„Když jsem měla pocit, že málo točím, říkal mi můj muž, abych byla trpělivá, že můj čas přijde. Měl pravdu,“ uznává Dana Syslová. Ve svých pětašedesáti dostává jednu zajímavou roli za druhou, zatímco jiné kolegyně, které jako mladé oslňovaly, dávno zmizely z očí.

V současnosti hraje na šesti pražských scénách a televizní diváci ji pravidelně vídají v nekonečném seriálu Ulice.

Ve světě ezoteriky

Se seriály problém nemá: „Když se mi role líbí, neodmítám. Je to velké cvičení paměti a pohotovosti. Navíc natáčení Ulice je bezvadně zorganizované a připravené, to mi vyhovuje, nemám ráda chaos.“

V Ulici hraje Amálii, maminku lékaře, která je zároveň energií sršící babičkou i chápající tchyní. Podobnou roli už hrála v Ordinaci v růžové zahradě. S Amálií ji ovšem spojuje zájem o ezoteriku.

„Celý život jsem stála oběma nohama na zemi, moc jsem na takové věci nevěřila. Asi před deseti lety jsem poznala jednu přítelkyni, která mě s tímhle světem seznámila. Začalo mě to zajímat. Ne že bych všemu slepě věřila, třeba vykládání karet považuji za zábavu,“ upřesňuje.

„Jiná moje přítelkyně, je masérkou a žije na Moravě, o mně, když jsme se setkaly poprvé, nemohla vědět vůbec nic. Musí mít dar průniku do lidského těla a duše, protože mi o mně řekla věci, při kterých jsem si sedla na zadek. Hrozně mi v té době po psychické stránce pomohla. Má v sobě neuvěřitelnou pozitivní energii a jas. Pokaždé se k ní těším jako malé dítě,“ připomíná další důležité setkání.

„Jenže v téhle branži je hrozně moc podvodníků. Když jsem byla nemocná, navštívila jsem několik léčitelů a jeden byl větší podvodník než druhý,“ vzpomíná na dobu, kdy zápasila se zhoubnou nemocí.

Naučit se znovu žít

Před 19 lety prošla nesmírně těžkým obdobím: na infarkt jí zemřel manžel, herec Vlastimil Hašek, a krátce nato si vzal život pětadvacetiletý syn.

„Dlouho jsem trpěla výčitkami, že to byla moje vina. Člověk musí přijít na to, že to, co se stalo, nemohl nijak změnit, přiznat si to, odpustit sobě i jemu. Samozřejmě vám do konce života bude scházet, jde o to se s tou věčnou jizvou znovu naučit žít. Jako se to naučí lidé třeba po amputaci nohy.“

Dana Syslová přiznává, že ono období přežila díky blízkému člověku: „V tom neštěstí mě zároveň potkalo štěstí, protože jsem se seznámila s člověkem, díky němuž jsem to všechno přežila a vydržela. Byli jsme spolu deset let. První roky jsem prožila jakoby v mlze, ani si to nepamatuju. Jen jsem věděla, že je vedle mě někdo, koho můžu vzít za ruku, kdo všechno chápe.“

Po synovi jí zůstala dnes osmnáctiletá vnučka Josefína. S maminkou, která se znovu provdala, dnes žije v Rakousku. „Moc si spolu rozumíme, ta vzdálenost nás vůbec neodcizila. Trávila se mnou prakticky všechny prázdniny. Pokaždé se na ni těším.“ Radost má i z vnuka, který se před čtyřmi lety narodil v rodině mladšího syna.

Za typickou rozmazlující babičku se však nepovažuje: „Se mnou je spíš sranda, než že bych vnoučatům pekla buchty.“

Italské manželství

Ostatně vaření bylo v rodině manželovou doménou. „Přišla jsem třeba ze zkoušky domů a bylo uvařeno. Byl úžasný kuchař. Jinak byl hrozně nepraktický, neuměl přibít ani hřebík.“

S Vlastimilem Haškem se seznámila ve svém prvním angažmá v pražském Divadle Komedie, kam nastoupila po absolvování DAMU. „Byla to moje úplně první role, hráli jsme tam milenecký pár. Začal o mě pečovat, až z toho byl vztah a dítě na cestě,“ líčí lakonicky počátek manželství.

Osmnáctiletý věkový rozdíl považovala zpočátku za výhodu: „Vlastně mě vychovával, ochraňoval před nástrahami světa, staral se o mě, radil mi, co mám číst, říkat, jak se oblékat. Často jsme spolu diskutovali o divadle, hodně mě ovlivnil. Byl maximalista a otevřeně mi říkal, kudy mám jít, aby to bylo lepší. Žádná těšínská jablíčka, jak jsem dobrá.

Najednou v mém životě byl silný mužský element, který jsem dosud neznala. Když jsem pak vedle něho dospěla, trochu se to mezi námi zadřelo. Měli jsme doma často Itálii. Byl cholerik, vyletěl kvůli každé hlouposti. A já jsem si taky nenechala nic líbit.“

Dilema většiny zaměstnaných žen, jak skloubit práci a rodinu, měla ulehčené tím, že s nimi bydlela neprovdaná manželova teta. „Byla to vlastně naše chůva, děti ji milovaly. Po obou porodech jsem se mohla brzy vrátit do divadla, aniž bych trpěla, co je s dětmi. Jednou mi ale kluci vyčetli, že normální maminka je večer doma a čte pohádky, ale já pořád chodím pryč.“

