Jak se máte?

Děkuji za optání. Zatímco dříve jsem automaticky odpovídala, že se mi daří výborně, dnes se nejprve zamyslím a vyvstane mi dlouhý seznam možností, ze kterého úhlu odpovědně posoudit takovou otázku.

A potom si řeknu: ne že bych si na leccos nemohla postěžovat nebo si i zanaříkat, ale když to tak vezmu kolem a kolem, daří se mi dobře. Do nového roku jsem vstupovala bez přání a jsem skeptická i k předsevzetím. Jediné moje přání je zdraví a to jsme si popřáli navzájem se stovkami přátel i známých. To je opravdu nejdůležitější věc.

Jak budete slavit svou sedmdesátku?

Každopádně s úžasem. Zřejmě se někde v nebi sesypal počítač nebo co, naskákaly do něj viry a já to teď mám vzít na sebe a přiznat si, že mi bude sedmdesát. Chudáčci moje rodina, doufám, že to vezmou sportovně a nebudou se kvůli tomu trápit a starat. Budu mít těsně před premiérou v Národním divadle a nemůžou počítat s mojí výpomocí, což už dávno nedělají. Jako dárek mi bude stačit pochovat si svoje čtyři vnoučata.

Jaká premiéra vás čeká?

S panem režisérem Janem Antonínem Pitínským, s nímž jsem dosud ještě nepracovala, jsme začali zkoušet mého milovaného Josefa Topola, lépe řečeno jeho hru Konec masopustu, a na to se těším. Premiéra bude 26. května. A pak nás čeká práce i v našem rodinném divadle. Musíme dopsat další hru a odpracovat zájezdy, které máme v téhle sezóně nasmlouvané. A pak se už moc těším na prázdniny.

Jubileum máte 19. května a o den dřív bude slavit narozeniny i vaše dcera Sabina. Jak to u vás obvykle probíhá?

Se Sabinkou už to léta řešíme takzvaným prodlouženým společným oslavováním. Je to holá improvizace, kdepak úkoly, nebo dokonce jejich dělení. Začneme tak patnáctého a končíme s koncem května. Všechno dobré, co se nám v tu dobu namane, prohlásíme za součást oslav a dopřejeme si to ochutnat nebo prožít.

Teď se nám do toho začaly mixovat děti a Slávek (herec a režisér Stanislav Remunda, životní partner Ivy Janžurové – pozn. aut.) se také rád spoluúčastní. Samozřejmě zaskočí i naše mladší dcera Thea a letos určitě i nový mlsný pejsek Dorotka. Takže na nás se Sabinkou asi moc nezbude, ale tak už oslavy mají vypadat, že víc než oslavenci nakonec slupnou hosti a příbuzní.

Uvaříte alespoň nějakou specialitu?

Vařím už jenom speciality. Velké zásoby knih s recepty se téměř nedotýkám – jsou to speciality vznikající pod tíhou času a pod hesly „rychle“ a „co je v ledničce“. Když nemáme brambory, jsou těstoviny atd., Kajetánek chce buchty, Slávek musí mít polévku a do toho sbírám do sklenice bílky na biskupský chlebíček.

Obě dcery vaří, tu a tam jim podstrčím guláš, když mi pan řezník Kšána popřeje, ale daleko víc podstrčí ony mně nebo Slávkovi. Thea už naznačila, že z její kuchyně by mohly vzejít korejské taštičky. Mojí specialitou jsou zase domácí briošky, ale ty dělám jen na Silvestra. Jde o švýcarské briošky, které – jemně slazené – výborně chutnají se slanými náplněmi všeho druhu. Podkladem náplně je sýrový krém ve směsi s majonézou a pak podle možností a fantazie přidávám cokoliv. Chutí je pestro, až přepestro.

Když jsem byla mladá, ještě mladší než jsem teď, v pasáži na Václavském náměstí, co je dnes Baťa, byl bufet a tam ty úžasné briošky prodávali. Byly to takové rozříznuté polodlouhé buchtičky a v nich ta přerozličná náplň – kam se jen poděly! Takový artikl! Dneska si je peču sama, ale něco asi dělám jinak, není to ta nadýchaná brioška z pasáže.

Jsem si jistá, že mezi dárky budou také kresby od vašich vnoučat. Určitě jich už máte také spoustu schovaných…

Mám a jeden je hezčí než druhý. Líbilo by se mi, kdyby náš Alfrédek byl malíř, protože maluje opravdu velmi hezky, i když jako hodně malý byl ze všeho nejvíc zaujatý divadlem. Podle mě má výtvarný talent po své mamince, naší Theodorce. Její akvarel Portrét mého muže, jak bych ho nazvala, obdivuju už léta.

