V poslední době se o herečce, která téměř každý den rozesmává obecenstvo v nejrůznějších koutech naší republiky, psalo především v souvislosti s její dosud poněkud utajenou charitativní činností. V daleké Indii pomohla vybudovat školu s domovem pro sirotky z chudých rodin a o všechny své chráněnce se také na dálku stará. Součástí celého projektu je rovněž domov pro seniory bez prostředků.

I když Jana Paulová ví, že k tomu, aby se do projektu Změň můj osud zapojilo ještě více lidí, je zapotřebí osvěty a propagace, nechce se těmito svými aktivitami zviditelňovat. Proto se podrobnosti o projektu dostaly na veřejnost až nedávno, přestože se mu věnuje už sedm let.

„Dnes má už každé ze čtyřiceti dětí svého vlastního sponzora, a že je o ně postaráno, rozhodně není jen moje zásluha. Kdyby ale přibyli další, mohl by se projekt ještě rozšířit a to bych si přála, protože těch, kteří pomoc potřebují, je v téhle části Indie, která je jednou z nejchudších, strašně moc. Proto jsem se rozhodla o tom promluvit,“ říká.

Aby podpora dětí a seniorů byla zcela transparentní, založila také už před lety společně se svojí starší dcerou Adélkou a jejím přítelem Emilem Heyrovským zmíněné sdružení Změň můj osud. Přehledně je tam zdokumentován pohyb každé koruny.

„Do Indie jezdím pravidelně, když mám čas v divadle a peníze na letenku. Je tam chudoba materiální, ale zároveň velké bohatství duchovní, které se odráží v přístupu k životu, a právě to mě na této zemi fascinuje nejvíc. Setkání s V. V. Brahmanem, který je duší a hlavním realizátorem našeho společného projektu, pro mě bylo jedním z nejzásadnějších v životě.“

Sdružení organizuje každé léto jeho přednášky v Praze. Na letenku se složí někteří z těch, kteří mají o přednášku zájem, a vstup je zdarma. „Lidé z našich setkání odcházejí šťastnější a rozsvícení,“ vysvětluje herečka. Ostatně díky častému cestování se Jana Paulová prý už velmi zdokonalila ve vyhledávání levných letenek a na žádost s tím pomáhá i přátelům.

Sama na cestách

Cestovatelská vášeň se u ní rozhořela ve čtyřiačtyřiceti letech, kdy poprvé vyjela do Himálaje. Dostala se tam úplnou náhodou – při neplánovaném setkání jí výpravu nabídl kamarád Standa Berkovec. Právě připravoval expedici, s níž se pak herečka v nejvyšších horách světa dostala až do výšky šest tisíc metrů nad mořem. Později už do světa vyrážela sama a začala přitom objevovat krásu cest vedoucích do neznáma, které ji navracejí k sobě samotné.

„Seberu batoh – balím opravdu velmi úsporně – a jedu. A přesně tak to může udělat každý. Samozřejmě že musím důsledně poslouchat své instinkty a intuici, protože místním nápisům nerozumím. Kolikrát jedu autobusem po exotickém venkově a jsem velmi překvapená, kde se to ocitám, aniž bych věděla, kde v noci složím hlavu.“ Pouze se svým batohem a odvahou herečka procestovala několikrát nejen Indii, ale také Nepál, Thajsko, Ameriku, část Afriky a další země.

Ocitla se někdy v situaci, která byla nebezpečná? „Z určitého pohledu je nebezpečný každý okamžik osamělého cestování, ale věřím, že jsem chráněná shůry. Mobil sice mám, ale opravdu nevím, k čemu by mi byl a komu bych volala. Domů? To asi sotva. S místními jezdím vlaky i autobusy, jím s nimi kaše a zeleninu a v Indii za den utratím třeba jen dvacet rupií, což je deset korun. Cestuju tak, abych žila podobně jako místní lidé, protože tak se o nich dozvím nejvíc. Spát v hotelovém řetězci je jednoduché, ale já si najdu nocleh třeba za tři dolary, kde mnohdy není ani teplá voda, anebo přespím v nějaké rodině.“

Adrenalin si herečka užívala, i když lezla po skalách nebo skákala z letadla. To, že leccos úplně bezpečné není, si prý ale vždy uvědomuje až později – doma v obýváku.

„Když člověk zjistí, že se o sebe dokáže postarat i v neznámém prostředí, vyjde s málem a přitom je šťastný, získá přirozené sebevědomí. A to má úplně jinou kvalitu, než když si vlastní ego posiluje třeba jen na základě majetku nebo společenského postavení, jak je to u nás bohužel obvyklé.“

V rámci Letních shakespearovských slavností si před časem zahrála ve Zkrocení zlé ženy s Tomášem Töpferem.

V rámci Letních shakespearovských slavností si před časem zahrála ve Zkrocení zlé ženy s Tomášem Töpferem.