Neznámý francouzský otec

Dana Syslová přiznává, že rodinu ani děti nijak moc neplánovala. „V mládí jsem byla hrozně neposedná, chtěla jsem hodně poznat, vidět. Na vdavky a založení rodiny jsem vůbec nepomýšlela. Bylo to i tím, že jsem jako dítě neměla klasické rodinné zázemí. Žila jsem jen s maminkou, otce jsem nikdy nepoznala. Dlouho jsem ani nevěděla, kdo to vůbec byl. Maminka mi řekla, že umřel. Až jsem někdy ve třinácti narazila doma na nějaké fotografie a začala jsem vyzvídat.“

Její maminka, povoláním knihovnice, byla za války nasazená na práci v Německu a seznámila se tam s francouzským válečným zajatcem. Když válka skončila, vrátili se oba do svých domovů. Nějaký čas si psali, ani jednomu se však nechtělo opustit svoji vlast, i když je spojovala dcerka narozená v listopadu 1945. Ta zpočátku vyrůstala u prarodičů na venkově u Litoměřic, kam maminka dojížděla vždy na konci týdne.

„Ženy v našem rodě, mezi kterými jsem vyrůstala, byly tak silné osobnosti, že mi mužský element nijak nescházel. To, že jsem byla o něco ochuzená, jsem poznala až po mnoha letech,“ vzpomíná.

Změna je život

Na hereckou dráhu vykročila víceméně náhodou. „Neměly jsme doma ani televizi, občas jsme na televizi jezdily do podniku, kde maminka pracovala. Jednou jsme se dívaly na nějakou inscenaci, po níž šel pořad o divadle Disk, kde vystupovali posluchači divadelní fakulty. Do té doby jsem nevěděla, že něco takového existuje. Měla jsem v té době před maturitou a pořád jsem netušila, co dál. Dívala jsem se na ten pořad a říkala jsem si, že by mě to možná bavilo. Když jsem to pak oznámila třídnímu, řekl mi, že to nejde jen tak, že bych musela chodit na nějakou přípravu. Sám mi našel dramatický kroužek. Zašla jsem tam, přednesla nějakou básničku a přijali mě.“

Zakrátko vyplnila přihlášku na DAMU a napoprvé ji vzali. Vstup do úplně nového prostředí nebyl nijak snadný. „Byla jsem tam nejmladší, díky různým školským reformám jsem maturovala, když mi ještě nebylo sedmnáct. Byla jsem taková ta holčička s bílým límečkem a spončičkou. Chvíli mi trvalo, než jsem se zařadila.“

Po škole dostala mladá herečka angažmá v Městských divadlech pražských, kde zůstala třicet let. „V roce 1994 se tam změnilo vedení, hodně mých kolegů odešlo do jiných divadel nebo do důchodu, začala jsem se tam cítit osamocená. Nové vedení přijímalo lidi, kteří mi moc neseděli, a tak když jsem dostala nabídku do Činoherního klubu, odhodlala jsem se ke změně. Nakonec jsem tam nenastoupila a zůstala jsem na volné noze. Zpočátku jsem nevěděla, zda se vůbec uživím, ale začaly chodit divadelní nabídky, a teď si dokonce mohu vybírat,“ říká potěšeně.

Na volné noze také začala hodně dabovat. Její hlas mají filmoví diváci nejvýrazněji spojený s britskou herečkou Helen Mirrenovou, s níž ji pojí i fyzická podoba. Hlas propůjčuje i Susan Sarandonové či Dianě Keatonové. Nedávno dabovala v oscarové Černé labuti matku hlavní hrdinky Natálie Portmanové.

Začíná nová etapa

Danu Syslovou žádné životní kotrmelce neodradily od aktivního přístupu k životu. Pravidelně cvičí, chodí plavat, hodně cestuje.

„Nejspolehlivěji mě v pohybu udržuje Máňa,“ stočí pohled na strakatou fenku, způsobně ležící u nohou své paní. „Bez zvířat nemůžu žít. Máňa je už můj sedmý pes. Je to čistokrevná vořešice. Narodila se u sousedů přes řeku, původně si ji vybrala vnučka. Varovala jsem ji, že neví, jaké strašidlo z ní vyroste, a tak vnučka odjela bez ní. Mně se v té době zaběhl pejsek, kterého jsem měla z útulku, takže jsem zašla za sousedy a to štěně jsem si vzala. Už ji mám sedm a půl roku.“

Máňa má za sebou i nezanedbatelnou hereckou kariéru: hrála se svou paní v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Také ji pravidelně provází na divadelní představení: „Během hry spí v šatně pod stolečkem, jakmile uslyší z hlediště potlesk, ožije a čeká, až půjdeme domů.“

Na tento rok se Dana Syslová jako vyznavačka ezoteriky obzvláště těší: „Narodila jsem se 11. 11., takže budu mít letos u data narození šest jedniček. Cítím, že by pro mě mohla v životě začít nějaká nová etapa: dostanu novou zajímavou práci, potkám někoho výjimečného…“

A co by si sama přála? „No mužského už asi těžko, pochybuju, že bych potkala někoho, kvůli komu bych byla ochotná zříct se své svobody. Docela si užívám, že už nemusím být tolerantní, chápavá, přizpůsobivá,“ směje se.

Osmiletá Máňa ji všude věrně doprovází. Umí trpělivě čekat i v divadelní šatně.

Osmiletá Máňa ji všude věrně doprovází. Umí trpělivě čekat i v divadelní šatně.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Pokud jde o práci, mám jí hodně, každý mě chválí, ale stále v sobě cítím rezervy. Kdyby přišla správná role, správný režisér, mohla bych udělat mnohem víc. Cítím, že to v sobě pořád mám. Kdyby mě něco takového potkalo, bylo by to štěstí.“