Radka Pavlovčinová o vztahu s Miroslavem Etzlerem mluvit nechce

„Uvidíte, že o Radce jednou hodně uslyšíte,“ řekl mi před třemi lety její tehdejší přítel, muzikant Ondřej Ruml. S nadšením tehdy předvídal, že ač Radku ještě nikdo nezná, díky jejím hereckým, pěveckým a tanečním kvalitám se o ní národ brzy dozví.

Jeho slova se naplnila. Bohužel se ale Radka dostala do povědomí hlavně svým románkem se ženatým Miroslavem Etzlerem, o pětadvacet let starším, se kterým se sblížili během natáčení seriálu Cesty domů. Po provalení nevěry se ale herec vrátil ke své ženě Vilmě Cibulkové.

„Víte, nechci o tom mluvit,“ špitne Radka a pohled zaboří do země. „Někdy, až seberu odvahu a zocelím se, řeknu, jak to všechno bylo. Ale teď opravdu ještě ne,“ prosí sympatická herečka.

Přiznává, že vytěsnit některé věci z hlavy bude těžké. Vnitřně se řídí tím, že i Einstein polemizoval, jestli je vesmír přátelský, nebo nepřátelský. „Řekl, že je určitě přátelský. Takže budu nadále trvat na tom, že vše je, jak má být. A že ty špatné věci sice bolí, ale poučí vás. Už teď, když se na všechno zpětně dívám, cítím, že tu zkušenost jsem potřebovala. Nemyslela jsem si totiž, že jsem tak naivní a důvěřivá. Ale jsem. Takže džungle šoubyznysu mě přivítala s otevřenou náručí a já jsem si, slušně řečeno, rovnou vymáchala hubu v blátě. Kdybych ale neupadla, nedostala bych možnost znovu vstát o něco silnější.“

Radka se teď snaží na všechno zapomenout především prací. Sice přišla o účinkování v primáckém seriálu Cesty domů, protože se její postava narkomanky Moniky najednou z děje „vytratila“, osud jí však přihrál další hlavní ženskou roli. Vyhrála totiž konkurz do nově připravovaného muzikálu Quasimodo, jehož autoři se inspirovali historickým románem Victora Huga Chrám matky boží v Paříži.

„Jsem plná emocí, nesmírně šťastná a poctěná zároveň. Je to velká zodpovědnost. Tak doufám, že nezklamu,“ tvrdí Radka. V muzikálu ztvární krásnou cikánku Esmeraldu. Původně ale šla do tohoto projektu zkusit štěstí jako tanečnice. „Přečetla jsem si na stránkách divadla, že bude konkurz na tanečníky a akrobaty. Sice jsem se dlouho rozhodovala, jestli do toho jít, ale nakonec jsem usoudila že ano. Protože tanec miluju.“

Probojovala se do užšího výběru. Pak jí ale tvůrci nabídli, jestli nechce zkusit ještě konkurz na Esmeraldu. „To mě velmi potěšilo. Říkala jsem si, že by bylo skvělé, kdyby se to povedlo. Ale moc jsem v to nedoufala, protože jsem věděla, že na castingu bude spousta krásných černovlasých žen s cikánskými rysy.“

O Radce se často píše jako o exotické krásce. „Moji rodiče jsou čistokrevní Slováci!“ směje se herečka s tím, že neví o žádných předcích, po nichž by svou snědší pleť zdědila.

Narodila se v západoslovenském městě Senica. A říká o sobě, že už jako malá byla velmi živé dítě. „Nevydržela jsem sedět ani u jídla. U toho jsem tancovala. Mamka vždycky hořekovala: ,Prosím tě, aspoň k tomu obědu se posaď!‘“ vzpomíná. Aby se Radka mohla realizovat, přihlásila ji maminka na všechny možné kroužky - na hru na klavír, do dramatického kroužku, tanečního.

„Nejvíc mě bavilo tančit. Navíc tehdy to byl u nás trend.“ Radka se tak vypracovala, že dokonce v devíti letech vyhrála ve Slovinsku mistrovství světa v diskotancích. „Tenkrát jsem závodila za jednotlivce, skupinu a pak v duu. Jako jednotlivec jsem skončila pátá, v duu jsem s jednou holčinou vyhrála,“ upřesňuje.