Výtvarné obory „studují“ všichni moji vnoučci. To mi docela určitě zajistí cenné umělecké originály. Nechci to ani říkat nahlas, ale Picasso by si určitě ukroutil obě uši žárlivostí nad takovou konkurencí. A to nejen nad dílky od Alfrédka, ale i Kajetánka, Adinky a Vincenta. Dětské kresby jsou úžasné!

Iva Janžurová

Iva Janžurová

FOTO: Veronika Šimková, ČTK

Vy jste prý kdysi také chtěla malovat?

Moje malování je pořád v takovém bezpečném úseku, zatuhlo ve svalové křeči na startovních kolících. Už dlouho mám připravené barvy a papíry, protože bych chtěla malovat, a říkám si, co a jak jednou namaluju, ale zatím si motivy jen fotografuju.

Moc ráda bych malovala, jenže nejsem rozumná a nejsem schopná dát si už pokoj s prací v divadle. Pořád si tedy dávám čas, než začnu. Podvědomě nejspíš tuším, že až začnu malovat, zjistím, že výtvarný talent nemám. A tak to stále obcházím třeba přes ruční práce, při nichž si vždycky fantasticky odpočinu.

Dlouho jste hrála hlavně v komediích, zatímco teď se objevujete spíš ve vážnějších rolích. Nestýská se vám po legraci?

Vymřeli mi autoři, ti nastupující se chtějí zapsat po svém, snad pohrdají tím starým omšelým druhem humoru, ale to, co přinášejí, je často jiné jen neladnou snahou být jiné. Humor je odjakživa jen jeden a není dán každému. Nemůže být vulgární a musí nést čitelný příběh. Vzniká tam, kde umanutá, ale upřímná snaha hrdiny přerůstá jeho zjevné možnosti.

Ale ne, jsou i noví báječní autoři, jen se o nich dovědět a ujistit je, že jejich důvtip nezplaníme nebo nesnížíme nevhodnou interpretací. Teď hraju například lehce ztřeštěnou babičku v seriálu Ireny Obermannové. Jeho název se ještě definitivně neustálil na konečné verzi, ale v režii Petra Slavíka bude určitě příjemně zábavným pohledem do života odehrávajícího se v jednom domově důchodců.

Všechny krásné role, které ji potkaly, považuje za zázrak. Své životní jubileum oslaví opět prací.

Všechny krásné role, které ji potkaly, považuje za zázrak. Své životní jubileum oslaví opět prací.

FOTO: ČTK

Filmu a divadlu se věnují také obě vaše dcery Sabina a Theodora. Jste ráda?

Ještě než jsem měla děti, měla jsem averzi vůči tomu, aby se děti herců staly zase herci. Ale po letech jsem se sama divila, co se mi na tom vlastně zdálo divného, vždyť kovářem býval syn kováře a tak dál. Obě holčičky jsem odmala pozorovala a zkoumala, co v nich dřímá. Pak jsme jednou jeli na divadelní zájezd na Slovensko a holčičky jsem musela vzít s sebou, protože jsem neměla hlídání. Sabinka byla ve třetí třídě a Theodorka v první.

Složila jsem písničku, která začínala slovy „Staronová moudrost praví, že každý člověk pro své zdraví má se denně tři hodiny smát, cha, cha, cha…“ Celá písnička byla velmi dlouhá a naučila jsem je i dvojhlas. Když jsme pak už byli v divadle, strčila jsem je před oponu a říkala si, teď se ukáže, co předvedou. Měly ale trému a nepředvedly nic. Tak jsem si s úlevou pomyslela, že herečky z nich nebudou. Nakonec ale stejně obě vystudovaly umělecké školy (Theodora absolvovala na FAMU a Sabina na DAMU – pozn. aut.).

Dnes se věnují z velké části mateřským povinnostem. Theodorka už pokračuje cestou dokumentu a k herectví se vrací jen v našich zájezdových představeních. Sabinka se, doufám, bude věnovat hlavně psaní. Tam je těžiště jejího talentu.

Jak vzpomínáte na dobu svých největších hereckých příležitostí? Na mysli mám filmy jako Pane, vy jste vdova, Což takhle dát si špenát nebo Páni kluci…

Bylo to až zázračné. Vždycky říkám, že jsem měla obrovské štěstí, a právě když moje holčičky chtěly být od jistého okamžiku také herečkami, věděla jsem, že to, co mně, jim herectví už přinést nemůže, protože je jiná doba. Vždycky jsou šťastné chvíle pro něco a tenkrát byla šťastná chvíle pro český film.