FOTO: ČTK

Vzhledem k jejímu hereckému povolání a jistým výsadám, které s sebou nese a jichž si řada jejích kolegů ráda užívá, mi Jana Paulová připadá jako opravdu hodně zvláštní případ. Na mou poznámku mi odpověděla, že herečkou je od sedmi večer do půl desáté, jinak je prý úplně normální paní, která dělá to samé, co všechny ostatní. Stará se o svou rodinu, nakupuje a vaří, ale chrání si i čas pro sebe, aby nabrala sílu a uchovala si čistotu svých myšlenek a citů. Za tímto cílem jde prý od té doby, co si před lety přečetla knihu Probuď se a chechtej se, jejíž název si vytyčila jako své životní motto.

Když má žena štěstí na muže

Jana Paulová je však neobyčejná i v jiném ohledu. Naprosto místopřísežně totiž prohlašuje, že má v životě velké štěstí na muže, přičemž největší slova obdivu patří jejímu manželovi, hudebnímu skladateli Milanu Svobodovi. „Vzala jsem si Svobodu, který mi svobodu i dává. Pokud bych s ním chtěla být od rána do večera, bude mi k dispozici a nebude proti, ovšem totéž dělá i v případě, když chci být volná jako pták a ujet do neznáma.“

S manželem Milanem Svobodou, kterého by nevyměnila za nic na světě.

S manželem Milanem Svobodou, kterého by nevyměnila za nic na světě.

FOTO: ČTK

Navíc ví, že má doma hudebníka, který získal i velké mezinárodní renomé. Působí jako skladatel a dirigent a mimo jiné je autorem muzikálu Pěna dní nebo celovečerního baletu Mauglí, který uvádělo Národní divadlo. „Teď se Mauglí hraje už dva roky ve Spojených státech amerických, což je skvělé. A nedávno se Milan v USA zúčastnil také anonymní soutěže jazzových bigbandů, kam zaslal nahrávky svých skladeb a dostal se mezi pět nejlepších, což je úžasné. Je to, jako kdyby se Američani přihlásili do soutěže dechovek,“ vysvětluje Jana Paulová.

V divadle se stal jejím osudovým partnerem Pavel Zedníček, s nímž tvoří stěžejní dvojici v komediích Drahouškové, Natěrač, Zamilovat se, Bez předsudků a Láska naruby. „Například Natěrače hrajeme sedmnáctou sezónu. Už jsme s ním chtěli skončit, ale pořád je o něj zájem a objednávku máme už i na prosinec. S Pavlem jsme spolu de facto pořád a jeho také musím jenom chválit, nejen proto, že je dobrý herec, ale je to také kamarád, který na jevišti není sebestředný a umí nahrávat.“

V Praze je jejich domovskou scénou Divadlo Kalich, ale většinu představení hrají mimo hlavní město. „Cestování mi nevadí, naopak mě baví. Jednak pořád vidím, co je v našich městech nového, a pak mě zajímá, jaký mají v kterých krajích lidé smysl pro humor, i když to záleží i na prostředí. Moje zkušenost je taková, že čím je divadlo honosnější se zlatým zdobením, tím víc se lidé bojí projevovat. A naopak nejvíce spontánní jsou v obyčejném kulturáku.“

I složité věci se dají řešit s humorem

Nejnovějším kouskem v jejich repertoáru je hra Láska naruby, v níž se herečka převléká za muže. Při předpremiéře v Českých Budějovicích se však v listopadu loňského roku ošklivě zranila. „Na nerovném pódiu jsem přelítla přes stůl a hlavou těsně nad okem narazila na jeho okraj. V první chvíli jsem se lekla, že jsem o oko přišla, protože bolelo a slzelo. Kolegy jsem se hned zeptala, jestli ještě oko mám, a když řekl, že jo, odpověděla jsem: Dobrý, hrajeme dál. Přímo před lidmi se mi ale na obličeji udělalo ohromné ‚jojo‘. Takové věci beru jako upozornění, aby si člověk o sobě zase tak moc nemyslel,“ směje se.

Dalším osvědčeným hereckým partnerem je pro ni kromě Pavla Zedníčka také Václav Vydra, s nímž vytvořila dnes už legendární dvojici učitelky Vilmy a policisty Pepy ve filmové trilogii Zdeňka Trošky Kameňák. „Když se spolu můžeme při nějaké práci setkat, máme z toho oba velkou radost. Vždycky je to pro mě svátek, protože Vašek je krásná, čistá bytost. Díky němu i režiséru Zdeňku Troškovi bylo natáčení Kameňáku nádherná práce.“

Popularitou, jakou film vyvolal, byla ale herečka prý až zaskočena a předem se spíš připravovala na ostrou kritiku. Vtipy, které v něm zazněly, se jí však líbily – snad nejvíc ten o kombajnu a klásku. S přehledem totiž zvládá dělat si legraci i sama ze sebe.

