„Díky bohu, že je práce!“ je vděčný za herecké příležitosti. Vzápětí si ale trochu posteskne, že kvůli své vytíženosti už dlouho nenavštívil rodiče, kteří žijí v Kolíně. „Ty bláho, tam jsem byl naposledy někdy loni v říjnu,“ zděsí se. I když se domů moc nedostane, na své rodné město nedá dopustit.

„Měl jsem krásné dětství,“ usměje se. V Kolíně například dlouho hrál na klarinet v mládežnickém symfonickém orchestru, který pravidelně vystupoval na kolonádě v Poděbradech. S orchestrem i hodně cestoval po světě. „Byli jsme skvělá parta! Jezdili jsme často do Německa či Dánska. A představte si to. Přece jen, když se v pubertě dostanete mimo domov na tři neděle, navíc do zahraničí… Bylo to fajn.

Měli jsme skvělého kapelníka a já byl hrdý, že jsem v orchestru hrál.“ Mládežnické hudební těleso opustil během svého druhého ročníku na DAMU. „Už se to nedalo stíhat,“ krčí rameny. Kdyby mu však kolegové dnes zavolali, z fleku by si s nimi znovu zamuzicíroval. „Jen bych předtím musel chvilku na klarinet cvičit,“ směje se.

Sen? Ležet a pít koktejly

Ani na Vánoce se za svými blízkými do rodného města nedostal. Rozhodl se totiž dny volna, kterých v poslední době mívá poskrovnu, strávit v exotickém Thajsku. „Tuhle dovolenou jsem si dal jako dárek. Letěl jsem na ostrov Ko Chang, což je kousek od kambodžské hranice. Ale byl jsem tam všehovšudy jen jedenáct dnů, takže to bylo málo.“ Odjížděl s jediným cílem: Ležet a pít koktejly. „Nic jiného jsem dělat nechtěl. Což se mi dost povedlo,“ tváří se spokojeně.

Na podobný odpočinek si ale na dlouho zase musí nechat zajít chuť. Sotva totiž dotočil poslední díl Kriminálky Anděl, kde představuje IT specialistu Rudu Uhlíře, hned dostal nabídku z Ordinace v růžové zahradě 2. Jako šikovný chirurg, ale zároveň smolař Darek Vágner se tak stal novou posilou kamenického nemocničního lékařského týmu.

Michal se netají tím, že k doktorům chová úctu. „Je to nezáviděníhodné povolání,“ konstatuje. V seriálu si už i on vyzkoušel pár operací a přiznává, že se mu při nich klepaly ruce. Natáčí se totiž pod dohledem skutečných profesionálů v oboru a Michalovi jejich přítomnost nedělá moc dobře.

Ale na druhou stranu je prý zvídavý, a tak se snaží alespoň lecčemu přiučit. „Chci například znát významy různých latinských názvů. Takže jsem už pochytil, že třeba femur je stehenní kost, diafýza femuru pak střední část stehenní kosti a podobně. Vždycky chci, aby mi navíc vysvětlili, jak se která část ošetřuje,“ tvrdí herec.

Postava Darka mu je prý blízká. „I já jsem takový důvěřivý blbec,“ směje se. On sám lékařskou pomoc nevyhledává. Naopak. „I když vím, že to není dobré, tak různá nachlazení většinou přecházím. Asi jako spousta lidí, tak i já to řeším běžně dostupnými medikamenty a čaji. A doufám, že mě nemoc do druhého dne přejde.“

Jsem rád, že se doplazím do postele

Michal tvrdí, že tak rychlou práci jako při Ordinaci ještě nezažil. Podle něj není žádnou výjimkou, když se mají herci naučit i dvacet stran textu za den. „To pak musíte do sebe rychle dostat, odtočit a vyhodit. Jinak byste se z toho zbláznila.“

Když má natáčecí den Ordinace, vstává deset minut před půl pátou. „Jedu do ateliéru, kde jsem celý den, večer pak jdu hrát divadlo. Po představení se úplně mrtvý dostanu domů a jsem rád, že se doplazím do postele.“

Unavený je dost často. Má se však na pozoru, protože si už nechce sáhnout na samotné dno, jako před dvěma lety. „Točili jsme Kriminálku Anděl, pak jsem zkoušel u nás v divadle a k tomu ještě na Hradě Veselé paničky windsorské. To jsem toho měl opravdu už plné kecky. Nemohl jsem.“

Tehdy mu prý dělalo problém ráno vstát a během dne měl pocit, že každou chvíli usne. Proto si řekl, že musí ubrat. „Člověk si myslí, že to má pod kontrolou, ale někdy se vám práce sejde tak, že skutečně časově nejde zvládnout.“

Míšo, jsi fakt dobrej, že jsi to dal!

