nedostatečnému využití jejich schopností mnozí herci v nedávných letech odešli.

„Ano, mnozí kolegové, i slavní, tady lidově řečeno práskli dveřmi a mysleli si, že se stane bůhvíco, a ono se nic nestalo. To jsem měl také vždycky na mysli, a tak jsem o odchodu nikdy intenzívně neuvažoval.“

Na třech scénách Národního divadla hraje v osmi inscenacích, volných večerů v měsíci by spočítal na prstech jedné ruky a někdy toho má plné zuby. „Někdo mi třeba řekne: No dobře, večer máte představení, ale co děláte celý den? Jednak pořád něco zkouším nebo točím, ale hlavně se s tím představením ráno probudím a celý den ho nosím v hlavě. Nosím si ho, s odpuštěním, i na záchod.

Je to možná i tím, že mi chybí schopnost něco ošidit. Proto mi hrozně vadí ta tendence všechno zjednodušit, s ničím se moc nepárat, všechno obejít nebo aspoň ošulit: Proč dodržovat všechny kroky, když se dá udělat první a pátý, a ty tři mezitím jsou vlastně zbytečné.“ Když se zamýšlí nad tím, která role ho stála nejvíc sil, vzpomene si bez váhání na Nikolaje Stavrogina, hlavní postavu Dostojevského Běsů: „Postavil jsem si ho na vyprahlosti, neschopnosti empatie, nezájmu k životu. Tak jsem se do toho vložil, že jsem si to přenesl i do osobního života. Můžu vám říct, že jsem se z toho dostával hodně dlouho.“

Stín matčina osudu

Cenu Thálie letos dostal za roli muže, který si za milostný vztah s dvanáctiletou dívkou odsedí šest let. Diváci sledují, co se děje, když ho dívka po letech vyhledá. Takže žádný sympaťák. To však nikdy v profesi za měřítko nepovažoval: „Nedívám se na hry podle role, kterou tam mám hrát. Myslím, že umím číst divadelní text. Když mě ten text zajímá jako celek, budu tam klidně hrát i menší roli nebo postavu, která zrovna není sympatická.“

Ty, které ho nezajímají, odmítá. I když to nebývá jednoduché a občas se dostává do komplikovaných situací. „Odmítat role mě naučil Gottwald,“ naráží na své účinkování ve stejnojmenném televizním seriálu před čtvrt stoletím, které je pro něj dodnes noční můrou. „Zvažoval jsem pro a proti, když to odmítnu. Určitě by mě nezastřelili, byla by to jen smrt profesionální. Rozhodl jsem se tehdy, jak jsem se rozhodl, a rozhodl jsem se blbě. Díky tomu jsem se naučil říkat ne.“

V trapných režimních seriálech hrálo mnoho českých herců, ale nepřestali být miláčky publika. U Jiřího Štěpničky však sehrál roli osud jeho matky, slavné herečky Jiřiny Štěpničkové.

V roce 1950 se rozhodla uniknout z poměrů, které v tehdejším Československu panovaly, a s tříletým synem se pokusila překročit hranice na Západ. Skupina však skončila v pasti Státní bezpečnosti a herečka dostala za „pokus o nelegální přechod státní hranice lidově demokratické republiky“ neuvěřitelných 15 let. Z vinohradského divadla přišla tehdy k soudu petice jejích „kolegů“ žádající pro ni trest smrti.

Třiapůlletého Jirku půl roku drželi v dětském domově, než si ho mohl odvézt jeho otec, akademický malíř Jan Samec. Až do svých třinácti žil s ním a jeho novou rodinou v Karlových Varech. Svou matku vídal až do roku 1960, kdy byla podmínečně propuštěna, pouze jednou za čtvrt roku ve vězení v Pardubicích.

Strejdové a tety

Na svobodě Jiřina Štěpničková rok nesměla k divadlu vůbec, pak se jí podařilo dostat do operetního souboru divadla v Kladně. Po třech letech směla nastoupit na půl úvazku do Realistického divadla. Se synem, který se k ní z Karlových Varů vrátil, bydleli v jedné místnosti bez vody.

