Od dob, kdy jste zpívala ve skupině Black Milk, jste se hodně změnila. Jste uvolněná, přirozená, našla jste se.

Když jsem do Black Milk nastupovala, byla jsem puberťák, plácala jsem se sama v sobě. Teď jsem o deset let starší, určitě jsem vyzrálejší, víc než slečna jsem už žena, řeším věci žensky. I ve mně začínají tikat biologické hodiny, objevuji v sobě projevy citu, něhy, lásky, mateřství. Tohle rozpoložení souvisí s mým projevem.

Na plese herců Ulice a Ordinace na pražském Žofíně jste zpívala s Matějem Ruppertem, doprovázel vás Roman Holý a já jsem od vás nemohla odtrhnout oči, jak vám to slušelo. Spojení s Monkey Business vám nejspíš vyhovuje.

To nejsou Monkey Business, tam je zpěvačka Tonya Graves. Já jsem občasný host seskupení G Point Hunters Romana Holého a Matěje Rupperta. Známe se už sedm let a vyhovuje mi to s nimi. Myslím si, že naše přátelství je čím dál lepší. Hodně záleží na tom, s jakou partou se na jevišti vyskytujete, jestli vás to s ní baví, jestli ten večer zaklapne, a na tom plese to asi prostě zaklaplo a vy jste si toho všimla.

Na pódiu jste se každý věnoval sobě, ani jste se na sebe nedívali, chodili jste každý jinam. Bylo to zvláštní.

My nemáme rádi nacvičené spartakiády, nicméně se respektujeme, pohybujeme se, jak je nám to příjemné, ale vnímáme se, fungujeme dohromady. Tenhle projekt je pro mě ohromně osvobozující, předáváme si s Matějem navzájem kormidlo, a když nenastoupím včas, je to úplně jedno, začnu později.

Jdete dohromady nejen stylem, ale i barvou hlasu.

Ano, mám tak neutrální hlas, že jde vlastně ke všem. Někdo má hlas tak výrazný, že je až neslučitelný s druhým zpěvákem. Já můžu ladit téměř s každým.

Což se vám dařilo ve skupině Black Milk, kde jste spojovala výraznou Helenu Zeťovou s osobitou Terezou Kerndlovou. Byla jste ta třetí vzadu. Nemyslím to hanlivě, naopak, to je umění.

Jestli je to zrovna umění, to nevím. Byla jsem něco mezi, dokreslovala je hlasově a spojovala.

I v hádkách mimo scénu?

To ne. Na to byli jiní, kteří nás usměrňovali. Když se něco dělo, radši jsem mlčela. Bála jsem se něco říct. Byla jsem hodně mladá a nezkušená. Šlo i o spory mezi námi a vydavatelstvím nebo pořadateli. Rodiče mě vychovali, abych se chovala k lidem slušně a byla pracovitá. Prostě normální hodná holka, která si ovšem nechala líbit spoustu věcí dost dlouho a začíná toho mít někdy dost. Hádky nemám ráda, ani konflikty, ale v poslední době se do nich pouštím, protože mě lidi vytáčejí čím dál víc.

S kolegyněmi z Black Milk – Terezou Kerndlovou (vpravo) a Helenou Zeťovou.

S kolegyněmi z Black Milk – Terezou Kerndlovou (vpravo) a Helenou Zeťovou.

FOTO: Archiv, Právo

A kdo? Politici?

To ne, spíš takoví ti machističtí chlapi. Nechci si to nechat líbit, a tak jdu do otevřeného sporu, což bych před deseti lety neudělala. Už se nebojím, navíc se otevřeností vyčistí vzduch.

Jak na tu éru Black Milk vzpomínáte?

Možná je škoda, že jsme skončily. Měly jsme velkou rezervu v tom, co všechno jsme si ještě mohly dovolit a zkusit. Ale asi to tak mělo být. Holky se alespoň dostaly tam, kde jsou, stejně jako já. Možná bych nedostudovala nebo bych asi nedělala svou práci nebo spíš zábavu.

Nesejdete se alespoň jednorázově při nějakém výročí?

