Jan Pirk: Jednou si řízneš, a už toho nenecháš

Lékařem byl jeho tatínek, jeden z dědečků i pradědeček. Druhý dědeček vlastnil malou továrnu na dřevěné hračky. Vyráběl v ní také hru Člověče, nezlob se. Jeho rodina přišla o podnik třikrát.

Poprvé za německé okupace, podruhé po Únoru 1948 a potřetí kvůli současným privatizátorům. Ti podnik vytunelovali. Akcie, které dostala jeho maminka, se v tu ránu staly prakticky bezcennými papíry.

„Když rodiče přišli po válce o majetek, nezhroutili se z toho ani nezatrpkli,“ říká profesor Pirk. „Tatínek pracoval jako internista, maminka šila pro družstvo Zádruha.

Nevychovávali nás v nenávisti. Nechtěli, aby z nás byli zahořklí, zamindrákovaní lidé. Snažili se, aby se nám tady líbilo, život nás těšil a byli jsme v něm úspěšní.“

Že všechno má svůj rub a líc, zjistil po letech i z vyprávění otce. Když Němci zavřeli za okupace vysoké školy, šel tatínek pracovat do chemičky. Znalosti chemie se mu později v medicíně mockrát hodily. Navíc se naučil destilovat slivovici.

Medicínu vystudoval Jan Pirk na přelomu 60. a 70. let. Za to, že se dostal ke kardiochirurgii, vděčí náhodě. Nechtělo se mu vstoupit do svazu mládeže. Nedostal proto umístěnku v Praze, ale až v Nymburce. Odjel tam starou aerovkou 662, které se říkalo cililink, společně se svou ženou Blankou, se kterou měl už tehdy dva syny.

Absolvoval tu obvyklé kolečko začínajících lékařů na interně, gynekologii a chirurgii. Ta se mu líbila. Primář chirurgie doktor Weiss mu tehdy řekl: „Jak si jednou řízneš, už toho nenecháš.“

Dnes mu dává za pravdu. Je to prý podobné jako u sportu. Nejprve si člověk užívá adrenalin a pak endorfiny, hormony pohody, dobré nálady nebo i euforie.

Dodnes je mu příjemné také to, když vidí, jak razantně dokáže chirurgie, podobně jako kardiochirurgie, většině lidí pomoci. Do nemocnice sotva přijdou, někdy je dokonce přiveze záchranka. A za pár týdnů mu pošlou pohled třeba z běžek.

Do pražského Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM) nastoupil v polovině 70. let. Měl štěstí v tom, že se tam mohl učit od našich průkopníků cévní chirurgie - profesorů Firta a Hejhala.

„Oba se propracovali ke kardiochirurgii později a nedostali šanci absolvovat praxi v zahraničí,“ říká Jan Pirk. „Přesto mi profesor Firt a ředitel IKEM profesor Kočandrle pomohli v tom, abych mohl absolvovat roční stáž na špičkové klinice v USA. Kde jsem se učil nové, tehdy převratné metody. V té době to bylo něco opravdu výjimečného. Ale jsem jim vděčný i za velkorysost, se kterou mi umožnili, abych tyto metody mohl po návratu domů v IKEM uplatnit. Vůbec se nebáli, že bych je třeba v něčem zastínil. Chovali se jako skutečné osobnosti.“

Janu Pirkovi se líbilo, že v USA nehrálo zásadní roli, odkud člověk byl, ale co uměl. Kromě samotné medicíny se tu naučil řadu věcí, které se týkají její organizace. Ale není nekritický obdivovatel téhle země. „Americká společnost mi připadala trochu povrchní,“ říká. „A lidé se tam na sebe stále usmívají, ale nejsem si jistý, jestli to vždycky myslí upřímně.“

Imponovalo mu ovšem, že tam každý dělal, na co měl kvalifikaci. Ne, jak to kdysi bývalo u nás, kde uklízečka nedělala nic, její práci musela zastat sestra, za tu často zaskakoval doktor a za něho nejednou jeho šéf. Nedělat práci fušersky, ale maximálně profesionálně. To mu imponuje dodnes.

Po 11. září 2001 už USA nenavštívil. Procedury, které člověk musí podstoupit, aby ho do země pustili, mu připadaly protivné.

Zažil jsem profesora Pirka před léty při experimentální operaci. Zaskočilo mě, jaká při ní vládla pohoda, nikde žádná nervozita nebo napětí, všechno se odehrávalo ve velkém klidu. Navíc z reproduktorů zněla příjemná hudba.

Janu Pirkovi připadá nesmyslné vyrábět dusno, ječet na lidi nebo je zbytečně stresovat. Zvyšuje se tím pravděpodobnost, že se někdo z lékařů dopustí zbytečné chyby.

Navíc to považuje u šéfa za projev jeho slabosti a vnitřní nejistoty. Podle něj nemá smysl lidi deptat, ale spíš z nich dostat to nejlepší.