Hodně náročná a vyčerpávající pro něj byla také příprava i samotné natáčení Marhoulova válečného dramatu Tobruk z roku 2008, kde si zahrál vojína Růžičku. Ještě předtím, než začal snímek vznikat, museli herci projít tvrdým vojenským výcvikem ve Vyškově. „To byl jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě. Takže si troufám říct, že na to do konce života nezapomenu,“ konstatuje Michal.

Výcvik vedli dva vojenští psychologové. „A ti moc dobře věděli, jak nás zničit.“ Kromě fyzické drezury museli třeba spát ve vojenských botách. To proto, že když je ve tři v noci vzbudila siréna, nesměli kvůli obouvání neprošvihnout chemický poplach. Do třiceti vteřin totiž museli být nastoupeni oblečení, v masce, s kulometem…

Jeden z herců přípravu psychicky nevydržel a hned na začátku to vzdal. Další ho chtěl následovat o pár dnů později. Toho už ale kolegové odejít nenechali. „Bylo to opravdu tvrdé, vysilující. Ale uměl jsem se s tím poprat,“ pokyvuje Michal hlavou s tím, že bez vyškovského výcviku by nebyli schopni čelit podmínkám, které měli při samotném natáčení v africké poušti.

Pak už pro něj spaní na lehátku ve vojenském stanu a bez teplé vody nebyl žádný problém. „A to jsme neměli tak drsné podmínky jako bojovníci za druhé světové války, o kterých film pojednává,“ poukazuje a přiznává, že tehdy si poprvé v životě sám pro sebe řekl: Míšo, jsi fakt dobrej, že jsi to dal! „Díky tomuhle filmu jsem zjistil, že když si myslím, že už nemůžu, tak můžu ještě strašně moc. A párkrát jsem si už od té doby řekl: Ještě na tom nejsi tak blbě, aby sis mohl stěžovat!“ říká herec, který je už čtrnáct let věrný pražskému Divadlu na Vinohradech.

Silné pouto a divná doba

Poprvé si divadlo zahrál ve druhém ročníku na DAMU. Bylo to právě na Vinohradech, alternoval ve hře Johna Forda Škoda, že byla děvka. Od té doby zde hostoval a v roce 2002 mu pak tehdejší ředitel Jiří Menzel nabídl stálé angažmá.

„Je to první jeviště, na kterém jsem kdy v životě stál. Takže to je jedno silné a zásadní pouto, které mě s vinohradským divadlem pojí. A za druhé musím říct, že by člověk těžko pohledal soubor, kde je tolik dobrých kolegů. Myslím, že v dnešní divné době si tady máme pořád co říct, rozumíme si a je legrace,“ pochvaluje si s tím, že je mu líto, že dnes mají lidé většinou naprosto jiné priority a zájmy a na chvíle uvolnění jim nezbývá čas.

Za tu dobu Michal vystřídal mnoho rolí. Od komických po vážné. A která ze sedmi inscenací, jež tu v současnosti hraje, je jeho srdeční záležitostí? „Třeba Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, pane. Tahle hra je teď ale bohužel pozastavená kvůli zdravotním problémům jedné kolegyně.“

Michal v tomto představení hraje hlavní roli, svobodného Nicka, jehož rodiče i sestra se odstěhovali a on v New Jersey zůstal se svými prarodiči. Nečekaná pracovní nabídka ho však postaví před rozhodování: Odjet a opustit rodinu, nebo zůstat a třeba nikdy nezačít vlastní svobodný život?

„Také mám rád muzikál Donaha! To lidi vždycky nabije a při děkovačce nám alespoň částečně vrátí energii, kterou my do toho dáváme v průběhu představení… Pak Brouk v hlavě Georgese Feydeaua. To je takové naše rodinné stříbro. Jsem už třetí, který roli Štěpána hraje. Začínal s ní Petr Rychlý před čtrnácti lety, pak ji hrál Matěj Hádek a já to vzal po něm. Troufnu si říct, že Brouk v hlavě je nejúspěšnější komedie v dějinách vinohradského divadla. A je pro mě čest se toho zúčastnit.“