Z různých tanečních žánrů, které se učila, ji nejvíce pohltilo contemporary. „Je to takový styl nestyl. Vychází z vás, jde vlastně o jakousi improvizaci,“ vysvětluje. „Jinak mám také hodně ráda africké tance a španělské,“ dodává s tím, že vlnivé pohyby do rytmu jí pomáhají ze sebe dostávat své pocity. „Tančím, když jsem šťastná, i když jsem nešťastná. Je to takový můj filtr všech emocí.“

Protože ji ale kromě tance bavilo i zpívání a herectví, po gymnáziu se přihlásila na pražskou Ježkovu konzervatoř, obor muzikál. „Nejvíc mě fascinovala tvořivá dramatika, kde jsme hodně improvizovali. Nejzajímavější asi bylo sjednocování lidí, napojování se jeden na druhého. Kolikrát jsme se v hodinách věnovali jen kolektivní práci, protože jsme v ročníku byli samí velcí individualisté,“ usmívá se.

„Paní profesorka nás třeba postavila do řady, neviděli jsme si z očí do očí, jen jsme se vnímali periferně. A chtěla po nás, aby se nám všem povedlo v jeden okamžik bez pokynu vykročit. Vyžadovalo to velkou koncentraci. Tehdy nás tam bylo šest a vykročilo nás pět,“ popisuje své zážitky ze studií.

Už v prvním ročníku získala v konkurzu roli Karly ve filmu Rafťáci. Snímek vznikal o prázdninách a bylo to pro ni celkem dobrodružné léto. Ze svého prvního natáčení si vzala ponaučení. Od té doby si prý dává pozor na ženské kolektivy. „To víte, že se to neobešlo bez rivality a napjaté atmosféry,“ podotýká.

Následovala další role baletky Silvie Allemand v seriálu První krok, který se s úspěchem odvysílal na Slovensku, u nás ho ale zatím televize Nova do svého programu nezařadila. „Je to škoda. Přitom v něm hrají herci zvučných jmen. Například Veronika Žilková, Klára Issová,“ vypočítává. „Nevím, jestli to v Česku vůbec diváci uvidí. Natáčelo se to totiž jako trendová záležitost, seriál je z prostředí taneční školy… Byla to velká dřina. Všichni jsme měli povinně tréninky od rána do večera. Aby bylo všechno stoprocentní, dostávali jsme i hodiny baletu a moderny.“

Radka také ráda vzpomíná na své účinkování ve velkém mezinárodním projektu Ben Hur, jehož premiéra se odehrála v Londýně. „Tančila jsem tam a hrála. Půl roku jsme s představením jezdili po Evropě. Vystupovali jsme například v Belgii, Švýcarsku, Holandsku… Byla to pro mě obrovská zkušenost. Ale jednoho dne nám nečekaně produkce oznámila, že končíme. Kvůli finanční krizi. Takže jsem z ničeho nic zůstala bez práce.“

Naštěstí se hned druhý den konal konkurz na talentovou show Robin Hood - Cesta ke slávě, kterou vysílala TV Prima. „I když jsem do té doby neměla s muzikálem žádné zkušenosti, s rozhodováním jsem neváhala ani minutu. Říkala jsem si: ,Co mi zbývá?‘ Takže jsem na něj šla.“

Finalisté v přímých přenosech bojovali o role Mariany a Robina. Radka skončila těsně za branou samotného velkého finále, takže jí postava krásné lady unikla jen o vlásek. Nemusela si však zoufat. Gábina Osvaldová a Ondřej Soukup jí nabídli roli čarodějnice.

„Čarodějnice v Robinovi je mi sympatická hlavně svou ošklivostí. Navíc má v sobě obrovský potenciál,“ usmívá se Radka. Říká, že i když se muzikál v pražském Divadle Kalich hraje bezmála rok, na své postavě, kterou alternuje s Leonou Machálkovou, objevuje stále něco nového.

„Kolikrát jsem si už říkala: ,Kdy přijde ten moment stereotypního bodu?‘ Sice přišel, asi u osmdesáté reprízy, ale zase odešel. Ten víkend jsem hrála trochu až se strachem, co ze mě vyleze. Že nemám opravdu žádnou inspiraci. Nakonec jsem se představení úplně oddala, nechala ho plynout.“

Se svou první muzikálovou rolí Radka hned oslavila obrovský úspěch. Za ztvárnění čarodějnice se totiž dostala do širší nominace na cenu Thálie. „Když jsem se to dozvěděla, byla jsem v šoku. Polila mě obrovská radost. I širší nominace pro mě znamená opravdu hodně, je to možná takový malý důkaz, že vaše práce nezůstává bez povšimnutí,“ uzavírá.