Později k tomu řekl: „Sálové sestry, a vůbec zdravotnický personál, se kterým operujeme, nás možná znají líp než naše manželky. Vidí totiž, jak reagujeme ve vypjatých situacích, kdy nám jde o ústa a pacientovi o život. Ale taky vidí, jak ty situace dokážeme řešit.“

Jako přednosta Kardiocentra a Kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEM řídí zhruba 500 zaměstnanců, tedy podnik střední velikosti. Donedávna zvládl přes tři sta operací ročně, teď už to bývá „pouze“ něco přes 200. Je také členem vědecké rady Univerzity Karlovy.

Zároveň školí lékaře při postgraduálním studiu a tak dál. Jeho vztah k práci se lehce blíží workoholismu. Často v ní zažívá stresy. Má na ně svůj recept. „Náš organismus vyplavuje ve stresu látky, které nás připravují na boj nebo na útěk,“ říká. „Já utíkám,“ směje se. „Spálím tak všechen adrenalin.“ Často chodil (a dodnes chodí) po operacích běhat. Vážený kardiochirurg ověnčený medicínskými tituly se protáhl dírou v plotě Thomayerovy nemocnice a zmizel v Krčském lese. Ledacos si při tom v klidu promyslel. Když přibíhal zpátky, kolegové se vzájemně varovali: „Bacha, starej se vrací, bude rozdávat úkoly.“

Jako mladý kluk hrával pozemní hokej. Občas se s ním dostal do zahraničí, i když za spartánských podmínek. S kamarády spali pod stany a jídlo připravovali na přenosném vařiči. Skromný příděl deviz obvykle nestačil, tak si vezli další načerno, schované pod izolační páskou, kterou si omotávali čepel hokejky.

S kamarády postavili už za minulého zřízení dvě dvanáctimetrové jachty. Mohli s nimi však jezdit jen v NDR. Teprve později se vypravili z ústí Dunaje přes Černé i Středozemní moře a přes Atlantský oceán, kolem Španělska a Francie až do Hamburku.

S ženou a přáteli rád jezdí na ostrovy v Chorvatsku. Je to pro něj adrenalin, pohoda a poznávání krásných, nedotčených míst, kam by se jinak ani nedostal.

Vyprávěl jsem mu, že jsem tam zažil vlny velké jako rodinný dům. Hned ožil.

„Když je jachta dobře postavená, chová se v bouři jako špunt,“ říká. „Jakmile ji uzavřete, neměla by se potopit ani v silné bouři. Můžou se potrhat plachty, lana, zlomit stěžeň, loď dokonce může udělat kotrmelec dopředu, ale to je všechno. V bouřce je nejdůležitější vzdálit se od břehů. Pak lze křižovat sem a zase zpátky a čekat, až se moře zklidní.“

Vyzkoušel si řadu sportů včetně jízdy na koni, ale nejradši má triatlon: zahrnuje plavání, jízdu na kole a běh. Na mistrovství Evropy lékařů v něm získal dvakrát stříbrnou medaili.

„Co až nebudu moct sportovat? Začnu se víc věnovat třeba svým pěti starým motorkám nebo velorexu,“ usmívá se.

Je mu 62 roků a blíží se okamžik, kdy odejde do penze. Mluvil už s řadou kolegů o tom, co to pro ně znamenalo společensky a psychologicky. „U nás musím počítat i s ekonomickým propadem,“ přiznává. „Neměli jsme šanci našetřit si na důchod tak, jak je to běžné v západní Evropě.“

Může samozřejmě pracovat na částečný úvazek, dělat konzultanta, poradce, ale v každém případě bude mít výrazně menší příjmy. V tuhle chvíli však neumí odhadnout, jak velké změny to bude znamenat.

Velice rád cestuje a snaží se s ženou i s kamarády jezdit do vzdálených, exotických zemí. „Dokud to zvládám finančně a dokud mi slouží zdraví,“ vysvětluje. „Letos se třeba chystáme do Himálaje.“

Má pět vnoučat a užívá si jich víc než vlastních dětí. „Když byli synové malí, hodně jsem pracoval a neměl jsem na ně moc času,“ vysvětluje. „Na vnoučata si ho udělám. S věkem se pohled na děti změní. Taky jim víc rozumíte. Navíc je s nimi legrace.“

Horší to má jeho žena Blanka. Stala se prý babičkou pracující na plný úvazek. Vozí vnoučata na kroužky a stará se o ně, než rodiče dorazí domů. „Pro ni je větší problém užít si je tak bezstarostně, jako to dělám já,“ uznává pan profesor.

S devítiletým Adamem jezdí na kole a běhá. Sehnal mu atletický dres. Občas ho sveze na staré motorce nebo ve velorexu. A nedávno spolu byli na Slavii na hokeji.

„Žena mi občas vyčítá, že jsem až moc aktivní,“ směje se Jan Pirk. „Pořád chci něco podnikat, chvilku neposedím a život se mnou je prý jeden velký rozruch.“