„Když za mnou režisér Troška přišel s nabídkou role královny Alžběty do nové pohádky Čertova nevěsta, měla jsem velkou radost. Myslím, že hrát královnu v mém věku už je přirozené,“ usmívá se devětatřicetiletá herečka, která poprvé stanula před kamerou, když jí bylo devět. Navíc - roli psal Zdeněk Troška jedné ze svých dvorních hereček přímo na tělo.

Vzala na milost plastiku

„Jsem soudná,“ upozorňuje matka dvou dcer. „Stále dostávám role o dost mladších žen, ale někdy jsem z toho spíš rozpačitá. Ale je pravda, že mám pořád hravou duši, a doufám, že mi to ještě dlouho vydrží. Fyzicky se cítím také dobře. V divadle často tvořím pár s kolegy o dost mladšími, ale připadám si jako jejich vrstevnice.“

Sabina Laurinová před nedávnem v televizním pořadu Mladší o pár let radila ženám, jak zlepšit svůj zevnějšek, a díky tomu vzala na milost plastické operace, i když sama by se jich bála. Netají se tím, že si všímá všetečných a stále častějších otázek na svůj věk. „I když se pořád cítím velmi dobře a tělo mi slouží, o některých věcech už začínám přemýšlet. Možná je to známka toho, že opravdu stárnu,“ tvrdí.

„Bohužel získávám pocit, že s přibývajícími lety se každá žena v očích společnosti pomyslně přibližuje k té postavě s kosou. Ale tím se nechci nechat otrávit. Stárnout se přece dá důstojně! Znám spoustu vyzrálých žen, které jsou dnes zajímavější než před dvaceti lety,“ podotýká Sabina, která je se sebou spokojenější než dřív. Trend, kdy je třicetiletý člověk pro firmu starý, moc nechápe. Naštěstí je podle ní už na ústupu.

Možná kvůli zkušenosti z nejbližšího okolí ji velice rozčiluje fakt, že starý člověk je v podstatě na obtíž. „Nemůžu se ztotožnit s tím, že někomu, komu je pětašedesát, v nemocnici dají najevo, že už nestojí za to, aby ho léčili. Že ho třeba nedají na neurologii, kam patří, ale jen na internu.“

Kapsy plné kamení

Herečka, zpěvačka a moderátorka vychovává se svým partnerem, stomatologem Karlem Kameníkem, dvě dcery, Valentýnu a Maju. Devítiletá Valentýnka, jejímž otcem je rocker a frontman skupiny Kabát Pepa Vojtek, je prý rozená přírodovědkyně. Bezmála tříletá Majolenka je na svůj věk zase velmi precizní. Ráda zpívá a skvěle drží rytmus.

„Obě spojuje velká citlivost, mazlivost a láska ke knížkám,“ myslí si jejich matka. „Osobnost malé Maji se teprve tvoří, hledá si místo na slunci. Vája, ta už je vyhraněnější. Miluje zvířata, jezdí na koni. Kapsy má nacpané až k zemi kameny, choroši, ptačími pírky, kytičkami i broučky. Co já jich už zachránila před utopením v pračce!“

Valentýna má většinou už od rána dobrou náladu a pořád se směje. „Svůj život prožívá v pohybu. Tančí zkrátka všude, doma i na ulici. Kdyby tu teď byla s námi, už by pravděpodobně byla támhle na stromě,“ přibližuje temperament své starší dcery.

Dcery jí říkaly teto

Obě dcery si s ní měly možnost užít letního natáčení Čertovy nevěsty i jako herečky - jen musely chvílemi svou maminku „vyměnit“ za jinou. V pohádce totiž byly dcerami Báry Munzarové. „Valentýnka přišla na to, že já jsem tedy vlastně od teď jejich teta. Přiznám se, že když na mě holčičky volaly teto a Báře říkaly maminko, působilo to komicky. Okolí už v tom začínalo mít trochu zmatek, ale děti si s tím poradily po svém a my s Bárou taky,“ přibližuje herečka, jak se její děti vžily do svého prvního natáčení.

Zdeněk Troška si vybral nádherné prostředí moravských Buchlovic. „Pohoda, teplo, sluníčko,“ odpovídá Sabina na otázku, co se jí vybaví ze dnů, které tam strávila. „Zdeněk Troška má dar, že umí vytvořit skvělou atmosféru. Obklopuje se lidmi, kteří nejsou konfliktní. Připomínalo mi to doby, na které občas vzpomínali starší herci. Příjemná atmosféra, krásné počasí, přátelské prostředí.“

Přispělo k tomu i to, že s sebou měla obě holčičky. „Ačkoli jsem za ně cítila zodpovědnost, aby nezlobily a naplnily představy režiséra, bylo to fajn.

Pomáhala mi naštěstí maminka. Když ostatní šli po natáčení do hospody nebo odpočívat a spát, já se věnovala dalším cestám za poznáním.“ Ráda vzpomíná nejen na krásnou krajinu okolí Buchlovic, ale i na své hostitele. „Lázeňský dům Na Smraďavce se pro mě stal zaslíbeným místem. Sotva jsem přišla z natáčení, už byl prostřený stůl a spousta témat k povídání. Manželský pár, kterému dům patřil, byl velmi pohostinný. Když se maminka jednou zasnila, že v okolních lesích jistě musí být mnoho hub, okamžitě zvedli telefon a vzápětí tam byl jejich kamarád s plným košíkem. Nejenže jsme měli smaženici, ale navíc další pozvání na návštěvu neméně pohostinných Moraváků. Dodnes jsme v kontaktu,“ rozplývá se Sabina.