O co skromnější byly materiální poměry, o to intelektuálně bohatší bylo prostředí, v němž Jiří od března roku 1960 vyrůstal: „Začal jsem se pohybovat mezi těmi nejlepšími osobnostmi té doby. To není vytahování - já si to tehdy ani neuvědomoval - prostě to tak bylo. Jan Werich, Mac Frič, Jan Zrzavý, Jan Bauch pro mě byli strejdové, Jiřina Šejbalová teta,“ vzpomíná Jiří Štěpnička.

„Žiju z toho, co jsem od nich získal, dodneška. Stejně tak dodneška žiju z toho, co tady bylo k vidění. Byl to neuvěřitelný vzmach, ať šlo o divadlo, výtvarné umění, architekturu, pantomimu. V té době sem jezdil Dürrenmatt, Sartre, Comédie Francaise, nejslavnější britský režisér Peter Brook byl uchvácen Macháčkovou inscenací Jindřicha V., chtěl s tím pozvat Národní divadlo do Londýna.

Jiří Štěpnička

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Viděl jsem tady nepřekonanou Felsensteinovu inscenaci Lišky Bystroušky. Když tohle vyprávím, tak se mě kolegové, kteří jsou třeba jen o čtyři roky mladší, ptají, kdy že jsem se to narodil.“

Malířství zůstalo stranou

V té době ho víc než herectví lákalo výtvarné umění: „Táta byl akademický malíř, tchán byl akademický malíř, celý život jsem se pohyboval mezi výtvarníky jak na oblasti, tak v Praze,“ připomíná. Hodně se věnoval malbě, získal i cenu na mezinárodní soutěži v Indii.

Nakonec však vzdor mamince vystudoval divadelní akademii, ale plánoval, že po roce hraní půjde studovat kameru na FAMU. „Měl jsem pocit, že to je ideální spojení výtvarného vidění a hraní. Jenže divadlo mě tak semlelo, že jsem se už na další studium nedostal.“

A to přesto, že Jiřina Štěpničková svého syna od herectví odrazovala, jak mohla. „Jenomže to asi dělala blbě,“ poznamenává její syn. „Jsem přesvědčený, že když to v člověku je jako v koze, tak se to - třeba se zpožděním - projeví.“

Její odrazovací metody byly jednoduché: brala syna všude s sebou, aby viděl, co herecké povolání obnáší za zápřah. Takže se jako třináctiletý dostal do dabingu, daboval třeba tak známé filmy, jako jsou Knoflíková válka nebo Zelená kobyla: „Vzpomínám si, že tam v jedné scéně dojde ke znásilnění, a tak mě vyvedli ze studia.“

Se svou slavnou matkou se na jevišti ani před kamerou nikdy nesetkal. „Nikdy jsem to nechtěl, protože jsem měl z mámy neuvěřitelný respekt. Pouze v jednom televizním filmu, jmenoval se Klec pro dva slavíky, jsme hráli pár s Martou Vančurovou, která bydlela v podnájmu u ženské, kterou hrála moje matka.“

Na divadelních prknech se však setkávali symbolicky třeba v Maryše. O Jiřině Štěpničkové se dodnes mluví jako o nejlepší divadelní i filmové představitelce titulní role, její syn odehrál jak Francka, tak Vávru. „A doufám, že jednou ještě budu hrát Lízala. Vždycky říkám, že máme s maminkou Maryšu propachtovanou,“ usmívá se.

