Víte o tom, že první řady na vašich divadelních představeních bývají obsazené vašimi fanynkami?

A víte jistě, že chodí na mě? (směje se) To by bylo příjemné. Je pravda, že mám svůj fanklub, už asi dva roky. Že by fanklub obsazoval přední řady? O tom nevím. Je to ale pořád lepší, než kdyby tam seděli samí kluci.

Létají na vás kytky?

Ne, to ne. Je to kultivovanější. A doby, kdy na herce létaly kytky, jsou bohužel už dávno pryč. První republika, co se týče úcty národa k uměleckému stavu, se už asi nikdy nevrátí. Teď se uctívají jiné ikony.

Máte za sebou těžké období. Rozvedl jste se, do toho vám umřel tatínek, se kterým jste vyrůstal. Pamatujete si na moment, kdy jste se odrazil ode dna?

Ne, na přesný moment si nepamatuju. Nemohu říci, že to bylo třeba čtrnáctého září. Ale vím, že pár lidí mi hodně pomohlo. Začali mi totiž pojmenovávat určité věci. Jedna z nejdůležitějších vět, která padla, byla, že teď jsem na vrcholu pyramidy já. Předtím byl vždy někdo nade mnou. Třeba táta. Došel jsem k tomu, že teď jsem už sám za sebe - a jak si to nastavím, tak to budu mít. To byl ten důležitý moment, na který nezapomenu. Když jsem si tohle uvědomil, velmi se mi ulevilo. Najednou jsem měl před sebou cíl a uvědomil jsem si, že nebudu už nikým vláčen. Že už nebudu brát ohledy na nikoho jiného a sám si určím, jak co bude. Že jsem zodpovědný za svoje jednání, a pokud to bude špatně, budu vědět, že si za to mohu sám.

Jak dlouho trvalo vaše smolné období?

Nenazval bych to smolným obdobím. Spíš obdobím poznání.

S bývalou manželkou Bárou vycházíte dobře?

Bavíme se spolu pouze o Aničce, kdy si ji předat a tak. Jinak máme každý svůj život a o víc se ani jeden z nás nezajímá. Spojuje nás však zásadní věc, a tou je naše dítě.

Funguje nadále i vaše širší rodina? O svých bývalých tchánech panu Munzarovi a paní Hlaváčové jste vždy hovořil pěkně.

Ano. Teď je slušně pozdravím. Toť vše.

Byl jste dvakrát ženatý. Změnilo to nějak váš pohled na manželství?

Myslím, že instituce manželství je důležitá, protože rodina je základ státu. (usmívá se) Ale doba, ve které žijeme, tomu moc nepomáhá. Věci kolem vztahu dvou lidí se poměrně změnily. Je kladen větší důraz na ekonomickou situaci rodiny. Mnoho lidí je bez práce. Speciálně mladší generace jsou trochu na štíru se zodpovědností. Nastupuje doba ega. Najít kompromis mezi mužem a ženou tak, aby to fungovalo, je docela složité. Nechci generalizovat, ale co vidím kolem sebe a i ze své vlastní zkušenosti… Přestaly se ctít tradiční hodnoty minulých století a není čím je nahradit.

Někteří z toho viní ženskou emancipaci. Patříte k nim?

Ne. To vůbec. Nejhorší je, když se problém začne házet na někoho jiného, místo aby se člověk podíval do sebe. Záleží jen na inteligenci těch dvou lidí a na tom, jestli se ctí a váží si sebe navzájem.

Někteří muži tvrdí, že model rodiny fungoval, když muž byl její hlavou a mohl ženu ochránit. Ale že emancipovanou ženu už ochraňovat nechtějí.

Jenže tihle muži zapomínají, že sice byli hlavou rodiny, ale žena byla krkem, který tou hlavou otáčel. (usmívá se)

Vrátit se do těchto dob však už není možné.

A pokud by se to do těch dob vrátilo, utečou takoví muži k někomu, kdo bude emancipovaný.

Jiří Dvořák

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Co děláte v sudých týdnech od středy do neděle?

Mám Andulku a jsem naplno tatínkem. Snažím se, aby se nenudila, snažím se ji vychovávat, pomáhat jí s úkoly a aby nám spolu bylo dobře.

O střídavé péči se hodně diskutuje. V některých případech, pokud se rodiče nedohodnou, dochází až k exekuci dítěte. Jakou zkušenost máte vy s tímto modelem?