Noční mejdan v pekle

Spolupráce se Zdeňkem Troškou nebyla první. Sabina Laurinová se objevila v muzikálu Hamlet, který režíroval, i v jeho pohádkách Z pekla štěstí jedna a dvě. Zvlášť na dvojku má zajímavé vzpomínky. „Byl to neobvyklý mejdan,“ směje se. „Scény z pekla jsme točili zásadně v noci. Během týdne se mi zcela přetočil spánkový rytmus.“

Připouští, že některé filmy Zdeňka Trošky nejsou kritikou přijímány. „Pyšná princezna byla ve své době taky propadák,“ argumentuje. „Dnes si bez ní nedovedeme představit jediné Vánoce.

Genialita některých umělců bývá objevena až s odstupem.“ Režiséra Trošky si velmi váží. „Málokdo ví, že je velmi vzdělaný, umělecky založený, hovoří několika jazyky a hraje na klavír. Je lidský, vtipný a má cit pro krásno. Dnes je mnoho věcí jen funkčních a na estetiku se nehledí. Do svých filmů vybírá působivé krajiny, a když na plátně ožijí postavy, tak ženy jsou opravdové dámy v róbách a účesech.“

Když ho Sabina pozoruje při práci, mívá pocit, jako by vlastně nic nedělal. „Nerozčiluje se, má pořád dobrou náladu. Jen tak se tam pohybuje, každému něco řekne. Pokud přesně nevíte, jak něco zahrát, ve vteřině to předvede. V tu chvíli si často pomyslím: Škoda, že to nehraje on. Je to typ, který přesně ví, co chce, ale přitom umí dát pocit, že na to herci přišli sami. Je to velký diplomat,“ shrnuje své dojmy z dlouholeté spolupráce se Zdeňkem Troškou.

Umí zatnout zuby

I když herečka dává přednost klidnému jednání, připouští, že člověku mohou ujet nervy. „Hlava se může zapálit, člověk se může i naštvat nebo i zařvat, ale musí to k něčemu vést. A nemělo by se přejít k osobním útokům, kdy si lidé své nejistoty vybíjejí na druhých,“ myslí si. „I já jsem spíš diplomat, který dlouho drží a mlčí. Až když to překročí hranice, bouchnu. Nikdy jsem ale konflikty a těžkosti v práci neřešila hysterií a křikem. To ani u porodu. Umím zatnout zuby.“

Spíš než konflikty jí těžkou hlavu působí dnešní nejistá doba. „Funguje hlavně nabídka a poptávka, chceš, nechceš, jdeme dál. To, co se řekne, nemusí platit. Vše se mění. Váha slov klesá. Chybí čas na přemýšlení. Jsem zvyklá, že si lidi o věcech povídali, měli čas na rozhodnutí. Ale dnes ten čas není, všechny tlačí peníze. Nic není jisté a jasné. Doba je tvrdá a já se dost těžce učím tomu, jak to v ní chodí,“ přiznává. O to víc si váží své rodiny. Snaží se svým dcerám předat, co sama dostala v dětství, totiž láskyplnou podporu.

Neuklidit, neuvařit!

„Maminka byla dost náročná, věnovala se mi maximálně. Dodnes je dost přísná. Přiznám se, že jsem v dětství někdy šla s problémem raději za tátou, protože jsem věděla, že u něj leccos projde. Možná proto, že na mě měl díky své práci méně času, neodmítl mě ani s hloupostí. Rodiče mě vychovávali přísněji, ale láskyplně. Byla jsem jedináček. Možná právě proto jsem se nepotkala se závistí či s rivalitou, “ usmívá se. „A úplně sama jsem nebyla. Na patře jsem měla kamarádku a s tou jsem prakticky vyrůstala.“

Výchova je podle ní to nejsložitější. „I když člověk přečte spoustu knížek, praxe je jiná. Stále se snažím dát oběma holkám stejný pocit, že jsou obě nejdůležitější. Někdy jdeme do kina s Vájou jen ve třech, aby se zbavila pocitu, že se vše točí jen kolem té malé. Každá potřebuje svůj zájem.“

Oba rodiče jí s dětmi vydatně pomáhají, i když někdy je to dramatické. Třeba když čistě vytapetovanou bílou kuchyň rodičů Valentýnka přetřela mašlovačkou na sádlo. „Ale snad už z toho vyrostla,“ směje se její maminka.

„Díky dětem se učím slevovat ze svých nároků. Vždycky jsem měla ráda uklizeno, protože si myslím, že pořádek kolem sebe znamená i ten uvnitř. Jenže s malými dětmi je to těžké. Navíc jsme s partnerem oba dost vytížení. Moje práce spočívá v přesných termínech, zkouškách, precizním zvládnutí textu. Někdy toho mám plné zuby a mám zvláštní touhy. Přeju si udělat vzpouru. Neuklidit, neuvařit, nechat věci pohozené na zemi, nezvednout je a ještě je třikrát překročit!“

Nemůže být stoprocentní

Slevovat z nároků je však pro ni těžké. Byla zvyklá přezpívat si písničku, se kterou měla vystoupit, třeba pětadvacetkrát. „Dnes, když je vše rychlé, mám už děti a není tolik času, někdy mávnu rukou a řeknu si, že to nějak projít musí. Ale beru to tiše jako svoje minus.“

Uvědomuje si, že ani v souvislosti s péčí o děti nemůže být dokonalá. „Nejsem sice zastáncem volné výchovy, myslím, že děti hranice potřebují, ale někdy se to prostě nakupí a vymkne z rukou. To se pak vše stihnout ani nemůže. Děti nás učí, že někdy musíme slevit z návyků a předsevzetí. Nemůžeme být stoprocentní a je fakt, že v křeči se žít nedá.“