Co pro vás Kristovy roky znamenají?

Abych řekla pravdu, ani mi nepřišlo, že slavím Kristova léta, vnitřně si totiž připadám pořád na dvacet… (smích). Navíc věk nijak zásadně neřeším. Myslím si, že je pravda, co se říká, že není důležité, kolik vám je, ale jak se cítíte. Až když přijdou narozeniny, tak si říkám – kolik mi to vlastně je? A zjišťuji, že ten čas docela dost letí. Nejrychleji mi ale začal utíkat po narození syna. Kolikrát ani nevím, co je za den. Na druhou stranu je to trochu dané i mou prací, protože vysíláme jak o víkendech, tak o svátcích a dny se pak slévají.

Pro mě asi byly křižovatkou – jedenáct let manželství, poměrně samostatná dcera školačka, zajímavá práce. Cítila jsem, že musím volit – buď jít za kariérou, nebo podlehnout přemlouvání rodiny a mít další dítě. Jak to máte vy?

A jak jste se rozhodla?

Pro dalšího potomka, a nelituji.

Jsem ráda, že mám takovou práci, která se dá skloubit s mateřstvím. Nebyla jsem tedy na rozhraní rozhodnutí, jestli práce, nebo dítě. Kdybych se na něm ale ocitla, volila bych stejně jako vy, rodinu. Je to něco, co vždycky budete mít. Léta letí, člověku bude šedesát sedmdesát a těšíte se na vnoučata, bez rodiny to není ono. O své blízké se můžete opřít, podporovat se navzájem, děti k něčemu vedete. Pro mě je rodina základ, mít velkou rodinu je to nejcennější, co člověk má. Zůstává po celý život. Kariéra je pomíjivá. Vždycky bych se rozhodla pro rodinu.

Teď si ale můžu krásně užívat mateřství, ale zároveň i to, že chodím do práce. Když mám třeba týden volno, už se těším na změnu prostředí. A naopak. Mám kamarádky, které jsou s dětmi doma a ani na chvíli si neudělají čas a pak jsou vyčerpané. Určitě by si každá maminka měla najít čas jen pro sebe třeba i tím, že si půjde zacvičit, vyčistit hlavu procházkou nebo se sejít s přáteli. Děti vyžadují plné soustředění, není to mateřská dovolená, ale zápřah, fyzický i psychický.

Kdo se stará o syna v době vaší nepřítomnosti?

Moje úžasná maminka. Jsem jí za to moc vděčná.

A půjde do školky?

Myslím si, že být v kolektivu je pro děti velmi přínosné a důležité. Sice by do školky nemusel, protože s ním dopoledne můžu být, ale pro rozvoj dětí je to určitě nezbytné.

Vím, že jste dobrá hospodyně. Ještě jako děvčeti školou povinnému vám nedělalo problém uvařit, napéct, postarat se o mladšího brášku…To se dnes často nevidí – kombinace krásná a ještě šikovná v domácnosti.

Děkuji za kompliment. Musím říct, že mi to vydrželo až dodnes. Baví mě starat se o domácnost, ráda vařím. Jistě je výhodou, co jsem si odnesla z domova. Je hodně žen, které nerady vaří nebo to vůbec neumí nebo je vaření prostě nebaví. Já si ho naopak užívám. Když jsme žili s přítelem sami, chodili jsme do restaurací téměř každý den. Teď už se nám často nechce a o moc raději se stravujeme doma. Navíc si myslím, že je potřeba, aby měl malý každý den teplou domácí stravu. A já vařím opravdu ráda a s potěšením.

Vašemu Lucasovi bude zanedlouho dva a půl roku. Čím překvapil maminku k narozeninám?

(smích) Dostala jsem krásnou kytičku a přáníčko, které mi napsali s tatínkem. Udělalo mi velkou radost. A pak mi ještě dal čokoládového zajíčka.

Máte za sebou řecké Velikonoce. Jaké jsou?