Nemáme střídavou péči, i když je to tomu blízko. Původně jsem to tak chtěl, ale ustoupil jsem. Mám rozšířenou péči. Vždy záleží na tom, jak se k sobě rodiče chovají. Pokud slušně, tak dítě nový model přijme rychle. Děti jsou ohebné jako proutek. Když se cítí bezpečně a neslyší, že tatínek nebo maminka jsou kus hovězího, když v jejich okolí není nikdo, kdo se je snaží zmanipulovat proti rodičům, tak to mohou ustát relativně bez ztráty desítky.

Často hrajete policajty. Chtěl jste jím být i jako kluk?

Ano, chtěl.

Máte smysl pro detail?

Už na škole jsem hrál takovou hru, že jsem hodně pozoroval lidi. A koukal se jim do očí. Jenže čím víc se člověk začne objevovat na obrazovce a v novinách, tím víc ten zrak klopí. A nechce být vůbec viděn. Takže tuto hru jsem opustil. Ale detailů si všímám rád a rád si jimi bystřím mozek.

Klopí zrak? Vyrovnával jste se s popularitou těžko?

Woody Allen říká, že celebrita je člověk, který se celý život snaží, aby byl slavný. Ve chvíli, kdy se mu to podaří, nasadí si černé brýle, aby ho nikdo nepoznal. (směje se) Nemám s tím problém, nezblbnul jsem. Nejsem celebrita a nenasazuji si černé brýle. Navíc nejsem zase tak populární, abych z toho zblbnout mohl. Mně spíš vadí, že se herec stane jakýmsi veřejným majetkem.

Veřejným majetkem?

Někteří lidé se tak ke mně chovají na ulici či v tramvaji. Tuhle si nade mě v tramvaji stoupli čtyři teenageři a říkali: Jé, vy hrajete v Ulici, že jo? Nepozdravili. Jen šli rovnou na věc. Já jim odpověděl, že jim taky přeju dobrý den. Potom se omluvili a začali jsme si povídat. Ale až potom! Někteří lidé mají pocit, že když jste v televizi u nich v obýváku, jste jejich. Umělec ale není věc veřejná, veřejné jsou maximálně záchodky. Je to jen práce. A já mám taky právo na svůj soukromý život. Lidi zapomínají, že je to jen role. Za panem Kopeckým, když hrál v Nemocnici na kraji města, zase chodili, aby je léčil. Což je absurdní.

V Ulici hrajete novináře. Ti po vás neustále něco chtějí. Jaké to je, ocitnout se z vašeho hlediska v opačné roli?

Ke každé roli přistupuju stejně, nedělám rozdíl, jestli hraju novináře, nebo policajta. Mě zajímá, jaký má postava charakter. Povolání, pokud to není součást role, která výrazně ovlivňuje dění nebo chování, je podružné. Myslím ale, že novináři to mají ve dnešní době docela těžké. Protože dobrých novinářů je málo. Přispívá k tomu bulvár, ale i ten může být kvalitní. Pokud ho dělají profíci, a ne lidé, co se jen vozí po neštěstí druhých. Bulvár je součástí informačního spektra a je všude ve světě. Vždy záleží na lidech. Když jsem se ptal některých vašich kolegů, proč připustí, aby ve vaší branži pracovali lidi, kteří o profesi, řemesle a etice nic nevědí, odpověděli mi, že když je vyhodí, přijdou ještě horší. A to je škoda.

Na své domovské scéně, v Divadle na Vinohradech, máte nyní dvě výrazné role. Je to Octavianus, budoucí první římský císař, a Zeměměřič K. v Kafkově Zámku. Který charakter je vám bližší? Vůdce, či člověk smýkaný okolnostmi, který občas sáhne k manipulaci?

Nejsem ani vůdce, ani manipulátor a doufám, že ani nebudu. Jsem vždy pro dialog. Mnohokrát jsem se ale ocitl spíš v situaci toho zeměměřiče. Speciálně na úřadech si člověk připadá jako v tom Kafkovi. Ale pokud se mě zeptáte, čím bych chtěl být víc, asi je výhodnější být Octaviánem než člověkem, který se o něco snaží a nikdy se mu to nepovede. Nepasu však po tom, abych vedl masy a aby na lusknutí mého prstu padaly hlavy.

Ve starém Římě vznikla tradice, že do senátu mohl být člověk volen od čtyřicítky. Byla pro vás zlomem?

Nevím, moc se neprožívám, a tak nekontroluju, kolik mi je a jestli to se mnou něco dělá. Ale je fakt, že tělo stárne… (směje se)

Pozorujete to?

No jistě, samozřejmě!

V čem?

Někdy když ráno vstávám, je to jako z hrobu. Taky se dřív unavím. A jednou jsem takhle na Figarovi vstal, zabolelo to - a byl to meniskus a následně operace.

A na psychice stárnutí pozorujete?