Sám znal všechna její představení, i ona synovu kariéru pozorně sledovala. „Nechtěl jsem, aby chodila na moje premiéry, protože mě to znervózňovalo. Ona na ně však vždycky přišla tajně. A uvaděčky mi samozřejmě hned hlásily: Pane Štěpnička, maminka je tady!“

Na svého syna byla bezpochyby pyšná, ale slovy chvály neplýtvala. „Byla velmi nekompromisní a dovedla tnout do živého. Obstát v jejích očích bylo takřka nemožné. Věděl jsem ale, že je dokonalá profesionálka a že jakákoli její připomínka sedí.“

Děda se bezvadně hádá

DAMU skončil v roce 1969 a v tomto roce skončila i opojná šedesátá léta. Pád do šedi normalizace byl tvrdý. „Vychutnal jsem si ho třikrát,“ připomíná Jiří Štěpnička. „Napřed v Divadle Vítězného února v Hradci Králové, kam jsem v roce 1969 nastoupil po DAMU, podruhé když jsem přešel do Státního divadla v Brně. Tam mě na jedné schůzi zachránil před vyhazovem Sváťa Skopal.“

Jiří Štěpnička s oceněním Thálie

Jiří Štěpnička s oceněním Thálie

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Odtamtud odešel do Národního divadla, kde normalizace vrcholila. „Kromě nepříjemných osobních peripetií byl problém v tom, že po divadelní stránce přestalo být Národní vlajkovou lodí. Repertoár byl naprosto zaměnitelný a herci taky. Najednou bylo jedno, kdo a co v jakém divadle hraje,“ říká.

Kritický je však i k současnému stavu: „Bohužel se nezachovalo to, co bylo v Národním divadle po desetiletí zakotvené a dodržovalo se. Dřív bylo naprosto samozřejmé, že na repertoáru byla představení, na která mohli chodit rodiče nebo prarodiče s dětmi. Byly to zároveň výborné hry. Vzpomínám třeba na Tylovu veselohru Středem země do Afriky, kterou režíroval Radovan Lukavský. Nebo kolikrát jsme odpoledne hráli Lucernu! Dneska třeba sám moc nevím, na co bych vzal vnoučata.“

Zároveň přiznává, že v tomto ohledu přenechává iniciativu své manželce: „Vždycky se dohodneme, na co děti vezme, a ona s nimi o tom dopředu mluví.“ U jedné z vnuček sklidil nedávno pochvalu za své účinkování ve Stroupežnického Furiantech: moc se jí líbilo, jak se tam děda hádal.

Jiří Štěpnička

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vnoučata mají celkem čtyři: nejstaršímu je deset, vnučkám je sedm a pět, nejmladšímu vnukovi jsou tři.

Za vzorného dědečka se však Jiří Štěpnička nepovažuje. „Nemyslím ani, že jsem byl moc dobrý otec. Rodinu nesmírně ctím, je to pro mě ta největší hodnota, ale že bych se nějak aktivně zapojoval do výchovy, tak to ne. Rodičovské ambice jsem neměl. Je mi naopak líto dětí, které rodiče někam protlačují. To nenávidím.“

Z nenávisti láska

S manželkou Janou jsou spolu od roku 1965. Poznali se na gymnáziu, kde se prý napřed hrozně nesnášeli, protože ona byla šprt a on flákač. „Zatímco jiní se napřed milují a pak nenávidí, my jsme si nenávist odbyli hned na začátku a nakonec nás tak sblížila, že jsme se po letech vzali,“ líčí sarkasticky počátek šestačtyřicetiletého vztahu.

Přiznává, že je patriarchální typ, kterému je dobře, když je obklopený celou rodinou, jež drží pospolu: „Nezapomeňte, že jsem z rozvrácené rodiny. Jako dítě vyrůstající hodně svérázným způsobem jsem v tomhle zažil hodně hořkosti.“

Vzácný volný čas tráví nejraději na chalupě uprostřed přírody (jen kdyby ho tak neštvaly lány plné slunečních kolektorů střídající se se žlutými lány řepky). Zahrádka je doménou jeho ženy, předtím jeho maminky, která tvrdila, že do země zarývá své starosti.

Do čeho zarývá starosti Jiří Štěpnička? „Divadlo je nehmatatelné, potřebuji tedy rukama udělat něco hmatatelného, třeba kamennou zeď nebo dřevěná vrata, opravit stodolu, prostě něco, na co si můžu sáhnout.“