Já měla tu kliku, že jsem byla u toho a v dané době potkala úžasné režiséry i autory, a to se zopakovat nedá. Například Karel Kachyňa mi dal malou roli Bertýny Petrželové ve filmu Ať žije republika. Tam si mě při filmování už vybral pro velkou roli ve filmu stejného scenáristy Kočár do Vídně. Všecko do sebe nečekaně zapadalo. Další režiséři – Krejčík, Vorlíček, Herz, Lipský, Podskalský, Plívová…

Jenže pak přišla taky doba, kdy jste byla držena v pozadí mimo jiné proto, že jste spolu s Martou Kubišovou předávala květiny představitelům pražského jara v roce 1968…

Trvalo to poměrně dlouho a během té doby jsem směla natočit třeba jen jeden film za rok a ještě ne moc valný. Ale pak přišel režisér Petr Schulhoff se svými bláznivými komediemi jako například Zítra to roztočíme, drahoušku a prosadil si mě do obsazení. Stejně jako Oldřich Lipský, ale i jiní. Oldřich Lipský byl báječný. I když jsem mu odmítla roli, nikdy se nehněval a to snese málokterý režisér.

Mimochodem dodnes lituju, že jsem mu jednu roli vrátila. Jeden film za všechny, které jsem s ním dělala, byl Slaměný klobouk. I po mnoha letech v něm vidím svou volnost v herecké práci a to je vždycky zásluha režiséra.

Vzpomenete si někdy ještě na roli zdravotní sestry Marty Huňkové ze seriálu Nemocnice na kraji města?

Kdybych si nevzpomněla, připomněli by mi ji diváci. Jedna z nadšených příznivkyň prý chtěla držet hladovku před televizí, když moji postavu scenáristi vypustili z posledního pokračování. Ze začátku mi ta postava moc sympatická nebyla, dokonce jsem ji odmítala, ale pak jsem ohlásila kapitulaci a spřátelila se s ní.

A dneska si na ni nejvíc vzpomenu, když jsme třeba v nemocnici na vyšetření a něco neklape. Leckdy mi totiž pomůže zajít za vrchní sestrou a oslovit ji třeba slovy: Paní kolegyně, byla byste tak laskavá, mohla byste dohlédnout na mého muže? A ona se rozesměje a mám to hned trošku lepší.

Před dvěma lety prodělal váš muž cévní mozkovou příhodu. Jak se má teď?

Klepu na dřevo, že dobře. Užívá léky na ředění krve a snažím se ho krmit šetrně čili tak, aby to bylo podle diety příslušné k Warfarinu.

Se svým životním partnerem Stanislavem Remundou, který po mozkové mrtvici zhubl třicet kilo, a starší dcerou Sabinou.

Se svým životním partnerem Stanislavem Remundou, který po mozkové mrtvici zhubl třicet kilo, a starší dcerou Sabinou.

FOTO: ČTK

A kolik času věnujete sama sobě a svému zdraví?

Jednou měsíčně zajdu na kosmetiku a ke kadeřníkovi, lépe řečeno kadeřnici Evě Kameníkové do Studia Real. Tam si odpočinu nejvíc. K lékaři jdu, jen když musím, ale to nastává celkem často – a to ode dne, kdy mi diagnostikovali astma. Hrála jsem zrovna hru Židle, když jsem na jevišti najednou cítila velkou bolest na prsní kosti. Už jsme si řekla: a je tady infarkt! Jenže to právě umí také astma.

Jednou jsem zrušila celé představení Romea a Julie, jak se mi dýchací trubičky sevřely a nemohla jsem popadnout dech. Ale potvrzuju, že velký léčebný vliv na zdraví má dobrá nálada, a tak se o ni snažím ze všech sil.

U jakého filmu se nejvíc zasmějete?

To také záleží na momentálním rozpoložení a byla by to široká paleta. Konkrétní tipy bych dávala dohromady několik hodin. Řekla bych, že mi většinou stačí, když se dívám a tiše se usmívám. Když je u filmu někomu až do pláče, tak bych se na jeho místě osprchovala studenou vodou, zapochodovala si přírodou, a kdyby to nestačilo, pustila bych si nějakou písničku Voskovce a Wericha. Anebo bych si hezky zaplakala, dokud by slzy tekly!