Asi ne, moc to nevidím. Každá máme svoje projekty.

Jaké máte vy?

Mám svoji kapelu v Brně – Tereza Černochová a kapela Skupina, kde neustále řešíme název. Kluci chtějí, aby tam bylo moje jméno, já si to nepřeju. Chystáme se natočit desku, moje děťátko, náš projekt, a nějak se musíme pojmenovat. Jezdím často mezi Prahou a Brnem, které se stalo mým druhým domovem.

Vy jste jako Ilona Csáková!

Nedávnou jsme si dělaly srandu, že vždycky lidé z Východu expandují na Západ a my dvě že jdeme za kariérou a slávou do Brna.

A třeba tam jako Ilona potkáte nějakého Brňáka?

Možná. Když jsem nedávno vyplňovala list na sčítání lidu, našla jsem kolonku, kam jsem měla napsat lidi, kteří často obývají můj byt. Tak jsem napsala celou kapelu a všechny kluky jsem označila jako druhy. (smích) Prostě já jsem družka a mám brněnských pět druhů, kteří u mě často bydlí.

Kdo z rodičů pro vás byl větší autorita?

Maminka. Táta byl bohém, maminka je dětská lékařka, akurátní, svědomitá, slušná a tak vychovávala i mě. Jenže já to s mou povahou přeměnila až do extrému. Když jsem ve škole měla dostat trojku, byla jsem až hysterická. Na vysoké jsem před zkouškami vyšilovala při představě, že ještě něco neumím nebo že zkoušku neudělám. Byla jsem úplně stažená.

Ale na pódiu to tak není, že?

Nejdřív jsem byla také jako svázaná, nevěřila jsem si.

Jak můžete být svázaná vedle Heleny Zeťové nebo vedle Matěje Rupperta?

Když nemáte sebevědomí, je to těžké. Helena je pro mě nádherná ženská s ojedinělou barvou hlasu. Teď jsem ji viděla v porotě SuperStar, je až nadpozemsky krásná. Kdyby šla na Miss World, vyhraje. Vypadá jako řecká bohyně. Já jsem to v ní vždycky viděla a byla jsem vedle ní úplně obyčejné tele. (smích)

Ale ona vás tak určitě nevnímala!

To asi ne, to je čistě můj pocit, můj problém. Tereza Kerndlová je teď také krásná ženská, předtím to byla krásná dívka a já jsem chodila na koně a nevěděla jsem, co se sebou. Prostě jsem se neřešila. Pak přišly kostýmy, líčidla, gelové nehtíky a veřejnost, která vás pořád hodnotí.

Jak se cítíte vedle Matěje?

To je chlap! A když navíc řekne, že mi to dneska sluší, tak sebevědomí naroste. Nejsem prototyp ženské krásy s ladnými křivkami. Ani mě to tak nemrzí, jenom ten bulvár pořád řeší, jestli jsem přibrala nebo ne. A i kdyby, no tak co! Vždyť jsou chlapi, kterým se to líbí, a jsou i lidé, kterým se to líbí na jevišti.

Jaký vliv na vás měl váš otec?

Naprosto zásadní. Co se týká hudby, byl naprosto výjimečný a podle mě nedoceněný. Zachoval ve mně i genetické vlivy. Nechávám jako on věci „vyhnít“, ale někdy klasicky žensky bouchnu. Jako táta ráda vařím, miluji přírodu, koně, věci ze dřeva, on je i vyráběl a uměl stmelovat lidi. Když k nám měl někdo přijít na večeři, dva dny a tři noci vařil. Já to mám taky tak.

Jak se s ním zpívalo?

Zpívala jsem s ním ráda, ale měla jsem strašnou trému, hlavně před ním. Když jsem doma hrála na klavír a on vstoupil do pokoje, přestala jsem. Měla jsem takový respekt! Nebyl přísný ani zlý, jenom ho zajímalo, jak mi to jde, co mě baví, a přesto jsem se vždycky zatvrdila a nebyla jsem schopná před ním pokračovat. Vždycky jsem si říkala, že on je génius a já nikdy nebudu tak dobrá jako on. Tohle jsem v hlavě měla zacvaknuté už od dětství.

