„Jeden prastrýc mi dokonce říkal jako dítěti Barunko. Já tu podobu nevidím, ale je pravda, že jsem to odmalička slýchávala,“ usmívá se Eva Josefíková. „Když jsem nastoupila na DAMU, tak mi hodně lidí říkalo malá Šafránková. Já bych si ale vůbec netroufla se s paní Šafránkovou srovnávat.“

Eva Josefíková

FOTO: fotobanka Profimedia

Malá Šafránková

Zatímco Libuše Šafránková hrála Barunku ve filmové podobě díla Boženy Němcové, Eva Josefíková ji loni ztělesnila na prknech Národního divadla. Když původní představitelka Barunky otěhotněla a hledala se náhrada, volba padla na čerstvě přijatou studentku DAMU. „Proběhlo to strašně rychle, tříhodinovou hru jsem nazkoušela během tří zkoušek. Ani jsem neměla čas si uvědomit, jaká to je zodpovědnost,“ líčí svůj vstup na naši první scénu.

Když jsem nastoupila na DAMU, tak mi hodně lidí říkalo malá Šafránková. Já bych si ale vůbec netroufla se s paní Šafránkovou srovnávat.

„Moc mi pomáhali starší herečtí kolegové. Hlavně paní Chramostová, která o mě pečovala jako skutečná babička. Předala mi dokonce své divadelní šperky, abych měla do základu, protože každá herečka má mít svoje. To bylo neuvěřitelné gesto, hrozně mě to dojalo. Je pro mě velkým vzorem, hereckým i lidským. Stát vedle ní na jevišti je úžasný zážitek.“

Přiznává, že před prvním vystoupením měla obrovskou trému. „Poslední noc před premiérou jsem vůbec nemohla spát. Když jsem ale už udělala první krok na jeviště, byla jsem hrozně klidná. Všichni kolegové mě objali a dali mi zlomvazky pro štěstí.“ Kdo by nevěděl, tak zlomvazky jsou drobné dárečky, které si herci dávají před premiérou.

V současnosti zkouší Eva v Národním divadle pod vedením režiséra Jana Antonína Pitínského hru Josefa Topola Konec masopustu: „V rolích maškar masopustního reje tam hraje celý náš ročník. Je to pohybově náročné, ale moc mě to baví.“

Místo lokýnek vpichy po jehlách

Ve svém filmovém křtu nahlédla do světa na míle vzdáleného idylickému Starému bělidlu. Vloni si ji mladý režisér Tomáš Řehořek vybral do filmu Piko o výrobcích a uživatelích drog. „Byla to hrozně zajímavá zkušenost. Hrála jsem tam mladou feťačku, díky níž nakonec výrobce drog dopadli,“ popisuje Eva svou roli.

Paní Chramostová o mě pečovala jako skutečná babička. Stát vedle ní na jevišti je úžasný zážitek.

„Zatímco při natáčení Čertovy nevěsty jsem v maskérně trávila dvě hodiny, aby mi udělali lokýnky a červená líčka, tady mi dvě hodiny malovali modřiny, vpichy na rukách, vystouplé žíly, glycerínem mastili vlasy.“ Účinkování v příběhu ze světa, který ve skutečném životě nikdy nepoznala, hodnotí pozitivně: „Moc mě baví hrát odlišné charaktery a hledat v sobě věci, o nichž člověk vůbec neví, že je v sobě vyhrabe. Celý život přece nebudu hrát princezny.“

Námitku, že si ji jen těžko lze představit jako někoho, kdo spadne do drogové závislosti, odmítá: „Vždyť lidé, kteří do toho spadli, se taky nenarodili jako trosky. Může to být třeba studentka gymnázia, která se dostane do špatné party.“ Žádné takové příklady ve svém okolí nikdy nepoznala, ale jak dodává, stačí se v Praze projít třeba Františkánskou zahradou nebo po Karlově náměstí.

Patnáctiletá Viktorka

Herecké sklony zdědila po mamince, která učila v mateřské škole a vedle toho se věnovala loutkovému divadlu. Tento obor také dálkově vystudovala na DAMU. „V Uherském Hradišti vedla dramatický kroužek, léta jezdila s dětmi na festivaly a divadelní přehlídky. Teď ale převzala po tátově mamince firmu, kde se pečou tradiční vlčnovské koláčky. Jde jí to výborně, její koláčky jsou nejlepší na světě,“ zdůrazňuje pyšně dcera.

