V Národním divadle, kde je členkou činoherního souboru již dvacet let, jde z role do role, televizní diváci se s ní pravidelně setkávají v seriálu Cesty domů, kde hraje policistku s hodností majora a barvitým osobním životem. „Roli Míly Jírové jsem dostala na základě divadelní role,“ vysvětluje třiapadesátiletá herečka.

„Málokdy se stává, že autoři televizních seriálů hledají herce v divadle. Scenáristé Cest domů už měli vyhlédnutého Lojzu Švehlíka a šli se podívat do Národního na Rock’n’Roll od Toma Stopparda, kde spolu hrajeme. Líbili jsme se jim jako pár, a tak se rozhodli, že nás dají dohromady i ve svém seriálu.“

Daří se i Divadlu Na Jezerce, které před osmi lety spoluzakládala se svým manželem Janem Hrušínským. Poslední rolí, v níž se divákům Na Jezerce představila, byla Jagova manželka Emílie v Othellovi. Tuto roli hrála již před třinácti lety v Národním divadle: Othella tehdy ztělesnil Boris Rösner, Jaga Oldřich Kaiser. Její úplně první shakespearovskou rolí byla chlapecká role Sebastiana ve Večeru tříkrálovém v režii Jana Kačera. Bylo jí třiadvacet a právě nastoupila do ústeckého Činoherního studia.

„Za ta léta vás toho hodně potká a obohatí,“ odpovídá na otázku, v čem se její současná Emílie liší od té před třinácti lety. „Každopádně je ta dnešní Emílie starší a moudřejší, protože do ní mohu dát víc životních zkušeností. Odrostly mi děti, prošla jsem si manželskou krizí – stejně jako Emílie. To jsem před třinácti lety neměla zažité.“

Honzu miluju

Miluše Šplechtová nemá problém hovořit o karambolu, který postihl před pěti lety její manželství. Veřejně se tehdy propíral obrazově dokumentovaný poměr Jana Hrušínského s mladou produkční z jejich divadla.

„Nemyslím, že jsem prožila něco výjimečného, je nás spousta, kterým se něco podobného stalo, jenže v naší branži se musí počítat s tím, že se o tom bude psát na prvních stránkách bulvárních novin,“ shrnuje dávno skončenou epizodu herečka.

Nad otázkou, co se během manželské krize o sobě dozvěděla, neváhá: „Že umím odpouštět. Dokud se v takové situaci neocitnete, nevíte, co to s vámi udělá. S kamarádkou si můžete říkat: Tak tohle já bych nikdy neodpustila, pak ale poznáte, že nikdy se nemá říkat nikdy. Odpouštět se má, zapomenout ne,“ uzavírá.

Co u ní převážilo na miskách vah, kde na jedné straně bylo zklamání a ponížení, na té druhé zachování rodiny a všeho dobrého, co s tím druhým prožili a vybudovali? „Honza. To, že ho miluju,“ zní jednoznačná odpověď. „Miluje rodinu, to byl ten hlavní důvod, že jsme to oba ustáli. Má rád děti, má rád mě. Jsme spolu 27 let, vím, že je úžasně pracovitý, svědomitý, na nikoho by nedokázal udělat podraz. To, co se stalo, náš vztah paradoxně obohatilo, protože o sobě víme daleko víc a jeden druhého si za to víc vážíme.“

To však neznamená, že je vše zapomenuto, že nedělí svůj manželský život na před a po. „Bylo to hodně těžké nejen pro nás, ale i pro děti. Udělali jsme však tlustou čáru a začali jsme žít nový život. A myslím, že dobrý,“ uzavírá.

Těžce zkoušená rodina

O dva roky staršího Jana Hrušínského poznala v roce 1981 v ústeckém Činoherním studiu. Byla tehdy vdaná za architekta Nikolu Stojanova a čekala syna Nikolu. Jiskra přelétla o dva roky později, když spolu zkoušeli Čechovovy Tři sestry.

Miluše Šplechtová uznává, že odchod manželky a dvouletého syna nebyl pro bývalého manžela lehký. O to víc si cení, že spolu mají dobrý vztah. „Nikola, jeho žena Věra a jejich dvě děti jsou pravidelnými hosty na našich premiérách,“ připomíná.