A jak se vám zpívá bez něj?

Lituji, že už nevidí moje rozpuky kapelové a velko orchestrální, i s bigbandem, což on měl rád, nebo i country a moje folkové projekty. Mrzí mě, že ještě pár let nedal. Myslím si, že by se mu to líbilo, a zajímalo by mě, co by na to řekl. Jeho názor mi velice chybí (zemřel v 64 letech – pozn. red.).

Asi víte, co by řekl, ne?

Zhruba vím, ale mě by bavilo ho pozorovat. Zapálil by si svoji úzkou cigaretku, dal by si načas, než by něco vyslovil, a bylo by to trefné. Jednou, když už byl nemocný, se na G Point Hunters přišel podívat do Veletržního paláce a byl úplně v šoku, co to tam s Matějem děláme. Řekl, že tam lítáme jako dva prdlouši, a myslel to vážně.

To ale děláte pořád!

To jo, ale on to netušil, nebyl připraven na tolik energie, která z nás šla. Byl z toho perplex.

Už jste se s jeho odchodem trochu srovnala?

Stýská se mi a všem z rodiny. Srovnat. Co to znamená?

Že časem všechno přebolí…

To si nemyslím. Vždycky to na mě odněkud nečekaně vyskočí. Písnička v rádiu, scénka v televizi, vzpomínka, nějaká narážka. Hláška – co bolí, to přebolí – je klišé. Ve mně ta bolest pořád zůstává. Je to spíš o povaze a citlivosti než o čase. Spousta lidí přijde o své blízké a stále to v nich je.

Jak jste snášela otcovy televizní scénky s Jiřím Wimmerem, kterému hrál toho blbého?

Tehdy jsem ještě nebyla na světě, viděla jsem to ze záznamu mnohem později, ale maminka se smála. Byla už těhotná a bála se, že předčasně porodí, jak se bavila.

Hrála jste si jako malá na doktorku?

Asi ano, ale k medicíně jsem měla velký odpor, protože jsem vnímala, jak se máma pořád šrotí na atestace a nemůže se mi věnovat. Tak jsem si zafixovala, že je to obor, který nikdy dělat nechci.

A nebyla maminka zklamaná?

Snad ani ne, ale překvapilo ji, když jsem se přihlásila na zemědělku. Myslela si, že budu studovat třeba dramaturgii nebo něco uměleckého, ale já jsem přišla a oznámila jsem, kam chci jít.

Kde se to ve vás vzalo?

Přesto, že jsem z hlavního města, táhlo mě to do přírody a ke koním. Jako dítě jsem nerada chodila. A teď, než se projít po Praze, utíkám pryč do přírody, abych si odpočinula. Poprvé jsem seděla na koni už někdy v pěti letech, a to u příbuzných ve Vyšším Brodě. Bývala jsem tam na prázdninách. Celé dny jsem trávila ve stáji a byly to nejhezčí chvíle mého života. Jízda na koni je nepopsatelně krásný zážitek.

Koně jste si potom koupila?

To tatínek. Nebrasku jsem nakonec musela prodat, neměla jsem na ni čas, teď se má líp. Chodím ale na hippoterapii, protože jsem před rokem spadla ze školního koně a zlomila jsem si hrudní obratel. Stalo se to v rámci studia při jezdectví, pro mě nejlehčího předmětu, když jezdím od malička, a takhle absurdně to dopadlo.

Jak taková zkušená jezdkyně může spadnout ze školního koně?

Vždyť padají i profesionální jezdci! Obecně platí, že pád je vždycky chyba jezdce. Tenhle kůň, řečeno hantýrkou, hodil kozla (zadkem), a to takového, že jsem letěla jako švestka ze stromu. Sedla jsem si na něj podruhé a byla jsem dole za půl minuty znovu. Prostě jsem to neustála.

FOTO: Archiv, Právo

Jaký obor jste vystudovala?

Reprodukční biotechnologii, která se zabývá například inseminací (umělým oplodněním), endokrinologií, odběrem ejakulátu atd.

Koně mají také problémy s reprodukcí?