Tatínek je letecký inženýr, starší sestra je na mateřské dovolené. Žije v Praze, a tak se Eva může se čtyřměsíční neteří Andulkou dle libosti potěšit. Na vlastní potomky zatím nepomýšlí: „Na to mám spoustu času, tetičkování mi stačí. Kdybych ale někdy nepřivedla na svět dítě, měla bych pocit, že můj život není plnohodnotný,“ dodává. Momentálně partnera nemá a tvrdí, že se ani po nějakém moc nerozhlíží: „Spíš si užívám školu, divadlo. Na nějaké flirtování nebo krátkodobé známosti jsem nikdy nebyla.“

Svědčí o tom i úctyhodný výčet jejích zálib: hrála na příčnou flétnu, chodila do folklórního tanečního souboru, hrála a zpívala v cimbálové muzice. Moravský folklór totiž k jejímu dětství neodmyslitelně patří. Narodila se v Uherském Hradišti, pak se rodina přestěhovala do nedalekého Vlčnova, vesnice známé každoroční jízdou králů. Eva také zdědila krásný slovácký kroj, v němž se její babička vdávala.

V Uherském Hradišti chodila deset let do dramatického kroužku manželů Nemravových, s nímž se účastnila recitačních soutěží a jezdila na divadelní přehlídky.

Věřím, že se člověk prosadí tím, co umí. Někdo může mít lokty, ale moc tím neovlivní. Příležitost je věcí štěstí.

Ráda vzpomíná na titulní roli ve hře Říkali mi Leni o českém děvčátku zavlečeném za války do Německa. V Příběhu o Viktorce podle Boženy Němcové hrála Viktorku. „V patnácti jsem hrála dvacetiletou Viktorku a ve dvaceti patnáctiletou Barunku,“ směje se.

Každý rok také sbírala ocenění v recitačních soutěžích, nejraději měla Dívčí zpěv od Jiřího Ortena.

Návrat do Buchlovic

O tom, že by jednou hrála princeznu, v krásných róbách pobíhající v zámeckých komnatách, nikdy nesnila: „Snila jsem o tom, že bych někdy hrála divadlo, ale připadalo mi to nedosažitelné.“ Roli princezny Štěpánky v Čertově nevěstě dostala na základě klasického castingu, kam zvali posluchače hereckých škol. „Na castingy chodím, ale nijak se na to neupínám, protože nikdy nevíte, koho hledají,“ říká Eva. „Tenhle jsem skoro nestihla, protože jsem musela jít na prohlídku bytu, kam jsme se s kamarádkami stěhovaly. Doběhla jsem tam na poslední chvilku.“

S režisérem Čertovy nevěsty Zdeňkem Troškou.

S režisérem Čertovy nevěsty Zdeňkem Troškou.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Režisér Zdeněk Troška natáčel pohádku na motivy Boženy Němcové v buchlovickém zámku nedaleko Uherského Hradiště. „V zámeckých zahradách jsem běhala jako malá, všechno to tam mám prolezlé, nikdy mě nenapadlo, že tam jednou budu jezdit na koni a chodit v princeznovských šatech.“

První natáčecí den byl docela kuriózní: „V karavanu mě nalíčili, nakudrnatili vlasy, seběhli jsme dolů do údolí a natáčel se konec pohádky.“

S Václavem Šandou, který ji vysvobodí z pekelných spárů, jsou spolužáci ze školy. „Vašek studuje o ročník výš. Byli jsme kamarádi už dřív, takže jsme při natáčení byli v pohodě,“ pochvaluje si.

Ostré lokty nepomohou

Na otázku, jak zapadla do pražského a hlavně „damáckého“ prostředí, přiznává, že na školu nastupovala s plnou hlavou předsudků. „Bála jsem se podrazů i ostrých loktů. Musím ale říct, že když to člověk sám nedělá, není problém si najít dobré kamarády, kterým se může bez obav se vším svěřit.“

Zůstat nohama na zemi jí pomáhá i to, že na pražském privátu bydlí se třemi spolužačkami z uherskohradišťského gymnázia, které studují ekonomii.

Eva Josefíková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Bude se křehká dívka z jihomoravské vsi umět ve své profesi prosadit? „Tahle schopnost mi chybí,“ svěřuje se. „Věřím ale, že se člověk prosadí tím, co umí. Někdo může mít lokty, ale moc tím neovlivní. Příležitost je věcí štěstí. Takové jsou aspoň moje dosavadní zkušenosti.“