Úžasné, schází se celá rodina a probíhají několikadenní oslavy. Například o sobotní půlnoci jsme šli do kostela pro svaté světlo, pak hned vypukly obrovské ohňostroje a potom se celá rodina sešla na večeři. Ta začala kolem jedné hodiny ráno a skončila kolem čtvrté. K jídlu jsme měli tradiční řeckou velikonoční polévku, grilované jehněčí maso s bramborami pečenými v troubě, různé saláty a na závěr tradiční velikonoční dezerty. Hned druhý den jsme pokračovali nedělním rodinným obědem. Dosud jsme slavili Velikonoce tady, takže to pro mě byla premiéra.

Co řecká kuchyně? Usídlila se nějaká jejich specialita v té vaší a naopak – které naše jídlo nejvíc chutná jižanské rodině?

Oba máme rádi od české přes řeckou, indickou, italskou, mexickou až po francouzskou kuchyni, takže opravdu vyznáváme širokou škálu jídel. Z řecké kuchyně bych nevyzdvihovala pouze jedno jídlo, ale spíš rituál stolování. Trvá několik hodin – dlouho se sedí a dlouho se jí. Na stoly se objednává naráz hodně pokrmů. To je pro mě naprosto ideální, protože mám ráda pestrost a rozmanitost chutí. Začíná se různými druhy salátů, smaženými cuketami, vinnými listy, opékanými brambory, kalamáry, favou, tzaziky atd.

Pak přijdou hlavní chody – když jste v rybí taverně, jsou to různé ryby, samozřejmě na mnoho způsobů, nebo mořské plody, jinde se podávají masa, jehněčí, hovězí atd. Totéž probíhá na závěr s dezerty – na stole se objeví přes zmrzlinu, čerstvé ovoce, různé druhy zákusků až například po kandované ovoce. Přítel má rád českou kuchyni, oblíbil si svíčkovou a také naši tradiční štědrovečerní klasiku – bramborový salát se smaženým kaprem a miluje naši rybí polévku.

Není pro malého náročné přeorientovat se z českého prostředí na řecké?

Není potřeba se přeorientovávat, žije tak od narození a je to pro něj přirozené. Co se týká jazyků, tak přítel na něj mluví řecky, já česky. Lucas rozumí oběma jazykům a zatím si vybírá slovíčka, která jsou pro něho jednodušší na výslovnost. Něco tedy říká řecky, něco česky. Myslím si, že se to časem usadí.

A pro vás?

Ráda cestuju a nemám ráda stereotyp. Takže jsem nadšená, když se stále něco děje. Miluju Řecko – tamní kuchyni, moře, teplo, povahu Řeků. Vždycky když mám volno, tak se těším, že můžeme zase na pár dnů odcestovat.

Je Lucas jediným vnoučetem Nikových rodičů?

Ne, vnoučat mají více…

Jsou rozmazlovací babička a dědeček?

Určitě, jako skoro všichni prarodiče. Ale řekla bych, že moji rodiče jsou více rozmazlovací, protože pro ně je Lucas první vnouče. (smích)

Netajíte, že vám maminka hodně pomáhá. Je spíš přísnější nebo občas máte pocit, že kloučkovi povolí víc než vy?

(smích) Říká, že si vychutnává to, že babičky mohou povolit víc věcí. Jako rodiče museli být razantnější a ve výchově důslednější. Prý jako babička si může dovolit rozmazlovat a víc se mazlit a výchova je na mně. (smích) Mamča si to užívá se vším všudy. Samozřejmě to má ale také své hranice, navíc máme stejné názory a styl výchovy, takže mu udává směr a Lucas babičku respektuje.

Rodiče jsou spolu přes 33 let. Nemrzelo je, že se dcera zamilovala do cizince?

Rodiče vždycky chtěli pro mého bráchu a pro mě to nejlepší. Vždycky říkali a stále říkají, že když jsme šťastní my, jsou šťastní i oni. Nika mají rádi a vycházejí spolu dobře. Navíc jsou také cestovatelské typy, mají známé po celém světě. A nepřijde jim vůbec zvláštní, že žiju s cizincem.

Zajímá mě to proto, jestli se neobávali, že to budete mít náročnější?