Myslím, že díky Aničce jsem zodpovědnější. Dřív bych asi šel do věcí víc po hlavě, teď si to spíš rozmyslím.

Výraznou roli disidenta jste měl ve filmu Zemský ráj to napohled. Odehrával se za totality. Jak jste tu dobu prožíval?

Nic moc se mi nedělo. Zůstal jsem s tátou sám a žili jsme z jednoho dělnického platu. Byl jsem prototyp socialistické mládeže. Měl jsem ten správný dělnický původ. Myslím ale, že mi v ničem nepomohl. Takže ven jsme nejezdili, protože jsme na to neměli, auto jsme neměli, na lyže jsme taky nejezdili. První džíny jsem si koupil v patnácti a musel jsem si na ně vydělat u sbíječky. Žili jsme průměrně jako většina lidí.

Ten film byl pro vás důležitý i z jiného důvodu. Na premiéře jste se potkal se svou současnou partnerkou.

To je pravda. Tam jsme se potkali a tam mě zaujal jeden její docela přímý pohled.

Prohlížela si vás?

Ano. Stála tam s jedním mým kamarádem a dívala se tak, že jsem si řekl: Moment, to mě začíná zajímat. Zajímalo mě to natolik, že jsme si začali psát, pak jsme si zavolali, párkrát se potkali a pak jsme spolu začali chodit. Už mě to zajímá přes rok.

Mezi vámi je dvacetiletý věkový rozdíl. Je to znát?

Doufám, že ne! (směje se) Navíc prostředí, kde se pohybuju, má Jitka velmi dobře zmapované, protože její táta je vynikající herec. Od dětství se motá kolem divadla, takže zná nálady i nervozity před premiérou. Nemusel jsem nic vysvětlovat. Máme i podobné názory na život. Zatím to funguje moc dobře.

I s Aničkou?

Ano. Nedávno jsme se s Jitkou šli do Aniččiny školy podívat na její besídku. Anča k nám běžela, já roztáhl náruč a ona do ní skočila Jitce. Tak jsem se až smál, že jsem tam zbytečný.

Vedle jiné Jitky, herečky Čvančarové, jste hrál politika v seriálu Dokonalý svět. Jak by podle vás vypadal takový dokonalý svět?

Neexistuje dokonalý svět. Kdyby existovali dokonalí lidé v dokonalém prostředí s dokonalými životy, byla by to dokonalá nuda.

S Jitkou Čvančarovou jste tam měl i erotické scény. Jak je snášíte?

Znám kolegy, kteří si je užívají, ale já se fakt stydím. Chci to mít co nejrychleji za sebou. K ničemu sice nedochází, ale najednou kolem sebe mám cizí lidi a chodím před nimi v trenkách. Divné povolání, ne? No a s Jitkou jsme se nikdy neviděli, řekli jsme si do té doby maximálně dobrý den. A hned první natáčecí den jsme měli čtyři obrazy - a rovnou v posteli. Jitka po čtyřech hodinách špitla, jestli bychom si tedy aspoň nemohli tykat…

Je pravda, že se při těchto scénách vždy sejde nejvíc lidí ze štábu?

Má to tendenci se zahustit, to je pravda. Zvlášť když točí pěkná žena. Já toho ale nijak nezneužívám, spíš mám tendenci ji nějak přikrýt, aby toho bylo vidět co nejméně. S nahotou mám docela problém. Pokud není vkusně a účelně zasazená do děje, tak mi to přijde jako zbytečnost.

Odmítl jste někdy točit kvůli nahotě?

Zaplať pánbůh, tuhle zkušenost nemám. Žádný režisér mi nic bezúčelného nenabídl. Ale asi bych si dokázal dupnout.

V seriálu Ďáblova lest jste hrál policajta, který se dostal do kontaktu s věcmi mezi nebem a zemí. Stalo se to i vám?

Co se týče třeba astrologických znamení a numerologie, tomu docela věřím. Myslím, že nic není náhoda. Celý vesmír funguje na základě jisté zákonitosti a i tyto věci tam mohou patřit. Mezi nebem a zemí… to jsem zůstal viset a nezabil se, když jsem lezl po skalách. Kolega se zakecal, a kdyby mě zachytil o vteřinu později, už bych byl na pravdě boží… Možná to byl zásah shůry. Nevím.

Ale jsou setkání, která, když máte štěstí, nastanou tak dvakrát třikrát za život. To pak máte pocit, že je ten člověk naproti vám vaší součástí, a je jedno, jestli s ním žijete, nebo je to přítel či kamarádka. Prostě někdo, s kým si nemusíte říkat vůbec nic. Jedno takové setkání za sebou mám.