„Z Kameňáků čiší pozitivní nálada a to je to hlavní. Dřív jsem hrála i vážné role, a dokonce i ty nejvážnější jako například v dramatu od Franze Kafky Zámek nebo v O’Neillově Smutek sluší Elektře, ale od rána jsem bývala rozjitřená a zjistila jsem, že mi to nedělá dobře. Nějak vnitřně jsem se proto rozhodla, že už nebudu nikoho, to znamená sebe ani diváky, trápit. Chci, aby se lidi především bavili, odpočinuli si a uvolnili se. Z komedií, které hrajeme, je jasně vidět, že i zdánlivě složité věci se dají vždycky řešit s humorem, a právě tohle je to, co chci lidem předávat. A že to můžu dělat, považuju za velký dar.“

V trilogii Kameňák režiséra Zdeňka Trošky vytvořila pár s Václavem Vydrou.

V trilogii Kameňák režiséra Zdeňka Trošky vytvořila pár s Václavem Vydrou.

FOTO: ČTK

O nabídky nouzi neměla

Přestože se Jana Paulová celý život věnuje herectví a několik let také zpívala, teď má rozepsanou už svou druhou knihu. Tu první s názvem Jak běžet do kopce dokončila krátce poté, co zemřela její maminka, kterou měla v posledních chvílích u sebe.

Herečka pochází ze čtyř dětí, ale ve stopách svých rodičů – herce, zpěváka a divadelního režiséra Františka Paula a operetní zpěvačky Evy Šenkové – se vydala pouze Jana. Od dětství navštěvovala dramatický kroužek, poté studovala na konzervatoři a na DAMU. Následně prošla řadou divadelních scén (Semafor, Hudební divadlo Karlín, Národní divadlo, Divadlo E. F. Buriana, Městská divadla pražská) a často byla obsazována také do televizních inscenací, seriálů a filmů.

„Můj herecký život je hezký a vůbec si nemůžu stěžovat, přestože v naší branži jsme závislí na tom, jaké dostaneme nabídky, eventuálně dostaneme-li je vůbec, a do jaké škatulky jsme pak zařazeni. Také ale vím, že je spousta dobrých hereček, které mají problém se uživit, a možná i proto jsem svoje dcery od divadla vždycky spíš zrazovala.“

Dcery Adéla a Anežka jdou proto svou vlastní cestou, i když umělecké geny nezapřou. Starší Adéla je vystudovaná klavíristka a mladší Anežka, která se svou maminkou účinkuje v komedii Drahouškové, studuje humanitní vědy. A ani v ochotě pomáhat těm, kteří to potřebují, rozhodně nepadlo jablko daleko od stromu.

Proč vyhodila drahý koberec

Jedinečný pohled má herečka také na otázky související s krásou a s přibývajícími léty. „Každý věk je krásný, pouze se mění určité šance. Když je žena mladá, pozornost opačného pohlaví má přirozeně sexuální podtext a tak je to v pořádku. Pak zase přijdou dekády, jejichž tématem jsou děti a rodina, a pak jsou na řadě konečně ty, které přinášejí možnost péče o sebe sama, o svůj vnitřní svět a svoje zdraví, a to nikoli jen to tělesné.“

Za vůbec nejlepší období svého života považuje věk mezi čtyřicítkou a padesátkou. V té době zakládala kapelu, koupila si elektrickou kytaru a začala s cestováním. V kondici se udržuje ježděním na kole, chozením po horách a také jógou. Praktikuje sestavu, kterou si osvojila, když před lety strávila šest neděl v jednom z indických ašrámů. „Mám cvičení, které používám, abych neměla trému, další cviky jsou třeba na páteř, ale i na posilování zraku, kdy je třeba soustředit se očima na plamen svíčky.“

Osm let byla Jana Paulová také vegetariánka, nicméně kvůli únavě udělala změnu. „Starší dcera Adélka to má vychytané, se svým přítelem si vaří luštěniny, protože na to mají čas, a pak jim nic nechybí. Jenže já jedla pouze přílohy a zeleninu a na divadelních zájezdech si dávala smažený sýr, protože nic jiného nebylo. Moje tělo na to po letech reagovalo únavou, a tak jsem se k masu vrátila. Co mám hodně ráda, jsou přitom takzvané sladké tečky. Někdy mě dokonce zajímají víc než celý oběd,“ upřesňuje svoje chuťové preference. Velikost oblečení má přitom léta stále stejnou – osmatřicet.

Aby ještě lépe ilustrovala svůj životní postoj, vyprávěla mi příhodu, jak si jednou pořídila drahý koberec. Netrvalo dlouho a opět ho stočila do role. Na zem pak místo něj vrátila jeho hadrového předchůdce, jehož bylo možné strčit do pračky.

„Mockrát jsem se totiž přistihla při tom, jak sobě i svým bližním kazím náladu věčným napomínáním, aby dávali pozor a na koberec neukápli. A protože nechci, aby lidé sloužili věcem místo toho, aby věci sloužily jim, s kobercem jsem se rozloučila. Nebo mě snad budete mít radši, když budu mít doma drahý koberec, na sobě zlato a poslední módní model?“