Myslím, že ne. Nikdy nevíte, jak se váš vztah bude vyvíjet, ať jste s kýmkoli. Přejí si tak jako vždy, abych byla spokojená. Nikde nikdy není zaručené, že když budu s českým mužem, tak spolu zůstaneme celý život. Jeden novinář mě pobavil, když se mě kdysi zeptal, jestli jsem si vybrala cizince záměrně, protože se mi nelíbí čeští muži… (smích) Samozřejmě že ne. Nikdy nevíte, kde potkáte osudového partnera. Stejně jako jsem u nás potkala úžasné muže, tak jsem teď jednoho potkala mimo republiku. (smích)

Jste známá osobnost, máte atraktivní práci, léta na pěkné pozici stále ve stejné televizi, oblíbená diváky… Představujete si, co bude za pár roků?

Nepřemýšlím nad tím, co bude, nechávám se překvapit a snažím se užívat si života každý den naplno. Jak jsem na začátku rozhovoru říkala – čas rychle letí a je důležité umět se radovat z maličkostí. Mám radost z toho, že si ráno uděláme velkou snídani, naplánujeme si den, těším se s malým na hřiště a nepřemýšlím, co bude za pár let. Ani nechci. Když si člověk udělá nějaké velké plány a pak mu nevyjdou, je zbytečně zklamaný. Život přijímám, jak přichází, a cítím, že je to tak pro mě správné.

Když jsou vaši chlapi spolu, vytáhnou třeba míč a jdou si zakopat, nebo jak tráví čas?

Jako tátové se syny v jiných rodinách. Stavějí stavebnice, hrajou fotbal, jdou plavat. Jsou to parťáci.

Nejlépe to vědí babičky, ale pozorujete na něm, co zdědil po tatínkovi a v čem je po vás?

Je brzo na takové soudy. Určitě má tmavé oči po partnerovi a světlejší vlasy po mně. Ale barva vlasů se ještě může změnit. Když se narodil, viděla jsem v něm celého partnera. Teď když se podívám na svoje fotky v jeho věku, vidím sebe. Dokonce mám fotku, na které nikdo nerozezná, jestli je to syn, nebo já. A povahově se ještě ukáže.

Děti mají sklon napodobovat dospělé. Takže nás sleduje a dělá všechno po nás. Já jsem dost puntičkářka, on to u mě vidí a někdy se chová stejně. Třeba se sroluje kobereček v koupelně a malý jde a narovná ho. Dokonce po sobě uklízí. Ponožky si složí a schová do šuplíku, cokoliv si vezme, pak dá zpátky na své místo.

Věříte na osud?

Myslím si, že je někde dané, že se nevyhneme určitým věcem, které nás mají potkat. I spousta takových případů skutečně existuje.

Před čtyřmi lety jste kvůli účasti v taneční soutěži Bailando přeložila fotografování kalendáře v Thajsku, kde potom byly monzunové deště, takže vznikal v Řecku. Díky tomu vám vstoupil do cesty muž, se kterým jste založila rodinu… To mi připadá jako hodně osudová záležitost.

Ano, to bylo osudové. Opravdu jsme měli odletět do Thajska, ale pak jsem v Bailandu postupovala do dalších kol a do Thajska jsme potom už kvůli monzunovým dešťům odletět nemohli. Na výběr jsme měli i další destinace, ale rozhodli jsme se pro Řecko. Tam jsme se také nepotkali náhodou. Věřím tomu, že tak to v životě funguje.

S tanečním partnerem Petrem Pikem jste tehdy bojovali za jeho malého nemocného synovce Daniela. Jaký má osud, pomohla mu soutěž?

Určitě rodině soutěž pomohla finančně, takže Danečkovi mohli dopřát různé terapie a ošetřovatelku. Potřebuje totiž neustálou péči.

Expřítel vás kdysi přivedl ke golfu. Máte čas se tomuto časově přece jen náročnějšímu sportu věnovat i s malým dítětem?

Zatím moc ne. Loni jsem si jeden turnaj zahrála a jeden odmoderovala. Letos bych se do golfu chtěla pustit víc. Lucas už je větší, tak se při něm zabaví, a navíc bude v přírodě.

S Alanem Babickým jste prožila devět let. Prý jste zůstali přátelé?

Ano, občas si zavoláme, občas si napíšeme, někdy se i vídáme.

A jak dopadl americký kokršpaněl Gucci? Před pěti roky byl tříletý a povídání ve Stylu se tenkrát točilo právě kolem černého čtyřnohého přítele.