Nikolův otec zaplatil synovi studia v Austrálii, kam mladík ve svých dvaceti odjel a zůstal devět let. „Dokonce se tam oženil a rozvedl. Pak si našel Češku Ivanku a teď se spolu vrátili,“ říká s radostí v hlase maminka Miluše. „V Austrálii se mu dařilo, ale myslím, že rodinu chtějí založit tady, kde mají zázemí. Už se těším!“

Obě dcery z manželství s Janem Hrušínským, šestadvacetiletá Kristýna a dvacetiletá Barbora, se zatím drží rodinného krbu. „Z rodného hnízda nemají chuť ani důvod vylétávat, protože tam mají své soukromí,“ dodává maminka. „K radosti nás obou. Honza je v tomhle po svém tatínkovi, který miloval, když byla rodina pohromadě.“

Milušino dětství bylo krutě poznamenáno ztrátou maminky, o kterou přišla ve čtrnácti letech. Zemřela na mozkový nádor, když jí bylo čtyřiatřicet.

„Tatínek zůstal v pětatřiceti sám se třemi dětmi. Teprve s odstupem času si uvědomuji, jak to všechno v té těžké situaci zvládal,“ vzpomíná na dobu dospívání v Mostě. „Maminku moc miloval, bylo to pro něho strašně těžké. Zemřel o devět let později na zánět slinivky. Musela jsem se hodně rychle postavit na vlastní nohy. Aby nejmladší bratr, který ještě nebyl plnoletý, neskončil v dětském domově, musela jsem požádat o jeho opatrovnictví. To už jsem byla ve svém prvním angažmá v Ústí.“

Jako hrášek do vatičky

Tragicky poznamenané dospívání ji později velmi sblížilo s manželovou maminkou Evou Hrušínskou, která během holocaustu přišla v přibližně stejném věku o celou rodinu. „Přežila jen ona a starší sestra Helena. Obě se brzy provdaly, chtěly mít co nejdřív zase svoji rodinu. Maminka měla staršího syna Rudolfa v sedmnácti,“ připomíná Miluše. „Měly jsme k sobě hodně blízko, často mi říkala věci, které ani synům nevyprávěla, protože je od určitých věcí chtěla chránit.“

Na první setkání s Honzovými rodiči v roce 1985 vzpomíná s úsměvem: „Poprvé jsme se viděli ještě v Ústí nad Labem, kam za Honzou jezdili na premiéry. Tehdy mě ale ještě nic nenapadlo. Když mě pak Honza přivezl představit do Plané nad Lužnicí, byla tam vysoká tráva plná tiplic a já jsem na tyhle mušky strašně alergická. Vypadala jsem děsně.“

Vše ale dobře dopadlo a Miluše do rodiny zapadla, jak říká, jako hrášek do vatičky: „Byli báječní. Přijali mě i se synem s obdivuhodnou samozřejmostí. Jak jsem strašně brzy přišla o rodiče, zažila jsem u nich něco, co mi od dětství scházelo.“

U Hrušínských měli vždycky pejsky a v tradici se zápalem pokračuje i Miluše, kterou během rozhovoru věrně doprovázela šestiletá labradorka Ema. „To jméno vymyslely dcery, mají rády seriál Přátelé a tam se jedné postavě narodí dceruška Ema,“ vysvětluje. Dojatě vzpomíná i na její předchůdkyně Fanynku, Bibinku a Pollynku: „Když měli Honzovi rodiče jezevčici Fanynku, pořídil si nejmladší Rudla maltezáka, který ji obšťastnil. Narodila se naše Pollynka, o pár let později Bibinka. Říkali jsme všude, že máme maltézské jezevčíky. Měli jsme si tu rasu nechat patentovat, byly nádherné.“

Přeskočili Taxisův příkop

S tchánem, legendou českého herectví Rudolfem Hrušínským st., se několikrát setkala na prknech Národního divadla. Poprvé v roli režiséra, když tam v roce 1991 nastoupila do činoherního souboru. „Tchán dostal nabídku režírovat Pygmalion s tím, že budu hrát Lízu Doolittleovou. Lepší vstup na první scénu si nedovedu představit,“ vzpomíná. „Nebylo to ale nic lehkého, musela jsem se setsakramentsky obhájit.“

Nabídku do Národního tehdy dostal od šéfa činohry Ivana Rajmonta, který předtím vedl ústecké Činoherní studio, i Jan Hrušínský: „Honza se ale rozhodl, že půjde k Janu Grossmanovi do Divadla Na Zábradlí. Vždycky stejně nejvíc toužil postavit se na vlastní nohy.“

Jeho přání, navazující na odkaz několika generací rodu Hrušínských, se splnilo v roce 2002, kdy založili Divadelní společnost Jana Hrušínského. Dva roky hráli v divadle Gong, než vyhráli výběrové řízení na budovu v parku Na Jezerce, kde jsou dodnes.