Určitě. To je problém všech tvorů. Takže se běžně inseminuje, je to finančně hodně náročné a bohužel i velký byznys.

Nevrátíte se někdy ke svému oboru?

Já se k tomu vrátím. Určitě.

Sledujete televizní seriál Znamení koně?

To ani ne, ale zaregistrovala jsem pořad Farmář hledá ženu. Ty holky vůbec nevědí, do čeho jdou. Zemědělství je strašná dřina.

Vy byste pro něj byla ideální!

Já možná ideální typ jsem, jenže bohužel mám svoji představu, co a jak na farmě dělat, a to by mužský neunesl. Leda že by vznikl pořad Farmářka hledá muže a já bych si vybírala. Vím od svých spolužáků, kteří farmaří, mají prasata, krávy, ovce, koně, slepice, makají od rána do večera, dělají si sami administrativu, že jsou úplně vyřízení.

Co děláte ve volném čase, když zrovna nezpíváte nebo se neléčíte po úrazu?

Vařím. Je to moje až bláznivá záliba, u které odpočívám. Když mám doma ty své chlapy z kapely, pouštím se do gruntovního vaření. Obklopují mě lidé se stejnými sklony, takže si navzájem radíme, ochutnáváme, vymýšlíme. Patří k nim například Matěj Ruppert, který chce občas překvapit svou přítelkyni a volá, jak co má udělat. Dobře vaří také Ondřej Brzobohatý nebo Roman Holý a jeho partnerka Eva. Tak si voláme a konzultujeme.

Od května ovšem vaříte profesionálně v thajském baru v Plavecké ulici v centru Prahy. Jak vás to napadlo?

Já spíš pomáhám. Nabídli mi to dva moji kamarádi, kteří v Thajsku absolvovali kurz vaření a teď si otevřeli podnik. Nic neošidí, mají čerstvé bylinky, jsou to gurmeti. Jsem tam taková ta milá osoba u vchodu, co vítá hosty a něco jim doporučí, pohybuji se hlavně po place, ale dostanu se i do kuchyně, tam je mi nejlíp.

Jak to, že umíte vařit thajskou kuchyni?

Můj táta ji vařil, takže i já jsem něco pochytila. Spoustu fíglů ho naučil Bořek Šípek, který v Česku otevřel první thajskou restauraci Arzenal. Jenže trochu předběhl dobu a lidé moc nechodili. Teď už jsou ochotni si za kvalitní dobré jídlo připlatit. Navíc, doba je zlá a já si potřebuji zlepšit finanční situaci. Pořád někde hraju a zpívám, ale moc si nevydělám. Budu teď mít větší výdaje.

Větší výdaje?

Jezdím hodně do Brna na zkoušky, chystáme na podzim desku. V Praze bydlím sama ve velkém bytě na Kampě a už to neutáhnu. Proto musím změnit bydlení a trošku si spořit.

 Na důchod?

Vy si děláte srandu, ale je to pravda. Když vidím, jaký důchod bude mít moje maminka, tak je mi z toho smutno.

Proč nejdete do nějakého muzikálu?

To se mi moc nechce.

Ale táta v muzikálech zpíval.

Jeho to bavilo, já si nejsem jistá, jestli bych to uměla. V muzikálu nejde jen o zpěv, ale i o hraní a tanec. Nevím, jestli bych u dvou věcí obstála, tak se do toho nehrnu. Našla jsem ale doma nějaké tátovy nedokončené projekty, a tak bych se na ně chtěla jednou zaměřit a nahrát je. Na to se moc těším.

Co nějaké přání na závěr?

Mám vlastně dvě: jedno je udělat s kapelou v produkci Romana Holého CD, které tady rozčeří vody umírajícího českého šoubyznysu, hrát pro víc lidí, užívat si muziku a vše, co patří ke kapelovému hraní, nepachtit se za nula korun v klubech pro pár jedinců. Snad náš projekt do půl roku vyjde. A druhé přání je mít jednou vlastní farmu.

To myslíte vážně?

Samozřejmě, a farma znamená rodina. Sama bych to nezvládla.