Gučík byl naše velká láska a mazel. Po rozchodu jsme se v péči o něj střídali, protože časově jsme oba byli hodně vytíženi. Po narození malého to už pro mě bylo náročnější a Gucciho si vzala Alanova maminka, která bydlí za Prahou. Má se tam naprosto fantasticky. Běhá po zahradě, žije v prostředí, které dobře znal, a navíc tam má kamarádku jorkšírku.

Budu citovat z toho článku: „Protože bydlíme v bytě, potřebovali jsme, aby byl náš pejsek malý. Měl být i společenský, ale zase hodně sportujeme, takže by se nesměl zdráhat vyrazit s námi do přírody. Pejsek musel snášet i cestování, aby nebyl problém s převážením a ubytováním v hotelech. Současně jsme nechtěli úplně malé plemeno, ale něco mezi.“ To mě hodně pobavilo. Také jak jste ho dokázali vycepovat a poradit si s navrácením ztracené důvěry, když ho coby štěně několikrát napadl cizí pes. Umíte být tak důsledná i při výchově dítěte?

Přesně tak jsme si tehdy pejska vybírali. Jeho agresivitu vůči jiným psům, kvůli tomu, že ho několikrát jako štěně napadli cizí psi, jsme pak museli řešit psím psychologem. Důslednost je potřeba. Myslím si, že tak, jak jsem byla důsledná při výchově psa, stejně důsledná jsem i při výchově syna.

Kolik je třeba tolerance, když nežijete klasicky pohromadě, ale tzv. na dálku? Na co si člověk nejhůř zvyká?

To je velmi individuální, obecně se to nedá říct. Jsou lidé, kteří by v takovém vztahu nedokázali žít. Jsou lidé, kterým vztah na dálku vyhovuje.

A nakolik musíte být obrněná, když z televizní obrazovky víc než jedenáct let informujete o všech možných katastrofách a malérech lidstva?

Někdy to není jednoduché, ale i to patří k mé profesi. Musíte se snažit od toho oprostit. Jako ve spoustě jiných povolání. Jsem empatická a dřív na mě nejrůznější špatné zprávy působily velmi dlouho. Dost jsem si je brala, pak ty věci ještě rozebírala, ležely mi v hlavě a měla jsem snahu je řešit. Už jsem to ale dokázala odbourat. V mých začátcích mi s tím pomohla maminka. Jednotlivé případy jsem jí třeba vyprávěla a chtěla jsem je rozebírat. Říkala mi, že si různé tragédie nemůžu tak brát a trápit se jinými osudy, které stejně nemohu ovlivnit. Někdy to bylo těžké, ale snažila jsem se.

Neotupí člověk po tolika rocích v hlavní zpravodajské relaci?

Neotupíte nikdy, ale naučíte se nezabývat se tím úplně do hloubky. Každý máme jiný charakter, každý člověk se s tím vyrovnáná jinak. Naučila jsem se po skončení práce nad informacemi už nepřemýšlet, cestou domů v autě poslouchám muziku a soustředím se na jiné věci.

Po celá léta moderujete s kolegou Reyem Korantengem. Stali se z vás přátelé, stýkáte se i v soukromí. Můžete si vyjít vstříc a vyměnit se třeba při informování o nepříjemné události, o které by se vám jako mámě špatně mluvilo?

Jsme skvělí kolegové a přátelé. Můžeme se na sebe spolehnout. Máme zavedený systém, který nám léta vyhovuje, a ten, na koho zpráva vyjde, o ní informuje diváky. Práci bereme profesionálně.

Nevím, jestli bych to zvládla. Asi by mně vyhrkly slzy, když bych měla mluvit třeba o nálezu mrtvé, měsíce pohřešované Aničky…

Také mi několikrát vyhrkly slzy do očí. Myslím si, že je to lidské.

Jak nejlépe relaxujete a co vám pomůže rychle se zbavit stresu z práce?

Jednoznačně sportem nebo tancem. Také mám ráda aromatické olejové masáže.

Která zpráva vám naposledy udělala radost?

Každý den mi něco udělá radost. Třeba dneska mi volala maminka a říkala, že koupila malému na zahradu houpačku. Strašně rád se totiž houpe.