„Když jsme divadlo otvírali, šli jsme do obrovské nejistoty. Dali jsme do toho všechny peníze, co jsme měli, aniž bychom tušili, zda k nám lidé budou chodit. Stáli jsme před Taxisovým příkopem a nevěděli jsme, zda v něm nezůstaneme. Teprve když jsme viděli frontu před pokladnou, trochu nám spadl kámen ze srdce,“ vzpomíná Miluše. „Jsme tu sedmou sezónu a prakticky pořád je vyprodáno.“

Vedle přízně diváků si váží i kolegů, kteří na Jezerce hrají: „Jsem pyšná, že tady má svou domovskou scénu Jiřina Bohdalová, že u nás hraje Jan Tříska nebo Jirka Macháček, že se k nám vracejí vynikající režiséři.“

Sama se považuje za „členku souboru, která se snaží udržet principála v pohodě“. „Honza se mnou konzultuje, co budeme hrát, dává mi číst hry, mluvíme o obsazení, poslední slovo má ovšem on.“

O tom, kolik úsilí vyžaduje udržet při životě divadlo bez dotací, ví své: „Myslím, že Honzovo rozhodnutí nežádat o granty hlavní město Prahu bylo správné. Přestože je to těžké, jsme svobodní. Víte, ono dělat divadlo s mnohamiliónovými dotacemi a končit sezónu v mínusu s vědomím, že příště opět dostanu, je jednoduché.

Naše divadlo je naše čtvrté dítě, o které se musíme pěkně starat, aby bylo zdravé, pěkně rostlo, aby bylo zodpovědné. Zodpovědné k těm, kteří nám pomáhají – to je městská část Pra -ha 4, naši partneři jako ERA nebo Mountfield – a hlavně zodpovědné k divákům. Když se večer co večer díváte do vyprodaného hlediště, je to nádhera. Bez diváků by naše práce neměla smysl.“

Umí se rozmazlovat

V rodinném divadle vystupuje také starší dcera Kristýna. Společně hrály i v seriálu Nemocnice po dvaceti letech. „Byla jsem na ni pyšná, protože ne každá mladá herečka by se nechala do role vycpat do baculky a nasadit brýle jako ona,“ říká maminka.

„Z dcery se stane na jevišti kolegyně, z manžela na dobu zkoušky režisér, doma jsme zase rodina,“ odpovídá Miluše Šplechtová na otázku, zda společné hraní neprostupuje do rodinného soužití. „Samozřejmě si o divadle povídáme i doma. Dokonce i nejmladší dcera Barunka, která vystudovala na střední umělecko-průmyslové škole obor nábytkářství a myslela si, že se od divadla odtrhne, nám sdělila, že uvažuje, že by zkusila zkoušky na DAMU.“

Divadlo Na Jezerce je hlavním společným zájmem manželů – ale nikoli jediným. „Před dvěma lety jsme se vrátili do Jižních Čech. Před lety jsme museli prodat dům v Plané, abychom měli peníze na rozjetí divadelní společnosti. Jenže nám Jižní Čechy scházely. Do Plané nad Lužnicí jsme se nechtěli vracet, protože tak krásné místo u řeky, jaké jsme měli, bychom už nesehnali. Koupili jsme nakonec chalupu u Stráže nad Nežárkou, je tam nádherně. Pár domečků, do hospody se musí přes pole. To je náš únik, jezdíme tam moc rádi.“

Kutilství se ani jeden nevěnují, o dům se jim starají manželé, od kterých ho koupili a kteří bydlí nedaleko. „Pan Dvořák umí všechno spravit, paní Dvořáková je úžasná zahradnice. Pod jejíma rukama vykvete snad i suchá větev. Jezdíme tam rádi jen odpočívat,“ popisuje Miluše a dodává, že každá žena by se měla trochu rozmazlovat.

„Dopřávám si masáž, pedikúru, manikúru, pravidelně docházím do studia Heleny Stolaříkové, která mi hlídá kila, tu a tam zajdu ke své kadeřnici Denise. Mládí není zásluha, to je samo od sebe, ale za to, jak později vypadáme, si můžeme do velké míry sami.“